I přes vážnou situaci, kterou Harry řešil na ministerstvu, opravdu každý večer přišel za Severusem.

Pro Severuse byly jeho návštěvy balzámem na jeho osamělou duši. Večer co večer se cítil uvolněně a spokojeně, tak jako už dlouho ne. Zjišťoval, že Harry není jen inteligentní a chytrý, ale umí být i zábavný a do jisté míry drzý. A to se Severusovi líbilo. 

Zároveň se mezi řečí dozvěděl spoustu informací o mladém čaroději. A pro něj byl každý takový střípek velice důležitý. Postupně si z něj skládal Harryho život a často býval překvapen.

Nikdy ho nenapadlo, že právě díky Jamesovi by měl mladík v Bradavicích přísnější režim. Od začátku byl posuzován jako syn chytače a školního průšviháře, takže mu nikdy nic neprošlo. Ve famfrpálu na něj tlačili, protože přece má vlohy a musí zvládat to, co jeho otec.

Tohle opravdu netušil. Domníval se, že Harry měl pohádkové dětství i klidný studijní život. Mýlil se, ale u mladíka se už ničemu nedivil.

Toho dne se vydal do Prasinek k vydavateli jeho publikací, aby se domluvili na dalších termínech a zároveň se chystal přikoupit i pár přísad do lektvarů.

Philip Winston pozval Severuse do své kanceláře, která byla v zadní části knihkupectví. Jako staří přátelé nehovořili pouze o práci, ale také o všem možném. Když Philip narazil na Severusův osobní život, lektvarista se chtěl tématu zdárně vyhnout, ale k tomu se již nedostal.

Do kanceláře vběhl Frank, Winstonův prodavač.

„Pane! Pane! Neuvěříte co se děje?!“

„Franku! Nevšiml jsi si, že zde mám jednání?“

„Já vím, pane, ale právě tady byl bystrozor, že nesmíme ven z obchodu! Celé Prasinky jsou uzavřené a venku se bojuje! Opravdu bojuje! Potter ještě se dvěma tam stojí proti dvěma zakuklencům!“

Severus si ani neuvědomil, že se postavil a okamžitě zamířil k prosklené výloze. Jeho špatný pocit se potvrdil.

Přede dveřmi knihkupectví stál bystrozor a bránil mu tak ve východu ven. A na volném prostranství, kde si většinou hrály děti, se odehrávál souboj.

Potter se svým synem a ještě jedním bystrozorem odráželi kletby a zároveň útočili na své protivníky.

Byl to však vyrovnaný souboj a Severus i se svým omezeným množstvím znalostí poznal, že zločinci se neštítí používat kletby černé magie.

„Severusi? Znáš je?“

Severus si nevšiml, že zatíná ruce v pěst a jeho běžně bledý obličej je téměř průsvitný, jak ohromný měl o mladíka strach.

„Znám. Potterovi jsou mí přátelé.“

„Řekl bych, že máš zbytečné starosti.“

„Prosím?“

„Co jsem slyšel, tak Potter je v soubojích nepřekonatelný. I když…“

Severus na okamžik odtrhl zrak od souboje a tázavě se na Philipa zadíval.

„I když co?“

„Říká se, že jeho syn ho překonává.“

Severus překvapeně nadzvedl obočí a pak zaslechl výkřik, který ho donutil se opět soustředit na dění venku.

„JAMESI!“

Nepřekonatelný James Potter letěl vzduchem a tvrdě narazil do zdi.

Harry, naprosto automaticky převzal otcovu pozici a kryl jejich kolegu, který šel zkontrolovat stav vedoucího bystrozora.

„Musí k Mungovi, Pottere!“

„Vem ho tam a pošli posily!“

„Jseš blbej? Nemůžu se přemístit a nemůžu tě tady nechat! To je proti předpisům!“

„Strč si předpisy někam a udělej si to zatracené přenášedlo!“

Severus napjatě sledoval situaci venku a přál si nějak Harrymu pomoct. Neměl jak. Bystrozor ho ven nepustí.

„Proč jim nikdo nepomůže? Proč tam ksakru nechávají Harryho samotného?“

Frank okamžitě přispěchal s odpovědí.

„Říkali, že drží nějakou protipřemisťovací bariéru.“

Lektvarista si velice sprostě ulevil, což Philipa značně překvapilo.

„Tak, že by přece jen nějaká změna ve tvém osobním životě?“