Melzar se neohroženě zvedl od nedojedené polévky a otevřel dveře. Jakmile tento kus budovy otevřel, tak se na něj s debilním úšklebkem svalil Dean, který se vrátil na mol z hospody. Zloděj protočil oči táhnouc svého kumpána dovnitř, aby mu a jeho matce nezpůsobil ještě větší ostudu, než už ve vesnici mají.
„Kde ses takhle zřídil? Jak tě živ tu nebyla dobrá hospoda, teda ta možná ano, ale pivo stálo za hovno." ušklíbl se když dotáhl Deana ke stolu. Lovec draků se sesunul na židli a s pitomým výrazem odvětil: „Heheh...Támhle na konci...v-ve-vesnice! Hehe!" podepřel si hlavu a vykoukl z okna na vesnici osvětlenou sluncem.
„Koho si zase ojel?" zeptal se jej nezaujatě, protože tohle bylo u něj na denním pořádku. Celkem si i divil, že to vydržel bez ženský takovou dobu. Dean, který si za tu dobu akorát podepřel hlavu jednou rukou, zatímco druhá mu zplihle visela podél těla, na něj zamžoural a něco nesrozumitelného zahučel.

"S kým jsi se vyspal?" zopakoval s povzdechem svojí otázku hnědovlasý a lehce se tvářil jako matka neposlušného dítěte, které na tržnici ukradlo jablka a někdo jej při tom chytil. Opilí muž trhl hlavou, která mu podklouzla a hlava mu s hlasitou ránou narazila na stůl.

"Auu..." zaskučel zmoženě zraněný, narovnal se a rukou si přidržel hlavu, zatímco koukl na svého kamaráda, jakoby si uvědomil teprve až teď Melzarovo přítomnost. "Nevííím," protáhl a promnul si zhmožděné místo. "M-myslím, že to bylo něco od S..." odmlčel se a hlavou mu běhalo tolik slov, která by se dala možná považovat za ženská jména, ale které bylo to pravé? "S...Sophie? Sara? Semetrika...? Co já vím." pokrčil rameny a opětovně si podepřel hlavu na stole. Ovšem netrvalo to ani příliš dlouho, než na stole usnul s hlasitým chrápáním, které ovšem Melzara nijak nerušilo, na rozdíl od jeho matky, která každou chvilku na toho nechtěného přírůstka koukla pohledem, který jasně naznačoval, že kdyby to nebyl známí jejího syna, už by ležel dávno někde ve škarpě, co nejdál od jejího domu, daleký kopec. 

Než ale mohla k něčemu takovému dospět, tak se z venku ozval křik. Za okny se míhali siluety vesničanů, kteří nesli vědra s vodu. Ve vzduchu hučely jako obrovský úl plameny jež zachvátily polovinu vesnice a rychle se šířily po doškových střechách dále. Během chvilky byla vesnice v plamenech. Melzar vyběhl z domu, aby se podíval, proč je tam takoví povyk. Jakmile zahlédne oheň postupující vesnicí, tak se vrhne zpět do domu své matky. Tahajíc Deana za rukáv košile, zatímco zařval na své okolí: „Hoří!" Dean stále ještě připitomělý z požití alkoholu se na něj pouze podíval s nepochopeným výrazem.
„My hrajeme na přihořívá, přihořívá hoří?" zeptal se.
„Hoří vesnice!" vyjekne na něj zpanikařeně zloděj, který sice pár požárů již zažil, ale nikdy ne v blízkosti své matky, které by se rád zbavil. „Musíme pryč!" táhl svého kamaráda přes střed vesnice, co nejdál od všech lidí na které si pamatoval z dětství.
„To jim nepomůžeš hasit?" zeptal se Dean nevinně. Stále se snažil zadržet kocovinu, ale kvůli řevu, který vydávali hořící vesničané, to moc dobře nešlo.
„A jak?!" rozhodil rukama ukazujíc za daleký kopec. „Voda je kilometr daleko!" ustoupil stranou před skupinou lidí s vědry. Melzar se po jeho způsobu přikrčil za sud plný špinavé vody. Z toho místa se rozhodl obhlédnout situaci a vybrat nejlepší směr útěku. Nakonec se rozhodl pro les jenž byl od vesnice opravdu jen kousek. Vyhnul se velikým obloukem své matce s kbelíkem plným vody, která ignorovala to, že její syn chce zase zdrhnout. Za sebou táhnl Deana, který stěží stačil vyprázdnit obsah svého žaludku předtím, než jej zloděj začal táhnout dál k lesu.

„Běž!" zařval Melzar na svého kumpána, který se za ním táhl jako smrad. Ohlédl se za sebe, protože už byl pěkný kus napřed. Zpomalil svůj zběsilý úprk, ohlédl se na vesnici celou v plamenech.

 „Běž?" zaskučel za ním Dean, který se dostal k němu na vyvýšeninu. V obličeji byl bledý jako stěna a snažil se nevyzvrátit obsah žaludku.  

„Běž!" potvrdil Deanovo noční můru. Ještě jednou věnoval pohled vesnici, kterou momentálně požíraly nenechavé plameny, které se lidi neúspěšně snažili uhasit. Vcelku jej těšilo, že tam někde je i jeho matka, která, pokud by měl trochu štěstí, by mohla i uhořet. Ale už předem mu bylo jasné, že zrovna tato žena přežije ještě mnoho. Otočil se od jeho rodné vesnice a vydal se dál směrem do lesa, který postupně houstl a stával se skvělým úkrytem pro všemožná stvoření, která čekala na přiblblé hrdiny a nebo odvážné dobrodruhy, ale pokud byste to vzali tak či tak, tak mezi blbostí a odvážností není tak velký rozdíl, což si minimálně Melzar aspoň částečně uvědomoval. Ale co si už neuvědomoval bylo to, že jeho společník stále postával na vyvýšenině a pozoroval ten marný boj. Až po chvilce Deanovi došlo, že Melzar už odešel, díky čemuž se rozhodl přemoci svojí bolest, kterou si sám způsobil, a poslechnout se jeho radu. S hlubokým povzdechem se rozběhl do lesa a netrvalo to ani tak dlouho a podařilo se mu jeho společníka najít, jak jde pomalým tempem cestičkou, kterou už dávno nikdo nepoužíval. Byla zarostlá, táhly se tam kořeny, občas sem tam byla nějaká větvička či část křáčí.

„Kam máme namířeno?" zeptal se Dean, který se momentálně snažil vzpamatovat z toho fyzického úsilí, které právě předvedl. Upřímně sám sebe za to obdivoval.

„K věži." odvětil nepřítomně jeho kolega, jenž se momentálně promotával skrz několik zlomyslných kořenů v cestě.
„To je...opačným směrem, přes vesnici." zaskučel Dean, jelikož všechny části jeho těla měly svůj názor na tak dlouhou chůzi. Naneštěstí Melzar pouze pokývl hlavou a dál se hnal přes kořeny, které tvořily na cestě zajímavý koberec ze spletitých vzorů. Díky jejich pozorovacímu talentu skoro oba přehlédly kus papíru připíchnutý šípem na rozložitém dubu, který se jim postavil do cesty, jakoby chtěl říci, že dál už neprojdou.

Než si mohli přečíst, co na tomto cáru papíru stojí, tak z větví stromů seskákala banda typanů v zelených oblecích. Za směšnými kloboučky měly zastrčená ptačí pírka všech možných barev a velikostí. Oba dobrodruzi, nebo lépe řečeno idioti, se postavili do bojové pozice. Dean i přes svůj stav tasil meč a Melzy se sehnul pro nejbližší klacek, kterým se mohl alespoň bránit když už ne útočit. Všechny pohledy přeskakovaly z jedné skupiny na druhou, protože ani jeden se neměl k útoku. Vypadalo to jako čekání obrovského vlka na dva králíčky, kteří byli dostatečné chytří na to aby se schovali do nory. Kolem hlavy jednoho z nejlepších zlodějů prolétl šíp. Jen o vlásek minul jeho ucho a zabodl se do stromu za ním. To byl povel k útoku. Melzar přetáhl nejbližšího zbojníka po hlavě klackem. Bohužel na něj to nemělo žádný účinek, jediné plus bylo, že se na něj díval jako na blázna. Poté jej čapnul za předloktí a vytrhl mu zbraň z ruky. Odhodil klacek do lesa nevraživě si prohlížel jejího dočasného majitele, který byl proti němu bezbranný jako moucha. Zatímco se dělo toto, tak zbojníci Deanovi bez větších problémů vyrazili meč z rukou a teď jej dva muži drželi. Každej za jedno předloktí, aby se pro jistotu nemohl vysmýknout, i když to v jeho stavu bylo lehce nepravděpodobné. Zrovna, když se Melzar chystal svému oponentovi, který jej stále propaloval pohledem za ránu klackem, dupnout na nohu, tak se mezi dvěma obříma, rozvinutýma stromama zjevila silueta muže. Už jen takhle z dálky bylo poznat, že měl stejně příšerně vypadající čepičku jako muži, jenž naše duo přepadli. Zloděj, držíc se svého plánu, v nestřežený okamžik dupl vší silou na nohu svého věznitele a chystal se utéct. Tento plán ovšem selhal. Zbojník ani nepovolil své sevření, když jej trefil jílcem meče do spánku. Kvůli tomuto omráčení nebyl schopen rozpoznat rysy nově příchozího muže, který před chvílí tohle vše pozoroval z dáli od stromů. Vzpamatoval se až uprostřed tábora těchto směšných mužíčků. Před očima měl stále mžitky, ale i ty zmizely poté, co je šoupli do prázdného stanu na krásně zelené mýtince. 

Na stromech kolem, ale dokonce pod nimi, se rozprostíral tábor tvořený změtí stanů a přístřešků ze dřeva a slámy. Vysoko mezi větvemi stromů stály plošiny na niž byly ukryté chatrče z větviček. Všude kolem se procházeli skupiny zbojníků chodící zásadně jen v oddílech, do kterých byli po dospění přidělení. Naše hrdiny ale zavřeli do stanu ještě než si mohli tuto krásnu prohlédnout. Ale nechali je nesvázané, neboť jim bylo jasné, že kdyby jen vystrčili nos ze stanu, tak by se o ně zatoulaný šíp postaral raz dva. Zbojníci, kteří je přivedli, opustili co nejrychleji stan a zanechali duo pouze ve společnosti jejich velitele. První, kdo se ujal slova byl Melzar, který se stále snažil rozeznat rysy muže před ním.
„Takže, co chcete?" zeptal se nevinně jak to jen šlo.
„To bych se měl ptát já vás." odvětil velitel sundavajíc si z hlavy ten směšný módní doplněk. Upřel na oba muže blankytně modré oči svítící z jeho tváře jako drahé kamení. Odložil pokrývku hlavy na stolek, který byl jednou z mála věcí ve stanu a povzdechl si. Neměl rád, když se někdo zatoulal do jeho lesa a on musel řešit tyhle formality. Vždycky mu to přidělávalo mnoho vrásek a to si nemohl ve svém mladém věku dovolit.
„Takoví pošuci tu byli i když si byl malej?" zeptal se do ticha Dean, který se bavil kreslením do země.
„Ne tolik..." připustil zloděj a i nadále si prohlížel muže před sebou.