Od odchodu Kary a Norel již uplynuly dva úplňky, dvě cesty Luny. Firclaer si za tu dobu stačil zvyknout na pravidelný chod smečky. Každý den chodil na hlídky, nejčastěji se svou sestrou. Černý vlk opatrně vystrčil čenich z nory hlídkařů a zavětřil. Když do jeho čenichu vítr přivál prach, odfrkl si. Udělal několik kroků ven a do jeho těla se okamžitě opřelo teplo Slunečního kotouče. Rozhlédl se po táboře a spatřil několik vlků, jak se jen tak rozvalují na zemi. 

Za Ohnivým dechem něco zasyčelo a vzápětí se kolem něj protáhla vlčice. Starlight k němu otočila hlavu a střihla uchem: „V takovém horku ti ten tvůj černý kožich opravdu nezávidím."

Uchechtl se a sjel svou sestru pohledem. Šedá barva z jejího kožíšku úplně vymizela a ona již byla celá bílá. „Moc vtipné, Starlight. Ale máš pravdu – často je to k nevydržení." Oklepal se a kolem se rozlétly černé chlupy. Alespoň tohle mu pomohlo se trochu zchladit. 

„Hele!" zaprotestovala bílá vlčice a ustoupila od něj, aby na ni nedosedly jeho chlupy.

Firclaer vycenil zuby ve vlčím úsměvu, ale než stačil něco říct, ozvalo se zavytí. Vzápětí do tábora vklusalo pět vlků. Při pohledu na ně Firclaera přešel smích. Lovci nesli pouze jedno odrostlé srnče a křepelku.

Vlci v táboře přišli blíž k lovcům, zatímco se tmavě šedý Alfa prodíral ke své družce. Auária se na něj nedočkavě koukla, ale Mistrál jen zavrtěl hlavou. Vlčice svěsila ocas. Pohlédla na smečku, která ji pozorovala, a hrdě zvedla hlavu. „Smečko," začala, „kvůli sucha je kořisti málo. Vody v našem jezeře ubylo. Jestli to takhle půjde dál, budeme muset učinit závažné rozhodnutí. Budeme muset odejít a najít si nové území, kde je kořisti i vody hojně."

Vlci tuhle zprávu čekali. Čekali ji a přesto jich pár teskně zavylo. Ohnivý dech se zachvěl a podíval se na nebe. Sluneční kotouč se nacházel za polovinou své každodenní cesty, ale tentokrát jej nepřitahovala jeho záře. Díval se přímo do středu Kotouče a on jakoby v něm uviděl vlka, který vzápětí vyskočil z Kotouče a uháněl nebesy, obklopen žlutooranžovou září. Kam dopadly vlkovy tlapky, tam se vytvořila oblaka. Firclaer překvapeně uskočil, až vrazil do Omegy Snow, která klopýtla a narazila do Lexis. Celý zástup seřazených vlků se zachvěl, avšak Firclaerovi se roztřásly tlapky. „Nemusíme se stěhovat!" vyštěkl.

Třetí vlk Dawn, jeho otec, k němu shovívavě promluvil: „Firclaere, já se také nechci stěhovat, ale jestli nebude jiná možn –"

„Není to nutné!" skočil mu Ohnivý dech do řeči. „Viděl jsem... na obloze... Předci vyslali znamení!"

Agilli na něho upřela sílu svých smaragdových očí. „My jsme nic neviděli."

„Já... nevím, proč jste to neviděli, ale jsem si tím jistý. Bude pršet, cítím to." Podíval se na ostatní vlky, v jejichž tvářích byly jasně viditelné pochyby. 

Jeho sestra se napřímila. „Já svému bratrovi věřím," štěkla. „Jestli k němu Předci seslali znamení, nesmíme ho zpochybnit. Mohlo by se nám to vymstít!"

Ohnivý dech se obrátil k místu, kde stála jeho matka Tasty. „Ačkoli nemám dostatečné postavení, svému synovi věřím." Podívala se na dvojici šedých vlků. „Prosím, vyčkejme. Třeba vážně zaprší."

Alfa pár se podíval na sebe a jakoby spolu neslyšně komunikovali. „Dobrá," prohlásil poté Mistrál. „Vyčkáme. Ale jen do doby, než to nebude rizikové. A teď se půjdeme najíst."

Nikdo nic nenamítal, jen se přeskupili do kruhu kolem kořisti. Hlídkaři dostali povoleno během hlídky i volného času lovit, a tak na hromadě byl kromě srnčete a křepelky i zajíc. Kořisti bylo zoufale málo pro tak početnou smečku. Přistoupila Alfa a pustila se do srnčete. Snědla svůj podíl, ale vzala si tolik, aby zbylo i na níže postavené vlky. Postupně se střídali a vlci toužebně hleděli na ztenčující se hromádku. Nejhůře na tom byla pohublá Omega, která s nadějí zírala na stále celou křepelku. Když došla řada na Firclaera jakožto posledního hlídkaře, ani se nehnul a jenom zíral na čtvrtinu křepelky, která z celé kořisti zbyla. Kdyby ji snědl, Omeze by nezbylo vůbec nic. Vstal a vydal se ke křepelce. Snow svěsila uši i hlavu, avšak on zvíře opatrně uchytil mezi zuby a snažil se neslintat. Namísto toho, aby se do ní pustil, křepelku opatrně položil před Snow. Vlčice překvapeně zvedla hlavu a Ohnivý dech se jí zadíval do očí. 

Jako by viděl samotnou její podstatu. Snow byla milá vlčice a klidně by trpěla hlady, aby se ostatním dostalo jídla. Bylo jí škoda pro pozici Omegy. Zasluhovala si něco lepšího. Černý vlk otevřel tlamu, ale jediné, co řekl, bylo: „Jez." Vzápětí se otočil a s hlavou i ocasem zvednutým odkráčel na své místo.

Černá vlčice se hladově pustila do křepelky, ze které během neskutečně krátké chvíle nezbylo nic. Olizovala si tlamu a bušila ocasem do země. Alfa zavelela rozchod, a když kolem Firclaera Snow probíhala, na chvíli zpomalila. „Děkuji," zakňučela k němu a vzápětí zmizela ve své noře.
Pousmál se a sledoval vlky, jak odchází do svých hor. Jenom Starlight se vydala na noční hlídku. Doprovodil ji k jezeru, kde se usadil u břehu. Luna osvětlovala kraj a on upíral pohled na hladinu jezera, v níž se odráželo její světlo. 

Předci, pomyslel si, je mi líto, že vám nemohu poskytnout dar, abyste vyslyšeli naše prosby. Kořisti je však málo a smečka se musí uživit. A tak můžu jen doufat, že nás vyslyšíte i tak. Jakmile se vše dá do pořádku, dostane se vám úcty, jakou si zasloužíte. Jenom... prosím.

~

Černý vlk se převalil a jeho tlapky se dotkly něčeho studeného. Otevřel oči a naskytl se mu pohled na stěnu nory. Postavil se na nohy a proťapkal kolem spících hlídkařů. Nebyla zde Hvězda, jistě vystřídala Starlight na noční hlídce. Vylezl z doupěte a protáhl se. Zadíval se na nebe. A vzápětí se celým táborem rozneslo jeho překvapené vytí. 

Z nor se okamžitě vyřítili probuzení vlci, ale jakmile spatřili to, co on, nemohli se k němu nepřidat. Nebe bylo celé pokryté tmavými, šedými, skoro až černými mraky. Do tábora se přiřítila šedá Hvězda. Nebesa jakoby čekala, dokud tady nebudou všichni. A vzápětí se spustil prudký déšť. Vytí vlků se změnilo v potěšené a všichni, dokonce i Alfy, začali radostně poskakovat kolem. Firclaer na chvíli utichl a zadíval se na mraky. Z nějakého nepochopitelného důvodu jejich prosby Předci vyslechli.

A on jim za to byl neskutečně vděčný.

~

Pršelo celý den a nevypadalo to, že pršet přestane. Museli kvůli dešti zkrátit loveckou výpravu, jíž se zúčastnila celá smečka, ale i za tu dobu se jim podařilo chytit velkého jelena. Zrovna táhli jelena lesem, když se kolem rozeznělo dunění a oblohu ozářil blesk. Všichni strnuli na místě. 

„Zachovejte klid!" zavelela Beta, ale nešlo přehlédnout, jak se třepe.

Les byl teď nebezpečné území a všichni si to uvědomovali. Museli se co nejdříve dostat do tábora. 

Firclaer se oklepal, aby ze sebe dostal alespoň trochu vody, ale moc to nepomohlo, jelikož se zase hned zmáčel. Náhle pocítil brnění v tlapkách. „Běžte..." vydechl. „Běžte, hned! Nechte tady toho jelena a utíkejte!"

Naléhavost a strach v jeho hlase jenom povzbudila ostatní k tomu, co toužili udělat. Nechali kořist kořistí a rozběhli se. Všichni uháněli, co jim síly stačily. 

Další zadunění všem proniklo až do morku kostí. Skrz mraky se snesl další blesk. Ozvala se obrovská rána, když blesk uhodil do jednoho ze stromů jen o pár skoků dále. Vlci vyděšeně zaštěkali a pokusili se zrychlit, avšak všem bylo jasné, co přijde. Strom se rozhořel a během chvíle se oheň přemístil i na okolní stromy a keře.

Firclaer se podíval před sebe. Už jen kousek. Už jen kousek a budou v táboře, budou u jezera, kam na ně oheň nemůže. Oheň se však rychle rozrůstal a mezi vlky se šířila panika. 

Snow zaostávala a Firclaer ji začal postrkávat dopředu. Ze zpevněné hlíny se kvůli dešti stalo podkluzující bláto. Black Moon vyběhl ven z lesa a následovala ho Lexis. Vzápětí i všichni ostatní. Řítili se k jezeru, které se díky předchozímu úbytku vody nepřelilo z břehů.

Udýchaně zastavili a Firclaer se rozhlédl po ostatních. Počítal, počítal, ale... bylo jich tady o jednoho méně. 

Z hořícího lesa se ozvalo bolestné zavytí a smečka se za tím zvukem vytřeštěně otočila. To... „Starlight!" zavyl zděšeně černý vlk. „Musíme se pro ni vrátit, vždyť tam uhoří!"

„Blázníš?" zavrčel Moon. „Když tam půjdeme, uhoříme taky!"

Ohnivý dech zaskučel. „Nemůžeme ji tam nechat!"

Moon k němu v rychlosti přistoupil. „Musíme. Není jiná možnost."

Ne. Tomuhle nechtěl uvěřit. Nemohl tomu uvěřit. Musela být jiná možnost. Nenechá svou sestru zemřít. Hlasem, který nepoznával, oznámil: „Zůstaňte tady."

Dřív, než mu v tom stačil někdo zabránit, se rozběhl k hořícímu lesu. Za sebou slyšel bolestivé nářky jeho matky, ale nedbal na ně. Jeho myšlenky se zúžily jen na dvě slova: Zachraň sestru, zachraň sestru, zachraň sestru.

Vrhl se mezi hořící stromy a zavětřil. Do čenichu jej udeřil pach kouře a spálenin, ale v té změti pachů dokázal nalézt svou sestru. Kouř se mu hrnul do očí i čenichu, avšak on se stále prodíral dál a dál.

Pak ji uviděl. Její bílá srst byla pokrytá popelem a ona sama se sotva hýbala, přesto se snažila osvobodit svou pravou zadní tlapku, která uvízla zaklíněná pod kořenem. 

Firclaer vyštěkl a přidal. Podlezl spadlý kmen a dostal se až ke své sestře. „Vydrž," vydechl, když k němu zvedla oči a rozkašlala se. Musela se nadýchat kouře. Vrhl se ke kořenu a začal ho kousat a škrábat. Déšť i vítr je bičovali ze všech stran, ale on se nedal. Musel ji osvobodit, musel, musel, musel.

Zakňučel, když kořen nepovoloval. Nevzdával se naděje a vložil svou sílu do tesáků. Zapřel se zadními tlapami a tahal. 

A pak se to stalo.

Kořen nepovolil, ale zčernal a rozpadl se v prach. Firclaer neměl čas na to zjišťovat, jak se to stalo, popadl Starlight za zátylek a zvedl jí do vzduchu. Rozběhl se pryč z tohoto místa. Kouř mu již nevadil a oheň jakoby před nimi ustupoval. 

Jakmile narazil na kmen, nepodlezl ho, nýbrž přeskočil. Sám se až divil, jak to dokázal. Uháněl dál. Tábor už byl na dosah, dokázal rozeznat i jednotlivé vlky stojící u jezera, když před ním zaplál oheň a zatarasil mu cestu. Byli uvěznění v ohnivém kruhu, z něhož nebylo úniku.

Ne, pomyslel si. Nezemře tady ani jeden z nás. Napjal všechny svaly v těle a odhodlaně se zadíval na oheň. Udělal krok vzad. Ještě jeden. Následně se rozběhl proti ohni i se Starlight v tlamě a proskočil plameny. Necítil však jejich žár. 

Sotva doskočil, uháněl k jezeru. Běžel rychleji než kdy dřív, jelikož stále cítil oheň. Určitě byl hned za ním.

Smykem zastavil u jezera u ostatních vlků, kteří však poděšeně uskočili, s tlamami otevřenými a očima vykulenýma. Jemně položil Starlight na zem a přitiskl svůj čenich k tomu jejímu.
Nedýchala. 

Ohnivý dech ztuhl. Starlight se musela nadýchat kouře. Vyděšeně zaskučel a vrazil jí hlavou do břicha. Zadíval se na její nehybné tělo a najednou jakoby viděl kouř, který se nacházel v jejím nitru. Zoufale si představil, jak stoupá ven z jejího těla a vítr i déšť ho odnášejí pryč a...

Starlight se rozkašlala. Prudce otevřela oči a zhluboka dýchala, jakoby jí v tom něco bránilo. Žila, ona přežila! 

Zadívala se na svého bratra a vzápětí úlekem odskočila, avšak znova se zhroutila k zemi. Firclaer se na ni nechápavě díval a natáhl před sebe tlapu.

Tehdy si toho všiml. 

Jeho černý kožich již nebyl černý, nýbrž rudooranžový. Otočil hlavu a zadíval se na své tělo. Kolem něj se míhaly plameny, které vycházely z jeho těla, z něho. Celý žhnul a planul, ale ten oheň ho nepálil.

Obrátil se k lesu a zadíval se na oheň. Pouhou představivostí, pouhou myšlenkou plameny uhasil a jen sledoval kouř a poslouchal syčení. 

Zadíval se znova na smečku a on pochopil. Došlo mu, že Předci mu opravdu vyslali znamení, jenže nesouviselo s deštěm. Vybral si jméno Firclaer, Ohnivý dech, a nebylo to bezdůvodně.

„Firclaere..." vydechla Starlight. „Ty jsi..."

Nezmohl se na odpověď. Všem to došlo, všichni to věděli. Byl prokletý.

Po déle než měsíci je zde kapitola! Snažila jsem se ji napsat dlouhou (1 965 slov), aby se neřeklo.
Tak co, splnilo to alespoň vaše očekávání? Plus klasická otázka – chcete seznam členů smečky?