Pohled do prvních paprsků slunce mě donutil požitkářsky zavřít oči. Rytmus ticha mě unášel do harmonie, v nichž bych se nejradši utopila. Jenže ať už jsem chtěla nebo ne, stále jsem dýchala.

Každý den nás mohlo zabít téměř cokoliv. A navzdory téhle skutečnosti z nás bylo ještě mnoho naživu. Tahle myšlenka se mi zdála být ještě nebezpečnější než hra se lvem. Jenže jak málo by stačilo k tomu abychom nežili? Vždyť každý den nás mohlo zabít téměř cokoliv. Jediná chyba v celém systému mohla způsobit celý jeho pokles.

A přece jsme se zaobírali malichernostmi, báli jsme se vystoupit z komfortní zóny anebo stokrát přemýšleli nad tím, jestli to opravdu udělat. Jestli se podívat pravdě do očí nehledě na tom, co to stojí.

Já jsem se jí postavila.

A shořela jsem.

„Co tu tak sedíš?" houkla na mě spolužačka, což mě vyrušilo ze zadumaného stavu.

„Přemýšlím," odsekla jsem pohotově, protože přesně to se ode mě čekávalo. Myslitelka. První myslitelka, která věděla naprosté hovno. Jako kdybych ustavičně jela na tobogánu, jehož výška klesala s každou otočkou. Brutální otočkou, která mi dávala pocit, že vyletím do neznámých propadlišť temnoty. Plno očekávání od druhých a od sebe, ale ani jedno naplnění. To jsem já. To je můj život.

„A nad čím?" zvedla obočí Ester, nikoliv v překvapení, ale protože jsme sem tam sdílely naše starosti či myšlenky. Zařadila jsem se po jejím boku do školní budovy, která se měla stát naším vězením po zbytek tohohle dne. Proč jsem to vůbec šla studovat? Funkcionalistická budova, která mi kdysi dělala takovou radost, se stala slepou ulicí pro všechny pozemšťany mezi 15. až 19. rokem.

Malování se mi znechucovalo s každým dalším uplynulým dnem na téhle instituci. A to všechno se podepisovalo na mých známkách. Odmítala jsem dělat cokoliv, v čem jsem neviděla smysl a řídit se zadáními jistých profesorů mi nebylo po chuti. Jenže tohle všechno mělo zdánlivě své výhody, s učiteli jsem vyjednávala kompromisy a částečně jsem se nemusela řídit pravidly, která ostatní následovali bez jakýchkoliv dotazů.

„Tak nad životem, obecně," plácla jsem, když jsem hledala školní kartičku, kterou se normálně dostáváme do školy. Normálně je celkem dobře míněné slovo. Normálně to normální za normálních situací dělali. Naštěstí se mi tohle slovo vyhýbalo na míle daleko. Osobnostně, fyzicky, a i v chování se vymykalo všechno jakýmkoliv standardům.

„A na co jsi přišla?" držela mi otevřené dveře, do nichž jsem vpadla. Kousek plastu v podobě karty mi byl opravdu k ničemu.

„Ať děláš, co děláš, svému osudu se nevyhneš."

„Vždyť je tady tolik náhod, které se můžou stát, že přece.... nikdy není nic dané," přela se se mnou mezitímco si sundávala šátek. Odhodila jsem si boty do poličky a unaveně vydechla. Kdyby jenom věděla.

„Třeba veškeré ty „náhody"," naznačila jsem uvozovky ve vzduchu, „nejsou náhody, ale dobře míněné kroky, které tě mají dovést na tu cestu, po které máš jít."

„To mi nepřijde. Chceš mi říct, že jestli na tebe má spadnout kovadlina, tak na tebe prostě spadne nehledě na tom, co se stane? Co když změníš náhodou směr chůze, když tě někdo nebo něco zaujme?"

„Anebo to byl prostě osud. Měla jsi toho dotyčného potkat. Mělo tě něco zaujmout a měla ses za tím vydat. Možná jsi prostě měla zůstat naživu," mykla jsem rameny a vytáhla si klíče z batohu. Posmutněla jsem. V určitých situacích by to setkání se smrtí bylo mnohem lepším východiskem než srážka s člověkem, který by vám dokázal život převrátit vzhůru nohama. 

Zdravím!
Ano, byla to zatraceně dlouhá doba, během níž se mi nedařilo vydávat jakoukoliv povídku, ale zkrátka mi to v psaní nešlo. Vlastně, ani teď to není nějak perfektní, čímž Vás nechci děsit, takže abyste si mohli pořádně oddechnout – tahle povídka je kompletní, a tak se nemusíte od první kapitoly – pokud Vás zaujala – jakkoliv odvracet s myšlenkou: „Než to vydá, budu v důchodu." Ba naopak – ponořte se a kdoví, třeba najdete něco, co Vás zaujme. Vydávání bude každopádně pravidelné. ^^

Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu!

Ode mě to je pro dnešek vše:)

Přeji Vám krásný den! ❤️