„Marek Zinar," přečetla posledního studenta Tereza ze svého seznamu, který držela v ruce a vzhlédla od něj k nám. Autobus plný studentů, podle hluku se zdál spíš plný dětí, než plný studentů, kteří měli zkoušku dospělosti za rohem.

„Tady," přihlásil se a nedlouho poté, a cesta tak mohla započít. Seděla jsem sama a byla jsem za to docela vděčná. Mohla jsem se soustředit na krajinu a sem tam na moudra, která by mohla být vypuštěna z úst kteréhokoliv mého spolužáka. Ani jsem se nestihla nadechnout a už jsme se plahočili po dálnici rychlostí převratnou. Do tváře se mi vkradl úsměv.

Milovala jsem to. Milovala jsem tu rychlost a milovala jsem, když jsem se mohla alespoň na chvíli vystavit pocitu, že stojím Smrti naproti. V tu chvíli ten pocit netrval moc dlouho, moc dobře si to uvědomuji, protože bezpečnost autobusu byla bohužel, bohudík, vysoká, ale i na tu chvíli mi to připadalo odzbrojující.

„Zdravím, Hani, všecko ok?"

„Jasný, chceš si sednout?" nabídla jsem Ester. Nikdy bych ji neodmítla. Byla to okouzlující slečna, která mě podporovala nehledě na tom, co se okolo mě snášelo. Věděla a mlčela. A já jí za to byla vděčná.

„Moc ráda... Jen jsem se tě chtěla zeptat, jak to bude s ubytováním na pokoji. Budu s Klárkou, ale potřebujeme být po trojicích, byla bys s náma?"

„Tak s kým jiným," uchechtla jsem se. Přišlo mi vtipné, že se vůbec zeptala. Odvrátila jsem se zpátky k oknu, ale periferním viděním jsem tušila, že ještě neodešla. Když dlouhou dobu mlčela, nakonec jsem se otočila a lehce se na ni usmála.

„Ještě něco?" snažila jsem se znít jemně, nikoliv otráveně.

„Poslední dobou nemám pocit, že jsi v pořádku," vydala ze sebe nakonec mezitímco si žmoulala prsty v klíně. Ne, že by to bylo často, ale vždycky, když se mě někdo ptal, jak se mám... Proč se sakra ptal, když to cítil úplně jinak? Mohli jsme si už dávno ušetřit ty kecy a přejít k tomu podstatnému. Protočila jsem panenkami, ale zlobit jsem se nezlobila.

„Co myslíš?"

„Že tě ta kráva neustále žere."

„Nesmysl."

„Prosímtě, neustále ji pronásleduješ pohledem. Obě dvě se snažíte předstírat, že to ‚něco'," naznačila uvozovky prsty, „mezi vámi není, ale je to přímo hmatatelné. Koho se tím snažíte oblbnout, sebe nebo ostatní? Protože... jak vidno, nedaří se vám ani jedno."

„A co? Chceš mě tady poučovat o tom, jak správně vést vztah s učitelkou?" zavrčela jsem tiše a dodala: „No jen do toho, možná budeš chytřejší než já. Všichni jsou vždycky chytřejší."

„Nechci se s tebou hádat, Hani. Mám o tebe prostě strach. To je celý."

„ No a já ti za to děkuju, ale nepotřebuju to. Strach ještě nikoho nikam nezavedl."

„Když to říkáš...."

„Vím to.... vím, že to je silné pro mě a nedivím se, že to vnímáš i ty. Jenže jsi jediná, která o tom ví, teda... doufám, že jediná... takže..."

„Proč bych to někomu říkala?" přerušila mě v mých úvahách. Přišlo mi zajímavé, jak mě musela Ester přesvědčovat o tom, že něco není tak, jak by to mohlo být. Bylo to o tom, že by nesnesla představu o sobě samé, jak je takhle podlá nebo to bylo ujištění a snaha o odvrácení správného myšlenkového pochodu? I po těch čtyřech letech jsem si sem tam říkala, že Ester vlastně pořádně neznám.

Bavily jsme se od mého druhého ročníku, kdy jsem asistovala uchazečům na přijímacích zkouškách, zakecaly jsme se a něčemu zasmály, až se z toho nakonec stala léta pomáhání si nehledě na tom, co to stojí. Svěřovaly jsme se jedna druhé, ale... přesto jsme zdánlivě vedly svůj vlastní život. Sem tam se naše vesmíry nakrátko setkaly, ale jak se zdálo, i teď se měly rozloučit. Na chvíli.

„Ester, jdeš? Marek něco chce," došla k nám Klárka, aniž by mi věnovala pohled.

„Tak ať si poradí sám. Je to velký kluk."

„Jen běž," pobídla jsem ji a usmála se.

„Zvládneš to?

„No a ne? Mazej. Chci se dívat na seriál." Naznačila jsem ji rukama ať jde a vyhrabala jsem telefon se sluchátky. Čas na to se vytratit svým povinnostem. Dost pohledů na Terezu, nic než zvědavého pohledu Popecké a její všetečné otázky, jestli něco nepotřebuju, jsem stejně nedosáhla. Ano, vskutku jsem si nemohla vybrat lepší místa než ta, která byla vepředu. Jenže mělo to jednu nespornou výhodu. Nemusela jsem být ve středu dění toho bordelu, co se odehrával vzadu, a to mi dovolovalo slyšet alespoň něco málo z Riverdale.