Robin se na něj podíval.
„Teď ještě ten druhej." řekl nevesele. Trápilo ho, že musí řešit takové hloupé věci, když už by dávno mohl někde ležet na krásné mladé ženě. Povzdechl si. „Mám starosti a nehodlám riskovat. Ani kvůli starým známostem." Zloděj na něj koukal s výrazem odkopnutého hadru. Nechtěl ani pomyslet na to, že by ho někdo jako nejstarší a jediný kamarád odkopl.
„Takže, teď jsem pro tebe jen kus hadru?" zeptal se ublíženě. Na to, aby dal najevo víc city, měl svoji hrdost, a tak se na něj koukal s kamenným výrazem.
„Teď si pro mě nepříjemná záležitost. Stejně jako on." mávl rukou na neurčito, ale bylo to mířeno na Deana pobíhajícího někde po lese. Nebyl z toho stejně nadšený jako jeho starý kamarád, ale bylo to nezbytné. Jednou něco takového ustanovil, tak nemůže dělat výjimky.
„Fajn!" Melzar se k němu otočil zády. „Co mu chceš udělat?" plášť kolem něj zavířil jako něco zpola živého. Otřel se mu o kotníky zabláceným koncem zanechávajíc na jeho botách z tmavé kůže stopy bahna. Vůdce zbojníků si povzdechl.
„To je to co nevím..." po většinu času, když někoho takhle našli v jejich části lesa, tak je věšeli pro výstrahu na hranice jejich území. Ale tohle byl jeho kamarád. Nemohl ho nechat jen tak pověsit i když byl zázrak, že stále ještě nevisí za krádeže. Nějaký dobrý zloděj by se jim ale mohl hodit, možná, že nad tím bude muset zauvažovat. Teda až poté, co zasune do nějaké ženy a vypije si jedno nebo dvě piva. Pak se mu bude přemýšlet lépe.
„Takže nám zbývá pár dní života?" zeptal se Robina čímž jej vytrhl ze zadumání. Plenta stanu se odkryla a dovnitř vstoupil nějaký zbojník. Zastavil se před svým velitelem začínajíc podávat hlášení o králi, který projíždí lesem. Robinovi zasvítila očka jako malému dítěti před cukrárnou. Jestli tohle vyjde, tak budou dlouhou dobu za vodou. A pokud proroci, které chytli v lese minulý týden nelhali, tak měla být letošní zima opravdu tuhá. Kolik by jen mohli pořídit jídla za to, co si král sebou veze? Nemuseli by pracně lovit vyhublé zajíce na oka s mrkví, která byla seschlá a plesnivá.
„Na tohle bych ti mohl být prospěšný." zazubil se Melzar, který nikdy neměl příležitost ukrást něco tak vysoce postavené osobě. Většinu věcí stejně bude muset odevzdat Robinovi, ale i za to, co si nechá by se dalo koupit slušný počet věcí.
„Jsi si jist?" zeptal se vůdce zbojníků zloděje, když si šel pro zbraně. Upravil si opasek s mečem a do boty zasunul dlouhý nůž. Jistota je jistota. Vždycky si říkával, když si strkal nůž i do druhé boty. Protože když tohle jednou neudělal, tak po něm šel nájemný vrah. Skoro mu neutekl, ale díky tomu, že lovec lidí byl pečlivý, tak ukradl nůž on jemu a podřízl mu hrdlo. Ale jen díky jeho chybě se mu táhla přes pravé rameno ošklivá jizva.
„No, kdo tady krade a nikdo o tom neví?" zazubil se zloděj. Viděl už mnoho dobrých mužů od jeho řemesla viset, protože byli chamtivý nebo udělali tu chybu, že věřili někomu z jejich. Melzar se nikdy nepřátelil s jinými zloději a to možná byl den důvod, proč takovou dobu přežil a mohl se vypilovat k dokonalosti.
„Jinak pěkná dýka, ale na můj vkus až moc zdobená." řekl s pohledem upřeným na zbraň v jeho prstech. Vybalancoval jí na ukazováčku a přes její čepel se díval na Robina, který zbledl jako mléko. Vůdce zbojníků popadl toulec se šípy a dlouhý luk. Přešel k Melzarovi, vytrhl mu dýku z ruky a vrazil mu do náruče jeho zbraň. Moc dobře věděl, že ve střílení z luku nebyl Melzar nikdy moc dobrý, ale nebyl zase ani špatný. Většina jeho mužů neuměla ani pořádně natáhnout tětivu a on potřeboval někoho, kdo mu bude krýt záda.
„Nezklam mě..." poplácal svého druha po rameni a vydal se ven před stan. 

Svolal svoji skupinu zbojníků a společně s Melzarem se vydali hluboko do lesa. Cesta Průsmykem mlhy byla, jako vždy, zahalená lehkým oparem mlhy. Těsně semknuté skály mezi kterými rostl sem tam nějaký strom se vypínali vysoko nad korunami stromů v dolní části. Bylo to místo jako dělané na loupežné přepadení. Ten, kdo projektoval tuhle cestu byl buď naprostý hlupák nebo loupežník, který si chtěl pouze přivydělat, protože řemeslo architekta poslední dobou moc neneslo. Každý chtěl hned svého architekta po té, co mu postavil něco dokonalého hned oslepit nebo dokonce zabít, a tak si každý dvakrát rozmyslel, zda tohle řemeslo riskovat. Zbojníci seděli na stromech nebo byli poschovávaní v houštích okolo cesty. Nikde nekoukala ani jediná zelená čapka s barevným pírkem, protože kdyby ano, tak ten dotyčný by měsíc kydal latríny hodný kus od tábora. Robin se držel vysoko na stromě nejblíže cesty, aby mohl celé přepadení řídit. 

Za dalekou zátočinou cesty se plahočil královský kočár tažený čtyřmi oři, šedými jako popel. Vpředu i vzadu jeli muži na koních, aby dělali jeho výsosti doprovod. Koně střihli ušima a spokojeně překračovali kořeny rostoucí pod stezkou. Takže brzy na to dojedou na začátek průsmyku. Nikdo z ochránců si nevšimne ničeho podezřelého a tak se kočár vydává na předlouhou a kodrcavou cestu na druhý konec průsmyku, který se táhl několik kilometrů severovýchodně. Nikdo z nich si nemohl všimnout Robina oděného celého v zelené s lukem namířeným na jednoho z doprovodu. Jakmile ale vystřelil, tak si jej všímali všichni. Zbojníci to brali jako povel k útoku a Melzar dobře pochopil, že musí svému kamarádovi krýt záda. Zatímco Robin seskakoval z větve na zem, tak se zloděj ve vřavě prosmýkl kolem zbojníku i ochránců nepozorovaně až ke kočáru. Všude létaly šípy, které buď našly svůj cíl a nebo se jen neškodně zabodly do kmenů nebo do kočáru. Ti, co měli to štěstí a neskonali zbloudilým šípem, se utkali na meče. K tomuto účelu jim sloužila úzká cesta plná hrbolů, kořenů a sem tam i nějakého pařezu. Mnoho mužů proto zemřelo jen kvůli tomu, že se před bitkou nepodívali pod nohy.

Ale my se zaměříme na Melzara, který otevřel dvířka kočárů a strčil dovnitř hlavu. Teda až samozřejmě po napnutém luku se šípem. Přelétl pohledem přes krále a jeho pohublou dcerku, která neměla zrovna zdravou barvu, ale to měl Melzar co říkat. Naskočil dovnitř. Položil luk na sedadlo a vytáhl nůž, jež až do této doby spočíval za jeho opaskem. Pohrozil jeho ostřím králi i princezně. V duchu se usmíval jako pitomec, ale v reálném světě nasadil chladnou masku profesionála. Strhl z krku princezny její zlatý náhrdelník zdobený rubíny. Sebral i její náušnice patřící do sady k jejímu náhrdelníku. Když se ale otočil na krále, aby mu mohl ukradnout zlatou sponu na jeho plášti, tak zbledl ještě více, než bylo obvyklé. Na místě mezi králem a stěnou kočáru seděl jeho starý známí muž v růžové sukýnce. Usmíval se na něj, ale pro Melzara to bylo jako kdyby před ním stála sama zubatá s nabroušenou kosou. Viditelně zbledl, div nepustil nůž na zem. Naštěstí se včas vzpamatoval než si mohl utržit ostudu před králem a jeho dcerou. Ze šoku jej vytrhl příchod jednoho ze stráží, který se vymotal z bitky a přišel zkontrolovat jeho výsost a princeznu. Než ale mohl uvědomit o Melzarovi někoho jiného, tak skončil s nožem v krku. Svalil se na podlahu kočáru. Zloděj mu rychle prohrábl kapsy zatímco jej tahal dovnitř aby nevzbudil nechtěnou pozornost. Ta ale už nemohla přijít, protože z královi družiny zbyl už jen kočí, princezna a sám král, který se snažil vmáčknout do kožené sedačky. Melzar už sice opustil kočár, ale i tak byl král bledý jako stěna. Nedělalo mu totiž dobře pohled na tolik krve, kterou ze sebe vypouštěl jeden z jeho strážců ležících na zemi. Z těží potlačil navrácení svého oběda a byl neskonale vděčný Robinovi, který jej vytáhl z kočáru stejně jako jeho dceru. Robin oba postavil před kočár a dal se do dlouhého hovoru.

„Jelikož jsem Robin Hood a mým motem je bohatým brát a chudým dávat, a momentálně jsem chudý já a moje zbojnická smečka, tak si všechno necháme!" dostalo se mu sborového zařvání od jeho bojovníků. Když poté doprovázeli polonahé členy královské rodiny lesem, tak už jim sice bojechtivost zmizela, ale nikdo neřekl, že nemůžou bledou princeznu přefiknout někde v křoví.

Návrat do tábora byl plný bouřlivého provolávání Robinova jména a halekání, které mohlo znamenat jen to, že nějací zbojníci objevili v kočáru měch dobrého vína, které si tak schovával král. Na noc se naplánovala oslava, jež měla být plná příšerného piva a o něco lepšího vína z nedaleké vesnice. Ale tohle všechno je čekalo až večer. Nyní se musel uklidit lup do nedaleké jeskyně a vyřešit, co se provede s Melzarem. Velitel zbojníků a zloděj se zastavili na kraji tábora. Hlučný předvoj nechali daleko před sebou s pokyny, co mají jako první udělat. Robin se spokojeně podíval na své bojovníky a poté stočil pohled k Melzarovi, který stále neměl v obličeji zdravou barvu.

„Tohle se opravdu povedlo." poplácal svého starého kamaráda po rameni. „Myslím, že pro tentokrát bych mohl přimhouřit oči a pustit tebe i tvého- ehm- kamaráda." zazubil se. Čekal nějaký nadšený výraz od zloděje. Ten ale pouze pokrčil rameny upírajíc zrak daleko do tábora, kde zahlédl toho podivného mužíčka, kterého viděl pouze on. „Hej, Melzare..." poklepal mu na rameno. „Mohl by si mě alespoň chvilku poslouchat?" zamával mu rukou před obličejem aby upoutal jeho pozornost. Zloděj sebou trhl, ale upřel na něj svůj pohled.

„Ano?"

„Mohl bys mi vrátit ten luk a šípy... a také odevzdat vše, cos nakradl." na pár vteřin se odmlčel, ale když si viděl, jak se zloděj nadechuje k protestu, tak dodal. „Nemysli si, že jsem takový hlupák abych si myslel, že král na krku neměl svůj zlatý řetěz a že princezna neměla žádné šperky." lehce se ušklíbl nad Melzarovým kyselým obličejem. Podal tedy větší část lupu z kapes svému kamarádovi, ale přece jen náušnice princezny si nechal, protože by za ně mohl dostat pěknou sumu zlaťáků na nějakém trhu.