Bílá vlčice se přikrčila. Pohled upírala na stádo srn, které skoro celý den stopovaly.

„Tu vlevo?" zašeptala vlčice vedle ní. Iciriny se na ni podívala. Už to byly skoro dva týdny, kdy cestovaly společně, a ona se naučila nevšímat si zvláštních očí její společnice, které leckoho mohou znervóznit či zmást.

„Souhlasím." Odpojila se od Salome a potichu jako myška se přesouvala nalevo, aby mohly zaútočit ze dvou stran. Jakmile se dostala na místo, chvilinku vyčkávala, zda si srny ničeho nevšimly. Stádo se však klidně páslo dál, zcela nevědoucí o nebezpečí, které se nacházelo jen několik vlčích délek od nich.

Iciriny potichu, ale tak, aby to Salome slyšela, zavrčela na znamení. Přeskočila keř, pod nímž se krčila, a vyrazila na stádo, které zbystřilo, když zavrčela, a dalo se na úprk, když vyrazila. Jenomže se objevila i druhá vlčice a stádo tak muselo zamířit směrem, který požadovaly. Srna nalevo se dostala na konec stáda, z každé strany obklopená vlčicemi.

To se, jakoby odnikud, přihnal cizí vlk. Srovnal s nimi krok a také chňapal po srně. Iciriny zavrčela. Co to sakra dělá?! pomyslela si rozzlobeně. Věděla ale, že na hádky bude čas později. Teď musí dokončit lov. Přece se nevzdají kořisti jenom kvůli nějakému cizinci!

Zavyla a odrazila se. Za skoku se natáhla, tak, aby dopadla srně na bok. To se také stalo a ona j hned zarazila své drápy i tesáky do těla. Dva zbývající vlci chňapli po jejích nohách. Salome schytala kopytem ránu do čumáku, ale neznámý vlk se zakousl a nepouštěl. Srna, jejíž zadní noha se octla v sevření vlkových tesáků, zavrávorala a zhroutila se k zemi, čehož využila Iciriny. Přesunula se až k jejímu hrdlu a jedním prudkým tahem srnu usmrtila.

Zatímco jindy by s radostí chlemtala krev, jíž jí stékala po tlamě, teď se odtrhla od kořisti a zadívala na vlka, jenž nyní postával na srnou a zjevně se chystal zakousnout do masa. Iciriny rozezleně zavrčela a srazila vlka k zemi. Stála na něj svou vahou, tesáky mu držela u hrdla a neústupně hleděla do jeho překvapených očí. „Co tady chceš? To byl náš lov!"

Měla čas si ho prohlédnout. Byl celý černý a rozhodně dospělý. Překvapení v jeho oranžových očích se změnilo na nevěřícnost. „Vždyť jsem vám pomohl!"

„Prosil se tě snad někdo? Tu srnu bychom zvládly samy!" Měla problém zvládat vztek i své schopnosti. Cítila, jak se kolem ochlazuje.

„Iciriny!" vyštěkla Salome a strhla ji z neznámého vlka. „Opravdu nám pomohl."

Iciriny po ní vrhla nechápavý pohled. „Je to nepřítel. Klidně jsme kvůli něj mohli přijít o úlovek."

„Ale nepřišly. Namísto toho jsme srnu chytily," namítla. Zadívala se na něj a zavrtěla ocasem, černý vlk už stál zase na nohou. „Já i Iciriny děkujeme za pomoc při lovu."

„Já teda ne," zamumlala bílá vlčice potichu. Její společnice to však přešla a pokračovala: „Jsem Salome. A ty?"

„Thernees. Chápu, proč se Iciriny zlobí, ale tři vlci mají větší šanci chytit něco k snědku, ne?"

„Ale taky potom zbude méně kořisti pro jednoho," neodpustila si Iciriny.

Salome si Iciriny zdárně nevšímala. „Máš pravdu, Thernee. Z tebe necítím ani pach dalšího vlka, takže... nechceš se k nám přidat? Jsme samotářky a další společnost přijde vhod."

Cože? Ne! Bílé vlčici se v hlavě honily myšlenky. Nalézala snad tisíc důvodů, proč by s ním neměly cestovat, ale nezmohla se na slovo. Bylo to to samé, jako u Salome.

„Rád se přidám," odsouhlasil okamžitě.

Iciriny mlčela. Ale jakou šanci by měla proti dvěma dospělým? Nedivila by se, kdyby jí Thernees považoval za vlče, i když jím už není. Nechtěla, ovšem její mysl nacházela i důvody, proč by přijetí Therneea mohlo být užitečné. Čím více vlků, tím více kořisti (i když by tohle někdo mohl považovat za mínus), navíc by se mohla něco naučit i od něj. A byla by to změna oproti společnosti vlčice.

A tak si Ledová duše jenom potichu povzdechla, čímž dala najevo svůj souhlas. Obrátila se k mrtvé srně a zavelela: „Jdeme jíst."

~

Firclaer se zhluboka nadechl. Snažil se nevnímat si pohledů několika vlků nedaleko něj, ale šlo to těžko.

Nacházeli se zrovna u Nebeského jezera v horách. Firclaer byl v posledních skoro tří týdnech omluven z hlídek a od rána do večera trénoval své schopnosti ohně. „Musíš se naučit ovládat svou schopnost," říkali mu. „Pro dobro tvé i smečky. Může se stát, že se vyčerpáš, a také se už nemusíš probudit. Nebo bys mohl nedopatřením zranit někoho ze smečky." A to on nechtěl.

Tohle místo bylo pro cvičení jako stvořené. Jenom voda a kameny – nic, čemu by mohl ublížit, nic, co by mohlo začít hořet. Tedy až na těch několik přihlížejících, samozřejmě.

Zoufale se chtěl naučit používat svou schopnost k prospěchu smečky. Hlavně proto, že mu věřila jeho sestra.

Firclaer zavřel oči a zhluboka se nadechl. Už zjistil, že plameny dokáže přivolat i ve své běžné podobě, ale v té druhé se lépe ovládaly. Když oči otevřel, nebyly už zelené, nýbrž zářivě žluté, dalo by se říci zlaté. Kožich díky plamenům, jež z něj vycházely, jakoby nabral rudo-oranžovou barvu. Když se ale podíval velmi zblízka na svou tlapu, viděl, že je stále černá.

Zadíval se nad hladinu jezera. „To zvládnu," zašeptal si pro sebe tak tiše, že to sotva slyšel i on sám. Vzduch nad vodou se zavlnil a pak se zjevil oheň. Vznášel se přímo nad vodou, jen tak, ale zůstal na místě a nerozplynul se. Náhodní pozorovatelé by se mohli divit, odkud bere sílu hořet, když nemá nic, co by jej pohánělo, ale černý vlk věděl své. Oheň bral energii z něj, i když to v tomhle množství sotva postřehl.

Přinutil ho rozhořet se více a ‚dosednout' na vodní hladinu, aniž by se plameny uhasily. Ozvalo se syčení, jenže pak se oheň rozhořel ještě více. Z několika plamínků se postupně stal vír ohně, jenž stoupal k obloze a rozlézal se od stran jezera.

Starlight neudržela radostné zavytí, byť bylo krátké. To Firclaera přivedlo na nápad. Z plamenů na obloze stvořil velkého vlka, jenž se obrátil ke skupince stojící u Jezerní řeky. Vlk z plamenů naklonil hlavu na stranu, zavrtěl ocasem a zvedl hlavu k nebi. Pomyslně zavyl a z jeho tlamy vycházel dým a uhlíky.

Ještě chvíli tak setrval, než plameny zmizely, a to včetně kouře. Pak se zaměřil na kameny na druhé straně jezera, které předtím navršil na hromadu. Zadíval se přímo doprostřed a vedle něj se objevilo několik ohnivých koulí různé velikosti. Zjistil totiž, že své plameny může různě tvarovat a přetvářet, a ostatně také to, že se jeho moc nevztahuje jenom na obvyklý oheň.

Vrhl proti kamenům koule. Tam, kde se rozprskly, zanechaly na kamenech ohořelé otisky. Většinou se trefil do středu, kam chtěl, ale občas se mu nepodařilo kouli ovládnout a ona skončila rozprsknutá někde jinde.

Nakonec vyslal poslední kouli, tu největší. Přilétla k hromádce kamenů, ale namísto toho, aby se rozprskla, tak do sebe pohltila všechny kameny a v záblesku oranžové vybouchla. Kameny vlivem žáru pukaly na několik částí.

Všechny plameny pohasly, včetně těch na jeho kožichu, a i jeho oči nabraly obvyklou zelenou barvu. Na chvíli sklopil hlavu a musel se napít, aby zahnal pocit vyprahlosti.

Zvládl to bez toho, aniž by něco (nebo někoho) podpálil, a na konci se udržel na všech čtyřech. V posledních dnech opravdu pilného cvičení se zlepšoval a byl za to rád. Pokroky šly vidět ze dne na den. Nejradši byl ovšem ve chvíli, kdy k němu přiběhla Starlight a s dávkou sesterské pýchy mu olízla ucho.

~

Těch jedenáct dní si myslela, že horší už to být nemůže. A dospěla taky k závěru, že přibrat Therneea byla jedna z největších chyb, které za svůj krátký život zatím stihla udělat.

Jedinou pozitivní věcí bylo, že s ní zdokonaloval její boj i lov, stejně jako Salome. Pak přišla ta horší část.

„Máš takové zvláštní oči, Salome," prohodil jednou Thernees. 

Vlčice se hrdě napnula. „Vážně?"

„Ano," přitakal. Salome zářila a nejspíš by jí to vydrželo, kdyby Thernees nedodal: „Vy obě máte. Ty, Sal, dva odstíny modré. A Iciriny zase fialové, i když se mi občas zdá, že zmodraly."

Po takovýchhle prohlášeních se od nich častokrát Salome na chvíli odpojila. Iciriny nechápala, proč. Neviděla důvod. 

To samé se dělo i jedenáctého dne. Zrovna spořádali svůj úlovek. Salome ležela, ti dva seděli. Iciriny si olízla tlamu.

„Co znamená vaše jméno?" vyzvídal zase Therness. 

„Moje jméno znamená ‚Věrná bojovnice'," odvětila Salome. „A to tvé?"

„Já jsem ‚Rychlý běh'." Therness se krátce zasmál. „A ty, Iciriny?"

Bílá vlčice se na oba podívala. „Co mé jméno znamená si nechávám pro sebe. Tak mi to poradili Předci a tak to má být. Neměli byste to vykládat na potkání. Každé jméno má svůj význam. Význam svého jména řeknu ve chvíli, kdy jej budu chtít někomu svěřit a bude to mít důvod."

„Nemyslíš, že to s Předky už přeháníš? Ano, já vím, že by za to na mne mohli seslat nějaké neštěstí, ale čeho je moc, toho je příliš. Proč bychom my sami věděli, co naše jméno znamená, kdybychom ho museli držet v tajnosti?"

„Máte pravdu, obě dvě," řekl černý vlk. Pak se postavil. „Půjdu se napít k nedaleké říčce, ano?" Následně zmizel mezi stromy. 

Salome se vymrštila na nohy a udělala několik kroků blíže k Iciriny. „Už toho mám po krk."

„Čeho?" zeptala se Ledová duše zmateně a pro všechny případy se postavila. 

„Děláš to naschvál," osočovala ji potichu. „Strháváš všechnu jeho pozornost na sebe i když víš, co... co..."

„Co?" nechápala. 

„On je můj!" zavrčela na ni. „Slyšíš to, Iciriny? Je můj a já si ho tebou nenechám vzít. Chtěla jsi ho zakousnout, tak proč o něj máš najednou takový zájem?"

„Já ale o něj nemám zájem," zavrčela nazpět. Už chápala, o co tady jde, a proč se Salome poslední dobou chovala tak, jak se chovala. 

„Ne! Já cítím, že je to můj druh, a ty mi ho chceš sebrat. Tohle já nedovolím, Iciriny." Modrooká vlčice byla najednou jako vyměněná. Pustila na povrch potlačovaný vztek, přestože Iciriny nechápala, kde na tohle přišla. 

Salome zavyla a vyrazila proti Iciriny. Ta uhnula, nechtěla s ní přece bojovat. Jenomže když Salome ještě několikrát zopakovala útok, neměla jinou možnost. Vrhla se proti ní do boje a změnily se v změť chlupů, drápů i tesáků. Nějakou dobu by nikdo nerozeznal, která je která, ale když se usadil rozvířený prach i listí, které svými pohyby rozprášily kolem, Iciriny stála vedle Salome, které ležela na zemi a nenávistně na ni koukala. 

Vtom přiběhl i Thernees. „Tak už dost! Nevím, co se tady stalo, ale to by snad stačilo, ne?"

Jenomže Iciriny přestat nechtěla. Vždyť si Salome začala! Ona se jen bránila! A nebude jí rozkazovat ten, kvůli němuž se to vlastně všechno semlelo! V oslnivém záblesku bílého světla se proměnila do své druhé podoby. Dva vlci jenom vyděšeně hleděli na led v jejím kožichu a mohli cítit mráz, který se rozlezl všude kolem. Jejich těla začala pokrývat jinovatka, která se postupně měnila v led. 

Zírala na ně ledově modrýma očima, které světle zářily. „Už vás nechci vidět," zavrčela. „A tohle berte jen jako varování." Nechala vše roztát, tedy až na jednu výjimku – Salome zamrazila tlapku. Zhluboka zavyla a rozběhla se pryč, pryč od těch dvou, stejně jako vždycky předtím. 

Nevěděla, jestli někdy najde místo, kde by mohla žít, aniž by zase musela utéct. Její prokletí se nevztahovalo jen na její moc ledu, ale začínala mít i podezření, že v ostatních probouzí jejich stinné stránky. Nevěděla, jestli je to pravda, ale možná to nechtěla vědět. A tak utíkala dál, proměněná, mlčky plakala a slaná voda se měnila v ledové slzy.

Taková nudnější kapitola, vím. A omlouvám se za takové časové skoky, ale v příští kapitole vám to (snad) vynahradím – příběh se začne rozjíždět! 
Budu ráda za jakékoli názory a komentáře ^^.