,,Jsme ještě děti! Nemůžeš nás nutit bojovat! Umřeme!" Křičel Madaro na otce a tiše vzlykal. ,,To ti není líto, že Kire tady už není? Nebo Kamika? Všechny jsi je poslal do bo.." ani to nedořekl a ležel na zemi s bolestí ve tváři, která rychle natékala.

,,Takovým, jako jsi ty, se říká rozmazlení šmejdi!" Vykřikl otec a kopl ho do břicha. ,,Je to jich líto? Tak se seber ty fňukno a pomsti je! Buď lepší než oni!"

Madaro se držel za břicho a věnoval otci nenávistný pohled.

,,Vždycky se bojovalo, vždycky se bojovat bude. Smiř se s tím."

,,S něčím takovým se smířit nechci." Zavrčel a vstal.

,,Tak tedy zemři jako spratek." Řekl otec poslední slova a šel pryč. S takovým nevděčným harantem si nehodlal kazit náladu.

Hechi Madaroa podepřel. ,,Ani mě se to nelíbí, ale nemůžeme s tím nic dělat."

Odtáhl se od něho a propálil ho pohledem. ,,Nejsem zbabělec, ale nechce se mi umírat, když mi není ani třináct." Zavrčel a šel opačným směrem než jeho otec.

Nikdy spolu nevycházeli. Madaro mel vždy svou hlavu a názor. Nebál se ho říct nahlas, a to jeho otec nedokázal překousnout.

Na chvíli se zastavil. Les, to bylo místo, kde se cítil na chvíli klidný, ale zároveň se bál. Kdekoliv mohl být nepřítel. Teď mu to ale bylo jedno. Chtěl být sám. A vlastně.. teď mu nezáleželo na tom, jestli zemře. Neměl pro co žít. Byli ve válce, a to už dost dlouho. Přál si mír, ale toho se snad ani nedožije.

Šel dál, dál a dál, hlouběji do lesa. Blížila se zima a lesem se prolínala ledová mlha. Skoro nic neviděl, ale i tak byl odhodlaný jít dál. Zastavil ho zvuk kamení, po kterých najednou šlapal a hluk řeky. Věděl kde je, jako malí si tady s bratry a sestrou hráli.

Povzdechl si a posadil se co nejblíž u řeky. Porad myslel na své padlé sourozence. Zbyli už jen tři ze sedmi. Nejstarší Akio padl před rokem rukou klanu se kterým bojovali. Hiroki zemřel kvůli neopatrnosti, bylo mu sotva deset. Kamiko na horečku a Kire šlápl na výbušninu.

Cítil jak mu po tvářích tečou slané slzy a nedokázal je zastavit. Měl své sourozence rád. Pokaždé, když se dozvěděl o jejich smrti, cítil, jako by mu něco ze srdce vyrvali. Myšlenka, že už je nikdy neuvidí hrozně bolela. Tak moc si přál se znovu tady sejít a hrát ty nejrůznější hry.

Zadíval se do řeky a snažil se držet slzy. Čím víc se do ni díval, tím víc se uklidňoval. Jakoby spolu s řekou odplouvaly i jeho myšlenky.

Všiml si, že kus od něj a na druhé straně řeky leží pár mrtvol. Něco plaval i přímo v ní.

Něco ho ale zaujalo. Něco, kvůli čeho vstal a vstoupil do ledové řeky. Ignoroval, jak se mu led zabodával do těla. Blížil se k tělu, vodu měl po krk. Zarazil se. Byla to dívka zhruba stejného věku, krásná dívka. Měla dlouhé zrzave kudrnaté vlasy, pihy na nose a tvářích a byla úplně nahá. Na chvíli zapomněl, že byl v řece.

Rychle se vzpamatoval, vzal ji za paže a snažil se plavat k břehu. Až teď si uvědomil, jak hrozná zima byla.

Položil ji na zem a chvili se na ni díval. Pak si sundal kimono a oblékl ji do něj. Asi to moc nepomůže, když bylo nasáklé ledovou vodou, ale aspoň trochu to mohlo pomoct. Žije vůbec? Napadlo ho a klekl si k ni. Vzal ji za ruku a snažil se nahmatat pulz. Byl slabý, nepravidelný, ale byl tam!

,,Dobře." Zašeptal a díval se, jestli není zraněná. Polkl. Měla modřiny a sečné rány snad po celém těle.

Kousl se do rtu. ,,Kdo ti to udělal?"

Neváhal, vzal si ji opatrně do náruče a běžel s ní zpět do tábora.

Utíkal jak jen nejrychleji to šlo. Byl naštvaný a smutný. Jak někdo mohl udělat něco takového dítěti?

Slyšel potůček, který byl blízko jejich tábora a hlasy žen, které zrovna praly. Máma! Mohla by být mezi nimi. Běžel k ženám a hledal ji.

,,Madaro, co tady dě.. kdo to je?" Zaslechl za sebou hlas své matky.

Rychle se otočil a šel k ní. ,,Je zraněná, musíme ji pomoct." Vyhrkl ze sebe.

Překvapeně se na něho dívala. Madaro nebyl ten typ, který by pomáhal cizím jen tak.

,,Rychle! Sotva cítím její pulz!" Vykřikl zoufale.

Povzdechla si. ,,Tak pojď." Usmála se a vzala si dívku do své náruče. Byla úplně ledová. Jestli tohle přežije, bude to zázrak.

,,Tohle se tvému otci nebude líbit." Koukla se na syna. Její muž byl neskutečně paličatý.

,,Je mi to jedno, nenechám ji zemřít." Zavrčel Madaro. Nedovolí otci, aby ji vyhnal v takovém stavu.

,,Kde jsi ji našel?"

,,U řeky."

,,Madaro! Tam nesmíš chodit, vzdyt to víš! Co kdyby se ti něco stalo?" Okřikla ho. Co si ten kluk myslí?

,,Chtěl jsem si vyčistit hlavu." Povzdechl si.

,,Zase jste se pohádali?"

Přikývl. Byl vůbec někdy den, kdy se nehádali?

,,Jste oba stejní." Usmála se a koukla se na něho.

Ten se na ni zašklebil. ,,Nesrovnávej mě s ním." Zavrčel.

Matka se zasmála. ,,No co si budeme, oba jste tvrdohlaví jak mezek."

,,To neznamená, že jsme stejní."

,,Jistěže ne." Zazubila se a vešla do chatky. Byla malá, ale stačilo jim to. Každou chvíli se stejně stěhovali. ,,Musíme ji hlavně zahřát. Dones mi nějaké deky."

Madaro přikývl a vzal všechny deky, které našel, pak je donesl mámě.

,,Dvě rozpolož tady, ať leží na měkkém. Přesně takhle." Usmála se a dívku položila. Svlékla ji mokré ledové kimono a přikryla ji dvěmi dekami. ,,Připravím čaj a hojivé masti. Zatím hlídej, kdyby se pribudila." Řekla a šla do kuchyňky.

Madaro přikývl a klekl si k dívce. Mrzelo ho, že si musela něčím takovým projít. Chtěl ji zachránit, za každou cenu.

Prohlížel si ji. Byla tak jiná. Nikdy neviděl takové vlasy. Byly jako oheň. Její pleť byla bledá jako sníh. Byla prostě... jiná.

Všiml si, že se ji zachvěla víčka. Díval se na ní dokud se ji oči neotevřely. Zarazil se. Měla smaragdově zelené oči, jaké ještě nikdy neviděl.

Podívala se na něho. Byla mrtvá? Co se dělo? Cítila ale bolest v celém těle, což ji přesvědčilo o tom, že ještě žije.

,,Nehýbej se, postaráme se o tebe." Usmál se na ni a přikryl ji víc. ,,Jak se jmenuješ?"

Nerozuměla mu jediné slovo. Že by byla přece jen mrtvá?

Madaro to hned pochopil a usmál se na ni. Prstem ukázal na sebe. ,,Madaro." Řekl a ukázal na ni. ,,A ty?"

Pochopila. ,,Akemi." Zašeptala potichu

,,Akemi." Usmál se. ,,Hezké jméno."

Ztuhl, když slyšel zvuk dveří. V hlavě si přehrával veškeré argumenty, které by mohl použít. 

Otec totiž přišel domů.