Nechápal, co se stalo. Ještě před chvílí byla Iciriny v pořádku – a teď se náhle sesula k zemi, zcela bezdůvodně.

Překvapeně poskočil, ovšem jeho instinkty zareagovaly hned, než jeho mysli stačily dojít všechny informace. Nahrnul se k bílé vlčici. Na svém čumáku cítil horký dech. Slabý, trochu zrychlený, ale dýchala, což znamenalo, že žila. Už sd ani netřepala.

Zvedl hlavu a krátce zavyl. Jakkoli se snažil, nedokázal zakrýt mírné rozechvění a neklid, jenž ho prostupoval. Jenom střihl ušima, když z tábora odpověděla Lexis, a jemně uchopil Iciriny za zátylek. Při tom dotyku ho zamrazilo, jen aby jej vzápětí polilo příjemné horko.

Tahal. Přinejmenším dolní polovinu jejího těla vláčel po zemi, ale s Iciriny to ani nehnulo.

Skupinka, o níž při svém vytí žádal, k nim dorazila. Překvapeně zvedl hlavu, jelikož jejich směrem mířili oba jeho rodiče.

„Firclaere?" štěkla Tasty navzdory vzdálenosti několika vlčích délek, která se ale rychle zkracovala. „Proč jsi vo– u Předků!"

„Co je s ní?" zeptal se Dawn obezřetně, skláněje se nad vlčicí.

Firclaer ji opatrně položil a obrátil se k rodičům. „Já nevím," přiznal. „Jen jsem jí vyprávěl... o Prokletých... a ona se najednou začala třást a pak se složila," zakňučel.

„Dobře, dobře," ujistil ho Třetí vlk. „Nic se neděje. Zkoušel jsi ji probudit?"

„N-ne," přiznal, sklápěje hlavu. „Ale prostě jsem se lekl a ona se navíc ani nepohnula, když jsem ji tahal a..."

„Chápu," zamumlal, „dostaneme ji do tábora a zkusíme probudit až tam, jestli se nevzbudí po cestě."

Přikývl. Znova ji uchopil za zátylek, Dawn ji podebral a šli. Tasty kontrolovala, jestli vlčice nepadá, a pokud ano, upravila ji tak, aby mohli pokračovat bez zastavení.

„Co se stalo?!" vyhrklo hned několik vlků, když se vynořili zpoza stromů. Teď už Iciriny tahal jenom Firclaer, zvládl těch posledních několik skoků a za doprovodu pohledů i zvědavých otázek ostatních bílou vlčici opatrně položil do doupěte hlídkařů. Ujistil se, že stále nevnímá, načež jí přátelsky olízl ucho a vylezl ven z nory.

„Ticho, prosím!" zavelel Ohnivý dech. „Já nevím, co se stalo. Zhroutila se z ničeho nic."

„Jak jako?" zamračil se Black Moon. „Neudělal jsi jí něco?"

„Co tím naznačuješ?" zavrčel Firclaer.

„Tak se uklidníme, ano?" vstoupil do konverzace Mistrál a varovně vycenil zuby. „Není třeba se hned obviňovat. Moon se beztak jen špatně zeptal a chtěl tím říct, jestli se nemohlo něco stát, i kdyby podvědomě." Varovný tón Alfa vlka byl více než všeříkající a mladý lovec proto moudře mlčel.

„Ne," zavrtěl hlavou černý vlk. „Ne, tím jsem si jistý. Poznal bych, kdyby se má moc probudila. Vždycky to poznám. Tady jsem po ní ani nesáhl, ani mne nenapadlo na ni upozornit."

Možná o Prokletých vyprávěl, ale po moci nesahal. Nechtěl, neměl důvod. Neprobudila se ani samovolně, nepotlačoval ji. Nic.

„Nevšiml si u ní někdo nějaké změny za poslední dny?" zajímala se Auária. „Kdyby to bylo z jídla, jsme v bezvědomí všichni. Nebo alepsoň někteří další. Nechovala se Iciriny nějak zvláštně?"

„Ne, Alfo," ozvalo se trojhlasně, nepřekvapivě od nejmladších vlků ve smečce.

Červenooká vůdkyně kývla. „Třeba se probere. Firclaere, jdi si odpočinout. Lovci, jak jste na tom? Za chvíli vyrazíme na další lov."

„Připraveni," zahlásili vlci.

Firclaer je už ale nevnímal. Proklouzl do doupěte a obezřetně přistoupil k bílé vlčici. Přitiskl se k ní a překvapené vyjekl.

„Co?!" strčila do nory hlavu Starlight, která se chystala jejího bratra vyzpovídat o tom, co že se na hlídce stalo.

„Je strašně studená," vysvětlil už klidně, „skoro ledová. Když jsme ji nesli, byla v pořádku!"

„Podivné," zhodnotila. „Ale, hm, nemohl bys ji třeba nějak... oteplit?"

Kývl. Zhluboka se nadechl a uvolnil svou moc. Soustředil se, aby do jejího těla vysílal hřejivé teplo, ne spalující žár. Iciriny cukla tlapkou, jako by snad věděla, co právě Firclaer dělal, ale spala i nadále.

Starlight se usadila jen kousek od nich, pohled upřený na ni. „Chci informace. Pro Předky, co přesně jsi jí řekl, že radši odpadla, než aby tě musela podlouchat?"

~~~

Byl to zvláštní pocit. Ještě aby ne, když se nacházela ve zvláštním stavu. Její mysl jako by se ochomýtala u hranice mezi vědomím a spánkem.

Netušila, kde se nachází nebo co se děje s jejím tělem, ale cítila, že neleží na blátě a spadaném listí, že se jejím tělem rozlévá teplo. Možná vnímala, že někdo v její blízkosti mluví – ovšem nerozuměla. Nebyla to slova, spíš vzdálený šepot zanikající ve zvucích mnohem hlasitějších a bližších.

Ach, jak laskavě by přivítala vysvobozující bezvědomí!

Ne kvůli šepotu, šumu či pocitům. Ale kvůli myšlenkám, které byly hlasitější než všechny vjemy dohromady.

Nemohla to zastavit. Nemohla přestat myslet. Stále se opakující slova jí drásala vědomí.

Proč jen se nemohla probudit? Moci vnímat, něco dělat, upnout veškerou pozornost na jednu činnost, jen aby potlačila ty dotěrné myšlenky.

Byl to test, kolik toho snese? Či snad trest? Pakliže ano, za jaký přečin? Kdo ji trestá? Předci, Osud – nebo snad ona sama?

Srdce druhého vlka bude ledové; bude chladný a nepřístojný, nedovede milovat a bude skrz naskrz zlý.

Jeho slova se Iciriny zařezávala až do morku kostí. Nechtěla, nemohla – nebo ano?

Odtažitá vůči ostatním. Prokletá. Byla jedním z dvou vlků legendy. Proto od sebe podvědomě ostatní odháněla? Vycítili, že uvnitř jejího nitra se nachází chlad?

Skrz naskrz zlá.

Nechtěla být zlá. Ale byla, byla a to vědomí na ni útočilo ze všech stran. Cožpak o tom vlci, které zabila, ranila, vyděsila, nesvědčili? Jistě, soustředila se jenom na nečestné, špatné vůdce, porážela je v soubojích. Ale při soubojích využívala své moci. Řadila se proto mezi špatné?

Nedovede milovat.

Nevěděla, co znamená milovat. Až na matku nikoho jiného nepoznala. Doteď. Než se setkala s vlky z této smečky. Přijali ji, necítila touhu odejít, chtěla s nimi zůstat. Zažívat, někam patřit. Tohle znamená mít rád, ne? Nebo toho opravdu nebyla schopná a jen si vše namlouvala?

Boj s ničivými následky.

Mít na tlapkách krev nevinných se jí ani trochu nezamlouvalo. Nedokázala by se přimět jenom zabíjet, bez ohledu na ostatní, přeci by se nemohla stát zrůdou. Jenomže vše – její jmémo, její moc – vyznívalo v opak.

Dobro vždy vítězí nad zlem.

Takže se narodila, jenom aby zemřela? V legendě to stálo dost jasně: Pouze tehdy, když ledový vlk zemře, ustane všechno to ničení, všechna ta zkáza a smrt.

Ano, ne?

Ale pak se v jejím nitru objevilo teplo, šířilo se do všech stran a zahánělo onen chlad. Prosila samotný Osud, aby ji to teplo neopouštělo.

Zlé myšlenky ustupovaly do pozadí, mizely, probouzely se v ní city. Kdyby opravdu byla onou zrůdou, nemohla by cítit, ne?

Legendy bývají nejasné. Ale i kdyby byla tím ledovým vlkem... Ne. Žádné ,i kdyby', ona jím byla, to bylo jisté. Zapřísáhla se však, že nedopustí, aby se z ní stala zrůda. Uzamkla zlé myšlenky pod tímto slibem.

A doufala, že až se vzbudí, vzpomene si jen na tuto jednu větu.

~~~

Byl by u ní býval nepřetržitě, ale když se Iciriny neprobouzela třetí den, Alfa vlkům došla trpělivost a vyhnali Firclaera z nory, kterou doteď zatvrzele odmítal opustit. „Musím u ní udržovat teplo," tvrdil. „Je až nezvykle chladná a to není dobré."

Od bílé vlčice jej nakonec musel odtrhnout Dawn. Doslova vyvlékl svého syna za ocas.

Firclaer nechtěl totiž Iciriny opustit ani kvůli jídlu. Vždy odcházel nanejvýš tak se napít, ale i tehdy se kvapně vracel. A kořist mu do nory nikdo nenesl.

Je přece vlk a jako takový vydrží nejíst i čtvrt cesty Luny, aniž by mu to nějak ublížilo.

A zatímco strážil u Iciriny, pomalu mu začínalo docházet, co zatím viděli jen všichni ostatní. Nechtěl se od ní hnout, jakási jeho část věděla, proč tomu tak je, ale naplno si to neuvědomoval, a ta část se zatím ozývala pouze slabým, téměř neexistujícím hláskem, snadno přeslechnutelným.

Až když uždiboval maso ze skoleného jelena, došlo mu, že měl hlad, ačkoli ten pocit dokázal úplně vypustit.

Něco zamručel, ale neprotestoval, když mu bylo nařízeno, že alespoň něco pro smečku musí udělat. Starlight za něj v uplynulých dnech ochotně zastupovala, a teď, když mu to došlo, se velmi zastyděl. Připadalo mu, že své sestry zneužívá.

Proto ji také zahrnul omluvami a nekomromisně nařídil, aby odpočívala, zatímco se on sám společně s Larou vydával na obhlídku území. Dobrovolně. A nevadilo mu to tolik, jak by mohlo, jelikož přišel na způsob, jak kolem Iciriny udržovat teplý vzduch, i když se vzdálí.

Hlídka byla tichá a nezáživná. Bláto jim čvachtalo pod tlapkami a barvilo kožichy, spadané listí se jim lepilo na srst. Nebe navíc zahalily černavé mraky a z nebe se spustil prudký déšť, který je promočil až na kost.

Sotva však Ohnivý dech postřehl, že se Lara klepe, oteplil její tělo a vztyčil nad nimi neviditelný štít. Kde se kapky vody setkaly s horkým vzduchem, tam syčely a měnily se v páru. První hlídkařka nad tím jen vykulila oči, ale radostně švihla ocasem a rázem o něco veseleji pokračovala ve své práci.

Nakonec nechal jejich ochranu před deštěm zmizet a oni se navrátili zpět do tábora. Zcela instinktivně zamířil do doupěte hlídkařů, zvědav, jestli se Iciriny neprobrala, a pln obav, jestli se jí něco nestalo.

To, co uviděl, ho naštvalo. Velmi. Zarazil se půlkou těla v noře, okamžitě naježil a vycenil tesáky. Black Moon ležel stočený kolem Iciriny a pevně se k ní tiskl.

Zhluboka zavrčel. „Co tady děláš?! Jsi lovec – a toto je doupě hlídkařů!"

„Nebyl jsi tady," odvětil vlk klidně. „Na Iciriny mi záleží a nechci, aby se jí něco dalšího stalo. Zahříval jsem ji."

Nevěřil mu ani slovo. „Můžeš jít, už jsem tady."

„Jsem výše postavený, Firclaere. Nerozkazuješ mi."

„Ale zakousnout tě můžu," zabručel. „Když jsi lovec, jdi mezi lovce."

Vlk s bílým břichem se líně zvedl a prošel kolem černého hlídkaře. „Tohle není konec," zasykl mu do ucha a potom vyšel ven.

Firclaer se neklidně oklepal, ale okamžitě se nahrnul k bílé vlčici a stočil se okolo ní. Zabořil čumák do její srsti a snažil se přebít pach Black Moona.