Momentální stav (aneb kdo se přihlásil – opravte mě, jestli jsem to spočítala špatně, prosím xD):
Firclaer army: 9
Black Moon army: 5
Také bych vám chtěla poděkovat za doslova enormní množství komentářů (a s nimi názorů a vymyšlených shipů) u minulé kapitoly! <3

Po celém těle se mu rozlézalo teplo, spíš horko, a rozhánělo mu krev stále rychleji. Viděl rudě a nebylo to jen hloupé přirovnání, před očima se mu tvořily červené mžitky.

Pohled, který se mu naskytl po vylezení z nory, ho rozezlil. Iciriny se tiskla k Moonovi, jenž jí olizoval ucho. Vlk k němu vrhl až moc samolibý pohled a právě toto spustilo jeho výbuch.

Zcela zvířecky a majetnicky zavrčel. Netušil, kdy přesně přešel ze své obvyklé podoby do ohnivé, ale když Black Moona odtrhával od bílé vlčice, kolem jeho těla se svíjely plameny. Kousal, drápal, trhal. „Je moje!" ječel vztekle. „Nech ji být, Moone! JE MOJE!"

Vrhl proti druhému vlkovi plameny, ale s ním jako by oheň ani rány nic nedělaly. „Vzdej to," smál se Black Moon posměšně. „Nemáš šanci."

Firclaer zalapal po dechu a prudce vytřeštil oči. Poznal, že se nachází v noře, a došlo mu, že to byl jenom sen. Jenom sen, nic víc, on se nepřeměnil před Iciriny a Iciriny nebyla s Moonem a...

Trhl sebou, když mu došlo, že necítí její tělo. Nadzvedl se na předních tlapkách, pátraje rozšířenýma očima všude kolem, a pak se uklidnil, když shledal, že vlčice ležela v noře blízko u Starlight. Usínali v obvyklé blízkosti, ale Iciriny se nejspíš musela během spánku odvalit jinam, jelikož on zůstával stále na tom samém místě.

Plíživým krokem se přisunul blíž k nim. Obě dohromady vypadaly jako jedna velká bílá kopa, až na Starlightino černé ucho, a kdyby se k nim přidala ještě Lara, mohly by vytvořit jednobarevnou chundelatou clonu.

Vtěsnal se mezi Starlight a Iciriny, takže byl blízko oběma. Položil si hlavu na tlapky a zavřel oči. Přátelská blízkost dvou hřejivých těl ho brzy rychle ukonejšila ke spánku a on znova, byť ne tak tvrdě jako předtím, usnul.

~~~

„Jsi nějaký tichý," prohodila Starlight zamyšleně. „Stalo se něco, Firclaere?"

Oklepal se. „Dnes se mi zdál zvláštní sen," zamumlal, skláněje hlavu, aby očichal pachy. „Byla tam Iciriny..."

„Zdálo se ti o ní?" zazubila se vlčice potměšile. „To je velmi milé."

Neměl náladu, aby jí na to odpověděl, jak se sluší a patří, a když tedy zmlkl, Starlight popošla blíž k němu, v hlase náznak starostlivosti: „O čem se ti zdálo?"

Nebyl plně rozhodnutý, jestli o tom chtěl někomu říct, ale jeho tělo rozhodl za něj a on jí popsal, co se mu zdálo. Pečlivě poslouchala, celou dobu mlčela. Když však bylo ticho moc tíživé na to, aby jej mohl snést, zakňučel.

„Myslím... ne myslím, ale vím," dostala ze sebe tedy jeho sestra, „že ty a Moon se nakonec poperete. Dřív nebo později, vzhledem k tomu, jak rychle to postupuje, však předpokládám, že zvítězí bližší možnost."

„Počkej," zarazil ji. „Jak to myslíš, že víš, že budeme bojovat?"

Věnovala mu všeříkající pohled. „Nejsem slepá ani hloupá, Firclaere. Ty sám navíc víš, že mám pravdu. Jestli si ji nechceš připustit, to už můj problém není." Zjemnila hlas a pokračovala: „Ale byla bych ráda, kdybys – až k tomu dojde – nepoužíval svou moc."

Sklonil hlavu k zemi, nevěda, co říct. Oheň byl jeho součástí, protékal jeho tělem stejně jako krev. Už stačil zjistit, že s pocity se jeho moc hůř potlačuje. Co až se opravdu utrhne? V souboji o postavení by to bylo něco jiného, tam by chyběl potřebný vztek a zuřivost. Ale kdyby s Moonem opravdu bojoval, dokázal by se hlídat? „Já také, Star. Ale nejsem si jistý, jestli to dokážu zastavit," přiznal.

Odpověď na tuto otázku přišla dřív, než by si býval myslel.

~~~

Iciriny s Lexis odešly na hlídku jen chvíli po tom, co se vrátili lovci. Dnes bez úspěchu, ale jeden den nikoho nezabije. 

Celou dobu na něj musel zírat, přemýšleje nad dnešním snem. A Moon samozřejmě zíral na něj, naštvaný, že mu znova nebylo povoleno lovit samostatně. Jeho naštvanost zvyšoval fakt, že měl na dnešním neúspěchu částečně podíl. Ale on o té malé díře vyhloubené vodou opravdu nevěděl, dokud mu tam nezapadla tlapka. 

Takže ano, částečně si to dával za vinu. Víc ho ale štvalo, že tím Firclaer mohl získat výhodu. Kdo by se poškleboval, že je v hierarchii výše, jen aby následně pokazil svou úlohu, tudíž nenakrmil smečku? Kdyby chtěl, mohl mu to dát pěkně sežrat. 

Oba byli vlastně celý den zvláštním způsobem roztržití, naježení. Takže nebylo divu, že zatímco Firclaer přecházel sem a tam a lovec odpočíval, vzájemné pohledy nebyly příjemné ani jednomu z nich. „Pro Předky, nemůžeš zůstat alespoň chvíli v klidu sedět?!" zasyčel Moon prvně. 

Ohnivý dech se zarazil, otáčeje celé tělo ke svému sokovi. „Vadí ti to snad?"

 „Ano. Ano, vadí," zasyčel. „Víš, někteří mají po náročném lovu a rádi by odpočívali."

Znova se rozešel, tentokrát blíž k němu. „Nepovídej. Byl ten lov tak náročný, když jste nic nechytili?" Vzdáleně si uvědomoval, že těmito slovy možná ublíží ostatním, ačkoli o to nestál. Měl před sebou jen Moona, bojovného, chtivého Moona, který byl připravený mu přebrat vlčici. Jeho tlapky zanechávaly v zemi spálené otisky. 

Tohoto malého, ale podstatného detailu si lovec všiml. „My ostatní totiž nemáme schopnosti, které bychom mohli použít, když v boji a lovu selháváme."

Teď na nohou stáli oba, po malých krůčkách se k sobě přibližovali. Srst se jim samovolně ježila, pysky vyhrnovaly. „Moone, Firclaere," sykla varovně Beta. 

Nevšímali si ji. Měli před sebou jen sami sebe. „Porazím tě i bez nich."

„Můžeš to zkusit."

Spáleniny zmizely ve stejnou chvíli, kdy se černohnědý vlk napjal a vyrazil proti němu. Neuskakoval, neuhýbal, naopak se odrazil a skočil po něm. Střetli se za letu a s hlasitým zaduněním dopadli na zem, zakousnutí do toho druhého. Táborem se rozléhalo zuřivé vrčení a chrčení. Bojující si nevšímali varovného štěkotu svých Alf, ale nikdo se neměl k tomu, aby jejich roztržku překazil. Nebyli šílení, věděli, že v tomto stavu by ti dva dokázali zabít snad kohokoli, ať už vědomě nebo ne. 

Zhruba v tu dobu do tábora vbíhaly dvě hlídkařky, které již zdálky slyšely zvuky boje. Proč je nikdo nezastaví? nechápala Ledová duše. Zalétla pohledem k Omeze – nebyli vlci tohoto postavení ve smečkách proto, aby zastavovali konflikty? Ale Snow se neměla k tomu, aby boj překazila, spíš se roztřeseně tiskla k Hvězdě a s ostatními se snažila uhnout z dosahu. 

Přidala, protlačila se mezi Mistrálem a Tasty a za hlasitého vytí skočila mezi dva vlky, kteří se do sebe znova zakousli. 

Chytila Firclaera za zátylek, naprosto slepá k dvěma hrozbám. Netušila sice, proč se – zase – pustili do sebe, ale kdyby šlo do tuhého, mohla použít své schopnosti. Odtrhla vlky od sebe. Hluboce zavrčela, tak hlasitě, že přehlušila oba bojující. 

Firclaer se chystal znova vrhnout do boje, z něhož byl tak surově vytažen, když tu jeho podvědomí rozpoznalo, kdo to před ním stojí. Na poslední chvíli se zarazil, zcela a upřímně ohromen, oči rozšířené údivem. Poznání, které s sebou Icirinin vpád přinášelo, jej přimrazilo na místě. Jako by jeho tělem projel blesk a jemu konečně došlo, co všechno mu unikalo, co se mu jeho podvědomí snažilo říct. 

„ZEŠÍLELI JSTE?!" zaječela Ledová duše, když oba zastavili. „Co to do vás vjelo?!"

Ani jeden se však neměl k odpovědi, jen rychle a vyčerpaně oddechovali, z utržených ran jim tekla krev. Žádné smrtelné množství, ale poranění byla na obou stranách. „Myslela jsem si, že jste rozumní," švihla rozezleně vlčice ocasem. „Zjevně jsem se hrozně spletla."

Zklamání a vztek v jejím hlase i očích Firclaera donutilo sklopil čumák těsně až k zemi a o krok ustoupit. Schlíple svěsil uši. Black Moon se jenom díval jinam. Doposud si nemyslel, že hlína může být tak zajímavá. 

„Rozchod," zavelela nekompromisně, vkládajíc do hlasu led a chlad. I ji samotnou trochu překvapilo, když se beze slov sebrali a každý se přemístil na opačné strany tábora, až jej nakonec opustili úplně. Střihla uchem a přejela pohledem stále mírně rozechvělou, nevěřícně hledící smečku: „Předci... Proč je nikdo nezastavil?"

„Jsou věci," odpověděla Auária a zrovna od ní by následující slova čekala asi nejméně, „které si musí vyřídit sami. A boj je k tomu vhodný."

Jenom nechápavě zavrtěla hlavou a s neslyšnou modlitbou se zahleděla k nebi.