"Co teď?" zeptal se Veverák, když už nějakou chvíli spolu seděli takhle za zelení, kterou po okolí pěstoval královský zahradník, který ovšem na svojí práci pravděpodobně sral, jelikož křáčí nevypadalo vůbec udržovaně a pravděpodobně bylo I suché, kdyby čas od času nezapršelo.

"Jak to mám vědět?" Odsekl Melzar, lehce frustrovaný tím, že se opětovně dostal do nějakého nechtěného problému, jelikož on nikdy nemůže mít klidný den. Veverák na jeho rameni lehce poskočil a natočil se jeho směrem, zkoumaje rysy jeho chodícího sedátka.

"Ty jsi ten, kdo nás sem dostal!" Vyjeklo hlasitě zvířátko a přemýšlelo nad nejzranitelnější místečkem Melzarova obličeje. Musel uznat, že ucho by nemuselo být tak špatné místo na zakousnutí se. Možná by si pak ten člověk zapamatoval, že slušné veverky se do takových problémů netahají. A už rozhodně ne veveráci.

Chlupaté zvířátko se již chystalo zakousnout, odhalujíc své bělavé zoubky, ale zarazil jej Melzarův pohyb, jak se vyzvedl z posedu na nohy a pomalu začal vylézat z jeho skrýše. Usoudil, že stráže zřejmě pronásledování vzdali a král je až moc zabrán do kárání jeho neposlušné dcery, která souloží s prvním buranem, kterého našla někde na ulici. Zloděj se pomalu vydal k muži, který ležel na břehu jezera a zhluboka se vydýchával, zřejmě zpracovávající všechen ten adrenalin v jeho těle, co se nashromáždil při skoku z okna. Těžko říct.

"Chceš pomoc?" Zeptal se Melzar, natahuje paži k Deanovo bratrovi, který sebou polekaně trhl, než mu došlo, že to na něj mluví někdo, kdo nepatří ke královské stráži. Možná vděčně, nebo možná jen z lenosti, aby se nemusel zvedat sám, přijal ruku a s pomocí druhého muže se vyhrabal na nohy. Poděkoval mu těsně předtím, než si přes hlavu natáhl košili, kterou stále svíral v rukou. Bylo na ní pár tmavých fleků od hlíny, která se nachytala během jeho pauzy na vydýchání. Melzar se chystal zeptat, jak se vlastně jmenuje, jelikož se mu nechtělo oslovovat ho: 'Deanovo bratře', ale než to stihl, tak se z hradu vyřítila menší parta stráží, která měla v patách krále, který, I když se to k jeho stařičké tváři, která vypadala vcelku mírumilovně, nehodilo, se mračil a řval na nebohé stráže rozkazy. Když se mu podařilo je vypakovat ven, tak za nimi přikázal zavřít bránu, než se navrátí I s tím, kdo pošpinil jeho drahou, milovanou dceru.

Zloděj společně s neznámým mužem běželi bok po boku pryč od hradu. Jenže oba skoro narazili do veliké dubové brány pobité železem. Za touto bránou se nacházelo město, kde bujel život, obchod a samozřejmě kapsářství, které Melzar tak moc miloval. Než si mohli bránu pořádně prohlédnout, tak jim kolem hlav zasvištěly první šípy, jenž po nich nechal střílet král. Řval na muže, kteří chránili bránu, aby se pokusili zadržet dvojici mužů, stojících jako přimražení na místě. Rozhlíželi se, kudy by bylo nejlepší utéct z této nevýhodné situace. Jediné dvě zbývající cesty vedly podél hradeb okolo hradu. Podél únikové cesty stáli stáje, zbrojnice a kasárny pro strážné, kteří chránili králův život. A právě jedna ze dvou cest vedla přímo okolo tohoto domu, kde nyní spaly jednotky, které od soumraku do úsvitu hlídkovaly na hradbách.

"U svatých ořechů, co teď?" vypískl Veverák sedící na zlodějově rameni s pohledem upřeným na muže, kteří se kolem nich stahovali jako vosy na med. V rukách drželi kopí mířící na duo před branou. Pomalu se přibližovali, čekaje zda se objekty královi nevole pokusí bránit jim v zatčení. Zloděj ostražitě pozoroval namířená kopí, pomalu couvaje z jejich dosahu.

"Asi zdrhnem..." Nedal Veverákovi prostor k tomu, aby se mohl zeptat kam a vyrazil jednou ze dvou cest podél hradeb. Deanův brácha běžel opačným směrem, aby stráže donutil se rozdělit na dvě půlky. Jedna polovina běžela za zlodějem a Veverákem a druhá za pravým důvodem všech zel, které krále soužily. Velice brzy ale Melzar narazil na zeď, která mu přehrazovala cestu. Do výšky, kterou neměl šanci přeskočit, se tyčila vysoká budova kasáren z jejíchž oken koukali dolů na ulici muži, které probudil hluk panující v celém hradě.

Zloděj byl v pasti.

Z jedné strany se k němu blížili stráže a z druhé ho držela v šachu stěna kasáren. Nebylo kam se schovat ani kam utéct. Teda pokud by mu nenarostla křídla a on se mohl vznést do modrého nebe nad svou hlavou. Ale nic takové se samozřejmě stát nemohlo a tak se chudák zloděj rozhlížel okolo, hledaje nějaké únikové cesty. Najednou si vzpomněl, že má na rameni Veveráka, který by mu mohl pomoc.

"Nějaké nápady?" Zeptal se chlupáče stále, těkaje pohledem mezi zdí a přibližujícími se strážemi. Srdce mu divoce tlouklo v hrudi a nenechavé prsty zabloudily k meči u jeho pasu. Mohl by si prosekat cestu, kdyby nebyla jiná možnost. Měl nulovou šanci, že by se mu to podařilo, ale I ta nulová šance byla lepší než šatlava.

"Vsadím svůj kožich, že ty asi šplhat neumíš, co?" Ukázal pacičkou na rozbořenou zídku opodál. Zloděj se ani neobtěžoval s odpovědí a ihned se začal škrábat na zeď, co mu to jeho svaly dovolovaly. Nechal Veveráka běžet kousek před ním a když konečně stanuli oba na zídce, tak se rozhlédl po okolí. Byl tak vysoko, že na něj nedosáhli stráže s kopím a nikde poblíž nebyl ani žádný lukostřelec, který by ohrozil jeho život. "Kožich ti nedám!" Vyjeklo zvířátko, chytaje se za huňatý ocas, jakoby jej o něj chtěl zloděj připravit. Rozhlížel se užasle kolem sebe. Spatřil hrad v celé jeho kráse, tyčící se vysoko nad jejich hlavami s vlajkami vlajícími ve větru na vysokých tyčích upevněných na hradbách. Zubaté hradby se táhly všude kolem nich a na jejich ochozech pobíhali muži, kteří se snažili dopadnout vetřelce. Melzar se vedle něj uchechtl.

"Na co by mi byl?" Upřel pohled na muže pod sebou, kteří se marně snažili najít způsob, jak se ve své těžké zbroji dostat nahoru za ním. Ten pohled byl natolik směšný, že se zloděj musel ušklíbat nad jejich neschopností. Nevěřil těm pomluvám, že král většinou zaměstnává největší idioty v celém království, ale tady měl důkaz přímo před sebou a upřímně byl za to I celkem rád. Sáhl do kapsy pro jeden z náhrdelníků osázených velikými rubíny, kterých měla princezna v komnatách několik, ale on stihl ukrást jen jediný. Docela se mu ten kousek bižuterie zamlouval, uvažoval nad tím, že by si ho I nechal a někdy v budoucnu s ním obdaroval nějakou ženu. Byla jen škoda, že žádnou milou, které by jej mohl dát, neměl.

"Nevím. Já se v lidech nevyznám." Odvětil Veverák, pozoruje stále vojáky snažící se lézt si na ramena, aby se k nim mohli dostat. Snažil se ignorovat ten fakt, že jen o pár kroků dál ležel na zemi položený žebřík, který tam zapomněl jeden z kominíků, kteří čistili komíny dnešního rána. Zloděj už jej ale neposlouchal, vydávaje se po zídce dál od neschopných vojáků. Náhrdelník opět schoval do bezpečí své kapsy a rozhlížel se po další cestě, která by měla vést přímo k hradbám. Samozřejmě při hledání nedával pozor na nohy. Šlápl na jednu z uvolněných cihel, která pod ním sklouzla dolů ze zdi společně s jeho nohou. Ztratil rovnováhu a už letěl dolů přímo mezi vojáky, kteří se jej snažili dohnat.

K Melzarovo jedinému štěstí spadl na jednoho ze stráží, co se, chudák, ocitl ve špatnou chvíli na ještě horším místě. I když to nebyl nejměkčí pád, jaký kdy Melzar zažil, rozhodně si nestěžoval a s menší obtíží se urychleně vyhoupl na nohy, aniž by postřehl, že s ním nikde nebyl Veverák. Zvířátko se totiž stihlo zachránit seskočením z Melzarovo ramene těsně před tím, než spadlo na zem a nyní vše pozorovalo z výšky a, kdyby žil v naší době, přišel by si, jakoby se ocitl v kině. Sledoval, jak jeho jediného, lidského kamaráda jeden ze stráží popadl, aby nemohl utéct. Další k nim přišel s lanem, které obmotaly okolo zápěstí muže a pořádně jej utáhli, aby se ujistili, že se z provizorních pout jen tak nevykroutí.

"Já za nic nemůžu!" Zaprotestoval Melzar a změřil si celé shromáždění pohledem. Jeden z mužů se zasmál.

"Kdybych za tohle dostal zlaťák pokaždé, co tohle slyším, byl bych už za vodou..." Řekl lehce zasněně a jeho kolega protočil oči.

"Dyť si nastoupil dneska!" Zaoponoval a pár dalších se zasmálo, zatímco první muž, kterému obličej zakrývala přilba, takže si ho Melzar zrovna dvakrát nemohl prohlédnout, si překřížil ruce na zapancířované hrudi.

"A co? Každý zlaťák se počítá!" Pohoršeně zakroutil hlavou a zloděj pouze sledoval ty imbecily, kteří skoro zapomněli na to, že tady s nimi stojí nějaký vězeň. Tedy, možná by na to zapomněli, kdyby se s hlasitým dusotem přibíhajících nohou, nepřiřítil Deanovo bratr, který během svého utíkání povalil několik nepozorných stráží. Ti, co ustáli tohle, byli smeteni svými kolegy, kteří se od nich před chvílí oddělili. Všechno to leželo na jedné prapodivné, zamotané hromadě končetin a brnění. Nad tím vším se tyčil Melzar, jehož tvář byla tak neutrální, že by se za to nemusela stydět kdejaká vytesaná socha. Těžko říct, co si myslel, ale když si ho všiml jeden ze strážných, tak na něj prstem ukázal a výhružným hlasem pronesl: "Opovaž se někam utéct." a jal se vymotávat z té prapodivné motanice, která značně podkopávala jeho autoritu.

"Ale to on znásilnil princeznu!" Ukázal svázanýma rukama na muže v košili, kterému se podařilo částečně osvobodit a jakmile mu došlo, že je debata o něm, tak se obrátil zlodějovo směrem.

"Jak znásilnil?! Jí se to líbilo!" Hájil se, I když to nikoho v tenhle moment nezajímalo. Stráže měli plnou práci s tím, aby se posbírali ze země a on si po chvilce ticha vzal příklad z jejich chování. Melzar se zatím ani nehnul a vše to stále sledoval, I když by mohl utéct ale... Tenhle pohled byl až moc ojedinělí, než aby si ho nechal ujít, navíc byl stále svázaný. A nebyl si jist, zda by tohle nebudilo menší podezíravost u občanů, ať už by byl nenápadný jak jen chtěl. Z jeho pout se jej rozhodl vysvobodit Veverák, který se sice náramně bavil počínáním lidí, ale věděl, že by bylo lepší zmizet, než se něco semele. Tenhle pud mají lidi I zvířata stále společný. 

Zatím si nikdo ale nevšiml chlupáče, kterému se docela slušně podařilo povolit lano, jež svazovalo zlodějovi ruce za zády. Nikdo si jej ani všimnout nemohl, protože se hádali s Deanovým bratrem, který se jim snažil marně vysvětlit, že ON v ŽÁDNÉM případě neznásilnil princeznu, protože ho vzala do postele dobrovolně. Melzar, který držel ruce za zády už jen z maskování, čekal až se jej nikdo nebude všímat a bude moci utéct první volnou cestou ke stájím.

Veverák zdrhl, jelikož se jeden strážný otočil zlodějovým směrem a přeměřil si jej nedůvěřivým pohledem, kterým dával jasně najevo, že jím pohrdá, jak jen může takový tupec pohrdat někým jiným. Melzar mu pohled vřele oplácel, stále se chovaje, že se neděje nic důležitého. Lehce se ušklíbl, když se strážný začali rvát s mužem, který si stále vedl svou a popíral všechno, co na něj chtěli hodit. Tento zvrat v událostech bral zloděj jako jasný pokyn pro útěk. Nabral tu nejrychlejší možnou rychlost, jakou mu dovolovali jeho dlouhé nohy, směr stáje. Nedbal na Veveráka, který běžel podstatný kus za ním, nedbal na nic jiného než jen na svůj útěk k veliké budově, která byla jeho spásou.

Vběhl otevřenými vraty přímo mezi boxy koní, kde měl jen několik vteřin na to si vybrat jediné osedlané zvíře a nasednout na jeho hřbet. Vyskočil do sedla statného hnědáka, kterému se ani trochu nelíbilo, že musí nést na zádech někoho, kdo neměl o jízdě na koni ani tušení. Nebo alespoň koně neměl rád natolik, že raději dával přednost cestování pěšky. Melzar s koněm tryskem vyjel ze stájí a hnal se nejkratší cestou k bráně, která byla nestřežená.

Vyjel do největšího města v celém království. Všude, kam jeho oči dohlédly stáli vysoké budovy se střechami z tašek v různých barvách. V dálce se jako had táhly další hradby chránící město před útokem a s věžemi ve kterých ve dne v noci hořely strážné ohně. Sloužili k dorozumívání mezi několika městy, které leželi blízko hlavního města celé země. Ve dne v noci jejich plápolající oheň ukazoval, že jsou města v bezpečí a v moment kdyby se uhasily, tak by se z nejbližšího města vyslala posádka mužů, kteří měli za úkol napadené město zachránit. Podkovy zvonily o kočičí hlavy, kterými byly vydlážděné ulice posypávané každé ráno vrstvou slámy, aby byly alespoň trochu utišeny lomozy projíždějících vozíků se zásobami a trysk ořů královských poslů, kteří spěchali do hradu snad v každou možnou hodinu.

Zloděj neměl čas se ale rozhlížet po krásách největšího města království, musel spěchat k bráně z města. Kdyby se k ní nedostal dříve než zpráva, že z hradu utekl jeden z mužů, kteří jsou obviněni ze znásilnění princezny, tak by mu mohli bránu zavřít před nosem a on by byl v pasti. Hnal koně klusem ulicí vedoucí přímo k bráně a ven z města. Míjel rozčílené lidi, kteří na něj volali nadávky všeho druhu. Vyhýbal se stánkům s jídlem nebo zbožím, které stály snad na každém rohu, kde nebyla krčma nebo bordel. Nevnímal nadávky ani křik lidí, které porazil nebo jim rozbil jejich drahocenný majetek.

Dostal se k bráně právě v čas, kdy z hradu vyletěl černý havran nesoucí zprávu o událostech, jež se staly v princezniných komnatách a s příkazem okamžitě zavřít bránu a nikoho nepouštět dovnitř ani ven z města. Prohnal se branou jako velká voda a hnal koně dál vstříc polím a lukám, které jej čekaly za hradbami. V modravé dáli byla další dvě města a lígi mezi nimi plnili hospodářské usedlosti dodávající těmto městům zásoby a nespočetně vesnic, které se stěží dokázali postarat sami o sebe. Pobízel koně k rychlejšímu postupu I když si byl dobře vědom toho, že takovým tempem nebude moc uhánět dlouho. Potřeboval se co nejdříve dostat z dohledu hlavního města, až poté si mohl dovolit zvolnit tempo do klidné chůze s jakou se v těchto končinách pohyboval každý jezdec.