Krajina se postupně měnila. Pomalu tající sníh postupně odhaloval mohutné vrcholky i zrádné propasti, odkrýval mnohé skryté nory po lovné zvěři nebo prachobyčejné kamenné tvary. Ten pohled se jí nelíbil, svíral ji kdesi uvnitř, dusil ji, jako kdyby se s ubývajícím mrazem zmenšovala její síla. Věděla však, že jaro jednou přijít muselo, byla to věc stejně stálá, jako že Sluneční kotouč zapadá na západě a vychází na východě.

Není to ročním obdobím, připomněla si v duchu. Ta síla je ve mně, proudí mým tělem a jsem schopná ji přivolat i za horkých letních dní, aniž by tam byl nějaký rozdíl.

A přesto by se nově padajícímu sněhu nebránila, i kdyby sněhovou bouři měla vyvolat ona sama. Věděla, že něco takového svede. Cítila to, jen si nebyla jistá, kolik síly by k tomu potřebovala.

Protože kdyby se příliš vyčerpala, mohlo by ji to zabít.

Ještě nenarazila na kritickou hranici, ale věděla, že tam někde je. Pomyslná bariéra, kterou by v případě nouze i jenom při pouhé neopatrnosti mohla prolomit – sáhla by až na dno svých schopností a kdyby se nezarazila včas, zemřela by. Síla by ji pohltila, uvěznila a nepustila.

Tohle všechno však byly pouze hypotetické myšlenky. Ještě se jí to nestalo, ale měla ten pocit, že kdyby opravdu přecenila své síly, tahle situace by mohla být skutečná. Zakázala si na ni myslet, zbytečně jí to rozptylovalo a odvádělo její pozornost od v tuto chvíli důležitějších věcí.

Zastavila u malého potůčku a tlapkou rozbila led, pod nímž se skrývala tekoucí voda. Sklonila hlavu a napila se. Chladivá voda se jí prohnala tělem, vyčistila její mysl od nežádoucích myšlenek a příjemně osvěžila, uvedla její smysly znova do pozoru.

Nakonec ponořila do nehlubokého koryta hlavu, uši jí čouhaly ven. Musel to být vtipný pohled, ale ona takové ochlazení uvítala. Zvedla hlavu a oklepala se, pár kapek se rozlétlo na všechny strany. Nebála se případných problémů, které by kvůli mrazu mohla mít, vždyť právě byla ve svém živlu. To by tak scházelo, aby jí byla zima.

Klusem pokračovala dál. Obezřetně větřila a špicovala uši, jestli se v blízkosti nenachází nějaký nepřítel. S potěšením shledala, že tání není tak vážné a rychlé, jak si původně myslela, a sníh zde ještě nějakou dobu zůstane. Kdo ví, možná ještě znova napadne.

Už nějakou dobu se v cestě neřídila matnými pachovými stopy a svým instinktem spojeným se směrem, jakým si pamatovala, že šla, ale následovala Firclaerovu moc.

Byla si tím jistá. Neviditelné pouto ji k němu táhlo, celým svým bytím vnímala jeho sílu tím víc, čím byla blíž. Je tam, napovídala jedna její část. Jdi rovně a potkáš se s Prokletým. Vnímáš ty změny? Cítíš chvění ve svém nitru, jak tvůj mráz reaguje na jeho žár?

Následovala ty neviditelné nitky moci, udržovala si stále stejný směr. I kdyby ho necítila, doposud šla správně, což ji velmi potěšilo, jelikož tím prokázala, že je schopná stopařka a jen tak se neztratí.

Když jemný horský vánek přivál jejím směrem pach kořisti, zakručelo jí v břiše a až tehdy si uvědomila, jak obrovský má hlad. Víceméně neustávající cestování sem a tam si vybralo svou daň a ona jedla už před delší dobou.

Dobře, teď byl cíl jasný: vykašlala se na postup kupředu a trochu pozměnila směr, mířila za tím vábivým pachem srnčího stáda.

Byli blízko, nic netušící tlupa sedmi jedinců okusovala stromy a pod sněhem hledala traviny. Sotva se přiblížila nadohled, zjistila, že se ve stádě nachází i březí samice, což jí rázem rapidně snížilo výběr. Nemohla ulovit srnu, která v sobě nesla potomka. Stáda by potom byla odsouzená k zániku, kdyby neměla nové členy. Všichni lovci, ať už lišky, kojoti či vlci, vědí, že březí samice mají nechat na pokoji, stejně tak čerstvě narozená mláďata a srnce, kteří stáda chrání.

Samozřejmě jsou i situace, kdy kvůli přežití není na výběr, ale je-li to možné, takovým chvílím je nutné se vyvarovat.

Přikrčila se, potichu našlapovala po sněhu. Dávala si pozor, aby jí nekřupal pod tlapkami, prozrazení jí rozhodně scházelo. Vyhlédla si statnou srnu, která v sobě jako jedna z mála nenesla srnče.

Bílá barva kožichu jí pomáhala splynout s prostředím. Musela opatrně, nechtěla tlupu vyplašit. Každý sebemenší zvuk by jí mohl prozradit a zrovna o to dvakrát nestála.

Jenomže pak se doposud klidný vítr rozhodl sabotovat její plán. Otočil se, udeřil do ní náhlý prudký poryv a přivál její pach až k lovné zvěři. Okamžitě zvedli hlavy, neváhajíce ani vteřinku, a vyrazili na útěk. Byli-li by moc pomalí, březí srny by to mohlo stát život.

Naštvaně zavrčela, ale tou dobou už vystřelila ze svého úkrytu a mířila rovnou k vyhlédnuté srně. Nasadila okamžitě nejrychlejší tempo, jakého byla schopna. Kdyby se stádo dostalo dál, patrně by měla jako samotářka smůlu.

Měla určitou výhodu. Zatímco srna se bořila do sněhu, ona v něm zvládla běžet naplno. Vrčela, tělo napjaté, občas se zkusmo ohnala tesáky, jestli se jí nepodaří zaháknout se. Teprve ve chvíli, kdy srně běžela po boku, se natáhla naplno. Skočila jí po přední noze, okamžitě se zakousla do masa a nepouštěla. Až se jednou zakousneš, nepouštěj, pro Předky, nepouštěj, dokud kořist není na zemi, říkávala jí matka, když ještě byla živa a snažila se naučit svou dceru co nejvíce důležitých věcí.

A ona nepouštěla, namísto toho přenesla váhu do přední poloviny těla, sotva našla kousek kůže, zabořila do něj drápy, položila se na srnu a stahovala ji k zemi.

Nevyužívala své nadpřirozené moci, vždyť srnu dokázala ulovit tak či tak a nepotřebovala k tomu nic zvláštního, zvládala to stejně dobře jako ostatní vlci. Navíc byl skvělý pocit něco ulovit sama.

Ve chvíli, kdy se jí podařilo srnu úplně stáhnout na zem, se po jejím těle přesunula výš, využívajíc svých drápů i tesáků. Sotva srna zděšeně natáhla hlavu v zoufalé snaze dostat se od jejích zubů co nejdál, využila okamžiku a zakousla se jí do krku.

Bez váhání trhla hlavou, v tlamě jí zůstal kus masa smíchaný s krví. Tou dobou se srnčino tělo v křečích hroutilo na zemi, a když do jejího krku zabořila tesáky podruhé, nestačila ani třikrát máchnout ocasem sem a tam a její kořist se přestala hýbat, ochabla, oči nabraly matný mrtvolný lesk.

Slastně přimhouřila oči, polykala teplou prýštící krev. Takhle chutná vítězství.

Přesunula se od krku k břichu a bez váhání odtrhala maso, aby se dostala k vnitřnostem. Srnu ulovila sama, nemusela se tedy s nikým prát o nejlepší maso ani čekat, až se nají výše postavení. Tenhle aspekt samotářského života jí občas ve smečce scházel.

Vychutnávala si kořist, jak jen po době hladovění mohla. V duchu se zastyděla; vždyť jako mladší strádala mnohem delší dobu. Na druhou stranu, už tomu bylo dlouho, kdy doopravdy neměla co jíst, navíc vyrostla a její tělo tak potřebovalo mnohem více potravy.

Takže vesměs bylo asi všechno v pořádku, usoudila nakonec.

Nechtěla se přejíst, aby následně nemusela dávit, přesto ji zmohla příjemná únava a ona si nakonec lehla kousek od mrtvoly. Neměla v plánu ji tahat s sebou, ale dokud tady byla, toto gesto bylo jasným znamením, že to maso patří jí a kdokoli se přiblíží, ten za tu bude pykat.

Klímala. Hlavu měla položenou na tlapkách a oči spokojeně zavřené, i tak ale dávala pozor, připravená bránit sebe i kořist. O její duchapřítomnosti dávalo vědět stříhání ušima, občasné otevření očí a důsledné větření.

Neodpočívala dlouho, chtěla znova brzy vyrazit na cestu. Nakonec se pomalu zvedla, důkladně a líně se protáhla a zazívala, aby do těla nabrala čerstvý vzduch. Možná by mohla zkusit vyhledat další potok.

Nestačila ujít ani jeden krok, když zaslechla zakřupání větvičky. Stále byla lehce znavená, omámená pocitem plnosti, který s sebou čerstvá potrava přinesla, takže nestačila včas reagovat, když se kolem ní najednou seběhlo přes půl tuctu vlků.

„Chyťte ji! Ať nestihne zaútočit!"

Záplava různých srstí a tíha mnoha těl. Prudce padla na zem, ačkoli dopad zmírnil sníh, síla vlků však byla tak velká, že se jí zamotala hlava.

„Omráčit!" zaslechla.

Někdo jí prudce zatlačil na hruď, aby jí z těla dostal vzduch, a další vlk ji udeřil tlapkou do hlavy, div že jí nezapraskalo v lebce.

Vidění se rozmazalo. Kdosi se nad ní sklonil, viděla jen černou srst, nic dalšího nedokázala určit. „Spi sladce," broukl vlk nad ní a potom přišla temnota.

Že by se nám to začalo rozjíždět? Snad se vám čekání vyplatilo. :D