Ráno jsem se probudila velmi brzo. Bolelo mě celé tělo a teď je pouze otázka, či je to tou tvrdou postelí nebo včerejší akcí. Pomalu jsem vstala a došla do koupelny. Pohled na moji vizáž mě zarazil více než jindy.

Rozcuchané vlasy, tmavé kruhy pod očima, rozmazaná řasenka a malý škrábanec nad obočím tomu dodával konečný výjev. Sama na sebe jsem se zamračila a opláchla si obličej studenou vodou.

Nakonec jsem si vlezla do staré sprchy a rozhodla se, si vlasy umýt. Šampón, který jsem našla přibalený v kufru od Coulsona voněl po čokoládě a já si s ním ihned spokojeně umyla vlasy. Po chvíli jsem ze sprchy vylezla a k mé spokojenosti zjistila, že můj vzhled se o něco zlepšil.

„K čemu mi to je," řekla jsem si sama pro sebe do zrcadla. „stejně se na veřejnosti nemůžu ukázat." Povzdechla jsem si a přešla opět do ložnice, kde jsem na sebe hodila černé legíny a volné tílko s mikinou.

S podzimem přichází i chladnější počasí a v mém provizorním domě chybělo topení. Upřímně doufám, že zde moc dlouho nebudu.

Prošla jsem do obýváku a z kufru vytáhla mobil. Musela jsem se nad tím usmát. Alespoň trochu mi dovolí se držet ve společnosti. Odemkla jsem ho a ihned sjela na netu nejnovější zprávy za poslední měsíc.

Mezi nejnovější samozřejmě zprávy samozřejmě patřila ta o vykradení banky. Ani nepsali, co bylo ukradeno. Pouze, že bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Nikde se nenacházela moje fotografie. Na internetu jsem strávila ještě dlouhou dobu.

Několik dalších dní jsem strávila pouze v bytě, bez toho, aniž bych vyšla ven. Ke konci týdne jsem se konečně odvážila a oblečená v mikině, brýlích a rukavicích, vyšla na ulici. Procházela jsem ulice města a sledovala měnící se obličeje procházejících.

Někteří pospíchali za svým cílem, bez toho, aniž by nějakému člověku věnovali jediný pohled, jiní, procházející se svými známými se zastavovali u každého procházejícího člověka a pohledem je kritizovali. Jiní doufali v neviditelnost.

Prošla jsem s rukama zabořenýma v kapsách do menšího obchodního centra a vydala se k obchodu s oblečením. Vešla jsem dovnitř a ihned se rozešla k regálům, kde visely mikiny. Projížděla jsem je pohledem a občas po nějaké sáhla.

„Mohu Vám s něčím pomoci, slečno?" Zeptala se mě prodavačka se sladkým úsměvem na tváři. Otočila jsem na ní pohled a lehce se usmála.

„Ně děkuji, jenom se rozhlížím. Čekám, jestli mě něco zaujme." Odpověděla jsem jí a ona přikývla.

„Zkuste to támhle," ukázala na pánské oddělení. Lehce se na mě zašklebila. „možná si tam něco vyberete." Dodala a se sladkým úsměvem ode mne odešla.

Podle rady prodavačky jsem se odebrala do pánského oddělení a začala se znuděně přehrabovat věšákem. Blonďatá prodavačka na mne překvapeně koukala a já se na ni usmála. Už jsem se chystala odejít, když mne někdo jemně chytil za rameno.

„Nestojíte u špatného věšáku, slečno?" Zeptal se mě laskavě hlas muže. Otráveně jsem se otočila a zůstala stát jako opařená. Steve. Co dělá tady?

„No já... ehm. Hledám dárek pro kamaráda." Vysoukala jsem ze sebe první větu, která mě napadla. Steve si mě prohlížel jako nějaký přízrak.

„Neviděli jsme se již někdy?" Zeptal se mě ostýchavě. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou, i přesto, že jsem měla sto chutí mu všechno povědět.

„Nemyslím si." Zakroutila jsem hlavou a odešla k jinému regálu, s domněním, že mě nebude následovat.

I přesto ke mně opět došel.

„Asi nejste místí, že ne?" Zeptal se. Tentokrát jsem se na něj i já podívala a srovnala Steva s ostatními v obchodě.

„Hádám, že vy taky ne." Řekla jsem zamyšleně. Vážně, proč je tady? V průměrném obchodním domě v Miami.

„To hádáte správně. Jsem z Brooklynu. Jsem Steve Rogers, Vy slečno?" Nastavil mi ruku a já ji přijala.

„Samozřejmě, všichni Vás znají," lehce jsem protočila očima. „Alexa Jameson." Řekla jsem přirozeně falešné jméno. Potřásla jsem mu svou rukou v rukavici a dala si pozor, abych přílišně nestiskla kovovou ruku.

„Těší mne, ale musím jít." Řekla jsem a dala se na odchod. Za sebou jsem slyšela něco jako rozloučení a pomalu se vydala z obchodního domu pryč.

Do studeného domu jsem dorazila po pár hodinách v teplém podzimu Miami a shodila ze sebe všechno přebytečné oblečení. Steve by tu nebyl bez důvodu, přišli na mne? Byli tu další?

Oblékla jsem si na sebe svou Titan Warrior uniformu. Sbalila falešné dokumenty a důležité věci, zbraně a nože do batohu. Masku jsem si vzala do ruky a sedla si na gauč. Čekala jsem, jestli se něco stane nebo jestli jsem byla pouze paranoidní.

Po hodině válení se mi rozezněl mobil. Ihned jsem ho zvedla a uslyšela Coulsonův hlas.

„Okamžitě vypadněte. Nestihnul jsem s tím nic udělat. Maska." Řekl a zavěsil.

Než jsem to stihla pochopit, domem se rozezněla rána.

Vyletěla jsem z gauče, hodila si batoh na záda a rozeběhla se na druhou stranu domu. Nevěděla jsem, kdo se v mém domě nachází a ani jsem to zjišťovat nechtěla. Na obličej jsem si nasadila masku.

Tep mi stoupnul a já se rozhlédla kolem. Chtěla jsem z koupelny vyběhnout a dát se na útěk, kdyby mi někdo nezabarikádoval cestu. Zarazila jsem se a podívala se na vetřelce. Kdyby mi maska dovolovala větší mimiku obličeje, spadla by mi brada na zem.

V cestě mi stál Falcon a netvářil se nijak přátelsky.

Mojí sekundární nepozornost využil a pravým křídlem mě odhodil napříč koupelnou. Prohodil mě stěnou a já tvrdě dopadla na trávník před domem. I přes lehké bolesti v levém boku jsem se zvedla a vydala se na útěk.

Nechtěla jsem s ním bojovat. Nepřišlo mi to správné, po tom, čím jsem si s nimi prožila a i když vím, že neví, kdo jsem, není to správné. Pro ně jsem někdo, kdo vykradl banku díky svým "nadpřirozeným" schopnostem, a proto se mě teď snaží chytit. Nesmí.

Před sebou jsem uviděla stín letícího Falcona. Nezastavovala jsem se a zahnula do další ulice. Za sebou jsem uslyšela rychle se blížící kroky. Falcon to nebyl. Běžela jsem do té doby, než po mně běžec skočil a skolil mě k zemi.

„Co jsi zač?" Vyhrknul na mne Steve ihned potom, co mě povalil. Nadechla jsem se k odpovědi, ale místo toho jsem se otočila na záda a odhodila Steva stranou. Rychle jsem se zvedla, ale než jsem se opět dala na útěk, cestu mi zatarasil Falcon.

„Kdo jsi?" Zněla jeho otázka, poté na mne zaútočil. Jak jim má někdo odpovědět, když jim nedají čas na odpověď. Sklonila jsem se nad jeho pěstí a podkopla mu nohy. Falcona jsem nechala ležet a začala se věnovat Stevovi, který na mne šel z druhé strany.

„Já nejsem ta špatná." Řekla jsem mezitím, co jsem se rozmáchla kovovou rukou proti jeho obličeji. Zachytil ji. Podíval se na ni se zájmem a poté se mi podíval do očí.

„Je mi to líto." Řekla jsem a vykopla proti němu levou, titanovou, nohou. Odletěl několik metrů dozadu.

Zezadu do mne udeřilo Falconovo křídlo a tentokrát jsem to byla já, co odletěla pryč. Zachytila jsem se dopravní tyče a ve vzduchu se kolem ní otočila. Vyběhla jsem naproti Falconovi a zaútočila na něj.

Oháněla jsem se jak levou, tak nahrazenou rukou a on se jim se zručností vyhýbal. Na oplátku máchal křídly, což mi dávalo poměrně zabrat.

„Kdo ti to udělal?" Zeptal se udýchaně mezitím co brýlemi skenoval konstrukci ruky. Neodpovídala jsem. Ve chvilce nepozornosti mě trefil křídlem a já zakolísala.

Kapitán Amerika ke mně přiběhl a dal mi pěstí do obličeje. Spadla jsem na zem a i přes palčivou bolest se zvedla. Rozběhla jsem se naproti těm dvěma a začal nerovný zápas. Místo útoků jsem spíše odvracela rány, které přicházely snad z každé strany. Byla jsem lepší než kdy dříve, tréninky v Salvatoru byly nemilosrdné, ale Avengers jsou Avengers.

V tuhle chvíli by mě zajímalo, jestli se je vůbec Coulson snažil zadržet. O akci v bance se nesmí nikdo dozvědět a už nikdo nesmí vědět, že ji zorganizoval S.H.I.E.L.D. Ani samotný S.H.I.E.L.D to nesmí vědět.

Odrážela jsem útoky Sama a Steva, tak dlouho jak jsem mohla a v hlavě vymýšlela únikový plán. Při jednom u útoků jsem se skrčila a nechala tak oba ztratit rovnováhu. Sama jsem nohou nakopla do hlavy a ten se bezmocně sesunul k zemi. Zděšeně jsem si zkousla ret a dala se na útěk.

Můj útěk však znovu překazil Kapitán America. Klopýtla jsem a sesunula se k zemi. Steve mě přisedl a obě ruce mi přidržoval od těla. Díval se na mne s čistou nenávistí. Kde jsou ty oči, které se na mne dívaly s láskou?

„Od koho jsi? Kdo tě poslal?" Vyjekl na mě a já se konečně dala do pohybu. Mechanickou rukou jsem ho shodila ze mne a zvedla jsem se. Stejně rychle byl na nohou i Steve a opět proti mně vyběhl. Jednu ránu jsem vykryla, tu druhou už ne.

Pěstí mě trefil do čelisti a má maska odletěla společně s mým předním zubem pryč. Tlumeně jsem vyjekla a couvla několik kroků dozadu. Podívala jsem se na masku ležící na zemi. Nemám masku.

Jazykem jsem si přejela přes díru mezi zuby a naštvaně se podívala na viníka. Koukal na mne s překvapením v očích. Skoro jako by byl paralyzován. Na nic jsem nečekala a vrhla se na něj. Nesměl mě poznat. Vyskočila jsem a zepředu ho nakopla do hrudníku.

Zakymácel se a o kousek couvnul. Probral se z transu a rozmáchl se pěstí.

„Jsi od Hydry?" Zeptal se rychle a já zakroutila hlavou na nesouhlas.

„Nejsem nepřítel." Odpověděla jsem a sklonila se před jeho pěstí. Druhou pěstí mě odhodil na zeď zdejšího domu.

Chytil mě pod krkem a druhou rukou mi odstranil tričko z ramene. Odhalil velkou jizvu, která navazovala do mechanické paže.

„Tak kdo jsi?" Zeptal se se zaťatými zuby a vypadal zamyšleně. Podíval se mi do očí a já málem zapomněla, kdo jsem.

„Nejsi Alexa Jameson. Já tě znám!" řekl a pak se mu rozšířily zorničky. Pokud mě poznal, je to v pytli. „máš být mrtvá." Vydechl. Musím pryč a to rychle.

„Nevím, o čem to mluvíš." Zasyčela jsem a odrazila se od stěny. Odběhla jsem pryč a ještě na chvíli se zastavila.

Díval se na mne zlomeným výrazem. V jeho očích ani postoji jsem neviděla vůli bojovat. Rozešel se ke mně. Pomalu.

„Co ti to udělali?" Zeptal se potichu, skoro jsem ho neslyšela.

„Nic mi neudělali." Prořekla jsem se. Ve Stevových očích jsem uviděla záblesk naděje, který jsem ihned zadusila tím, že jsem se dala na útěk.

Neběžel za mnou. Již mě nepronásledoval, nechal mě být.

„Já tě najdu, Leo." Bylo poslední, co jsemslyšela, než jsem zabočila do jiné ulice.