„Můžeme ho otrávit. Bude stačit jen trocha rulíku a zbavíme se i těch jeho nohsledů," řekla Lady Harriet která přecházela nepokojně po místnosti a její hůlka tepala v svižném rytmu do prkenné podlahy.

„Dáme jim to do piva, lektvar který způsobí že se budou svíjet v křečích a trpět... a než umře tak že bude hořet a dusit se a plazit po zemi...," dodala a Linda s Beatrix se k sobě přitiskly, protože jejich babička pokračovala v popisech hrůzostrašných muk.

 Mačkaly se ve výklenku u okna a Linda ještě pořád byla v Beatrixiných ušpiněných šatech, protože si nestihly vyměnit oděvy a obě na to pro všechno co se teď dělo prostě zapomněly.

 Lady Harriet byla v ráži a i jejich otec se jí vyhýbal, když měla tak útočnou náladu.

„Aspoň že Maynard žije, díky bohu," zašeptala a podívala se na Lindu, kterou pokládala za Beatrix. 

„Vedla sis dobře, děvenko a správně jsi ho ošetřila, ale to mě ani nepřekvapuje, protože už odjakživa jsi pro rodinu byla požehnáním," řekla stará žena po chvíli a Lindu to zarazilo, protože nevěděla jak se tvářit.

 Když babička zpražila pohledem Beatrix a zle se zachmuřila, tak se Linda přikrčila a stiskla sestře ruku.

Naštěstí se babička příliš soustředila na Axtona de la Manse, než aby si chtěla vylít vztek na proklaté vnučce a znovu rázovala po místnosti, až po chvíli se zastavila u syna.

 „Ty nemáš co říct? Nenapadá tě nic jak se zbavit této morové rány?," zeptala se a přitom na svého syna upřela dlouhý a ostražitý pohled plný vzteku.

„Co bych měl podle tebe dělat?," bručel sir Edgar, ale nedovolil si jí odmlouvat.

 „Maynard je na prahu smrti a viděla jsi jeho paži... tu se kterou šermuje, která i kdyby se zahojila tak nikdy už nebude tak silná," dodal dlouhý pohled své matce oplatil.

„Právě proto jsem navrhla otrávit je. Beatrix, co myslíš, je lepší rulík, nebo blín?," zeptala se Lady Harriet své vnučky a Linda si všimla jak se Beatrix ostražitě pohnula a rychle ji zatahala za rukáv, aby neodpovídala a ozvala se sama.

 „Blín by byl dobrý, ale má výraznou chuť a všimli by si toho a rulík doma nemáme," odpověděla a Lady Harriet opět byla plná zlosti.

„Prokletý pacholek! Musíme přijít na něco jiného," řekla zlostně a praštila svou holí opět do podlahy.

„Snad bude lepší počkat až se ožení s Beatrix," navrhl jejich otec a přitom se podíval na své dcery.

„Počkat až ji zprzní!," zařvala lady Harriet a hrozila mu holí jak šílenec a vlastně tak i vypadala, protože její šedé vlasy jí padaly přes obličej jako sláma a v blikavém světle loučí se zdála rudá a na její vrásčité tváři se mihotaly pochmurné stíny.

Linda byla tak zaujatá hovorem mezi otcem a babičkou že zapomněla včas zarazit Beatrix.

„On si mě chce vzít?," zalapala se Bea a zalapala po dechu, když jí došlo o čem je řeč a Lady Harriet po ní střelila opovržlivým pohledem.

 „Ne tebe, hlupáku. Chce si vzít Beatrix, tak proč by měl chtít tebe," odpověděla hrubě a pak se zarazila a Lindě se zastavilo srdce.

 ,,Poznala to," říkalo jí něco v hlavě a ona se od ní pokoušela odvrátit pohled.

,,Jak snadno si domyslela že... je podvedly!," křičelo jí v duši a stará dáma se k nim rychle blížila a hůlkou ťukala blíž a blíž až obě dívky v toho mrazilo. 

Jedna na sobě měla obyčejný šat a vlasy zabalené do pleny, tak jako to nosily služky a druhá se pěkně vyjímala v hedvábí a zlatem zdobeném rouše, i když umazaném a když k nim lady Harriet přišla střídavě si prohlížela rudou Beatrix i Lindu, bledou jako smrt.

,,Určitě nás poznala", bála se Linda a čekala ten nejtěžší trest, protože vydávat se za sestru byl ohromný hřích, ale oklamat babičku a udělat z ní hlupáka, to je ještě mnohem horší a jistě se na její hlavu sesypou nejen nadávky.