Netrvalo to ani příliš dlouho, než se mu naskytl pohled na prapodivnou scenérii a to nebyl ani potřeba mužík v sukýnce. Malá, světlovlasá dívčina byla přivázána lanem ke kmenu stromu. Hlavu měla přepadlou na levou stranu a vlasy jí spadaly okolo obličeje do nepropustného závoje. Kousek před holčičkou stál kotel, ve kterém byla divná, šedavá tekutina, ze které stoupala pára k noční obloze. Obsah kotle míchala osoba v tmavém oblečení a kápí přetaženou přes hlavu. Možná, že by Melzar měl problém určit, kdo se to rozhodl tady večer udělat pozdní polévku v kotli a pozvat k tomu děvčátko, avšak držení těla zamaskovanou osobu prozradilo I hned. Byla to ta žena, která sem Melzara přivezla. Žena do kotle hodila něco, co z té vzdálenosti Melzarovi připomínalo kuřecí pařát, do tekutiny v kotli, jehož obsah změnil barvu na světle růžovou. Zloděj to vše pozoroval z krytu, který mu poskytovalo křoví a stromy v okolí, ale když žena vytáhla dýku, se kterou se začala šouravým krokem přibližovat k přivázané dívčině, tak se, možná lehce neuváženě, rozhodl dát vědět o své přitomnosti.

"Co to vyvádíš?!" křikl, I když žena nevypadala nijak vyvedena z míry.

Nadále ho ignorovala, jakoby tam místo něj byl jen nějaký starý pařez, šouraje se k malé dívčině. Melzar se neohroženě vydal do kruhu světla s taseným mečem, rozhodnut zachránit dívčinu před jistou smrtí. Přesekl provazy, čekajíc zda se proti němu žena s kápí ožene nožem nebo ne. Dívčina dopadla obličejem do mechu, kde ležela beze známky života, I když musela být ještě živá. Zlodějova protivnice zamumlala pár slov a ze země vylétly kořeny nedalekého stromu. Omotaly se kolem Melzarovi hrudi, rukou I nohou a přitáhly jej ke kmenu stromu, kde ho úplně znehybnily. Nadával a kopal snad do všeho, co se přiblížilo natolik blízko aby se do toho trefil. Bohužel strom jeho marné pokusy o útěk plně ignoroval a nadále spokojeně seděl na mýtince mezi svými kamarády. Žena znova připoutala holku ke stromu začínaje odříkávat složitá slova v jazyce, kterému náš zloděj nerozuměl ani slovo. Vytáhla ze záhybů svého pláště opět malou zahnutou, obřadní dýku. Nechala jí blýsknout se ve svitu měsíce I ohně a popadla dívčinu za světlé vlasy.

"Proč to děláš?!" vykřikl Melzar trhajíc sebou jako ryba na udici. Chtěl se za každou cenu dostat ze spárů stromu dokud dívka ještě žila a s ní žila naděje, že jí zachrání. Byla jen malá naděje, ale kdyby přece jen zhasla, tak by alespoň mohl pomstít její smrt skonáním ženy, jež prolila její krev. Vší silou kopl strom nízko do kmene snažíc se povolit stisk, kterým jej drtil. Žena si všimla jeho marné snahy o nakopávání stromu a přistoupila k němu s výrazem skrytým pod kápí. Mohla se stejně dobře usmívat od ucha k uchu jako se tvářit, že jí nic z toho, co zloděj udělá nezajímá. Nevšímal si jí, ale jen do té doby, kdy při jednom velikém kopanci, strom nezesílil stisk. Až poté si všiml, že kousek od něj stála ona žena a pozorovala jeho počínání. V té době, kdy si to ale uvědomil, už byla zase zpátky u dívčiny, která se probudila z kouzelného spánku. Pomalu nabírala vědomí a ještě pomaleji si uvědomovala, že je ve smrtelném nebezpečí.

"Proč to děláš?" zeptal se znova Melzar, který sotva mohl pohnout prstem na noze. Byl rád, že v sobě našel tolik vzduchu aby byl schopný promluvit. Svým typickým nezaujatým pohledem pozoroval holčičku u stromu jež si jej měřila stejným pohledem plným spánku. Stále nevěděla kde je ani proč. Ale Melzar to věděl až moc dobře. A bylo mu jasné, že je její osud už předem odepsán. Žena se zastavila až u své oběti.

"Pro přežití." ušklíbla se pod kápí. Chytla za vlasy holku, která tentokrát začala pištět. Melzar sebou ani nehnul a žena nemrkla ani okem a jediným seknutím jí podřízla. "Potřebuji orgány a krev." dodala při pohledu na zlodějův blednoucí obličej.

"Proč?" zeptal se snažíc se tvářit, co nejvíce vyděšeně, aby neměla podezření, že nyní ji chce jen brutálně zavraždit za to, co udělala té nevinné dívčině.

"Věčné mládí má svou cenu." odvětila chladně, pokládaje tělo přes kotel aby krev mohl téct rovnou do něj. Otřela si zakrvácené ruce do hávu otáčeje svou pozornost na zloděje. Ten si jen pro sebe zabrblal: "Takže čarodějnice. Další posraná kráva." podle něj by žena neměla ani vylézat z chalupy, kdyby to nebylo jen bezmezně nutné. Ale na jeho názor se jej jako vždy nikdo neptal. Prostě jen mohl trpět všelijaké čarodějnice a mágy, kteří se všichni do jednoho snažili znepříjemnit jemu podobným život všelijakými ochrannými talismany a podobnými ptákovinami. Upřel na čarodějku nevraživý pohled jasně říkající, kam si může strčit ty své čarovné kejkle. Neměl nic proti tomu, když nějaká taková čarodějka pomáhala vesničanům nebo ve velikým městech potřebným, ale když jen pro svou krásu zabíjela malé holčičky, tak by je přece někdo měl zastavit.

"O co se snažíš?" zeptal se jí, když už stála jen malý kousek od něj. Neměl zrovna v plánu strávit zbytek života jako ropucha nebo ještě něco horšího. Prsty opatrně přejel přes drsný povrch kůry a polechtal jej po jednou z větví, které jej držely.

"Hádej." nevinně se usmála pod kápí. V ruce stále držela dýku ze které ještě odkapávala krev na temný mech pod jejich nohama. Melzarovi se nechtělo hádat, co by jej mohlo čekat a rozhodně v jeho volném čase nebyla ani položka nechat se zabít šílenou čarodějnicí.

"To asi nepůjde. Ten strom mi to znemožňuje." ušklíbl se. "Teda to hádaní." dodal rychle, když osoba před ním naklonila hlavu na stranu a kápě se sesunula na stranu a on mohl spatřit úšklebek, který na něj žena vrhla. On to přece nemyslel jako nabídku na mi- Ani náhodou! Zatrhl ten nápad okamžitě ve své mysli pokoušeje se nalézt pevnou půdu pod nohama. Čarodějka tuhle nechtěnou nabídku nezavrhla ale tak rychle jako zloděj.

"Teď záleží, které hádání máš na mysli..." opět se nevinně usmála. Zloděj nechtěl vědět nad čím přemýšlí a zda by jeho nabídku I přijala, pouze se tvářil jako na velmi smutném pohřbu. Snažil se nedát na sobě vidět strach, který zabodával své drápky do jeho mysli a snažil se prozradit snad všemi částmi jeho těla.

"Co?" Zeptal se ženy, hrajíc si na blbého. Pravděpodobně. Nebyl si jist, zda svojí otázku myslel vážně, nebo ne, jelikož jeho mysl se plně soustředila na naprosto jiný úkol. Několika volnými prsty se pokusil kůru polechtat. Jak se ukázalo, větve byly tak citlivé jako pařez. Možná to mělo něco společného s tím, že obojí je ze dřeva, nebo že je to vše skoro to samé z jistého hlediska. Nebyl si jist, ani neměl moc velkou šanci se nad tím zamýšlet, jelikož jeho pozornost upoutala žena, která se k němu přiblížila s dýkou, ze které stále odkapávala krev.

"Nic." řekla a zakroutila hlavou. Oba dva potichu pozorovali ostří, na kterém se mihotal odlesk plamenů. Když zloději došlo, co pravděpodobně mělo následovat, tak nadzvedl hlavu od dýky a koukl na čarodjěku.

"Řeknu ti jen jedno...," Začal a ona mu pohlédla do očí. Nebo to se aspoň domníval, jelikož kápě stále zakrývala větší část ženina obličeje. "Mojí krev nechceš." Byla to pravda. Jeho krev by zřejmě chtít nechtěla, jelikož přeci nebyl nejmladší a už rozhodně ne malá holčička, to by ho mohlo vyškrtnou z listiny možných dárců. K jeho smůle žena pokývla akorát hlavou.

"Nechci, to máš pravdu." Přitakala a zkoumala rysy jeho obličeje, zatímco na tváři jí hrál letmý úsměv. Dýkou si začala vybírat špínu za nehtami, jakoby nikam nepospíchala a času měla dost.

"Takže mi chceš podříznout jako vepře?" zeptal se na očividné a lehce se zavrtěl mezi jeho dřevěnými pouty. Stále držely pevně a nevypadalo to, že by z nich mohl někdy v blízké době vyklouznout.

"Možná," Přiiznala a odmlčela se. Zloděj by se klidně I vsadil, že možná nasadila zamyšlený výraz, ale nijak jej to nezajímalo. On se potřeboval dostat pryč, než ho ta praštěná čarodějnice podřízne po všech těch nervy drásajících krádežích, co podstoupil. Jistým způsobem mu to přišlo I nefér. "A nebo si z tebe udělám pěšáka." Tvář se jí zkroutila do divné napodobeniny úsměvu, která mu naháněla husinu.

"To by sis sakra špatně vybrala!" Zaprotestoval a prsty stále lochtal kůru stromu. Pořád doufal, že by to přeci jen mohlo zabrat a možná by se na něj mohl usmát I nějaký ten patron zlodějů, nebo klikařů. Byl by určitě radši za to druhé, jelikož pochyboval, že by byl schopen ukrást buďto ten strom a nebo okrást ženu před ním. I když to by nemuselo být tak těžké, kdyby nebyl svázán a ona nevěděla o jeho poloze. K jeho překvapení stisk lehce povolil, ale nebyl si jist, zda na něj něco nešila pouze ta čarodějnice. Věděl, že to dokázaly být pěkně prohnané mrchy, které by se neměly podceňovat.

Stále si jej měřila pohledem, který se mu ani trochu nelíbil a pokračovala.

"Nemyslím si, já mám docela dobrý výběr. Přeci jen, tohle tělo taky nemám náhodu." usmála se když ze sebe strhla plášť. Pod padající látkou se skrývala pohledná tvář orámovaná rudými vlasy spadajícími majitelce až do poloviny zad v neskrotných pramenech. Upřela na něj světle modré oči ve kterých nebyla ani stopa po úsměvu do kterého se skřivila její plná rudá ústa.

"Tos přebrala." zamumlal si pro sebe Melzar lechtajíc strom pod další větví. Nebylo mu to nic platné, protože strom se rozhodl, že bude jeho pokusy ignorovat, jak nejlépe umí. Neposkytl mu žádnou naději na útěk a zachránění jeho nuzného života. Mohl se jen dívat do čarodějčiných očí, které byly střípky ledu v mladé tváři. Byly chladné a rozhodnuté nezapomínat.

"Pokud mě chceš mít za sluhu, tak si přebrala." řekl zloděj nahlas a kopl vší silou do stromu.

"Ten strom za nic nemůže." upozornila jej a raději se začala opět věnovat svému lektvaru, jelikož holčina byla už lehce vyšťavená a obsah kotle potřeboval ještě finální dokončení. Házela do kotle hrsti příšerně vonících květin, jejichž vůně div nevypálila zlodějovi nos. Snažil se tvářit normálně, ale přes slzící oči neměl ani šanci zahlédnout svou věznitelku míchající kotel velikým klackem. Naposledy polechtal strom a ten povolil svůj stisk natolik, že mohl natáhnout ruku k opasku s mečem. Opatrně tasil meč. Prosekal si cestu skrz větve, které se od něj začaly stahovat jakmile přesekl první z nich. Pomalu krok za krokem se začal přibližovat k čarodějce,k terá na sebe vzala svojí pravou podobu. Její pohledná tvář se protáhla a zvrásněla jako velice starý pár kožených bot. Modré oči se propadly daleko do lebky a staly se pouze stínem ve tváři, kde kdysi zářily jako diamanty. Po stranách jejího obličeje padaly provazce slepených vlasů neurčité barvy. Na nose seděly jako vrány na stromech veliké bradavice z nichž vyrůstaly dlouhé černé chlupy. Melzar ale neměl čas studovat její pravou podobu nějak podrobněji, protože už napřahoval meč k ráně. Byl připravený jí bez milosti popravit za všechno, co kdy v životě udělala. Byl připraven se pomstít za malé děvče, které muselo zemřít aby ona mohla žít s krásnou tváří.

"Jaká jsou tvoje poslední slova?!" zařval na ní, když byl už plně odhodlán to skončit. Skončit její vrařdění jednou provždy. Čarodějka se k němu během vteřinky otočila a vrazila mu dýku mezi žebra. Popadla jej za paži aby ho donutila koukat se jí do očí.

"Nějaká určitě." zašeptala nepouštíc jeho ruku. "Budeš bloudit světem a nezemřeš! NIKDY!" vytrhla dýku z jeho těla otáčeje se k odchodu. Tělo I kotel zmizeli a čarodějka s nimi. Zloděj zůstal sám stát uprostřed lesa neschopen slova nechápajíc vůbec, co se před malou chvilkou stalo. Cítil jen, jak mu srdce ještě divoce buší v hrudi a ruce se mu třesou při mravenčením, které polilo jeho tělo jakmile vyřkla ta slova. Něco se stalo, ale on neměl ani tušení, co.

Pomalým, dosti omámeným krokem se vydal směrem, kterým přišel. Rukou si přidržoval bok, ze kterého mu stále tekla krev, jež prosakovala skrz jeho košili, kde tvořila rudý flek, co se každou vteřinou rozšiřoval. Když byl kus od vesnice, zjsitil, že celá vesnice byla naprosto ponořená do ticha, což značilo, že vesničané už ztratili zájem a vzdali hledání. Zřejmě dívku už ani nikdy nenajdou a ani nezjsití, co se s ní stalo. Chudák bude ráda, pokud bude mít vůbec nějaký pohřeb, I dkyž... Pravda byla, že ani nebylo co pohřbívat.

Přicházela na něj dřímota. Nebyl si jista, zda to bylo tou ztrátou krve, tím, co mu řekla ta čarodějnice, nebo jen čistou únavou, ale ani jedno mu nezabránilo v tom, aby se natáhl na zem, kousek od cesty, kde I nakonec usnul.

K jeho překvapení, že během spánku vlastně nevykrvácel, ho probudil jeden z vesničanů, co se k ránu vraceli do vesnice z města. Melzar na něj zamžoural, než pohlédl do očí postaršímu muži, jehož vlasy už pomalu šedivěly, I když na tváři stále neměl žádné vrásky.

"Ehh," lehce nervózně na něj koukl, jakoby se ujišťoval, že doopravy dobře vidí. "Nechci vás strašit, ale krvácíte." Upřeně pozoroval Melzarovo bok, ze kterého stále vytékala krev. Zloděj následoval jeho pohled, než pokrčil rameny.

"To je asi v pořádku." Pokusil se na muže chabě usmát, I když to vypadalo spíše jako kdyby se zakousl do citronu. Vesničan na něj nedůvěřivě koukl.

"Jste si jist?" zeptal se. "Myslím, že byste měl vidět nějakého felčara..."

"Jistej rozhodně nejsem." odpověděl a vyzvedl se do sedu. "Ale nebolí to." Dodal, když si rukou stihl ránu. Krev se na několika místech změnila v temný škraloup, který se při jeho doteku částečně odloupl. Ani nevěnoval pozornost vesničanovi a přemítal, co se to dělo. V hlavě mu stále zněla slova čarodějky, I když jejich význam mu stále unikal.

"A nechtěl byste na to aspoň nějaký obvaz?" Zeptal se jej vesničan, který nevypadal, že by se měl k odchodu. Melzar koukal jeho směrem, ale I přesto byl myšlenkami naprosto jinde. A pak mu to došlo.

"Sakra!" Zaklel, vyskočil na nohy a rozběhl se pryč od vesnice, za účelem nalezení čarodějnice. Muž za ním pouze nechápavě koukal a naprosto netušil, co se právě stalo, ale to mu nikdo nemohl zazlívat. Takoví zjev se moc často nevidí.

 Zloděj utíkal cestou, kterou se doplahočil sem před pár hodinami, ale tentokrát tam nedorazil tak ladně, jak plánoval. Při svém ztřeštěném běhu do někoho vrazil. Po chvíli, kdy se obě dvě osoby válely na zemi, se Melzar vyhoupl na nohy a koukl na to, co srazil. Byl to ten prapodivný mužíček v sukýnce, s tou červenou příšerností na hlavě.