Louisovým tělem otřásala bolest. Zhroutil se do nepřirozené polohy a u úst mu vycházel bolestivý nářek. Bolest zmizela, jakmile otevřel oči, ale bylo tu něco jiného, co mu pomotalo hlavu. Jeho pohled na svět byl jiný. Rozlišení barev nebylo tolik výrazné, zaostření a pohled do dálky byl příliš snadný a hlavně viděl hodně blízko u země.

Nejdůležitější bylo, že jeho strach z krys zmizel. Cítil jen potřebu zbavit se těch ohavných potvor a proto se bez váhání rozeběhl do místnosti. Krysy se před ním dali na úprk, a nakonec se bez problémů dostal k dívce, která byla sice pokrytá množstvím krve, ale žila.

Za chvíli byla místnost od krys prázdná a oba v bezpečí. „Děkuji," zašeptala dívka roztřeseně a z jejích očí se spustila dávka slz, když k němu natáhla ruce a přitiskla si ho do objetí. Jakmile ucítil její ruku ve své srsti, tak začal automaticky příst jako kočka, a když uviděl svůj odraz na špinavé rouře, tak mu to došlo. On byl skutečně kočka.

Pak pomalu zavřel oči a tělem mu prošel nádherný pocit. Porazil svůj strach a prošel. Jeho zkouška byla úspěšně dokončena.

---

Pro Harryho byli další dny těžké. Měl o Louise strach a nevěděl, co sám se sebou dělat. Nikdy mu tolik na nikom nezáleželo a to ho dost děsilo. „Co myslíš? Kde jsou?" zeptal se tiše Warin a rozhlédl se po prázdné místnosti. Všichni byli pryč.

Zůstali tam jen oni dva, Warin a Harry. „Netuším," povzdechl si Harry a pokroutil hlavou.

„Který z nás dvou jde na řadu jako další?" tato otázka z Warinových úst byla zbytečná a ani jeden z nich na ní neznal odpověď.

„Možná vypadám jako samotář, ale doslovná samota mě děsí," přiznal Harry p pár minutách ticha. „Nikdy jsem nebyl sám. Vždy kolem mě někdo byl, i když jsem s nimi třeba nemluvil. Nevím, co tu budu zítra dělat, když půjdeš ty," možná to bylo poprvé a naposled, kdy byl Harry k někomu takhle upřímný.

Warin si k němu sedl a pevně ho objal. Možná někteří lidé vypadají silně, ale každý má něco z čeho má opravdu strach a pro Harryho to právě teď byla samota. Očekával, že přesně kvůli tomu bude poslední, a to se také stalo.

Druhý den ráno byli všichni pryč a Harry zůstal naprosto sám. Bloudil místy, do kterých měl přístup a snažil se zabavit. Byl to pro něj nejdelší den v životě a další ráno pro něj nastal opravdový šok.

Probudil se na místě, které se mu už dávno navždy vrylo do paměti. Opatrně vylezl z postele a po tvářích mu začaly stékat slzy, když procházel přes pokoj a prohlížel si každou věc, která mu vracela vzpomínky. Jeho ruka padla na rámeček na jeho stolku.

„To není možné," zašeptal tiše pro sebe a prsty přejel přes sklo, pod kterým byla fotografie. Byla to sice nemoderní technologie, ale to bylo to, co Harry miloval. Focení a vyvolávání tak, jak to dělali lidé před sto lety. Dnes už na fotky každý zapomínal.

Byly na to jiné metody. Hlavně holografická projekce z mozku a s její pomocí se dala přivolat jakákoliv vzpomínka z minulosti.

„Harolde!" ozval se domem mužský hlas a jmenovaný ztuhl. Tenhle hlas neslyšel už několik let. Opatrně odložil fotku na své místo, naposledy si prohlédl svůj starý pokoj a pak vyšel ven. Vše kolem pro něj bylo jako ta nejhlubší vzpomínka. Jakmile se dostal do staré kuchyně, měl pocit, že se vrátil v čase, nebo že celá ta věc se zkouškami byl jen zlý sen, že Louis neexistuje a ani nikdy neexistoval, že jeho rodiče nikdy nezemřeli a z něho se nestal sirotek.

„Mami? Tati?" zašeptal a dotyční se na něj podívali. Srdce mu vynechalo několik úderů, když viděl ty důvěrně známé a hřejivé, zelené a modré oči.

„Jen se na něj podívej. Pošleme ho se připravit a už zase se na nás vykašle, a ještě k tomu bulí," odfrkl si muž, ale Harrymu to bylo jedno. Během vteřiny byl u nich a pevně je oba objal. Nemohl tomu uvěřit. Byli tady a on se jich mohl dotknout. Jeho matka a otec.

„Mám vás rád," vydechl to, co jim chtěl říct už několik let. Otec ho od sebe odstrčil a pokroutil hlavou, načež opustil místnost. Harryho matka se tiše zasmála a pohladila ho po tváři.

„Nemáš horečku? Před deseti vteřinami jsi křičel, že nás nenávidíš, abychom umřeli," podotkla a Harry tuhle věc ihned zamítl.

„Ne, mám vás rád jako nikdy nikoho," přiznal a zářivě se usmál.

„Tak dobře, broučku. Taky tě máme rádi a teď si jdi pro věci a já odstavím auto," poplácala žena svého syna po tváři a on přesně věděl, co si má vzít.

„Měli bychom si konečně pořídit hoverligt a vyhodit to zastaralé auto z roku nula," bylo to skoro nacvičené, když tohle Harry řekl a následně si šel pro věci. S rodiči se sešel u auta. Auta už se ani nevyráběla. Měli jedno z posledních.

Společně nastoupili a Harry se nemohl přestat usmívat. Všechno byl jen sen. Hloupá představivost hloupého dítěte. Vymyslel si přátele a vymyslel si Louise. Harry měl za to, že tohle je skutečnost, ale to nevěděl, že je tohle jen další zkouška. Z minuty na minutu zapomněl na smrt svých rodičů.