,,Lidé jsou často jako psy, protože i krev a násilí z nich dovede udělat zvířata." 

---------------------------------------------------

„Jsou jak psi, když stáhnou ocas mezi nohy," řekl Petr a přestože měl smíšené pocity, musel se Axton při jeho slovech usmát.

 Jeho mladší bratr byl doslova nadšený a tohle byla jeho první výprava, je poprvé z domu jako bratrův panoš, správně by měl sloužit jinému rytíři a učit se od něj všem povinnostem v boji, jenže jejich matka se o něj tolik bála že to nedovolila.

 Vůbec nechce aby z něj byl rytíř, ztratila už ve válce muže i dva syny.

Petr ale trval na svém a matku umluvil, proto se rozhodla že ho bude cvičit a hlídat jeho starší a dnes už jediný bratr Axton.

Přestože to bylo nezvyklé po roce kdy bojovali spolu to ocenil i Axton, který pochopil že jeho mladší bratr se na rytíře hodí mnohem víc než jeho mrtví sourozenci William a Yves. Je rychlejší a rozhodnější, předvedl že se umí ohánět mečem i kopím.

 Kromě toho se vyzná v koních, válečných i tažných.

Připadalo mu správné že ho právě Petr doprovodí při jejich triumfálním vstupu na hrad Maidenstone, kde měl po právu vyrůstat a Axton se domníval že je obzvlášť vhodné aby Petr sehrál roli vyjednávače s poraženými de Valcourty.

 Vždyť on jediný nikdy nevstoupil na půdu jejich dědičného sídla, protože se narodil v exilu v Normandii a Axton také počítal s tím že de Valcourta patřičně poníží když bude jednat s pouhým mladíkem a ještě k tomu panošem.

 Potěšené hleděl na červeno-černou zástavu která teď vlála před branou hradu, za chvíli se brána otevře a de Valcourt se bude chovat s patřičnou pokorou a úctou, protože na to Axton sám osobně dohlédne.

Bohužel teď nemůže zabít toho chlapa ani jeho syna, pokud se mu sami nepostaví a musí jednat podle Jindřichových instrukcí. 

Ve vřavě bitvy se může všechno, ale potom co se de Valcourt tak rychle vzdal se pravidla mění a jakmile vyvěsí bílou vlajku jsou pod jeho ochranou a zajatci vévody normanského.

 Axton sevřel ruce v pěst.

,,Jaká ironie osudu, má svého největšího nepřítele v hrsti a nemůže mu zkřivit ani vlásek, protože Jindřich si přeje mít v zemi klid a mír," dodal si jen sám pro sebe a přitom se znovu podíval na okolí.

Samozřejmě, mladý de Valcourt může podlehnout těžkým zraněním a Axtona bavilo jak se drží při životě a pokud jde o jeho otce, teď na něho při nejlepší vůli nemůže zvednout zbraň, pokud si on nezačne.

 ,,Kéž by Bůh dal a ten starý bastard ho napadl!," dodal si sám pro sebe vztekle.

 Jenže na světě není žádná spravedlnost a proto k tomu nejspíš nedojde, protože on ručí svou ctí za to že vojáci splní všechny Jindřichovy příkazy.

 Kolikrát jen radila císařovna Matylda Jindřichovi a on zase svým rytířům že v bitvě je třeba zabít syny a pak se v míru oženit s dcerami a dobře spravovat zemi.

,, Ach, kolikrát," ptal se sám sebe.

 ,,Žádné rabování a barbarské ničení, stačí jen podrobit si obyvatelstvo," říkal mu hlas v jeho hlavě a on si vzdychl.

Proto Axton vypálil jen část vesnice, aby zastrašil její obyvatele, i kdyby to Jindřich nepřikázal, protože by nedovolil tak zbytečné pustošení.

 ,,Je to přece jeho domov, i když ho z něj vyhnali jako devítiletého chlapce," zněli mu stále v hlavě tyto slova a vzpomínky.