Menší místností se ozval budík v podobě stálého a mučivého zvonění. Stejně jako další tři dívky v této místnosti jsem se pomalu zvedla z postele. Levou rukou jsem si promnula oči a seskočila z palandy.

„Mohli by vymyslet nějaký lepší budíček. Tohle mě pomalu začíná zabíjet." Utrousila jsem nabroušeně a dívka, která spala pode mnou, přikývla.

„Myslím, že to v plánu nemají. Ale o takových budíčcích mi nikdo nic neříkal, když jsem podepisovala smlouvu." Zasmála se Jessica, která do Španělska přijela jako jedna z prvních. Taky byla první, které dodaly umělou končetinu. V jejím případě celou levou nohu.

„To nikdo. Mám sto chutí ten reprák zničit." Protočila očima tentokrát nejnovější obyvatelka našeho pokoje, Daisy. Sama ještě ani protézu nedostala. Nad její reakcí jsem se musela zasmát.

„Ty ho slyšíš teprve po čtvrté. My ho slýcháme už dost dlouho." Utnula jsem její stěžování a ještě na ní zamávala svou titanovou rukou, která byla důkazem toho, že jsem zde déle než ona.

Přešla jsem ke své malé skříni, kde se nacházelo pouze jedno a to samé oblečení. Černé vojenské kalhoty a černé upnuté triko se znakem S.H.I.E.L.D na rameni.

Vlasy jsem si v koupelně pouze několikrát přejela hřebenem a smotala se do jednoduchého copu. Podívala jsem se na sebe a stále nemohla uvěřit, že ten odraz v zrcadle, jsem já. Byla jsem jiná. A to doslova.

Ze zrcadla na mne koukala dívka světlé pleti s dlouhými vlasy hnědé barvy. Z pod trička u krku koukal začátek její titanové ruky a stříbrná ruka pokračovala dále až se konečkům prstů. Opět jsem se na ruku musela podívat a pohnout s ní. Fungovala přesně jako normální ruka. To samé moje levá noha.

Zkousla jsem si ret a usmála se. Vyšla jsem z koupelny, do které se ihned nahrnula Jessica s Daisy. Protočila jsem nad tím očima a mrkla na Barbaru. Poslední obyvatelku našeho pokoje.

„Moc spěchají. Máme ještě..." podívala jsem se na hodiny, které se nacházely přesně pod budíkem. „šest hodin ráno. Deset minut." Pokrčila jsem rameny a obula si černé kanady.

Zvykla jsem si boty nazouvat i na necitlivou titanovou nohu a to jenom z toho důvodu, že to vypadá víc normálně.

„Tak já letím." Oznámila jsem dívkám a vyšla ze dveří. Už to bude něco přes měsíc, co obývám tuhle základnu Projektu Salvator. Přijela jsem sem ihned potom, co mě vyhodil Fury na letišti. Bez instrukcí, bez ničeho. Od té doby jsem ho neviděla. Jedno vím, nelhal.

Jakmile jsem prošla vylepšením, začal můj výcvik. První týden jsem se pouze učila normální pohyby a věci, které jsem uměla. Hledala rovnováhu, ruka i noha vážily více než zbytek těla a jenom naučit se chodit byl problém. Druhý týden jsem začala s bojovým uměním a zjistila, že v ruce i noze mám nadlidskou sílu, kterou jsem se musela naučit ovládat. Třetí týden mě provedli změnou. Barvu očí mi změnili z modré na zelenou a vlasy trvale přebarvili na tmavě hnědou. Prý z důvodu utajení.

Neprotestovala jsem. Věřila jsem jim, stejně jako celému S.H.I.E.L.D.

Pro okolní svět jsem byla mrtvá. Lea Moon či Silver Stalker přestala existovat a nyní moje jediné jméno, pod kterým mě tu každý oslovoval, bylo Titan Warrior 036. Pod tímto jménem jsem dostávala rozkazy a úkoly. Pouze v soukromí jsem byla opět Lea.

Procházela jsem dlouhou šedivou chodbou s jemným osvětlením, která vedla do jídelny. Vlastně to bylo jediné místo, kde jsme se mohli vidět všechny, co tu jsme. Nyní nás tu mohlo být okolo čtyřiceti.

Došla jsem tam a prošla malou kuchyňkou, kde jsem si vzala jeden z talířů a flašku s vodou. Dneska máme ke snídani dva obyčejné rohlíky s máslem.

Protočila jsem nad tím oči a šla si sednout na své klasické místo. Se zamyšleným výrazem jsem se zakousla do své dnešní snídaně a přestala vnímat ostatní okolo.

„Myslela jsem, že když z nás dělají super lidi, tak by nám mohli dávat i super snídaně." Oznámila Daisy a posadila se naproti mně. Přikývla jsem.

„Myslím, že můžeme být rádi, že z nás nejsou mrzáci." Pokrčila jsem rameny, ale v duchu jsem s ní souhlasila. Rohlíků a ovesných vloček jsem začala mít plné zuby. S tím Daisy přikývla.

„Já ještě ty vaše vymoženosti nemám, takže si můžu stěžovat." Zasmála se a zamávala na mne svojí chybějící levou rukou. Chyběla jí až od lokte.

„Lidi neuvěříte!" přiběhla k nám Jessica a celá nadšená se k nám posadila i bez snídaně. Kývnutím hlavy jsem zrzku vyzvala k mluvení. „dostala jsem povolené vycházky! Samozřejmě se zakrytou rukou, že jo... ale konečně se podívám po okolí Španělska. Mamka tady byla jednou na dovolené a moc se jí tu líbilo." Pronesla nadšeně, ale po zmínění rodičů se zamračila.

Nikdo z nás si nedovedl představit tu situaci, kdy přišel S.H.I.E.L.D a oznámil rodičům, že jejich dítě je mrtvé. Přitom ho pouze v rámci utajení svého projektu prohlásili za mrtvého.

„Musíš nám to potom vyprávět." Řekla jsem Jessice a ona přikývla. Nedivím se jí, že je z toho nadšená. V době našeho tréninku nikdo nesmí opustit budovu a až po několika vyšetřeních jsou uděleny vycházky. I já bych je brzy měla mít.

„Mějte se." Zamávala nám svou robotickou rukou a vyběhla ven bez snídaně. Sama jsem jí zamávala nazpět. Už jsem se neorientovala v tom, kterou ruku jsem používala, bylo to automatické.

Rozhlédla jsem se po jídelně a uviděla skoro všechny členy Projektu Salvator. Od doktorů po "pacienty". Musela jsem se nad tím usmát. Někteří neuměli se svými protézami ani hýbat, natož s nimi jíst. A tak pro ty, kteří měli obě ruce nahrazené robotikou, byl sebemenší pohyb velký problém.

„Kam dneska půjdeš?" Zeptala se mě Daisy nadšeně. Pozítří ji měl čekat zákrok. Pokrčila jsem rameny.

„Asi na boj s nožem. Pořád nějak nedokážu synchronizovat nůž s rukou." Zauvažovala jsem nahlas a nakonec sama nad svým nápadem přikývla. Daisy přikývla a dojedla svojí porci snídaně.

Zvedla jsem se ze židle a s tichým Ahoj, odešla. Mířila jsem ihned do tréninkové místnosti. Chtěla jsem se co nejdřív naučit všechno, co jsem uměla i předtím. Nohu jsem již podle doktorů a vědců ovládala dokonale, ale s rukou jsem měla problémy.

Cestou jsem za sebou uslyšela běžící kroky. Spěšně jsem se ohlédla přes rameno a uviděla známou tvář. Lehce jsem se usmála, ale nezastavovala. Nechala ho, ať doběhne za mnou.

„Titan Warrior 036?" Ozvalo se vedle mne a ona se konečně zastavila.

„Fitzi." Kývla jsem hlavou na pozdrav drobnému vědci, který byl stejně vysoký jako já.

Fitz byl vědec Projektu Salvator, který přišel na mechaniku našich končetin. Vlastně bych bez něj byla stále mrzák zalezlá v tom odporném bytě.

„Pouze chci zkontrolovat tvoji ruku. Jak si s ní vedeš?" Zeptal se rychle. Ještě mi kývnul hlavou, ať jdu za ním. Můj trénink zřejmě bude muset počkat.

„Myslím, že poměrně dobře. Už má rychlé reakce a jediné co zatím moc nezvládám je boj s nožem. Většinou mi z ruky vypadne, když si ho přehazuju." Řekla jsem svůj upřímný názor a mohla vidět Fitze, jak přikývnul. Otevřel dveře od své pracovny a já do ní vlezla. Jako poslušný pes jsem si sedla na lehátko a sundala si tričko pro lepší přístup k ruce.

Fitz ke mně přistoupil a dotknul se titanové "pokožky". Na rameni jsem měla nakreslený znak S.H.I.E.L.Du. Stejně Jako Winter Soldier má sovětskou hvězdu, my tam máme orla.

Chvíli Fitz zkoumal moji ruku a po chvíli otevřel povrch jedné části na paži. Nadzvedla jsem nad tím obočí, už přes týden mi ji neotvíral.

„Co tam zkoumáš? Neříkal jsi minule, že další prohlídky nebudu potřebovat?" Protočila jsem lehce očima a on přestal studovat mou ruku.

„Na rozkaz Coulsona. Zřejmě se chce u tebe ujistit." Pokrčil rameny a pokračoval ve své práci.

„Až skončíš, budu moct jít na trénink, nebo to bude jako minule a dvě hodiny nebudu moct nic dělat?" Zeptala jsem se stroze.

„Minule jsem ti zasazoval do protézy nové čipy, které se v systému musely usadit. Teď ti ji jenom kontroluju." Odpověděl. Do ruky si nyní bral pinzetu a po chvíli vyndal jednu malou cást. Nadzvedla jsem nad tím obočí, ale nechtěla se ptát. Po chvíli ode mne odstoupil a já si oblékla tričko.

„Jsi tady jediná, která má celou kovovou ruku. Proto tolik opatření, ale myslím, že je to dobré." Lehce nervózně se pousmál.

„Takže můžu jít?" Ukázala jsem na dveře a on vypadal, jako by nevěděl, co říct. Na všechno tady musíme mít povolení. Naše protézy mohou být nestabilní, a tak v případě kontroly bývám opatrná.

Než stačil Fitz odpovědět, začal mu vyzvánět telefon. Protočila jsem očima a zůstala sedět. Otočila jsem pohled ke dveřím a spatřila červené světlo u jejich zamykání. My tu jsme zamčení. Začala jsem mít podezření a stiskla pravou ruku v pěst.

Hydra mohla objevit tuto tajnou základnu a pokusit se nám vymýt mozek. Tak jako Winter Soldierovi. Byli bychom dokonalé smrtící zbraně k polapení na jednom místě. Stiskla jsem rty a pokukovala po Fitzovi, který v klidu telefonoval. Možná to udělal on.

„Je připravená," slyšela jsem, jak mluví do telefonu. „ale její ruka ještě vykazuje matné známky nesynchronizace se zbytkem těla. Měl byste ještě počkat, pane..." Nechápavě jsem na něj koukala. Fitz vypadal nyní více než nervózně a já doufala, že se nejedná o mne. Fitz zavěsil a já se na něj podívala pohledem, který si žádal vysvětlení.

„Za půl hodiny si tě žádá Coulson v hangáru." Řekl mi ve zkratce a já bez otázek přikývla. Vypadala jsem klidně, ale ve mně vybouchla bomba. Pokud mě chce vidět Coulson, možná dostanu vycházky nebo co já vím. Vyšla jsem ven z pracovny a odebrala se do pokoje. Fitz nic neřekl, a tak jsem si pouze seděla na postel a pozorovala hodiny.

Chtěla jsem dorazit včas, ale zase ne moc předem. Vypadalo by to nedočkavě. Deset minut před dohodnutým časem jsem vyšla z pokoje a klidným krokem mířila do hangáru. Cestou jsem minula několik lidí, ať už další vylepšené nebo vědce.

Přiložením levé ruky na sensor ruky jsem vešla dovnitř a ihned uviděla hrdě tyčícího se menšího muže. Pozoroval mě s jemným úsměvem na tváři a já netušila co si o tom myslet.

„Dobré ráno, pane." Pozdravila jsem Coulsona a on mi podal ruku. S jemnou nejistotou jsem jeho ruku jemně stiskla svou, umělou.

„Rád Vás poznávám, agentko." Řekl pouze a pustil mou ruku.

„Já Vás také." Řekla jsem pouze a ignorovala ten fakt, že již agentka nejsem. Po dlouhé době mě někdo oslovil jinak než číslem.

„Určitě se ptáte, proč jsem Vás sem zavolal. Pojďte se mnou." Ukázal rukou do quinjetu a já do něj ochotně nastoupila. Coulson mě předešel a vedl dál. Posadila jsem se a nechala Coulsona, ať mi vše vysvětlí.

Za námi se quinjet uzavřel a pilot začal vzlétat. Začala jsem být mírně nervózní. O tomhle řeč nebyla.

„Kam to letíme?" Zeptala jsem se.

„Zpátky do Ameriky. Mám pro Vás úkol." Oznámil mi pouze a já mlčela. Chtěla jsem se zeptat jaký, ale čekala jsem na to, až mi to řekne sám.

„Potřebuji, abyste se vloupala do Americké národní banky a ukradla něco dřív, než to získá Hydra." Řekl zjednodušeně a já lehce vytřeštila oči. Nikdy jsem se nikam nevloupala. Bez protestů jsem však přikývla. Muselo to být důležité, když se mnou jede sám Coulson, který má Projekt Salvator pod palcem.

„O co jde?" Zeptala jsem se.

„O poslední Hybatel."