Severuse sice štvalo, jak dlouho trvá Harryho léčba, ale věděl, že jsou věci které nelze uspíšit. Nikdy po ničem netoužil tak moc, jako nyní po možnosti obejmout mladíka a už ho nepustit. Jestli před tím měl nějaké pochyby a obavy, nyní byly pryč. Byl si jist, že neexistuje nikdo jiný, s kým by mohl být a hlavně být šťastný.

Tedy pokud se jim přestane do života plést James Potter. Od chvíle, kdy bylo konečně jisté, že se Harry uzdraví a bude zase jako dřív, byl vedoucí bystrozor velmi často na návštěvě v laboratoři a ve většině případů stočil rozhovor na jejích vztah, který vlastně neměl ještě ani šanci se pořádně rozvinout. Totéž očekával Severus i dnes, ale tentokrát mu Potter nedával žádnou přednášku o životě s jeho synem. Naopak byl nepřirozeně zamlklý.

„Co je, Pottere? Přišel jsi na mě koukat?“

Severus téměř vrčel, protože to ticho bylo horší než bystrozorovo neustále mluvení.

„Než Harry odešel do toho muzea, měl na mě pár žádostí. Zabezpečení budovy před civilisty jsem zvládl. Zadržení tebe, jsem tedy nedodržel, ale bylo to tak správně. Pak po mě ovšem chtěl, abych zkusil zapomenout na naše školní léta a našel v sobě dost slušnosti a začal se k tobě chovat normálně. Snažil jsem se o to, Merlin mi je svědkem, ale prostě si neumím představit, že do tebe nebudu rýpat.“

„Myslím, že by bylo divné a hlavně zbytečné měnit zajeté koleje. Hlavně by to bylo opravdu nudné.“

Severus sice nechápal, kam Potter míří, ale chtěl mu tu mluvu trochu ulehčit.

„Jsem rád, že to tak bereš. Poslední jeho žádost jsem ale splnil celou a teď jsem upřímně řečeno stále v šoku. To ale nic nemění na tom, že to chci poděkovat.“

„Poděkovat? Nějak ti nerozumím. Nemáš důvod mi děkovat.“

„Ale mám. Postaral jsi se o Harryho, když se přenesl do našeho mladí a byl jsi jeho přítelem až do konce. Jako profesor jsi ho později chránil a když se dobrovolně vydal na cestu do minulosti, ty jsi byl tím, kvůli komu se nevzdal. Když k tomu připočítám to, že jsi ho zastoupil zde a díky tobě dostává protijed, myslím, že pouhé děkuji je snad i málo.“

„Četl jsi Harryho deník?“

„Jo, byla to jeho poslední žádost. A netuším, jak je možné, že žije a nezbláznil se. Tohle by bylo moc i na nejlepšího bystrozora a on to zvládl jako dítě.“

„Nad tím jsem taky přemýšlel, když mi to povyprávěl. Nic z toho si ale já osobně nepamatuji, takže si nejsem jist, jestli je tvůj vděk na místě. Nehledě na to, že ve tvém případě, to děkuji opravdu zní blbě.“

James se úlevně zasmál a zvedl se ze židle.

„Mimochodem, Harryho dnes propustili od Munga. Vzal si ještě pár dní volna, prý si něco potřebuje zařídit. Řekl bych, že tě jistě navštíví.“

Potter už mizel za dveřmi, když ho dostihlo Severusovo zavolání.

„Pottere! Zabiju tě, zmetku!“

Seděl před ním jako spráskaný pes a nic mu neřekl! Některé věci se opravdu nemění. Severus si povzdechl a pokračoval v práci, přestože myšlenky měl u brýlatého mladíka.