Voldemort seděl v čele velkého stolu a na první pohled bylo jasné, kdo je zde pánem. Harry se přisunul blíže k oknu, aby slyšel o čem si uvnitř povídají.

„Můj pane, myslíte, že se Macnair vrátí?“

„To zatím nevím. Ovšem jednou se naši zběhlí přátelé objeví a poté pocítí hněv Lorda Voldemorta!“

„Jste si jist, že nás opustili, pane?“

„Přemýšlej trochu, Louisi. Kdyby se dostali do rukou ministerstva, jistě by to plnilo titulní stránky novin a pokud by zemřeli, ministerstvo by to taktéž zveřejnilo. Zjevně se rozhodli z vlastní vůle neuposlechnout mých rozkazů a utéct ze strachu před mým hněvem. Takových služebníků není potřeba.“

Voldemort stále vypadal jako Tom Rojvol Raddle, ale jeho chování se již podobalo tomu, které později poznal Harry.

„Toto místo je výhodným úkrytem, ale zároveň zde nemáme dostatek možností získat nové členy. Až se vrátí Macnair, naplánujeme si nový postup.“

Harry sledoval, jak Voldemort mávl rukou a všichni se zvedli ze svých míst a opustili místnost.

Vše bylo jinak než se domníval. Předpokládal, že Voldemort stále čeká na vhodnou příležitost k převzetí vlády nad zločinci, ale on nezahálel a už se stal jejich vůdcem. 

Měl by zde počkat, než se vrátí Macnair, ale jakýsi šestý smysl mu radil, vrátit se do hostince. Vždy svůj instinkt poslouchal a teď tomu nebylo jinak. 

Tiše se vrátil stejnou cestou, kterou se k domu dostal a až teprve kousek od hostince zašel do houští a sundal si plášť.

Jakmile vešel do hostince už se k němu hnal hostinský.

„Mladý pane! Hledal vás tady nějaký muž. “

„Opravdu? A co chtěl?“

„To mi neřekl. Nechal tady pro vás vzkaz.“

Harry převzal malý papírek a odešel do svého pokoje, kde se posadil ke stolu. Teprve pak otevřel vzkaz.

Stejný čas a místo. Nutné! A. W.

Jak se zdálo, Harryho instinkt se opět nemýlil. Bylo dobře, že se vrátil. Muselo se jednat o něco velice důležitého, když s ním West chtěl mluvit a dokonce ho navštívil. 

Rozhodl se, že se na chvíli prospí. Dokud si nepromluví s Westem, nemá smysl cokoliv podnikat a vzhledem k tomu, že dlouho vstával za svítání a chodil spát až po půlnoci, dobrý spánek mu jen prospěje.

Natáhl si budík a hned jakmile si lehl, propadl se do hlubokého spánku plného smrtících kleteb, ničivých zložárů a budoucích Smrtijedů.

Zvuk budíku pro tentokrát považoval za vysvobození, protože místo odpočinku byl více zdeptaný než když šel spát.

Zkontroloval hodiny a měl čas tak akorát na rychlou večeři. Nezdržoval se a rychle se vydal dolů, aby si objednal některé z jídel, která hostinec nabízel. 

Jakmile dojedl, vydal se na pobřeží, kde netrpělivě vyhlížel vrchního bystrozora. Naštěstí nemusel čekat dlouho a již zaslechl hlasité prasknutí. 

Tentokrát se West s nějakým pozdravem ani neobtěžoval.

„Pojďte se mnou, Jacksone. Jeden z vašich zajatců je velice sdílný a jelikož předpokládám, že máte v rukávu další šílené plány, měl byste být u výslechu.“

Alex West ani nečekal na Harryho odpověď. Jednoduše ho chytil za předloktí a oba je přemístil.