Linda s Normou se navzájem podpíraly jak společně kráčely dolů po kamenných schodech.

 Atmosféra na Maidenstonu se hrozivě změnila a napětí prostoupilo každou komnatu jejich kdysi tak klidného domova, jako by je čekalo něco strašného a ty zvuky, žádná každodenní domácí rutina.

 Bylo slyšet hrubé mužské hlasy, mezi nimi ani jeden ženský.

,,Kde jsou všechny ženy?," ptala se Linda sama sebe a přitom se dívala kolem.

Na posledních schodech Linda s Normou viditelně zpomalily a Norma se zastavila, protože nedokázala skrýt strach a i Linda zaváhala, ale pak si vzpomněla na Maynarda.

 Každá vteřina o kterou se zdrží pro něj může být osudná a proto popadla Normu za ruku a táhla ji do haly.

Nejdříve zrakem vyhledala toho drzého fracka, proklatého mladého de la Manse.

 Stál tam se třemi dospělými rytíři a vypadal vedle nich jako trpaslík a Linda si potichu odfrkla.

 ,,Jak si dovoluje vtáhnout do jejich domova, kdo mu dal právo jim ho ukrást?," šeptal jí silně její slabí hlas v mysli a jako by pocítil že jej s jedem v srdci proklíná, protože ten chlapec se ohlédl a jejich nenávistné pohledy se setkaly.

,,Černý mor a neštovice na tebe i  na celu vaši famílii", nadávala potají.

K jejímu překvapení se hoch usmál a zatahal za rukáv jednoho z rytířů, ten se mírně naklonil aby chlapce dobře slyšel a v tu chvíli si Linda uvědomila že celá skupina mluví s otcem, zatímco babička stojí jen pár kroků od nich. 

Přestože neslyšela co ten chlapec říká, ale pochopila že mluví o ní, nebo spíš o Beatrix za kterou ji pokládají a teprve pomyšlení na sestru kterou tak ochrání jí dalo sílu pokračovat.

„Pospěšme si," zabrblala na Normu a zamířily vlevo podél zdi ke dveřím do kuchyně, za kterou byla komora, ale než k nim došly zastoupil jim cestu chlapec s velkým vlčákem.

„Beatrix de Valcourtver?," zeptal se nadutěji než by to dokázal sám král a vrhl po ní svůj pohled.

 ,,Jste dcera Edgara de Valcourta?," zeptal se znovu a Linda jen couvla.

 Srdce se jí rozbušilo strachy i vzteky, zlobila se že nedokázala ihned vyhrknout nějakou odpověď a nenapadalo ji nic co by měla říci.

,,Samozřejmě musí lhát," dodala si pro sebe, protože jinak by celé tohle divadlo nebylo k ničemu a jinak by Beatrix neochránila před těmi hroznými chlapy, kteří vtrhli do jejich domu a se smíšenými pocity se přemýšlela k tomu jak má reagovat.

Jako Linda by mu klidně řekla ať se vrátí ke korytu k prasatům kam patří že ho pak nechá pověsit na nejvyšší věž.

 ,,Ale co by řekla Beatrix?," zeptala se sebe v duchu.

 Nikdy by mu nenadávala do křivonohých bastardů, ani by mu ve spaní neskočila s nožem po krku.

 ,,Ne, Beatrix by zůstala chladná a vyrovnaná a chovala by se jako dáma, která se takovým spratkem nenechá rozčílit," došlo jí konečně to co potřebovala.

„No tak?," naléhal kluk a vrhl na ní znovu svůj pohled.

 „Spolklas snad jazyk?," zeptal se trochu s žertem a znovu se na ní jeho oči dlouze upřely.

,,Ne, ale ten tvůj drzý ti vyříznu a předhodím ho psům", pomyslela si a ve skutečnosti jen zvedla bradu a co nejsilnějším hlasem odpověděla.

 ,,Jsem lady Beatrix," řekla a podívala se na něj svrchu, jako by byl jen obtížný hmyz který nemůže odehnat.

„Lady Beatrix," zopakoval a protahoval při tom hlásky aby to znělo urážlivě.

 „Tedy, lady Beatrix, buďte lak laskavá a připojte se k nám,"  dodal a jemným pohybem paže naznačil že má jít ke skupině rytířů.

Linda se k nim otočila a mezitím se všichni v hale přestali bavit a zaměřili se na ni. 

Vesničany už sice vyprovodili, ale v hale zůstali všichni kdo pracovali na hradě a všude mezi hloučky domácích postávaly skupiny rytířů v plné zbroji a kontrast byl tak výrazný že to vypadalo až neskutečně.

Otec se na ni podíval, ale nevyčetla z jeho pohledu nač myslí.

 ,,Dívá se na ni jako poražený rytíř, nebo snad s nadějí? Vypadal spíš jako starý a unavený", usoudila a vypadal i ještě starší než jeho matka.

I lady Harriet se dívala na vnučku u ní bylo snazší poznat co si myslí a byla rozhořčena tím co její rodina musí snášet.

 Ale zároveň byla pyšná na krásnou vnučku.