Harry sevřel hůlku pevněji a propaloval mladíka pohledem.

Musel uznat, že vidět mladého Voldemorta na živo bylo opravdu něco.

Byl nesmírně pohledný a Harry si byl jist, že v této době musel mít spoustu nápadnic. Byl však taky nebezpečný, o tom Potter věděl své.
Očekávat tedy, že by vše prošlo bez problémů by bylo zcela nesmyslné.

Tom se rozhlédl a okamžitě si všiml, že Morfinův prsten zmizel. Rysy ve tváři mu výrazně ztvrdly a Harry ihned pochopil, že je zle.

Mohl by se přemístit, ale pak by si Voldemort jistě svůj vztek vylil na Morfinovi a ač se jednalo o zcela ztracenou existenci, nehodlal ho nechat zemřít.

„Vylez! Vím, že tu jsi!“

Harry ani nedutal a tiše sledoval Tomovy pohyby. Měl pouze jediný pokus a pokud by selhal, zřejmě by se ani nestihl přemístit a Raddle by ho bez váhání zabil.

Mladík byl zjevně rozzuřen, přestože si stále zachovával nic neříkající výraz. Neustále se točil kolem své vlastní osy a Harry se soustředil. Ve chvíli, kdy se otočil téměř zády k Harrymu, vyslal skrze neviditelný plášť kletbu.

„Mdloby na tebe!“

Ksakru minul! Teď se prozradil a bylo jen otázkou času, kdy bude v nevýhodě. I když měl bohaté zkušenosti s bojem, stál proti Voldemortovi a rozhodně mladíka nepodceňoval.

Opatrně se vyhýbal kletbám, které Tom pálil na místo, odkud viděl vyletět paprsek červeného světla. Pak však přestal útočit.

„Tohle celé je přeci zbytečné. Vrať mi ten prsten a můžeš jít. O nic jiného mi nejde.“

Kdyby se Harry nesnažil zůstat skryt, zcela jistě by se nahlas uchechtl. Voldemort na něj zkoušel přesně to, co mu šlo nejlépe. Nemohl vědět, kdo proti němu stojí a proto zkoušel mírný, laskavý tón a falešný úsměv.

Harry Potter však moc dobře věděl, že tímhle gestem si získával důvěru lidí kolem sebe. A on nebyl hlupák, aby mu na to skočil. Ve chvíli, kdy by mu dal prsten nebo jen naznačil, kde stojí, Tom by neváhal a zabil by ho. To nemohl dopustit.

Začal se opět hýbat, ale znepokojoval ho Voldemortův pohled upřený kamsi do země. Podíval se dolů právě včas, aby stihl uskočit. V domě se dlouho neuklízelo, proto Harry zanechával v prachu stopy a toho si Tom všiml.

Tohle je opravdu špatné. Jeho neviditelnost byla zcela k ničemu a Harry přestal přemýšlet. Do téhle chvíle ještě stále uvažoval co má a nemá dělat, ale teď se rozhodl jednat jen a pouze impulsivně. Jinak zřejmě nebude mít šanci uniknout.

Prach využil ve svůj prospěch. Použil jednoduché vířící kouzlo, které Toma na malou chvílí oslepilo. Využil toho a jediným dlouhým skokem se skryl za křeslo ve kterém stále seděl Morfin Gaunt.

Vířící prach zakryl jeho vlastní šlápoty a Tom ztratil přehled o jeho pohybu. V očích budoucího černokněžníka se zračil naprostý běs.

Harrymu na mysl vytanulo neverbální zaklínadlo, které znal od Severuse. Nezaváhal ani na vteřinu, okamžitě ho použil a vzápětí se Tom vznášel ve vzduchu hlavou dolů.

„Expeliarmus!“

Pohotově Toma odzbrojil a konečně se postavil. Netušil, co ho k tomu vedlo, ale sundal si neviditelný plášť, aby se ukázal svému protivníkovi v celé své kráse.

„Co jsi k čertu zač?“

„Tvoje zkáza, Tome. Ten, kdo ti nedovolí zničit tuhle zemi válkou.“

Harry pevně svíral hůlku a odolával pokušení Voldemorta zabít. Nechtěl být jako on, vrah.

Proto ho spustil dolů a než se mladík vzpamatoval, do jeho hrudi narazil proud červeného světla. Potter ho omráčil a následně dalším kouzlem spoutal a teprve poté si konečně oddechl.

Neměl důvod zde dále přetrvávat, tak vyšel ven a kus od domu se přemístil k Děravému kotli, který naštěstí fungoval už tenkrát.

Vešel dovnitř a na chvíli zůstal překvapeně stát ve dveřích. V jeho době si pamatoval, že to v hostinci žilo, ale ani zdaleka tam nebylo tak narváno jako teď.

Různorodá směs kouzelníků a čarodějek se tlačila u každého stolu a Harry měl problém se vůbec dostat k výčepu.

Muž, který za ním stál byl nepochybně otcem Toma, kterého jako hostinského znal Harry.

„Dobrej, co to bude?“

Harry měl pocit, že si ho hostinský prohlíží bedlivěji než bylo potřeba a doufal, že se mýlí.

„Sháním pokoj.“

„Na jak dlouho?“

„To nevím. Mám zde nějaké vyřizování a netuším jak dlouho to bude trvat.“

„Hmm, a máte na zaplacení?“

„Jistě. Kolik?“

Harry vytáhl z kapsy váček s galeony a tvář hostinského se rozjasnila.

„Tři galeony na dva dny. Marge vás odvede do vašeho pokoje, pane....?“

„Jackson. Daniel Jackson.“

Netušil, kde přišel zrovna na tohle jméno, ale ani se mu nad tím nechtělo přemýšlet. Položil hostinskému zlaťáky na pult a nechal se odvést starší, celkem ošklivou ženskou do svého pokoje.

Málem se rozesmál, když zjistil, že dostal stejný pokoj, ve kterém bydlel tenkrát ve třetím ročníku, když utekl od Dursleyových.