Rychle jsem vyběhla z pokoje a namířila si to k ostatním, kteří šli po chodbě. Steve mi byl v patách, již ve své uniformě Kapitána Ameriky. Moc nás zde v podzemí nebylo. Pouze Avengers a pár lidí.

„Kde jsou ostatní? Inhumans?" Křikla jsem přes ramen na Steva a on mě v běhu doběhl.

„Máme ještě jednu základnu, kde jsou Inhumans, tady jich bylo minimálně." Kývnul k ostatním lidem běžícím po chodbě. U vchodu do obytného domu jsme se všichni sešli.

„Máme šest hodin na to dostat se k Triskelionu. Agenti zevnitř rozmisťují znehybňující zařízení. Poté by se měli vzdálit a zařízení zapnout. Poté budeme mít dvacet minut na všechny agenty Hydry. My máme na starosti Triskelion." Natasha nás vedla domem a poté vyšla na ulici.

Dvě nenápadná auta stála u chodníku a Nat hodila Wandě klíčky.

„Ty, Vision, Thor a Sam jedete spolu. Zbytek jede se mnou." Natasha naskočila na místo řidiče a já si nasedla spolu s Tonym na zadní sedačku. Steve si sednul dopředu.

„Přibližně sto kilometrů odsud by na nás měl čekat quinjet." Řekla a rychle se rozjela ven z města. Zkousla jsem si ret.

„Kdo zajistí ostatní základny?" Zeptala jsem se. Na tuto otázku mi odpověděl Tony.

„Inhumans. Musíme se všichni rozdělit na malé týmy. I my budeme rozdělení." Odpověděl s úšklebkem.

„Rozdělení?" Lehce jsem vykoktala. „Základen je moc a neočekáváme tolik komplikací. Abychom stihli všechno, musíme se rozdělit. Promiň Leo, nestihli jsme ti říct všechno." Řekla s klidem Natasha a já přikývla. Cítila jsem lehkou nervozitu, rozdělení Avengers zněli zvláštně. Jako by to již nebyl tým.

Natasha jela po vyjetých cestách pouště a stále silněji dupala na plyn. Dívala jsem se ven z okna a přemýšlela nad akcí. Vážně jsem toho zřejmě hodně nevěděla.

„Steve s Tonym odtahají agenty Hydry do provizorní vazby. Coulson říká, že lidi od Hydry mají pod klíční kostí vytetovanou malou tečku." Začala pomalu vysvětlovat plán a myslím, že ho říkala pouze mně, ostatní ho již znali.

„Agenti zevnitř by se měli postarat o několik quinjetů. Při výskytu komplikací by neměl být problém je sestřelit." I přes to, že Natashu znám již hodně dlouho, stále se divím, jak klidně mluví o vraždách.

„Leo ty půjdeš do kanceláře a dáš tuhle flashku do počítače. Zveřejní to všechny tajné projekty jménem Hydry." Podala mi dozadu flashku a já ji přijala. „Ve zveřejnění zpráv je síla. Proto politici tolik uplácí novináře. Když všechno bude veřejné, pro Hydru bude těžší se znova tolik rozrůst." Opět dupla na plyn a auto lehce naštvaně zařvalo.

„My máme Triskelion, druhá půlka má základnu ve vedlejším městě. Inhumans se rozdělili na skupiny po deseti. Máme takto pokryté většinu základen po Americe. Pokud to vyjde, nebudeme mít mrtvé." Oznámila a já začala chápat.

Akce má proběhnout stejně potichu jako Hydra pronikala do S.H.I.E.L.D. Nikdo nechce žádné boje, pouze uveřejnit zprávy. Lidé neví o všem, a tak budou vědět o něco víc.

„Počítáte v tom svém bezchybném plánu i s kopiemi zimního Vojáka?" Zeptala jsem se a Steve se na mne otočil. „Budeme muset počítat s tím, že se tam neobjeví." Zareagoval Tony a já protočila očima. Věděla jsem, čeho jsem byla schopná já a oni budou ještě horší.

Hydra nikdy není naivní. Jistě nečeká na to, až my přijdeme a sesadíme ji. Má to být tajná akce, ale podle mne, již něco tuší. Mají své lidi všude, sami to tak prezentují. Pokud se nějaký z nich dostal až do Nového S.H.I.E.L.D, nebude to dobré. Budou to jatka.

Zůstávala jsem zticha a hrála si s flashkou v ruce. Jeli jsme zabránit katastrofě ještě předtím, než se mělo cokoliv stát, já však měla pocit, že si o zkázu přímo voláme. Byly to jenom pocity a já se je snažila co nejvíce popírat, bohužel mě moje instinkty většinou zavedly na správnou stopu.

Po hodině jsme dojely ke quinjetu. Každý tým měl svůj quinjet. Nastoupili jsme dovnitř a Natasha vzlétla.

„Za tři hodiny budeme na místě." Oznámila nám Nat a zapnula maskování.

„Nemám z toho dobrý pocit." Zamumlala jsem potichu a sedla si na zem.

„Skáčeš z letadla při válce a nelíbí se ti tajný akce?" Zasmál se lehce posměšně Stark a já protočila oči.

„Ráda bych věřila tomu, že se všechno podaří, ale kolikrát se stalo, že plánovaná akce proběhla bez komplikací?" Zavrčela jsem lehce podrážděně.

„Leo moc naděje nám nedodáváš." Řekl Steve lehce nervózním tónem. „Promiňte." Řekla jsem jen a dále si své myšlenky nechávala pro sebe.

Je to velká akce, budou obsazeny základny skoro po celé Americe, kdo obsadí svoji základnu dřív, půjde po další. Informace se rozkřiknou, budou na ně čekat.

Po dvou a půl hodinách se každý začal připravovat. Tony si na sebe vzal svůj oblek, Steve štít, Natasha se ověsila zbraněmi a já udělala to samé. Vlasy jsem si spletla do obyčejného copu. Po chvilce maskované letadlo zastavilo nad střechou S.H.I.E.L.D.

„Agenti zapnuli znehybňující zařízení přesně před minutou a půl. Máme osmnáct a půl minuty na akci, takže teď." Řekla Natasha vážně a vyskočila z letadla. Následovala jsem jí a Kapitán s Iron Manem též.

Doskočila jsem na střechu budovy. Rozhlédla jsem se kolem. Steve, Tony i Natasha už běželi za svým cílem a já se zvedla též. Rozhlédla jsem se kolem a rozběhla se po střeše. Skočila jsem z ní a ve vzduchu se otočila. Umělou rukou jsem se zachytila jednoho z vrchního okem a vyhoupla se nahoru. Prorazila jsem okno a dostala se dovnitř.

Dostala jsem se na chodbu osmého stupně. Všude jsem viděla omráčené agenty, jak mě očima pozorovali. Oni můj úkol nebyli, proběhla jsem kolem nich a po schodech se dostala do vyššího patra. Hledala jsem kancelář Coulsona.

Vyběhla jsem dvě patra, až jsem se dostala úplně nahoru. Sáhla jsem si na kapsu, a když jsem tam bezpečně ucítila flash disk, rozběhla jsem se na konec chodby. Přešla jsem k bílým dveřím, které byly chráněné otiskem prstů. Uprostřed dveří bylo napsané Coulsonovo jméno.

Palec od umělé ruky jsem položila na snímač. „Tak se předveď Starku." Zamumlala jsem a nechala scener přejet přes palec.

„Ředitel Phillip Coulson. Přístup odepřen." Pronesl robotický hlas. Naštvaně jsem zavrčela a podívala se na hodinky. Zbývalo patnáct minut.

Tichá akce bez škod a mrtvých právě skončila. Rozmáchla jsem se rukou a praštila do dveří. Patrem se ozvala silná rána a dveře se promáčkly. Opět jsem do nich praštila a tentokrát dveře bez problémů vypadly.

„Chtělo by to lepší zabezpečovací systém." Zamumlala jsem si sama pro sebe a přiběhla k počítači. Zasunula do něj flashku. Na monitoru se začaly objevovat různé projekty, blikaly za sebou tak rychle, že jsem stihla pouze zaznamenávat měnící se logo S.H.I.E.L.D na logo Hydry.

Projektů byla spousta a uveřejňování bude trvat dlouhou dobu. Ne všechno byla zásluha Hydry a ne všechno se také měnilo. Některé složky se zveřejňovaly pod logem S.H.I.E.L.D.

Zezadu jsem uslyšela ránu a okenní stěna za mnou se rozbila. Do okna někdo vletěl a mne sejmul s sebou. Než jsem stihla, jakkoliv zareagovat ležela jsem na zemi a na mně se válela osoba s maskou přes obličej. Dívka s černými vlasy mi držela obě ruce nad hlavou a dívala se mi zpříma do očí. Podívala jsem se dívce na obě ruce a levá ruka dívce chyběla a byla nahrazená robotikou.

Stříbrná ruka z titanu, pevně připevněná na pahýl. Na začátku byl připevněn znak S.H.I.E.L.D a stejné oblečení jaké jsem měla já na své první akci. Neprůstřelná vesta, pevný černý materiál a jediné co bylo odkryté, byla robotika.

Projekt Salvator.

Přesně jak jsem si myslela. Naštvaně jsem zavrčela a protivnici ze mne shodila. Odkutálela se pár metrů vedle mne a já se rychle zvedla. Rozběhla jsem se z ní a nakopla jí levou nohou do boku. Jediná její reakce bylo naštvané zavrčení. Vyšvihla se opět na nohy a rozmáchla se proti mně.

Její ráně jsem se vyhnula a zasadila jí ránu do břicha. Následně jsem ji kopla a doufala, že alespoň bolestně kvíkne. Nic. Naopak se její zuřivost ještě zvedla a já se musela kousnout do rtu.

„Tak pojď." Zamumlala jsem a čekala na její útok. Čas děsivě ubíhal a až se všichni proberou, nebudeme na to stačit.

Vykrývala jsem rány dívky a v hlavě střádala plán jak ji porazit. Při jedné z jejích ran jsem se svezla po zemi a proklouzla jí pod nohama. Než stihla, jakkoliv zareagovat, podkopla jsem jí nohy a dívka dopadla tvrdě na bok.

Sedla jsem si na ní a zafixovala jí ruce. Pravou rukou jsem jí její levou začala drtit. Ruka měla pro mé překvapení velkou sílu. Mladá dívka pode mnou se vzpírala a při každém jejím pokusu mě setřást jsem ji nakopla. Byl to nešikovný postoj, ale zatím fungoval.

Musím se jí zbavit dříve, než sem pošlou lepší vojáky, určitě nezačínali s tím nejlepším. Černovláska se rozhodla, že již toho nebude trpět a shodila mě na pravou stranu. Pro její smůlu jsem stále pevně držela její ruku a díky síle, jakou mě odhodila, jsem její robotiku odtrhla.

Musel jsem se usmát. Dívka bolestně zařvala a chytila si poraněné místo. Z místa, kde před chvílí byla připevněná kovová ruka, nyní kapala krev.

„Za to zaplatíš!" Slyšela jsem jí poprvé promluvit a já ten hlas poznala.

„Daisy." Vydechla jsem a dívka přimouřila oči.

„Kdo je Daisy?" Na odpověď však nečekala a i s handicapem na mne zaútočila. Její malou ránu jsem lehce vykryla a udeřila ji pěstí do obličeje. Maska jí spadla z obličeje a já mohla vidět lehce zjizvený obličej své přítelkyně ze Španělska.

Nečekala jsem a udeřila ji znovu. Vyvedená z rovnováhy spadla a zůstala nehybně ležet. Byla v bezvědomí a já se dívala na omráčenou dívku jako na zjevení. Projekt Salvator vážně vytvářel další smrtící zbraně a já tomu unikla jen o kousek.

Nechala jsem Daisy ležet omráčenou na zemi a vyběhla ven. Zbývalo deset minut. Poté se ostatní probudí a bude to horší než teď. Z nižších pater jsem slyšela zvuky boje a ve mně rostl vztek. Zabili moje přátele. Vymyli jim mozky a udělali z nich cvičené opice. Bez smrtí se toto neobejde.

Přiběhla jsem k prvnímu stojícímu agentovi neschopného pohybu a stáhla mu košili pod klíční kost. Naházel se tam poznávací znak Hydry. Zaťala jsem zuby a vytáhla zbraň. „Prý když zabijeme jednoho, nahradí ho dva další, co když zabijeme všechny?" Zasyčela jsem agentovi přímo do tváře a střelila ho do srdce.

Nemohl se bránit. Bylo to zbabělé. Padl nehybně na zem a krev mu obarvovala jeho bílou košili. Můj vztek se nesnižoval a vyhledávala jsem dalšího agenta. Neplním rozkazy, ale to jsem nedělala často. Běhala jsem od agentovi Hydry k dalšímu, dokud jsem se nezastavila.

Za mnou zůstala spoušť, jatka a až teď jsem si uvědomila, co jsem předpovídala. Musela jsem se zastavit a otočit, abych na to všechno viděla. Chodba plná mrtvých a jediná já zůstala živá. Všechen vztek ze mě vyprchal, všechna chuť k boji též.

Otevřela jsem překvapeně pusu a musela si jí zakrýt rukou. Do očí mi vyhrkly slzy a nohy mě přestaly poslouchat. Klesla jsem na kolena a dívala se na spoušť, kterou jsem způsobila. Nešlo s tím nic dělat.

Předpověděla jsem jatka, která měla způsobit Hydra. Netušila jsem, že řezníkem budu já.