Byl to zvláštní pocit pozorovat, jak se kus Voldemortovy duše škvaří a stává se z ní minulost.
Zapadající slunce vrhalo své poslední paprsky na ostrov, kde právě zuřil zložár v přesně ohraničeném magickém obdélníku.

Harry seděl v loďce a nikým neviděn sledoval plameny olizující stěny obdélníku. Pro ten okamžik se cítil jako vítěz. Jako někdo, kdo udělal opravdu důležitý krok ke změně budoucnosti.

Pomalu se plavil ke břehu a plánoval si další den.
Měl by dát vědět Brumbálovi jak se věci mají. Už nic nestálo v cestě a on se konečně mohl plně věnovat zničení Voldemorta.

Nic, až na Grindelwaldovy stoupence a uprchlé vězně, kterými byl Tom obklopen.

Zvláštní, nezdálo se mu to jako problém. Možná se v něm plně probudil Lovec nebo si byl jednoduše vědom toho, že se blíží ke konci. K jakému, to zatím sám netušil.

Vystoupil z loďky a líným krokem se vydal k hostinci ve kterém byl ubytovaný. Přesto, že byl skryt pod pláštěm ani na okamžik nepřestal být obezřetný.
Možná právě proto si všiml nárůstu magie ještě dříve než zaslechl zvuk přemístění.

Veškeré myšlenky a vzpomínky, které se mu do té chvíle honily hlavou odsunul kamsi do zapomnění a plně se soustředil na osoby, které se kolem něj začaly objevovat.

Trvalo jen pár vteřin, aby se zorientoval a poznal, že se jedná o bystrozory. A jednoho poznal stoprocentně. Alex West, vedoucí bystrozor, který dopomohl jeho propuštění z Azkabanu.

„Skryjte se a nic nedělejte dokud se nevrátím.“

Zatímco se všichni bystrozoři perfektně skryli v temných stínech stromů, Alex se vydal k vesnici. Harry neváhal a rychle ho následoval.

Jakmile si byl jist, že jsou z dohledu Alexových kolegů, kouzlem bystrozora znehybnil a přesunul se s ním do bezpečného úkrytu.
Sundal si plášť a ještě než uvolnil Alexovo znehybnění, promluvil.

„Jistě si mě pamatujete, ale pro jistotu se představím. Daniel Jackson. Teď uvolním zaklínadlo a doufám, že mě hned neproklejete. Chci si s vámi jen promluvit.“

Harry mávl hůlkou a vzápětí byl vedoucí bystrozor opět schopen pohybu.

„Co to k čertu děláte, Jacksone?!“

Mladík, přesněji mladý muž nadzvedl pochybovačně obočí a díval se na druhého muže jako na naprostého hlupáka.

„Pochybuji, že s tím co o mě víte vám není jasné co tady asi tak můžu dělat. Mě spíše zajímá, co máte v plánu vy, poněvadž je v ohrožení celá vesnice.“

„To rozhodně není. Starosta nás informoval, že se zde ukrývá skupina uprchlíků. Jdeme je samozřejmě zatknout.“

Harrymu trvalo sotva pár vteřin než si dal všechny souvislostí dohromady a pak jen tiše vydechl.

„A do prdele!“

„Co je Jacksone?“

„Vypadněte odsud!“

„Zbláznil jste se? Pokud je teď nedostaneme, tak můžou zabít spoustu lidí!“

„Pokud na ně půjdete teď a tady, celá tahle vesnice lehne popelem a nikdo nepřežije!“

„O čem to ksakru mluvíte?“

„O tom, že jeden z těch zločinců založí zložár, aby za sebou zahladili stopy a vy se k nim nemohli dostat!“

West se na Harryho nevěřícně díval a otevíral a zase zavíral pusu. Zdálo se, že se mu opravdu nedostává slov.

„V-vy jste opravdu z budoucnosti?“

„Tak nějak. Jak vás můžu nějak bezpečně kontaktovat?“

Vedoucí bystrozor zašátral v kapse a vytáhl malý kousek papíru.

„Tady, když to zapalíte, budu vědět, že se mnou chcete mluvit.“

„Dobrá. Udělám co budu moct, abyste je mohli pochytat. Ale bez obětí na životech obyčejných lidí. Dám vám vědět.“

Harry přes sebe zpět přehodil plášť a nechal překvapeného a značně zmateného Westa o samotě. On sám se ukryl tak, aby si mohl ověřit, že ho bystrozor poslechne a i s ostatními odejde.

Poslechl a Harry se definitivně vydal do hostince. Tušil, že místo kvalitního spánku bude muset vymyslet, jak dát bystrozorům možnost pochytat nebezpečné zločince a přitom zabránit krveprolití.