Severus ležel v posteli, pozoroval stíny, které plameny z krbu vytvářely na stropě a přemýšlel nad mladíkem, který spal o dvě místnosti dále.

Tentokrát se však jeho myšlenky týkaly pouze momentálního stavu mladého lektvaristy. Zjevně má velice neklidné spaní a Severuse ohromně zajímalo, jestli se tak děje vlivem dnešních událostí nebo takhle špatně spí pořád.

Mohl by se ho ráno zeptat, i když moc v odpověď moc nedoufal.

Harryho sen neměl s dnešní událostí nic společného a popravdě vůbec netušil o co se v tom snu jedná, ale to vlastně nebylo důležité. Na čem opravdu záleželo byl fakt, že cítil ohromný strach a pořád někoho hledal.

Útočníků bylo čím dál více a jich žalostně málo. S hrůzou se rozhlížel, kdy ho spatří. Musel ho ochránit za každou cenu.

Lidé, kteří bojovali s ním padali jeden za druhým a bitva se zdála být prohraná.

Pak si ho všiml a srdce mu vynechalo několik úderů. 

Byl to Severus. Mnohem mladší než ho znal dnes, ale byl to on!

A Harry věděl, že právě jeho celou dobu hledal a že ho musí dostat odsud.

„Lovče, tohle nezvládneme! Musíme se stáhnout a dát vědět Brumbálovi!“

Nechápal, proč se jeho tělo otáčí za tím divným oslovením a už vůbec mu nebylo jasné, co s celou touhle situací má společného Brumbál.

Neměl čas přemýšlet, musel se postarat o Severuse. 

Otočil se zpět a než se nadál, tělem mu projela ostrá bolest, která ho srazila na kolena a zamlžila zrak.

Viděl vícero paprsků jak míří k Severusovi, ale nebyl schopen se hnout a pomoci mu.

Harry se probudil a hodnou chvíli se vzpamatovával z další ze série šílených snů.

Jednou za čas se mu vždy zdálo něco podivného z čeho měl pokaždé pocit, jako kdyby to opravdu zažil. A každý z těchhle snů si velmi dobře pamatoval. Některé byly zlé, jiné zcela obyčejné. 

Už si zvykl, že v nich potkával Rona, Hermionu i ostatní ze školy. Občas se objevil i Remus a Sirius.

Ale o Severusovi se mu zdálo poprvé a taky poprvé se v jeho snu objevilo jméno ředitele školy.

Celé to bylo zamotané. Proč mu říkali Lovec? Proti komu to vlastně bojoval a proč byl ksakru Severus na opačné straně?

Severus…

Najednou Harry vytřeštil oči na strop, který nepoznával a prudce se posadil. Všiml si brýlí na nočním stolku a rychle si je narazil na nos, aby se mohl rozhlédnout.

Začal vzpomínat na předchozí den, aby se ujistil, že je tam, kde se domnívá.

„Pottere, ty kreténe!“

Celou dobu se snaží, aby ze sebe neudělal debila a nakonec rovnou u Severuse usne. To se vážně povedlo. 

„Dobré ráno, Harry.“

Harry málem dostal infarkt, když Severus promluvil mezi dveřmi.

S rudými tvářemi se podíval na staršího lektvaristu.

„Dobré ráno a...omlouvám se.“

„Zjevně trpíš bezdůvodnou omlouvací nemocí. Snídaně je na stole, tak pojď.“

Severus odešel a Harry stále překvapeně zíral do míst, kde ještě před chvílí stál.

Bezdůvodná omlouvací nemoc? To snad ani neexistuje! Nebo ano?

Harry se postavil a vzápětí se zpátky posadil.

Zatmělo se mu bolestí před očima. Dalo se čekat, že ho hlava bude zase bolet.

Lektvar měl v kapse pláště, který byl samozřejmě v obývacím pokoji, stejně jako jeho hůlka.

Nezbývalo, než se pokusit dojít ke snídani a tvářit se, že je vše v pořádku.