Zatímco mysl ztuhla, její tělo vědělo, co dělat. Odskočila od dvojice vlků hezkých pár vlčích délek dál, jako by se popálila. Což bylo možné, přihlédneme-li k plamenům, které obklopovaly černého vlka.

Postupně jí docházelo hned několik věcí naráz, a to, co si uvědomovala, se jí nikterak nelíbilo.

„Jdi pryč od mé družky!"

To bylo závazné prohlášení a Firclaer si to musel uvědomovat. Ale uvědomoval si, jestli to bylo skutečné, jestli si to nenamlouval?

I kdyby, nebylo to možné. Nemohlo být. Protože když tam tak vrčel na Moona, když na něj cenil tesáky a jeho tělo pohlcovaly rudooranžové plameny... Došlo jí, proč jí tehdy vyprávěl o Prokletých. Došlo jí, co se stalo tehdy s tou cizí smečkou.

Proč jen si to neuvědomila dřív? Tolik jasných nápověd a ona stále slepě doufala.

Firclaer byl Prokletý, stejně jako ona. To znamenalo...

„Ne," hlesla, oči vytřeštěné. „Ne, to NE!"

Firclaer, doposud vrče, ale neútoče, pouze drže Moona na zemi dál od Iciriny, střihl ušima a pootočil hlavu k vlčici. Sotva uviděl její nevěřící výraz, zneklidněl.

Jen chvilinku tam stála a hleděla na ně, než udělala to jediné, co mohla. Zběsile zahrabala tlapkami a dala se na útěk.

Ohnivý dech se okamžitě přestal zajímat o svého soka. „Iciriny, stůj!" vyštěkl prosebně a vyběhl za ní, následován celou smečkou.

Ale ona nemohla zastavit. Sklopila hlavu k zemi a ještě více zrychlila. Nesměla se nechat dohnat, musela využít toho náskoku, jež získala v okamžiku, kdy vlci teprve zpracovávali situaci.

Neměla čas zatáčet nebo uhýbat, běžela rovnou za čenichem. Doufajíc, že ji smečka nebude následovat, se bez váhání vrhla na napůl zamrzlé jezero. Led pro ni byl přirozený, tady mohla leda získat výhodu než ztratit. Pomáhala si drápy, zatínala je do ledu. Díky své schopnosti dokázala určit, kde byla vrstva tlustší a pevnější, proto snáz volila správnou cestu.

„Firclaere!" zavyl Dawn varovně těsně před tím, než jeho syn s plameny okolo vběhl na jezero. Plameny se okamžitě zmírnily, jelikož i jemu došlo, co by se mohlo stát, ale nezmizely úplně. Jeho srst stále zářila ohněm, ačkoli oheň samotný nepálil, dokázal jej usměrnit a utlumit.

Iciriny si dovolila letmý pohled vzad a zasykla, zjišťujíc, že vlci ji následovali. Kličkovala, doufajíc, že tím ostatní alespoň zpomalí.

Vlci se však neústupně hnali dál. Jestli za Iciriny nebo Firclaerem, na tom nezáleželo. V první řadě běžel nepřekvapivě Ohnivý dech společně s bělobřichým lovcem, v tlapkách jim byly Tasty se Starlight. Na ledu si nepočínali tak obratně jako Iciriny, nevěděli totiž, kam si mohou dovolit šlápnout a kam ne. Chtě nechtě je navíc přítomnost ohně na ledu poněkud zneklidňovala.

Starlight najednou na ledu podjely tlapky a ona vypískla, když spadla na zem a dostala se tak do nebezpečné části, led pod jejím tělem zavrzal. Černohnědá vlčice po jejím boku se po ní okamžitě natáhla, instinkty matky zvítězily nad pudem sebezáchovy. Sklouzla se po ledu až k ní, nevšímajíc si toho, že tím podrazila tlapky Moonovi a ten se málem přerazil před jejího syna, chytila svou dceru za zátylek a prudkým škubnutím ji poslala po ledu k ostatním. Tenký led však už nápor dvou těl nevydržel, popraskal a roztrhl se. Část, na níž ležela Tasty, se odtrhla a poslala po vodě mezi další kusy ledu, jenomže ledová plocha byla až moc malá na jednoho vlka. Matka zahrabala tlapkami, vrhajíc poslední pohled po svých dětech a druhovi, a zmizela pod hladinou, okamžitě překryta několika dalšími kusy ledu.

„Mami!" zavřeštěla Starlight. Ostatní neklidně stáli na ledu, touha vrhnout se vlčici zachránit bojovala se zdravým rozumem.

Oheň na Firclaerovi se rozhořelel ještě víc. „Ne!" vyštěkl Mistrál, užívaje Alfa hlasu. „Když to tady rozpustíš, utopíme se všichni!"

Uslyšeli zaskřípání ledu, okamžitě se podívali daným směrem. Iciriny, která zpozorněla již při prvním Starlightiném vyjeknutí, běžela zpět k nim. Jen to jediné bolestí naplněné slovo, jeden výkřik stačil k tomu, aby rázem změnila směr. Svou matku nezachránila, ale nemohla dopustit, aby zemřela další, zvlášť ne její vinou.

Změnila směr, prohnala se kolem – a po hlavě skočila přímo do ledové vody. „Iciriny, ne!" zaúpěl Firclaer, ale pozdě, i bílá vlčice zmizela pod hladinou. Chystal se vrhnout za ní, toužil po tom celým svým bytím, ale k ledu ho přimáčklo hned několik vlků, mezi nimi i jeho otec, varovně vrčeli a syčeli.

Tam, kdesi hluboko pod hladinou jezera, kam žádné světlo nedosáhlo, klesala k zemi černohnědá lovkyně. Iciriny se nemohla řídit pachem ani sluchem, používala jen matný zrak a intuici.

A své schopnosti. Rozhodila mráz kolem sebe, napojila se na něj. Vnímala každičkou kru, každou rybu v jezeře i každý neobvyklý útvar, mráz po nich klouzal a odrážel se, přinášel jí informace. Necítila chlad. Tedy, vnímala jej, ale nebyla jí zima.

Konečně k ní doplavala, uchopila bezvládné a ztěžklé tělo za zátylek, vložila do nohou veškerou sílu a mířila k hladině.

Mezitím vlci zmatkovali. Nechápali, nevěděli. Voda právě pohltila jednoho člena jejich smečky a druhý se do ní dobrovolně vrhl. Proč? Nedávalo to smysl. Naříkali, kňučeli, neklidně přecházeli na ledu. Díky Předkům, že oheň zatím nerozpustil plošinu, na níž stáli. Firclaera stálo obrovské úsilí, aby se přestal ovládat, aby se jim nevytrhl a nevyrazil do vody za svou matkou a družkou.

Byly ve vodě moc dlouho. Už jim určitě došel vzduch, topily se tam a nikdo se jim nevydal na pomoc. Možná tam dřív umrzly. Možná se nemohly dostat skrz led.

Jejich úvahy přerušilo hlasité křupnutí vlevo. Ledová vrstva se roztříštila, narušila a několik kusů ledu se navršilo na sebe. Zvedla se veliká masa vody, když z vytvořeného otvoru téměř doslova vylétly dvě vlčice.

Voda se vylila na led a vytvořila menší loužičky. Vlci se okamžitě rozeběhli k dvěma postavám, stačilo jen pár skoků, ale všichni se zarazili, některým znova podjely tlapky a tři vlci zase skončili na zemi.

Iciriny se sklonila nad Tasty ležící na boku. Od tlamy jí stoupala pára, když jemně přitiskla svůj čumák k její hrudi. Přivřela oči, soustředíc se jen na její tělo. Mráz a chlad Tasty úplně obalil, ochromil, a ona ho našla a vsávala do sebe. Jako kdyby vlčice v ledové vodě nikdy nebyla, jako kdyby si stále udržovala své teplo. Žádný chlad. Odstoupila od Tasty, sledujíc, jak se černohnědá lovkyně malátně zvedá a hledí na ni. Žila, dýchala, nebyla promrzlá. A to bylo to hlavní.

Ledová duše se nechtěla otočit. Nemusela vidět svůj odraz ve vodě, aby věděla, že její oči se zbarvily do mrazivé modré. Její kožich byl pokrytý ledem, jezero pod ní zamrzalo a tvořilo pevnou plochu pro bezpečné stání. Ani na to nemyslela, dělo se to samo, okamžitě. Bezděčně, pro to, že podvědomě toužila ochránit vlky, které si oblíbila, nechtěla, aby další skončil v smrtelně studené vodě.

„Iciriny?" hlesl Firclaer, hledě na ledovou vlčici. Neměl slov. Nevěřil, nechtěl věřit, ale odezva ostatních jasně naznačovala, že se mu to jenom nezdá, že oči jeho družky jsou opravdu modré, její kožich pokrytý ledem.

V koutcích očí se jí zatřpytily slzy. Odvrátila od nich hlavu na opačnou stranu, pevně zavřela oči a na kratičký moment takto setrvala. Když oči znova otevřela, rozběhla se. Pryč, pryč od smečky, pryč od toho prokletí a všech problémů.

Lunu zahalily mraky a za sporého svitu se z nebe prudce začal snášet sníh. Přeběhla přes jezero, neotáčela se. Potlačovala slzy, snažila se uběhnout co nejdále, ale tíha vědomí, bolest a duševní rozpolcenost jí nepomáhaly. Nabádaly ji, aby se zastavila, ale zdravý rozum velel, ať běží dál.

Napůl proti své vůli se ohlédla. Firclaerův oheň zářil i přes sníh a dálku, viděla ho, volal ji k sobě, volal ji mezi vlky, kam patří. Upřela pohled na cestu před sebou, nevšímajíc si prázdna, které se rozlézalo po celém jejím těle.

Tentokrát ji nikdo nesledoval.