,,Neboj se podívat do očí nepřítele, i když tě pak už nenechají napokoji."

---------------------------------------------

Pár soust které Linda snědla jí teď tlačilo v žaludku jako kameny.

 Babička ji opustila hned poté co jí vylíčila co ji dnes večer čeká a zůstala po ní jen ozvěna typického ťukání hůlky v kombinaci s šoupáním kožených papučí.

 Linda se nemohla pohnout a nezvedla se, protože se jí strachy rozklepala kolena. Pak se jí ale převrátil žaludek a to ji přinutilo na chvilku přerušit chmurné úvahy, protože měla by přemoci strach a pokusit se utéct dříve, než se ty nejhorší představy naplní.

 Je k vzteku že nic nedokáže a kdyby uprchla ohrozila by Beatrix, protože jestli uteče, tak tím potvrdí všechno to nejhorší z čeho ji podezírají a útěkem by jim dála jen za pravdu, že je skutečně k ničemu.

Zavřela oči a svěsila hlavu, protože se utápěla v těch nejhorších představách.

 ,,Bude k ní krutý, nebo něžný?," ptala se sama sebe a snažila se najít odpověď.

 ,,Bude chtít aby naříkala a prosila, nebo aby vášnivě sténala?," pokládala si jednu otázku za druhou a náhle nevěděla co z toho je horší, protože v prvním případě by strach opravdu předstírat nemusela.

,, Ale vášeň? Nebude umět hrát jak je jí s ním báječně," řekla si sama pro sebe a byla tak zabraná do černých myšlenek že přeslechla i to že s hřmotem vstoupilo dovnitř několik mužů a krčila čelo když přemýšlela ke kterému svatému by se měla modlit.

 ,,K Sebastianovi? Ne to je patron lučištníků," odpověděla si a pak přemýšlela dál.

,, K svaté Paule? Ta zase bdí nad vdovami," řekla si po chvíli a snažila se znovu přemýšlet a po chvíli pochopila že ani Bartoloměj a Lucie ji nepřipadali vhodní.

,,Svatý Juda... To je patron beznadějných a ztracených případů a je-li někdo naprosto zoufalý, tak ona," říkala si se zavřenýma očima, když sepnula ruce.

 ,,Prosím, svatý Jude vyslyš mou modlitbu a zachraň mě. Prosím," vydechla šeptem a začala se modlit.

 ,,Zachraň mě," zašeptala a potichu říkala slova modlitby.

„Lady Beatrix?," řekl někdo a Linda poplašeně vyskočila.

 ,,Svatý Juda ji vyslyšel a odpovídají?," řekla si pro sebe a ještě než vzhlédla do tváře Axtona de la Manse, který stál před ní, tak poznala svůj omyl. 

,,Je tak pitomá, copak svatí mluví s holkami jako je ona," odpověděla si v duchu a náhle se podívala po místnosti.

,,Jak mohla sama zůstat v síni, kde ji de la Mansa tak snadno našel," dodala si v duchu, protože nikdy se necítila tak bezbranná jako v ten okamžik a nikdy nebyla tak sama jako teď.

Vzhlédla k němu a přejela pohledem tyčící se postavu ohavného chlapa, který si umínil že si ji vezme....jenže pak ji opustil i poslední zbytek její odvahy, protože ten hromotluk ji má v moci, stejně tak jako celý hrad a ovládá je fyzicky a bohužel i politicky a oni nemohou s tím nic dělat.

Jejich pohledy se setkaly a ona nebyla schopna od něj odtrhnout oči, přestože by ho nejraději neviděla.

 ,,Tak asi had hypnotizuje svou kořist", mihlo se jí hlavou.

 ,,Tak se asi dívá sova na ubohou myšku," řekla si pro sebe a zkoušela se od něj pohledem odvrátit.

„Lady Beatrix," zopakoval to jméno stejně chladně jako poprvé a Linda se z jeho přítomnosti ošila.

 „Přeji si aby jste se ke mně připojila a seděla vedle mě u stolu," řekl a podal jí svou ruku, jako by to nebyl rozkaz, ale zdvořilá žádost, protože možná mu to tak i připadalo.

 Pro Lindu to bylo podobné, jako kdyby jí nakázal vrhnout se z hradeb do bahnitých vod hradního příkopu, protože vzít ho za ruku.... ruku nepřítele, který se stane jejím manželem...   znamenalo to že se její hrůzné představy skutečně vyplní a že to je všechno jen počátek.

 Protože je nepodstatné že je oddají až po odpolední bohoslužbě, protože stejně nebude připravena ani pak.

 A teď stojí nad ní.... nečekaně a natahuje k ní svou ruku s důvěrou že provede co jí nakázal.

 „Odmítáte!," řekl po chvíli a Linda usilovně lapala po dechu a sbírala vhodná slova.

 „Já... bohužel mám jiné povinnosti...," odpověděla a přitom se snažila vyhnout jeho pohledu.

„O vašich povinnostech rozhoduji já," řekl a vpíjel se do ní pohledem chladným jako kamenné hradby Maidenstonu a pak se pokusil po chvíli promluvit jemněji.

 „Pojďte, lady Beatrix. Já vás nepokoušu," zašeptal a přitom se do ní jeho pohled vpíjel ještě víc.

,,Zatím," dodal po chvíli jako by sám pro sebe, ale Linda to také slyšela.

,,Zatím ne", pomyslela si s hořkostí a odbojná myšlenka jí dodala síly. Protože nakonec se po chvíli přemohla a podala mu svoji ruku.