Nazvat situaci jako podivnou by ji ani zdaleka nevystihlo.

Iciriny ve smečce strávila skoro půl Luny. Za tu dobu se začlenila do chodu smečky. Pravidelně chodila na hlídky, spávala v doupěti hlídkařů, čekala na svůj příděl při jídle. Moc toho nenamluvila, spíš mlčela a držela se mimo střed dění.

Alespoň o to se v prvních dnech snažila. Někteří jí však nedali pokoj a stále vymýšleli nové a nové záminky ke konverzaci. Například Starlight nebo Black Moon.

Sotva od ní Firclaer odešel do lesa, zmiňovaný lovec se ujal příležitosti a ihned se s ní dal do řeči. Padaly podobné otázky jako při rozhovoru se Starlight a Firclaerem a ona už toho začínala mít dost. (Přistihla se, že přemýšlí, že se jednoduše postaví doprostřed tábora, hlasitě odříká všechno, co by byla ochotná říct, aby to ostatní věděli a už se neptali.) Nakonec se vymluvila na to, že je unavená, a vlk ji nechal být. I přes zavřené oči vnímala, jak na ni většina vlků upírá pohled, postupem času se však tlak zmírnil.

Hned první noc se cítila rozpačitě. Nejraději by spala venku, ale znala zákony smeček – a ty jasně říkaly, že vlci spí pohromadě. Nechtěla spát, a i když pomalu nastávalo chladnější období plné dešťů, spadaného listí a nastávající zimy, neměla potřebu se k nikomu tisknout, nebyla jí zima. Větší odolnost vůči mrazu zjevně patřila k jejímu prokletí. Když usínala, dva stejně staří sourozenci se nacházeli na druhé straně společného doupěte a kolem naskládané zbylé vlčice. Jakožto poslední spala v největším průvanu, ale – jak již bylo řečeno – neměla s tím problém.

Netušila, jak se stalo, že se ráno probudila se Starlightiným ocasem před čumákem, přitom se ona sama nehnula z místa, ale ta blízkost jí vystrašila. Jak jen bylo možné, že se v noci nevzbudila? Obvykle si nikoho blízko tělu nepouštěla. Vždyť i když trávila čas se Salome a Therneem, sebemenší pohyb ji probudil. Netušila, co si o tom myslet.

Každý den probíhal stejně. Alfa pár svolal smečku, vyrazilo se na lov a hlídku, někteří zůstali v táboře. Večer se najedli, postupně dle pořadí, a šli spát.

Denní činnosti se lišily a ne vždy byly stejné. Někdy se vlci bavili cvičným bojem, jindy běhali po táboře. Občas odpočívali a povídali si.

Právě teď s Lexis obcházela kolem Dlouhé řeky. Hlavou se jí honily myšlenky na dny, které ve smečce strávila. Chovali se k ní víceméně přátelsky, ale Iciriny si uvědomovala, že dlouho to tak nezůstane. Brzy se jistě projeví její moc (i teď se divila, že se to ještě nestalo – dokázala to snad něčím potlačit?) a až se tak stane, bude muset odejít. A tím není myšlena moc ledu a sněhu, ale působení na ostatní vlky. Jako obvykle jim jejich podvědomí začne našeptávat, že je jiná než oni, nebezpečná, nehodí se k nim, měli by se jí zbavit dřív, než je všechny zradí a zabije... Poštvávala proti sobě vlky aniž by chtěla.

Vzdáleně si uvědomila, že na ni někdo volá. Odtrhla pohled od vody a ohlédla se daným směrem. „Iciriny, slyšela jsi, co jsem říkala?" zeptala se Lexis.

„Ehm... Ne, promiň mi. Zamyslela jsem se."

Tiše si povzdechla. „Dávej pozor na bláto a svah řeky, ten je zrádný. A nezapomínej označovat."

Přikývla, poodešla od řeky a zanechala svou pachovou značku na stromě. Pokračovaly v cestě, když bílá vlčice najednou zpomalila, zaváhala a zvedla hlavu k nebi. Do čenichu ji udeřil štiplavý pach, jenž způsobil, že strnula na místě, ocas zvednutý.

Lexis, která si toho všimla až o pár kroků dál, se na ni nechápavě ohlédla. „Co se děje?" Zase, dodala v duchu.

Iciriny na ni pohlédla. Ten štiplavý pach zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Jen... Nic," řekla nakonec, neměla totiž chuť, aby na ni pohlížela jako na šílence, „nic se neděje, pouze jsem ucítila něco pro mne zvláštního, co jsem necítila již dlouho," zalhala hladce. Přesto ještě nějakou chvíli setrvala na místě a čekala, ale pach zmizel úplně, takže se nakonec vydala za hlídkařkou.

A Iciriny si byla jistá, že právě cítila kouř, ačkoli netušila, jak by to mohlo být možné.

~

„Firclaere, jsi na řadě."

Černý vlk se na povel zvedl a zamířil ke kořisti. Tak tak zadržoval sliny při pohledu na lahodně vyhlížejícího jelena. Trhal maso z těla jelena a spokojeně se krmil, až nakonec odstoupil od kořisti a olízl si tlamu. Po něm zbývaly už jen dvě vlčice.

Alfa vlci počkali, než se najedli všichni, ale nezaveleli rozchod. Všiml si, že Starlight vedle něj seděla napjatě, snad připravena každou chvílí vyskočit. Ohnivý dech se na svou sestru nechápavě podíval. Celý dem se chovala roztržitě, ale ne v záporném smyslu slova. Vrtěla ocasem, poskakovala...

Černouchá vlčice si jeho pohledu všimla. Zazubila se a drcla do něho: „Podívej se na nebe."

Teď nechápal ještě více, ale když udělal, co mu vlčice řekla, prozřel. Začal vrtět ocasem.

„Zůstaňte tady, prosím," pronesla Alfa jemným, ale přesto rozhodným hlasem a oni se okamžitě seskupili do užšího půlkruhu.

Jediný, kdo stál – kromě Auárie –, byla bílá vlčice. Nechápavě krčila čumák, protože ji tohle Alfino prohlášení překazilo cestu do doupěte. „I ty, Iciriny. Pojď k nám. Tohle je důležité."

Těkala pohledem z Alfy na shromážděnou smečku a Firclaer si nemohl nevšimnout, že chlupy na jejím ocase se jí ježí. „Co se děje?"

Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase zaslechl smutek?

„Dnes je Neluní*," vysvětlovala Auária. Opravdu, na nebi dnes nebyla Luna vůbec vidět, ačkoli nebe samotné bylo bez mraků. „V této době se smečka sejde v plném počtu a povídáme si různé příběhy a legendy. Je to zažitý zvyk."

Iciriny se nepatrně uvolnila, pak váhavě přikývla a následovala jejich příkladu; usadila se k ostatním vlkům. Sice seděla na kraji, ale seděla s nimi.

„Máš nějaký příběh, který bys nám chtěla povědět?" otočil se Dawn na Iciriny.

„Neznám moc příběhů a legend," odpověděla vlčice zdráhavě. „Jen poskrovnu a ani nevím, zda si je pamatuji správně. Budu jenom poslouchat. Jestli to nevadí," dodala rychle.

„Jistěže nevadí," usmála se na ni Alfa. „Kdo by chtěl vyprávět?"

Hvězda vyskočila na tlapky. „Já, Alfo!"

Auária přikývla. „Tak pojď dopředu." Následovalo rychlé přeskupování, jak se Alfa vlci uvelebili se svou smečkou a Hvězda zaujala místo vpředu, aby ji všichni dobře viděli a slyšeli. „Dnes budu vyprávět o Luně a Slunečním kotouči."

Firclaer zbystřil. O těch dvoj je, stejně jako o Předcích, mnoho legend. Bude to nějaká, kterou zná?

„Kdysi dávno spolu měli dva vlci velký spor," začala Hvědza. Jeden z nich, černobílý, tvrdil, že Luna je lepší, kdežto druhý, shodou náhod zrzavý, stál za Slunečním kotoučem. Hádali se, která doba je lepší – ta, v níž vládne Sluneční kotouč, či ta, kdy na krajinu dohlíží Luna?"

Šedá vlčice se na chvilku odmlčela, což byla jasná výzva pro ostatní. „Já mám ráda den i noc," ozvala se Snow. „I když mi barva kožíšku v noci pomáhá."

„Já radši den," prohodila Beta. „V noci se hůř loví."

„Jak rozhodli, co je lepší?" zajímala se Starlight. Tenhle příběh ještě neslyšela. Ostatní okamžitě zmlkli.

„Víte, hádka těch dvou vlků byla veliká a táhla se dlouho. Způsobovali problémy ostatním ve smečce, až se nakonec rozhodli zakročit samotní Předci." Hvězda nasadila tajemný tón a pohledem přelétla své posluchače. „Sestoupili z nebes v podobě mlžných obrysů právě včas, aby zarazili blížící se rvačku. Zjevili se vlkům a ti chtěli vědět, kdo z nich má pravdu. Předci však nepřišli kvůli odpovědi; chtěli vlky potrestat a poučit. Využili své moci a propojili dva vlky zvláštním poutem."

„Jakým poutem?" zajímal se Mistrál.

„Díky tomu poutu měli potřebu se navzájem ochraňovat. Když se jeden zranil, druhému se kouzelně zranění objevilo také. Nemohli se od sebe vzdálit na více než sto vlčích délek, aby je to nebolelo," povídala vlčice.

Firclaer zamyšleně střihl uchem. „Nepřitížilo se potom vlkům i smečce?" otázala se Tasty, jeho matka. Zjevně tento příběh také neslyšela.

„Pšššt," sykl kdosi zboku a Ohnivý dech si překvapeně uvědomil, že to byla Iciriny. Letmo na ni pohlédl; bílá vlčice ležela, natahovala hlavu, aby lépe slyšela, a i když se držela trochu napjatě, vypadala nezvykle... uvolněně.

Černohnědá vlčice se proti Iciriné pozmámce neohradila, namísto toho na novou vlčici pohlédla a radostně švohla ocasem; to se v ní projevily mateřské city a chápavost při zvědavosti, které s sebou příběhy přinášejí.

Hvězda však na Tastinu otázku odpověděla: „Jistě. Oba vlci z toho nebyli kdovíjak nadšení, ale museli se přizpůsobit vůli Předků. Na hlídky i lovy chodili jedině spolu. Ale nezdálo se, že by se svou hádkou chtěli přestat."

Lara zamyšleně zahrabala tlapkou do země. „Předci nedělají nic bez důvodu."

„Ano," přitakala vypravěčka. „Vlci už si na to pouto zvykli – ačkoli se jim stále nelíbilo –, ale jak jsem již říkala, hádat se nepřestali. Naopak. Kvůli jedné hádce nedávali na hlídce pozor a přepadl je kojot. Zabili ho, ano, ale dopadli špatně. Černobílý vlk upadl do spánku. Zrzavý šílel, cítil všechna zranění, ale také jeho bolest. Pouto zapůsobilo a on potřeboval být blízko černobílého vlka, potřeboval ho mít u sebe, vědět, že je naživu, v pořádku. A když si o pár dní později už myslel, že to již nezvládne, černobílý se probudil – ale namísto něj spal zrzavý. Zažíval to samé, co zrzavý předtím. Tak to šlo den za dnem; když byl jeden při vědomí, druhý nevnímal. Oba vlci zoufale prosili Předky, až se jim nakonec znova objevili. ,Proč máme vaše pouto zrušit?' ptali se jich. ,Znova se budete hádat.' Ale vlci se nedali, oni totiž věděli své. ,Už víme,' odpovídali Předkům. ,Pochopili jsme. Sluneční kotouč není lepší než Luna, stejně jako Luna není lepší než Sluneční kotouč. Jde o to, že jeden bez druhého navzájem nemohou fungovat. Potřebují se, jinak strádají.' A Předci, spokojení, že vlci pochopili, z nich sňali kletbu pouta."

Nastalo ticho, jak všichni vstřebávali, co slyšeli. „To byl krásný příběh," zhodnotila Agilli. Ostatní souhlasně zavrčeli.

„Něco na tom bude," přemítal Dawn. „Kdyby nezašel Kotouč, neobjevila by se Luna. Kdyby nezmizela Luna, nevyšel by Kotouč."

„To je pravda," odsouhlasil Firclaer.

Iciriny se zavrtěla. „A my potřebujeme obojí. Před den lovíme a v noci nabíráme síly."

„Přesně tak," řekla Alfa. „Teď se, má milá smečko, odeberte spát."

Jako na zavolanou se z hor ozvalo zavytí hned několika vlků.