Všechno bylo zticha.

To byla první věc, které si Firclaer všimnul. Žádné hlasy, které by se v jeho hlavě hašteřily, žádné bolestivé cukání, když se pokoušel vzpírat instinktům.

Jenom... klid.

„Vyšlo to," uslyšel kousek od sebe šeptem.

Pomaličku zamrkal. Bál se otevřít oči, aby se ten pokoj v jeho duši nerozplynul jako ranní dým, ale ten hlas jako by mu nedal na vybranou, jako by nemohl odmítnout.

„Co vyšl..." umlkl uprostřed věty, protože se zahleděl do pronikavých fialových očí, které se na něj pozorně upíraly.

Zamlžené vzpomínky a myšlenky za poslední Lunu se mu nahrnuly do hlavy a on se prudce postavil, až zavrávoral na místě. „Icirin –"

Dál se nedostal, protože měl najednou všude kolem sebe bílý kožíšek. Vlčice se schoulila pod něj a hlavou se mu třela o hruď a tlamu.

Blaženě zavřel oči a z hrdla se mu vydralo zoufalé, táhlé zakňučení. Sklonil hlavu, aby jí mohl gesto oplatit, natiskl se na ni, jako kdyby nemohl uvěřit, že je to skutečné. „Promiň mi to," špitl, hlavu zabořenou mezi jejíma ušima. Hlas se mu chvěl, srdce zběsile bušilo a do očí se mu tlačily slzy. „Je mi to tak strašně líto, Iciriny. Nemůžu uvěřit, že jsem –"

„Ššš," zasykla, ale nepohnula se, i nadále zůstala přitisknutá k němu. „Nemůžeš za to, Firclaere. To Osud."

„Ne. Ne, je to moje chyba, neměl jsem tomu podlehnout."

„Firclaere," zavrčela. Opatrně se od něj odtáhla a zvedla hlavu, aby si navzájem hleděli do očí. „Poslouchej mě, ano? Nemůžeš za to. Navzdory našim schopnostem, ani my nezmůžeme nic proti Osudově vůli. Jsi můj druh a já jsem tvoje družka. Miluji tě, vím, že kdybys to mohl ovlivnit, nikdy bys mi neublížil. Prosím, Firclaere, neobviňuj sám sebe, když já ti odpustila."

Drápy zarýval do hlíny pod sebou, špička ocasu mu cukala. Nechápal, jak by mu kdy mohla prominout, co jí provedl. Nesnášel sám sebe za slova, jež vyřkl, i za jizvy, které jí způsobil.

Jak ho mohla po tom všem stále milovat? Jak se k němu mohla tak radostně, láskyplně lísat?

Stále v tlamě cítil její krev, když si ji slízal z drápů, stále si pamatoval tu neutuchající touhu zabít, která ho poháněla dál. Jak jen mohl nepoznat, že Ledová a jeho milovaná Iciriny jsou jedna a tatáž vlčice? Jak na to mohl zapomenout, když si tak jasně pamatoval, jak ho vábil její pach?

Poraženě svěsil hlavu. Přivřel oči ve snaze dostat z paměti její zděšený pohled.

„Firclaere?"

Nepodíval se na ni, když odpovídal. „Jsi moje družka, Iciriny," hlesl pomalu. „A i když nemůžu vzít zpět, co jsem řekl a udělal, chci, abys věděla, že i já tě pořád mil –"

„Ačkoli je tohle velice srdcervoucí a dojemné, naši milí Prokletí, čas, který zde můžete strávit, je omezený," přerušil ho cizí, rozhodný hlas. Rezonoval okolím, jako kdyby jednotně mluvila celá smečka, ne jen jeden vlk, a Firclaerovi se při něm naježily chlupy na těle.

Tentokrát však už jeho instinkty pracovaly správně. Postavil se své družce po boku, zuby vyceněné a hřbet naježený, pravou tlapku kousíček vepředu, neboť ona zaujala tentýž obranný postoj, ale oba dva svorně strnuli.

Jen pár skoků od nich stálo třináct vlků; šest zešikma zleva, šest zešikma zprava a jeden uprostřed v čele celého seskupení. Ale kožich každičkého jednoho z nich se leskl jako vodní hladina za svitu Luny a jejich oči zářily těmi nejjasnějšími odstíny, jaké kdy Firclaer viděl. Obklopovala je jemná, stříbrná záře, která v okolní tmě ještě podtrhovala jejich nadpozemský dojem.

Až teď, kdy veškerou jeho pozornost nedržela jeho družka, si všiml, že na ně nesvítí Sluneční kotouč, ale krásná plná Luna, mnohem větší, než jakou znal. Nebe navíc nebylo temně černé, ale tmavě fialové, tmavší, než Icirininy oči, ale přesto jej miliarda hvězd, jež na něm byla rozeseta, krásně ozařovala.

„Co to – kdo –"

„Předci," vydechla Iciriny. Uvolnila svůj bojový postoj a místo něj se pokrčila v předních nohách, aby se mohla poklonit, čumák přitisknutý k zemi.

„Předci?" zopakoval nevěřícně, tlamu pootevřenou. Pohled upíral na zářivé vlky a v duchu vzpomínal, kolikrát za svůj život je společně s Osudem proklínal. „Tak kde to potom –"

„Údolí Věčnosti," vysvětlil zelenooký vlk po pravici prvního Předka. „Guawali přivolali své síly a přenesli vás do světa mrtvých."

„Gua – kdože?"

Předci se po sobě zmateně podívali, a pak ten první, černý s bílým břichem, náhle chápavě přikývl. „Jistě, tobě to nevysvětlili. Napravím to."

Po celém těle pocítil nepříjemné zabzučení, na chvíli se mu zatmělo před očima a v dalším okamžiku prostě... věděl, o čem a o kom mluví. Jako kdyby mu Předek vložil ty vědomosti přímo do hlavy. „Moje sestra je cože? A umí... tohle?"

Vlci se krátce zasmáli, Iciriny tentokrát s nimi. „Byl to její nápad. Její a Moonův," přikývla.

„A ty jsi jim to věřila?" nechápal. Jakkoli svou sestru zbožňoval, nevěděl, jak moc by jí věřil, kdyby mu radila skočit z hory ze smrtelné výšky.

„Neměla jsem na vybranou," odsekla, čelist zaťatou. „Došlo mi, že jestli někdo bude vědět, jak tě přivést zpátky, budou to oni. Budou to Předci a Osud," trhla hlavou k třinácti vyčkávajícím vlkům. „Nebudu se omlouvat za činy, které měly a stále mají vést k tvé záchraně. Zoufalé situace si žádají zoufalá řešení a já na dosah tlapky neměla nic jiného. A protože to očividně vyšlo, nelituju toho." Na chvíli se odmlčela. „Nemohla bych toho litovat, ani kdyby to nevyšlo, protože bych alespoň zemřela s vědomím, že jsem zkusila alespoň něco."

Zastyděl se. Ocas svěsil mezi nohy. Natolik se zabýval tím, jak to vidí on, že se ani neobtěžoval zajímat o to, jak se doopravdy cítila ona. „I –"

„To je jedno," zavrtěla hlavou. „Není to důležité. Protože první část plánu vyšla," čelem se otočila k Předkům a udělala váhavý krok dopředu, „teď je na řadě ta druhá."

„Proroctví," přikývla hnědobílá vlčice s černým hřbetem a špičkou ocasu stojící po levici bělobřichého. „Přesně tak. Čas zde v Údolí plyne jinak, takže zatímco spolu my mluvíme, vaši přátelé společně s ostatními Guawali odvádí vlky na při vyřknutí Proroctví daná smluvená bezpečná místa."

„Místa, které my máme ušetřit," uhodla Iciriny.

„Zatímco zbytek světa... přerodíme?" doplnil Firclaer váhavě.

Další Předkyně vpravo, tentokrát se žlutýma očima, šedou hlavou a černohnědým hřbetem, vystoupila z řady, aby udělala několik kroků blíž k nim. „Přesně tak, Prokletí. Nastal váš čas, a jestli nechcete zajistit zkázu všech vlků, pak pozorně poslouchejte. Váš úkol není jednoduchý a neobejde se bez obětí."

Firclaer i Iciriny sebou lehce cukli. „Jakých?" zeptal se neklidně.

„Nevíme," připustil zelenooký vlk, „a i kdybychom to věděli, nemohli bychom vám to říct."

Správně. Nesměli dopustit, že by jim snad jejich tajná přání a tužby stály v cestě. Opatrně se na Iciriny podíval. Váhal, nevěděl, co s sebou jejich úděl přinese, ale když se jí díval do očí, viděl, že se v nich vedle hluboké lásky a upřímnosti zračí i nekonečně odhodlání.

A jenom její víra a naděje mu stačila, aby s očima upřených do jejích nakonec přikývl. „Ať už nás to bude stát cokoli..." Narovnal se, uši vztyčené. „Přijmeme, co přijde, a splníme, co nám bylo předurčeno."