Za sebou slyšel hukot vody, když se ohlédl, zjistil, že je za ním rozbouřené moře, na které koukal z několikametrového útesu. Dean ležel na zemi vedle něj a výjimečně byl vcelku bez barvy v jeho obličeji.
"Nesnáším portály." zaskučel zmučeně muž ze země. Melzar tomu nevěnoval zrovna velkou pozornost a radši pokračoval ve zkoumání jeho okolí. V okolí nebylo skoro zhola nic. Před nimi pouze stála obří, kamenná věž tyčící se vysoko k nebesům, za touto věží se pak rozprostíral hustý les stromů, které ani jednomu z dua nepřišly moc povědomé.

„Kde to jsme?" vydechl zloděj překvapeně. V jeho dávno zapomenutých zákoutí vzpomínek ale tohle místo již několikrát viděl, ale nevzpomínal si kdy ani proč. Podíval se směrem k věži, která stála na útesu jako maják, který měl označovat směr.
„To je otázka..." zahlaholil Dean ze země. Nevypadalo to, že by se hodlal v dohledné době zvednout a pokračovat v putování. Bledý odstín jeho obličeje sice už pomalu mizel, ale stále neměl zdravou barvu. Melzar ukázal k věži.
„Někoho se zeptáme. Protože v takové věži přece musí někdo bydlet." ušklíbl se při bližším prozkoumání věže. „A dokonce tam kvetou i kytky." výraz jeho tváře se ale změnil, když si prohlédl důkladněji les za věží. Tohle místo přece znal! A měl z něj noční můry!
„Jasně." řekl nadšeně Dean zvedajíc se ze země, naprosto ignorujíc to, jak před chvílí ležel na zemi, jakoby měl vypustit duši. Společně došli po jedno z několika oken věže, ze kterého visely popínavé květiny s tmavě rudými květy. Táhl se od nich takový smrad hnijícího masa, že oba o krok ustoupili, když je tento zápach praštil do nosů. Ani jeden nechápal, jak může někdo dobrovolně pěstovat takové příšernosti. Jejich nechuť k rostlinám se ještě zvětšila, když jeden z květů sežral včelu, která se na něj posadila.

„LOCIKO! SPUSŤ SVÉ VLASY!" zařval Dean k okénku, v němž zpozoroval pohyb. Ale ven nevykoukla zlatovlasá panna čekající na záchranu udatným rytířem nýbrž staroušek, který měl na hlavě dohromady možná tak osm vlasů. Vycenil na ně bezzubá ústa a zahrozil jim pěstí.
„Vy jedna holoto! Proč mi vyřváváte pod oknem když chtěj počestný lidi spát?!" jeho kostnatá ruka udeřila do kamenné římsy, na které stál květináč s těmi kytkami.
„Fajn.. to Locika není." postěžoval si Dean a uhnul hrnečku z pálené hlíny, který po něm dědek hodil. Hrnek se roztříštil na tisíc kousků, které zůstaly ležet na trávníku jako pozůstatek hrůzné bitvy, která se zde odehrála.

"Takže... Kam se vydáme?" zeptal se Dean, koukajíc na starce, jak s brbláním odstoupil od okna. Když Melzy neodpověděl, tak se prostě mlčky vydal směrem k lesíku, který byl za věží. Melzar jej tiše následoval. Po té, co přešli skrz dva zalesněné kopečky, se jim poskytl pohled na malou, vcelku vstřícně vypadající vesničku a zatímco Deanovi se na obličeji rozléval blažený výraz, že jsou opětovně u civilizace, tak Melzar zbledl, že by si jej kdekdo mohl spléc s bílou stěnou.

"A vážně musíme zrovna tam?" zeptal se lehce zoufale svého společníka, ještě než stačil odpovědět, tak z dálky se rozlehl hrom.

"Ano, musíme." dosvědčil okamžitě Dean, kterému se nelíbila myšlenka, že by musel nějak zmoknout, tudíž popadl Melzara za rukáv a rázně jej táhl k nejbližšímu domečku, na jehož dveře okamžitě zaklepal lehce netrpělivěji, než původně zamýšlel, ale za to přeci mohly ty bouřkové mraky, jenž se kvapem blížily.

Dveře otevřela žena drobné postavy, která ale stále nebyla na její věk zas až v tak špatném stavu. Odhrnula si z čela neposedný pramen hnědých vlasů, jež jí spadaly do poloviny zad. Hnědé oči přelétly pohledem nejdříve Deana u dveří a poté i Melzara za ním. K plným ústům přiblížila drobnou dlaň při pohledu na zloděje a měkce vydechla. Druhá ruka křečovitě stiskla lem prostých šatů, které s porovnáním z bílou zástěrou na nich působily jako hlína nasáklá vodou. Zloděj se na ní beze slova díval. V očích měl mimo překvapení také úlek. Hrozně se toho dne bál a nechtěl si přiznat, že právě nastal. Zbledl natolik, že se skoro ztratil v bílé omítce domečku. Roztřesené ruce raději zastrčil do kapes, aby si z něj nemohl Dean utahovat, kdyby jej spatřil. Slova se tedy ujal Dean jelikož nikdo jiný se k tomu očividně neměl.
„Brý den, mohli bychom se tady schovat před bouřkou?" zeptal se jak nejmileji to šlo, což byl u něj zázrak. Žena beze slova přikývla, ustupuje ode dveří, aby mohli vejít. On tedy poděkoval nenamáhajíc se zatáhnout Melzyho dovnitř.
„M-mami?" vykoktal zloděj a vyvalil na svou matku oči. Slova se zadrhávala v krku, ale i přes to to jedno slovo vyslovil.
„Cože?!" vyjekl Dean, který se zastavil mezi dveřmi a nevěřícně čuměl ze svého kamaráda na ženu vedle něj a zase zpátky. Z ocelově šedé oblohy začaly padat ledové kapky deště, který skoro okamžitě smáčel Melzyho vlasy. Ale i přes sílící déšť stál stále na dešti odmítajíc překročit práh do domy, kde strávil dětství. Jeho matka se na něj dívala zároveň s potěšením, že se po tolika letech vrátil živý a zdravý, ale zároveň na něj měla vztek. Vztek, který každý rok, co byl pryč, rostl, protože se zloděj ani jednou neozval, nebo ani nedal vědět, že je stále na živu. Pokaždé, když do vesnice dorazila karavana obchodníků, tak se jeho matka chodila ptát na trhy po svém synovi, mimoto stále nabízela své služby kurvy, ale nikdy se nedozvěděla nic kloudného. Mnohokrát se doslechla zprávy, že bylo několika městech pověšeno desítky zlodějů, ale už nikdo nevěděl, zda mezi nimi nebyl i její syn. 

Dešťové kapky stékaly po obličeji jejího syna a ona si nebyla jista, jak vůbec měla reagovat. Probrečela tolik nocí, protože si myslela, že je její dítě po smrti, ale teď, když věděla, že byl živ a zdráv, tak se v ní hromadil vztek. Vztek, že o sobě za ta léta nedal vůbec vědět a nechal jí trápit se, ovšem i přes ten oškliví pocit vzteku vykročila do deště, vzala Melzara za rukáv a dotáhla jej do světničky, kde jej pustila. Muž nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, bylo mu jasné, že se právě dostal do sluje draka, který každou chvíli začne plivat oheň. Jakmile mu tato myšlenka proběhla hlavou, tak schytal ošklivou facku. Tvář jej sice ošklivě štípala, ale snažil se, aby to na sobě nenechal znát, ovšem I přesto mu lehce zaškubaly koutky.
"To ses mi nemohl ani jednou ozvat?!" zakřičela na svého syna, který ustrašeně koukl na svého kamaráda, který seděl na židličce u stolu. Ten se pouze široce usmál a vyhoupl se na nohy.
"Tak já vás nechám, ať si to tady vyříkáte. Myslím, že když jsme sem šli z kopečka, tak jsem zahlédl hospodu." lehce se protáhl, prošel okolo naštvané hnědovlásky, která naštvaně koukala na svého syna, který potlačoval chuť rozběhnout se za jeho přítelem, který zmizel ven do deště.
Melzarova matka ještě jednou zopakovala celou dlouhou hru o vydolování informací, ale když se nic nedozvěděla, tak svému synovi jednu vrazila a zabouchla za sebou dveře od ložnice. Zloděj pokrčil rameny, protože on asi ženským nikdy rozumět nebude, a usedl na židli. Přitáhl se blíže ke stolu, koukajíc z okna na krajinu smáčenou vytrvalým lijákem. Přemýšlel nad tím, jaké by to bylo sedět teď s Deanem v hospodě a možná i porušit jednu svou zásadu o nepití alkoholu. 

Jeho kumpán seděl v hospodě u stolu ve středu společnosti, kterou tvořila skupinka potulných lapků jež se vychloubala, že přepadla královskou družinu. Každou chvíli kupovali celé hospodě další rundu a nadšeně povykovali nad svým lupem. Ten mimo měšce zlata obsahoval mladou princeznu se kterou si ale již užili v lese, kde ji zanechali na pospas vlkům a jiným stvořením, kteří si z ní nejspíše udělají večeři. K Deanovi si přisedla pohledná a samozřejmě mladá žena. Hnědé vlasy jí v bujných kadeří spadaly do poloviny zad. Smyslné rty stahovala do lehkého úsměv, kterým okouzlila nejednoho mladého muže z vesnice o kterého měla zájem. Nudilo jí léhat ve stodolách stále se stejnými muži, kteří jí už nemohli nabídnout nic nového. Když ale spatřila u stolu Deana, který sem svým vzhledem rozhodně nezapadal, tak se okamžitě rozhodla, že jej musí mít. Dala se s ním proto do řeči a tajně doufala, že to nebude jeden z těch tupých dobrodruhů, kteří se vždycky na jaře vyrojili jako houby po dešti. Nemusela se s ním bavit ani tak dlouhou dobu, protože čím víc alkoholu vypil, tím byl přítulnější než i bývala chtěla. Než přestalo úplně pršet, tak už měla vše, co chtěla a i mnohem více. 

Když už z nebe spadla jen sem tam kapka, tak ze svého pokoje vyšla Melzarova matka. Oči měla zarudlé od pláče a v ruce žmoulala kousek látky, kterým si otírala oči. Pohled upřela na svého syna, který se po celou dobu, co seděl u stolu ani nehnul.
„Co se děje?" zeptal se zmateně zloděj, protože stejně jako každý chlap nechápal, co jeho matce zase přelétlo přes nos.
„Třeba to, že se jednou v noci vypaříš a ani o sobě nedáš vědět!" obořila se na něj. „Už dávno jsem myslela, že jsi po smrti!" mávla rukou na nedaleký kopec, který pro všechny obyvatele vesnice byl znám pod jménem Nebožtíkův loket. Své jméno si vysloužil podle šibenice na jeho vrchu a hřbitovem pod ním. „Byl dokonce pohřeb a ty si to pak sem nakráčíš se svým..." hledala vhodné slovo. „Přítelem?!"
„Kamarádem..." opravil jí Melzar sotva slyšitelně, protože tímhle rozhodně nechtěl rozpoutat novou hádku. „A za tohle já nemůžu." ohradil se. Jeho matka jej probodla pohledem. Kapesník jí vypadl z ruky, jak se jí rozmáchla v gestu jasně říkajícím, že určitě lže.
„Ne?! To by tě zabilo jednou napsat?!" Zloděj přikývl.
„Zabilo." vzpomněl si, jak jednou potřeboval poslat nějaký vzkaz svému zaměstnavateli a na poště jej skoro podřízli jako vepře. A jelikož nechtěl přijít o život, tak už do žádné takové budovy nevkročil. Když si ale všiml pohledu jeho matky, tak rychle dodal: „Nikde nebyla pošta..." 

Žena chvíli na svého syna koukala, jakoby z úst právě vypustil největší urážku světa, než se plácla do čela až to mlasklo.
"Od čeho jsou kurýři?!" zeptala se hlasitěji, než původněji zamýšlela. Melzar pouze chvíli koukal, než pokrčil rameny.
"Prostě nebyl čas." řekl, jakoby to mluvilo za vše.
"A co jsi měl tak důležitého na práci?!" zeptala se jej s nadzvednutým obočím a už si představovala, jak její syn celá ta léta strávil pitím kdejakého alkoholu a válení se s děvkami.
"Bylo toho hodně..." podrbal se na zátylku, chvilkově uhýbajíc pohledem. "Cestoval jsem do dalekých zemí, potkával nové lidi, chytal zvěř, zabíjel draky... Bylo toho vážně hodně." řekl urychleně a doufal, že nenastane další salva otázek či facek. "Takže prostě nebyl čas." dodal, když jeho matka mlčela.
"Dobře." kývla matka hlavou, sedaje si na židli. "A řekneš mi aspoň, kdo je tamto?" ukázala rukou ke dveřím. Když pohlédl tím směrem, tak nikoho neviděl, takže se nechápavě otočil na svojí matku. "Mám na mysli tvého... společníka." řekla a doufala, že zvolila správnou volbu slova.
"To je vskutku složité." odpověděl a v duchu doufal, že nebude muset vykládat dále, ovšem jeho matka to viděla jinak.
"Času máme dost." koukla směrem, kterým její syn koukal a chvíli mlčky koukala na dveře.
"Pokud nemáš v plánu opětovně utéct."

„Tohle byl omyl." zašeptal zloděj. Sklopil zrak k zemi na svoje boty. „Skočili jsme do portálu a ocitli se tady." Ona jej propálila pohledem.
„Takže, jinak by ses tady ani neukázal?" z očí jí div nelétaly blesky, které by jejího syna uškvařily na dobře propečený kousek šunky. Sedla si rozlobeně na židli naproti Melzarovi a překřížila si ruce na prsou. Její syn zavrtěl hlavou.
„Ukázal bych se..."
„Jo leda tak ve snu." zabručela si pod vousy. Tvář odvrátila k oknu aby se na svého nezdařeného syna nemusela koukat. „Jmenuj tři případy, kdy jsi přemýšlel nad návratem!" zvedla do vzduchu tři prsty, které div nestrčila Melzarovi pod nos. Její syn se na ní podíval šokovaně.
„Když jsem se ožral..." řekl nejistě a odtáhl se od své matky. Už nyní litoval, že raději netráví čas v lese pod stromem a nemokne. „Když jsem se topil... aaaa." protáhl záměrně protože jej nenapadal poslední argument.
„Když tě znásilňoval kůň....Vážně tě ani nenapadlo, že mám starosti?!" vyjekla na něj zase. Melzar si pouze povzdechl nad tím, do jakého začarovaného kruhu se dostal. Proč jeho matka prostě nemůže pochopit, že asi nikdo netouží, aby jeho matka byla prostá běhna. Když mu ale došlo, co vlastně řekla, tak se ohradil.
„Žádnej kůň mě neznásilnil!" vůbec nechápal, jak na něco takového mohla přijít. Jeho matka se ušklíbla, což v její tváři působilo opravdu zlomyslně.
„Jistě, nicméně...Kdy půjdeš pryč?"
„Hodně brzy!" zavrčel a zvedl se. Přešel k oknu a vykoukl do uplakané krajiny, ve které prožil své nešťastné dětství. Díval se, jak poslední zbytky tmavých mraků plavou oblohou pryč a z domečků vylézají vesničané. Poznával několik tváří, na které se snažil při bujných pitkách, které s Deanem na začátku jejich přátelství pořádali, zapomenout. V jednom ze starých dědků poznal muže, který jej oddal s jeho stávající ženou, se kterou neměl, alespoň v to doufal, nic.
„Jak myslíš..." povzdechla si. Její pohled se vpíjel do profilu jejího syna, který jí stále víc připomínal toho chlápka, jenž jí ho udělal. „Kdo je vůbec ten tvůj známí?"

"To je Dean.... Setkali jsme se jednou v Damoru." při té vzpomínce se mu na obličeji objevil chvilkoví, zlomyslný úsměv. Stále viděl tu polonahou ženu, jak po jeho kamarádovi házela vše, co našla, zatímco křičela, jaké je prase, které nedokáže vydržet jeden večer o samotě. Dokonce ani úkryt v sudu s okurkami ho před hněvem této ženy, jejíž jméno už dávno oba dva muži zapomněli, neochránil.

"Čemu se tak pitomě směješ?" vytrhl jej ze vzpomínání matky hlas, který zněl lehce otráveně. Pohledem si jej měřila a čekala, co její nezdařený synek opětovně vypustí za blud.
"Ničemu." řekl se zakroucením hlavy a odvrátil pohled od okna, za kterým pomalu procházeli obyvatelé vísky.
"A čím se aspoň za ta léta živíte?" pokračovala v kladení otázek žena, zatímco Melzar se usadil na dřevěné židličce, která zmoženě zavrzala, jakmile na ní usadil veškerou svojí váhu. Na to, jaká je Melzar vychrtlina, tak se lehce obával, co by se stalo, kdyby vážil o něco více. Zřejmě by se musel usadit na zemi.
"Lovením... draků." druhé slovo zadrmolil tak rychle, že žena naproti němu chvíli mlčela, než jí došlo, co řekl.
"Myslela jsem, že už vyhynuli." přiznala lehce zaskočeně tmavovláska a její syn zavrtěl hlavou.
"Jeden z nich odletěl s mým mečem v oku." matka na něj chvíli zaujatě koukala, než se starostí stoupla, pár kroky k němu přešla a položila mu jednu ruku na čelo.
"Nemáš náhodou teplotu?" zeptala se starostlivě, ignorujíc to, že před chvílí na něj ječela jak bába na tržišti, která nabízí čerstvá jablka.

Její syn pouze zakroutil hlavou a vysmýkl se z jejího sevření. Tohle nesnášel už jako malý kluk a bude to nesnášet i nadále. Žena, která si kdysi dávno vydělávala na živobytí jako lehká děva, ale neopomenula svou pověst dobré a pohostinné vesničanky, nabídla svému synovi bramboračku, kterou dovařila předtím než do domu vtrhl jako velká voda. Když se na ni hladově podíval, skoro jako vlk na Karkulku, tak se pokusila o úsměv a přinesla mu misku horké polévky. Zatímco jedl, si prohlížela jeho dospělou tvář a přemýšlela nad tím, jak moc jí připomíná jeho otce. Chtěla ty myšlenky dostat z hlavy, ale i tak si nechtěně vzpomněla na jednu z nocí, které spolu strávili na seníku jeho rodiny. Nezapomenutelná noc, teda pokud by se vynechalo raní probuzení sprškou vody, kterou na ně vylil sedlák a následné vyhnání z vesnice. Z koloběhu myšlenek jí vysvobodilo zabušení na dveře. Někdo mlátil do dřevěných dveří jakoby je chtěl vyrazit z pantů a přinést majitelce až pod nos.