Mohla jsem pouze zaznamenat překvapené zamrkaní Natashy. Jinou reakci mi nedala.

„Nedokončíš misi," oznámila mi chladně a neznat ji, bojím se jí. Nevěděla jsem, jak dál pokračovat. Vysvětlete nejlepší agentce S.H.I.E.L.D, že nechcete zabíjet. Alespoň ne nájemně. „doufám, že víš, jaký trest patří tomu, kdo nedokončí misi v Jednotce 320." Řekla a já se zasmála. Nejradši bych jí řekla, kdo jsem, nejradši bych si tento problém usnadnila.

„Vím. Zabití. Pokud se nezabijeme v akci." Po dlouhé době jsem měla pocit jako bych se bavila s někým, komu můžu věřit, povědět mu vše.

Bohužel pro mne to byl jenom pocit. Kdybych byla Lea, mohla bych jí říct vše, kdybych však byla Lea, nebyla bych tady. Nemohla jsem jí říct nic. Už teď si toho moc dovoluji, všechno má svá rizika.

Natasha nezměnila svůj chladný výraz a při jízdě se na mne rychle podívala.

„V tom případě bych tě mohla na místě zastřelit." Pohybem dozadu poodkryla zbraň, která se skrývala pod koženou bundou. Musela jsem se na zbraň dívat déle. Nebyl to stejný typ, který používají agenti S.H.I.E.L.D.

„Kdybys mě chtěla zabít, udělala bys to již po tom, co jsem řekla, že ho nechci zabít." Odpověděla jsem sebevědomě a hledala změnu výrazu v Natashině tváři, jiný pohyb či jiný tón hlasu. Tohle bude hodně těžké.

„Mohla, ale myslím, že se mi budeš hodit." S tím zatočila doleva a vjela do podzemního tunelu, který se za námi ihned uzavřel. Zůstala jsem zticha. Už tohle bylo pozitivní, doufám. Zastavila na malém parkovišti, které bylo plné aut.

Vystoupila jsem a vzala svou tašku do ruky.

„Tohle bude odteď tvůj domov. Pokud jsi byla zvyklá na měkké postele, asi tě budou bolet záda." Pronesla lehce arogantním tónem.

„Vypadám jako někdo, kdo žije celý život v luxusu?" Pronesla jsem odpor a čekala na moment, kdy po mně Natasha skočí a zabije mě.

Černá vdova se na místě otočila a důkladně si mě prohlédla. Mohla jsem vidět, že při pohledu na moji ruku a nohu se zatvářila znepokojivě.

„Znám tvoji minulost Dallasová. Teď pojď. Ukážu ti tvoji postel." Opět se rozešla a já šla jako poslušný pes za ní. Po chvilce jsem ji došla a šla vedle ní.

Základna byla jedno velké bludiště. Pořád jsme někde zahýbaly a já se po chvilce ztratila.

„Většinu tohoto prostoru nemusíš znát. Budeš se pohybovat pouze v určitém prostoru." Oznámila mi a já to beze slova přijala. Byla jsem ráda, že se nemusím učit žádné plány cest.

„Co tě dovedlo k závěru, že v Jednotce 320 odmítneš zabít člověka?" Zeptala se stále stejným tónem Natasha. Možná bych měla začít tlačit na pilu. Uvidíme, co z toho vznikne.

„S.H.I.E.L.D je jiný." Odpověděla jsem krátce a nechala se zavést do místnosti, která byla plná lidí.

Někteří na mne koukali s obdivem, někteří si zmateně prohlíželi moji ruku a některým jsem byla na háku. Sami měli vlastních problémů dost. Natasha mě dovedla k jedné z paland a ukázala nahoru.

„Tvoje místo. Můžeš se seznámit." S tím odešla. Pozdravila jsem svou "spolubydlící" a vyskočila nahoru na svou postel.

Další den jsem se probudila s hromadným budíčkem. Každý se ihned začal hrabat z postele a já udělala totéž. Měla bych se připravovat na svůj úkol, ale ten splnit nechci. Seskočila jsem z postele a začala se přehrabovat v tašce.

„Co se ti stalo?" Zeptala se mě s nezájmem dívka spící pode mnou.

„Irák." Odpověděla jsem jí stejným tónem a rychle se převlékla do čistého oblečení. Nevěděla jsem co dělat, nevyznala jsem se tu.

„Kde je Romanovová?" Zeptala jsem se nepříjemné holky a ona se na mne podívala s nadzvednutým obočím.

„Za tebou." Odpověděla pobaveně a já se rychle otočila. Vážně stála za mnou a její výraz nebyl o nic jiný než včera.

„Pojďte za mnou." S tím se otočila a vyrazila ven z místnosti. Šla jsem vedle ní a čekala na to, až začne mluvit. Něco mi chtěla. Nakonec jsem to nevydržela.

„Co jste," nestihla jsem doříct, protože mě Natasha umlčela rukou. Mlčela jsem již celou cestu.

Došli jsme ke stejnému autu jako včera a nasedli jsme do něj. Po chvilce jsme byli venku ze základny. Černá vdova jela jako o závod a při tom nepromluvila ani slovo. Teprve po padesáti kilometrech zpomalila.

„Řekni mi pravý důvod, proč nechceš Harrisona zabít." Začala ihned tvrdě.

„Teď nás nikdo nemůže odposlouchávat." Dodala a to mi dodalo trochu více odvahy.

„Po tom, co jsem se vrátila z Evropy cítím, že je S.H.I.E.L.D jiný. Lidi jsou jiní, snaží se chovat stejně, ale nejde jim to." Chvilku jsem se odmlčela a čekala, jestli Natasha něco řekne.

„Chovají se chladně, všichni. Navíc Jednotka 320 byla vždy úplně nahoře a patřili k ní ti nejlepší a nejvíce oddaní agenti. Bylo jich maximálně deset, ne stovky," rukou jsem si projela vlasy a pokračovala. „cítím se jak v Hydře." Ukončila jsem svoji řeč.

„Kde jsi na to přišla?" Zeptala se mě a já se usmála.

„Vždy jsem viděla to, co ostatní ne." Ušklíbla jsem se a v tu chvíli se Natasha podívala na mé vybavení.

„Proboha." Zašeptala a objala mě.

Rychle jsem ji objala nazpátky a pevně ji stiskla. „Myslela jsem, že jsi mrtvá." Řekla a já se musela usmát.

„Bezpečnostní opatření." Pokrčila jsem rameny a pustila ji.

„Co ti to udělali?" Zeptala se.

„To je na dlouhé povídání." Mávla jsem nad tím rukou.

„Kdy ti začalo docházet, že něco není v pořádku?" Zeptala se mě a já se na chvíli zamyslela. Zkousla jsem si ret a poté se usmála.

„Od té doby co mi Coulson řekl, že o krádeži Hybatele neví ani samotný S.H.I.E.L.D." Natasha překvapeně vytáhla obočí.

„Víš, komu jsi ten Hybatel vůbec ukradla?" Záporně jsem zakroutila hlavou.

„S.H.I.E.L.D."

„Cože?" Vypadlo ze mne dřív, než jsem stačila přemýšlet.

„Coulson si uvědomil jako první co se děje, a tak si udržel místo ředitele. Začal vytvářet tajné jednotky a poté použil tebe pro záchranu jedné z nejnebezpečnějších zbraní. Představ si Hydru, která vládne Hybateli. Normální lidi by umírali a z Inhumans by si Hydra udělala armádu."

Natasha se opět rozjela a já zůstala jako opařená.

„Už měsíc jsem tady a hledám lidi, kteří patří k Hydře a kteří k S.H.I.E.L.D. Jakmile zjistím, že jsou od Hydry, zabiju je. Jestli jsou se S.H.I.E.L.D, zůstávají na základně a čekají na povel." Přikývla jsem, nevěděla jsem co říct.

„Kdy ti došlo, že jsem to já?" Zeptala jsem se Natashy a ona se zasmála. Konečně je to ta Natasha, kterou znám.

„Zranění, chování a nakonec tvoje schopnosti. Jo a Irák není v Evropě." řekla s klidem a já přikývla. „ne každý se ke mně již od začátku choval jako ty, vážně jsem tě mohla zabít." Pokrčila rameny a jela pouští dál.

„Kam teď jedeme?" Zeptala jsem se jí.

„Na sraz se starými přáteli." Odpověděla pouze a já přikývla. Zbytek cesty jsme si povídali o všem možném.

„Kdo ti dělal tu ruku a nohu?" Zeptala se náhle a zastavila. Nadzvedla jsem obočí. Nechápala jsem.

„Leopold Fitz a jeho tým, proč?" Odpověděla jsem zaraženě a ona se zamračila.

„Musí dolů." Otevřela jsem překvapeně pusu.

„Chceš ze mne udělat mrzáka?" Vyjekla jsem podrážděně. Natasha vážně protočila oči.

„Stark ti udělá nový, v tomhle bude sledovací zařízení." Z kufru vytáhla svařovák, pilu a sekeru.

„Pokud to přeříznu alespoň na jednom místě, mělo by to odpadnout celý." Začala mi pálit na kov nad loktem a já přikývla.

„Doufám, že ty od Starka budou lepší. Docela jsem si na tohle zvykla." Pokrčila jsem rameny.

Chvilku Natasha pálila, chvilku řezala a jinou chvilku zase sekala. Takhle to trvalo asi tři hodiny, ale nakonec se jí podařilo odstranit mou pravou ruku i s nohou. Přesně jak Natasha říkala, zbytek končetin odpadl sám.

Seděla jsem na sedačce s polovinou chybějících končetin mezitím co Natasha vyhazovala moje spolehlivé pomocníky ven. Chvilku jsem byla naštvaná, byl ze mne zase mrzák, nechtěla jsem, aby mě mí staří přátelé viděli jako mrzáka, opět. Na druhou stranu nás nemůžou najít.

„Jsme na půli cesty na tajnou základnu stvořenou Coulsonem. Naštěstí jsme si s tím poradili docela rychle. Za chvíli se bude stmívat." S tím se rozjela a já jenom tupě přikývla. Nebyla jsem schopná cokoliv říct, přitom jsem chtěla mluvit, chtěla jsem vyprávět.

„Stark ti udělá lepší," pokrčila Natasha bezstarostně rameny. „bojujeme proti naším lidem, to není jen tak. Chce to být pořád ve střehu." Dupla ještě více na plyn a auto se s řevem rozjelo dál.

Po zbytek cesty jsme nemluvily. Nebylo co. Já jsem si sahala na podrážděnou kůži u ramene a pod kolenem, Natasha se soustředila na řízení, pokud nepočítám občasné protočení oči na můj účet.

„Za chvíli tam budeme." Vjeli jsme do menšího města, které nás lákalo obrovskou cedulí. Nic jsem neříkala, jenom pozorovala život města po setmění. Muži se trmáceli do hospod a dámy se vracely z nákupů. Děti sledovaly noční život z oken svých pokojů a mávaly známým. Nic neřešili.

Dojeli jsme ke staré budově, která na první i druhý pohled vypadala obydlená. Dokonce i jedno malé dítko na nás z druhého patra zamávalo. Natasha neprohodila jediné slovo a došla mi otevřít. S její pomocí jsem se dostala z auta a začala poskakovat směrem k domu.

Natasha zazvonila a ve dveřích se ihned objevila postarší paní. „Přinesla jste mi nákup?" Zachraptěla starší paní.

„Vysypal se mi cestou." Odpověděla Natasha a stará paní jí uhnula z cesty. Pomohla mi dovnitř a já se s babičkou pozdravila.

Natasha mě vedla dlouhou chodbou a zatočila do obýváku. Přešla ke krbu, a tam stlačila hlavu hada. Krb se dal do pohybu a po chvilce se před námi objevily schody vedoucí do podzemí.

„Tak pojď. Už na mne čekají." Řekla a já na ní hodila nechápavý pohled.

„Ty jsi překvapení." Zasmála se a pomohla mi seskákat schody.

Dovedla mě do velké místnosti, která se nápadně podobala obýváku. Velký gauč, několik sedacích pytlů a obrovská plazma. Nikdo náš příchod nezaregistroval, všichni byli moc zabraní do hry, FIFA.

„Proboha Rogersi, jsi tady s náma už pár let a pořád neumíš střílet góly!" Vyjekl posměšně Stark a já se musela usmát.

„S takovou technikou jsem se ještě nestihl skamarádit." Pronesl s ledovým klidem Steve, ale mohla jsem živě vidět jeho křečovitý a soustředěný výraz.

„Všichni víme, že jsi na to prostě levej, Rogersi." Ozvala se zezadu Natasha. Všichni se bleskově otočili a teď na nás visely všechny pohledy. Někdo na mne koukal překvapeně, někdo jako na živou mrtvolu. První se vzpamatoval Steve.

„Proboha Leo." Dostal ze sebe a ihned ke mně přiběhl. Obejmul mě a já mu objetí oplatila.

„Bylas to ty. Byla," mumlal si pro sebe. „omlouvám se." Řekl a já se od něj lehce odtáhla.

„Nemáš se za co omlouvat." Řekla jsem a nechala se znovu obejmout.

„Hele nemáš jí tu jenom pro sebe. Já ji třeba taky rád vidím," ozval se Tony svým typickým arogantním hlasem a odstrčil Steva ode mne. „rád tě znovu vidím, asistentko." Obejmul mě též a já se musela jenom přihlouple usmívat.

„Chybí ti pár součástek. Asi to budu muset napravit." Přejel mi rukou přes rameno a já se zasmála.

„A doufám, že rychle." S tím se Tony odtáhl a někam vyběhnul.

„Už běžím."

Postupně mě byli obejmout všichni, až jsem se konečně dostala ke křeslu a mohla si sednout. Byl to dokonalý pocit, nebýt sama a hlavně tu být sama za sebe. Steve se posadil vedle mě a podal mi ovladač.

„Vítej zpátky, Silver Stalker. FIFA?"