A/N: Nápad na tuto povídku jsem měla už dlouho, ale nějak jsem se pořád neměla k tomu, abych ho převedla do písmenek. Když se začaly blížit narozeniny hannibal234, věděla jsem, že je právě čas ji vypustit do světa. Tím se tedy Profesorský dohled stává jejím dárečkem k narozeninám.

Lásko moje, přeji ti všechno nejlepší. Doufám, že ti život naplní štěstí, zdraví, láska, ale taktéž trpělivost, klid, inspirace na další skvostné příběhy a především mnoho splněných snů. Přeji ti to z celého srdce. Nemůžu se dočkat, až se uvidíme, odpočítávám dny. Miluju tě. :-*

Ještě jím cloumal vztek, když usedal na kraj zmijozelského stolu ve Velké síni. Očarovaný strop jako by odrážel jeho vlastní náladu. Byl zachmuřený, jeden bouřkový mrak se valil přes druhý, sem tam se v nich ukázal i zlatý paprsek blesku. Až se divil, že svíce jen neškodně visí. Čekal by, že se budou houpat pod návalem vichřice, kapajíce vosk mezi zlaté talíře na kolejních stolech. Ale nejspíš by mu to bylo i jedno. Kdyby jej horký vosk popálil, byla by to jen závěrečná ingredience lektvaru jeho poslední cesty do Bradavic.

Pohlédl k nebelvírskému stolu, kde seděla jeho noční můra - partička čtyř zmetků, která ho nikdy nenechala na pokoji, ani když si jich nevšímal. Dlouhé prsty zaťal v rukávech svého školního hábitu a ohrnul ret nad příkořím, jež kvůli nim musel snést cestou z Prasinek. Až páté čistící kouzlo konečně odstranilo skvrny od bláta, které se mu na hábit nalepilo po zaklínadle impedimenta, jež mu Black vyslal do zad ve chvíli, kdy nastupoval do kočáru, čímž mu podkopl nohy a shodil ho do louže. Zbytky rozmočené hlíny pak prskal celou cestu a pod nos vrčel kletby, neboť neměl možnost na tu drzost odpovědět - ujeli dříve, než se posbíral na nohy. A Lily se smála!

Byl tak pohlcen ve svém světě, v němž nenáviděl Pottera, Blacka, Lupina a Pettigrewa, že ani nevnímal Brumbálův proslov, jímž vždy zahajoval školní rok. Zaujala ho až poslední slova, to když představoval letošního učitele obrany proti černé magii. Jako by ho šlehl bičem, trhl sebou, oči upíraje k profesorskému stolu. Okamžitě přestal myslet na Nebelvíry, neboť mu na několik úderů vynechalo srdce. Hleděl na tu záplavu platinových vlasů svázaných do tmavě zelené stuhy, luxusní hábit, který se ztrácel za deskou stolu, chladný úsměv, ocelově šedé oči. Polkl, když se setkaly s těmi jeho. I na tu dálku cítil, jak ho propaluje, zkoumá, hodnotí.

Prakticky si nevšiml, že se přidal k nadšenému potlesku zmijozelských. Bylo to jako sen, mít za učitele někoho, kdo ještě před několika lety studoval s nimi a zastával funkci primuse. Neschopen odtrhnout zrak, zíral na něj, dokud ho on sám nepatrným kývnutím hlavy nepropustil ze stříbřitých okovů. Roztřeseně se natáhl pro pohár s dýňovým džusem, jenž se akorát objevil spolu s chutně vypadajícími pokrmy, a sotva zabránil, aby mu ze zpocených dlaní nevyklouzl. Naštěstí ho udržel, a oddychl si, že se neznemožnil hned první večer.

Sklonil se nad svůj talíř, až mu dlouhé černé prameny popadaly okolo tváří, a nabral si první jídlo, které bylo po ruce, aniž by se podíval, co si vlastně vybral. Na malou chvilku zalitoval, že si ráno před odjezdem nestihl umýt vlasy. Zatraceně, proč musel vedle něj vždycky vypadat jako někdo, kdo v životě neviděl šampón? Teď byl ale daleko, dělila je celá Velká síň, tak ten kontrast alespoň nebyl tolik znát. I když vedle něj by vypadal jako chudý příbuzný i v případě, že by byl čerstvě vykoupaný a navlečený do slavnostního hábitu.

Povzdechl si, sousta hovězí pečeně mu hořkla v ústech. Vždyť na tom vůbec nezáleželo. On byl jen obyčejný chudý student se smíšenou krví, sice s nadáním pro lektvary a černou magii, ale to bylo všechno. Jeho nový profesor byl přesným opakem. Čistokrevný aristokrat z jedné z nejstarších kouzelnických rodin, který se narodil se zlatou hůlkou v ústech. Vedle jeho dokonalého uhlazeného vystupování se cítil jako neohrabaný troll.

Posouval maso po talíři, úplně ho přešla chuť na cokoliv. Raději by se v ložnici sbalil do své postele se zelenými závěsy a schoval se pod deku. Cítil se mizerně, neboť ho bude muset potkávat a vídat každý den. Jak často o tom snil? Zhruba od té doby, co k němu přišel a vyprávěl mu o Pánu zla? Ano, zřejmě už tehdy se mu zavrtal pod kůži, ačkoliv v té době byl ještě příliš oslněn Lily. Tenkrát ještě netušil, že bude radši hledět na chlapce než na děvčata. Avšak nyní, když se jeho sen stal skutečností, ho to akorát ničilo.

Jak by se měl udržet? U Salazara, vždyť cítil teplo ve slabinách jen z toho, jak se díval, jak u večeře konverzuje s profesorem Křiklanem. Díky Merlinovi za ty neforemné hábity! Kdyby seděl na druhém konci stolu, nejspíše by sténal pokaždé, když by se jejich pohledy střetly. V učebně si musí sednout až na ten nejvzdálenější konec. Z Velké síně vystřelil hned, jakmile večeře skončila. Severus Snape tak moc toužil, aby s Luciusem Malfoyem mohl mluvit tváří v tvář, že raději utekl, aby k tomu nedošlo. Zastavil se až před vchodem do sklepení, kde vmáčknutý do stínu chodby čekal na prefekta s heslem. Za Potterův neviditelný plášť by dal téměř cokoliv.

***

Nemohl usnout. Jeho spolužáci už dávno oddechovali, případně chrápali, ale on stále jen ležel, zíraje na dřevěný strop postele, který ve tmě působil jen jako tmavší flek. On však neviděl tmu, před jeho zrakem stále pableskoval svit platinového závoje, jenž rámoval ostře řezanou čelist, bledý obličej a úzké světlé rty. Jak moc si přál, aby je mohl ochutnat, nebo se alespoň dívat, jak se formují do těch nevýrazných úsměvů, jimiž ho oblažoval před několika lety, než ze školy odešel. Tehdy z nich měl radost asi takovou, jakou by měl každý, kdo byl pochválen od někoho, ke komu vzhlížel. Nyní... by za ně zaprodal svou duši.

Ani si neuvědomoval, kdy přesně zjistil, že na Luciuse myslí tak často, až se to již dále nemohlo označovat jen za vzhlížení. Nezáleželo mu na tom, nebylo podstatné, že ho od té doby mohl zahlédnout maximálně v Denním věštci ve společenské rubrice. Jeho dopisy však měl pečlivě uložené v kufru, schované pod falešným očarovaným dnem. Sice v nich nebylo nic víc, než dotazy na jeho prospěch a dění ve škole a vlažné pozdravy, psané precizním písmem, jež samo o sobě vypadalo jako umělecké dílo, ale pro něj měly nevyčíslitelnou hodnotu. Byly psané přímo jemu, přímo od něj.

Převalil se na bok, silně objal hřejivou přikrývku. Představil si, jak se k němu tiskne on sám a v té samé chvíli si uvědomil, že to byla chyba; cítil, jak se představy rozbíhají nebezpečným směrem plným doteků, polibků a společné vášně. Tvrdnul rychlostí utíkající páry nad kotlíkem a neměl daleko k zoufalému pláči. Věděl, že nikdy nedojde k ničemu jinému, než jen k mimořádně živým myšlenkám, a to bolelo více než tepající erekce.

***

„No nepovídej, Srabus si umyl vlasy!"

„Možná mu někdo strčil hlavu do záchodu, do kterého napřed nalil šampón!"

„On má snad i vyžehlený hábit!"

„On se snad zamiloval!"

„Jako by ho snad nějaká někdy chtěla. I kdyby měl vlasy jak z reklamy, stejně každého odradí ten dlouhý nos."

Ignoroval všechny uštěpačné poznámky, které se k němu valily od nebelvírských studentů, nebo se o to alespoň snažil. Přesto cítil, že se mu nervozitou kroutí žaludek. Procházel kolem nich zahleděný do knihy, jak bylo jeho zvykem, ale tentokrát nevnímal text. Místo toho se zachvěl. Pokud si všimli oni, všimne si i on? Pozná, že se před ním snaží vypadat co nejlépe? U Salazara, hlavně aby nikdo nepoznal, že to je kvůli novému profesorovi, protože jinak by se Pottera a jeho poskoků nikdy nezbavil.

S povzdechem zaplul do poslední lavice, sklonil hlavu tak, aby mu nikdo neviděl do tváře, ale přesto mohl občas vrhnout pohled na profesora, jenž vešel a rozvážně zavřel dveře ve stejné chvíli, kdy se vedle něj posadil jeden ze spolužáků. Pokud si myslel, že se podívá jen občas, tak se šeredně spletl. Doslova hltal každý jeho pohyb pokaždé, když si nemusel psát poznámky. Vnímal sametový hlas, pozoroval ladnou chůzi, při níž se sem tam opíral o vycházkovou hůl se stříbrnou hadí hlavou.

Byl v tom až po uši a cítil se kvůli tomu skutečně zle, už jen proto, že pro něj byl naprosto nedosažitelný. Trhalo mu to srdce na zubaté kousky, duši rvalo na cáry. Zmoženě se opřel o jednu ruku, mechanicky psal a držel se, aby zoufale nevzdychal. Děsil se toho, kdy Lucius přistoupí k praktickým ukázkám a on bude nucen vystoupit ze svého místa. Jen z představy, že by měl stát v jeho blízkosti, se mu třásla kolena.

Když Lucius ukončil hodinu, myslel, že má pro ten den štěstí. Vystřelil z učebny, ale podmanivý hlas jej zastavil v polovině kroku.

„Pane Snape, buďte tak laskav," pronesl Lucius, čekaje opřen pozadím o katedru.

Severus nasucho polkl a s pohledem sklopeným na tkaničky svých bot se došoural k němu. „Pane?" hlesl a v duchu si nadával. Choval se jako blázen. Nemohl se před ním ukázat jako pitomý troll! Přesto hlavu nezvedl, dokud se třída nevylidnila a on pod bradou neucítil chladný kov, jenž ho donutil mu pohlédnout do očí.

„To je lepší," pochválil ho Lucius, stáhl svou hůl a zdvihl koutek v náznaku úsměvu. „Nechci, abys skláněl hlavu, Severusi. Nemáš k tomu důvod."

Severus si pomyslel, že má k tomu milion důvodů, ale neřekl to nahlas. Místo toho se zeptal: „Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"

Luciusovi v očích proběhla jakási emoce, kterou Severus nedokázal identifikovat. „Ano, ale ne teď a ne tady. Po večeři tě čekám ve svém kabinetu." Mírně se naklonil, až k Severusovi zavanul drahý parfém. „Máš čas?"

Zamračil se. „Něco jsem provedl? Mám školní trest?"

„Nic takového," ujistil ho tiše. „Promluvíme si jako staří přátelé."

„Jak si přejete, pane," souhlasil zastřeně, a když ho propustil mávnutím hole, jen sotva přemluvil své nohy, aby se nerozběhly.

Zbytek dne uběhl tak rychle, že se málem skoro ani neotočil, a už stál před dveřmi kabinetu. Jen matně si uvědomoval, že měl přeměňování a bylinkářství, někde mezi tím se stihl i najíst a při volné hodině udělat domácí úkoly, jimiž je profesoři zahltili už na začátku školního roku. Než zaklepal, musel se několikrát zhluboka nadechnout. Vyrovnal tvář do kamenné masky, ačkoliv si byl téměř jist, že ji příliš dlouho neudrží. Nitrobranu teprve trénoval, nebyla ještě na takové úrovni, aby mohl doufat, že mu ta rozmluva neroztočí svět.

„Dobrý večer, pane," pozdravil a vkročil do místnosti, kterou si Lucius zřejmě teprve zařizoval, přesto si nemohl nevšimnout drahého mahagonového psacího stolu, za který by se nemusel stydět ani Brumbál, malé pohovky se dvěma křesílky hned za dveřmi a dlouhých polic plných stočených svitků pergamenů mezi tlustými svazky knih. Na kulatém stolečku u pohovky zahlédl podnos s čajovým servisem a sušenkami, to ho však nezaujalo. Hned, jak vešel, se na něj upřely stříbřité duhovky a on pomalu cítil, jak se jeho chabá nitrobrana hroutí.

Lucius vstal hned, jak Severus vešel. Na tváři mu hrál pobavený úsměv, jenž se ale příliš neodrazil v očích. „Ale no tak, Severusi, na co tak formálně?" zeptal se nenuceně a přistoupil k němu, aby jej krátce objal. „Jsme přece přátelé, ne?" zašeptal mu do ucha, než se odtáhl. „Posaď se."

„Jste učitel. Vím, jak se chovat," opáčil a těžce dosedl do měkkého křesla. Okamžitě skryl třesoucí se prsty do hábitu. Sladký Merline, to objetí bylo tak dokonalé, přestože krátké, že mu srdce málem vyletělo z hrudníku.

„Mezi ostatními studenty snad, ale tady v soukromí to není nutné. Přece ani v dopisech jsi mi nevykal." Na malý okamžik se zašklebil. „Připadám si pak strašně starý," zabrblal s nespokojeným výrazem a s jistou teatrálností si povzdechl. „Starý, nepřitažlivý a ošklivý."

„Nejsi ani jedno," řekl dřív, než se nad tím zamyslel a doufal, že jeho hlas zněl alespoň trochu nezaujatě. Netušil, zda se mu to podařilo, ale Luciuse ta odpověď zřejmě potěšila, najednou se spokojeně rozzářil.

„Milé, že to říkáš," pronesl s úsměvem a posadil se na druhé křeslo. Vytáhl hůlku z jejího krytu v holi, zamumlal několik kouzel a znovu ji zasunul zpět. Natáhl se, sám nalil čaj do jednoho z porcelánových šálků se zlatým proužkem při okraji, aby mu ho vzápětí podal. Zvážněl. „Můžeme hovořit otevřeně, komnata je zabezpečena." Severus přikývl a obezřetně očichal čaj. „Myslíš, že tě chci otrávit?" ozval se chladně.

„Spíš uspat, řekl bych," odpověděl s pokrčením ramen. „Meduňka a snivec. Zajímavá kombinace. Zřejmě budu mít dnes v noci příjemné sny." Zlehka ochutnal a přikrčil se. „Pardon, síla zvyku. Ty mě možná otrávit nechceš, ale vím jistě, že by se na škole našlo několik adeptů, co by za to dali cokoliv."

Luciusovi se zablesklo v očích, ale uvolnil se a osladil si svůj nápoj. Chvíli nemluvil, jen míchal lžičkou pořád dokola, aniž by spustil ze Severuse pohled. Tomu se zdálo, že je v tom okamžiku jako pes na mudlovské výstavě. Cítil, jak ho jeho oči propalují, hodnotí a zkoumají, a vnímal, že mu hoří tváře. Sklouzl pohledem na svůj klín, oddechl si. Jen si připadal jako nahý, ale zůstal oblečen. Polkl, vida, jak profesor nesl šálek k ústům. Ten pohyb byl tak smyslný, že netoužil po ničem jiném, než aby si mohl s hrnečkem vyměnit místo. Zoufale se pokoušel vystavět silnější zeď z nitrobrany, ale veškerá snaha vyšla vniveč, když se Lucius usmál. Obrana spadla, nechala mu nitro obnažené, náchylné ke všem dojmům a pocitům.

Chtěl pryč.

„Pamatuješ si ještě na náš rozhovor, když jsem studoval v sedmém ročníku?" zeptal se Lucius najednou.

„Samozřejmě," odpověděl tiše. Jak by mohl zapomenout? Tehdy si myslel, že sám Merlin sestoupil z nebes či z jiného místa, kde se po smrti zdržuje.

„To jsem rád. Nemohl jsem o tom otevřeně diskutovat v naší korespondenci, neboť kdyby se naše malé tajemství dozvěděl někdo cizí, mohl bys mít zbytečné problémy," řekl omluvně, ve tváři starostlivý výraz. „I proto jsem v dopisech nebyl příliš vřelý, to jistě chápeš. Musel jsem si dávat pozor, neboť jsem měl podezření, že má pošta není úplně soukromá."

Severusovi se srdce zatřepotalo. Skutečně o něj mohl mít starost? Zrovna o něj? „Rozumím tomu," hlesl. Vážně by byl vřelejší, kdyby si byl jist, že jim nikdo poštu nekontroluje? Jak moc vřelejší? Ale na tom nezáleželo. Ať by to bylo jakkoliv, stejně by to zůstalo v přátelské rovině. „Můžu mít otázku?"

„Ale jistě, Severusi, ptej se na cokoliv, co tě napadne. Když budu moci, odpovím ti," slíbil s kývnutím hlavy.

„Proč jsi mi nenapsal, že tu budeš učit?" Nezabránil stopě dotčenosti, která mu do hlasu prokmitla. Vzápětí se kousl do jazyka. Proč se ptal? Vždyť mu do toho nic nebylo.

„Nevěděl jsem to," vysvětlil hladce a ušklíbl se. „Dozvěděl jsem se to asi tři dny před nástupem. Můj otec to samozřejmě věděl už dřív, avšak uznal za vhodné, abych to slyšel od Pána zla osobně."

Severus se zamračil. „Co ten s tím má společného?"

Lucius se krátce zasmál, odložil šálek, pohodlně se opřel a ladným pohybem si přehodil nohu přes nohu. „Jsi chytrý mladík. Jistě na to přijdeš sám."

Zamyšleně upil už zpola vychladlý čaj, než se rozhodl zmatené myšlenky převést ve slova. „Pán zla doufá, že zde najde další spojence?"

„Ano. Věděl jsem, že to pochopíš." Vrhl na něj pohled zpod přivřených řas. „A také doufám, že se k nám připojíš."

„Já... nejsem ještě zcela rozhodnutý," přiznal a těsně obemkl šálek ztuhlými prsty. Ani se nehnul, když Lucius elegantně vstal a pomalým krokem se postavil za něj. Mrazilo ho z té blízkosti, obklopila ho příjemná vůně a neodolal, aby ji nenápadně nenasál. Trhl sebou, když ucítil na ramenou štíhlé prsty s několika prsteny.

„Pán zla má o tebe eminentní zájem, Severusi. Tvé výsledky v lektvarech a ostatních předmětech na něj udělaly dojem." Sklonil se, obličej měl tak blízko, že svým dechem hladil tvář před sebou. „Nechtěl bys snad konečně patřit někam, kde k tobě budou ostatní vzhlížet s úctou, jež ti právem náleží?" zachraptěl. „Mít novou rodinu, takovou, která nebude potlačovat tvé mimořádné nadání? Mít konečně přátele, kteří se na tebe nebudou dívat skrz prsty?" Zajel mu prsty do vlasů, stiskl je do pěsti a jemně ho otočil.

„Já..." Zapomněl, co chtěl říct. Muž byl tak blízko, že by mohl spočítat jednotlivé klenuté řasy nebo tenoučké vrásky kolem hlubokých očí. Navíc mu přesně vracel slova, jež mu psal do svých dopisů, i když ne takto narovinu. Lucius evidentně četl mezi řádky a perfektně ho odhadl.

„Pomůžu ti s tím," slíbil Lucius vážně a ještě se nepatrně přiblížil, až se jejich nosy téměř dotýkaly. „Moc by pro mě znamenalo, kdybys rozšířil naše řady."

„Proč?" vydechl a byl rád, že má ruce zaměstnané, jinak by se už neudržel, přitáhl by si ten svůdný krk s tepající žílou a přisál se na ústa, která jako by zvala k polibku.

„Copak to není jasné?" Výmluvně ho konečky prstů pohladil po tváři, než prudce odstoupil. Hrudník se mu zvedal v trhaných nádeších a toporně se vrátil na křeslo, kde sáhl po sušence, ale jen ji držel ve štíhlých prstech. „Profesor Křiklan se zmiňoval, že jsi v lektvarech skutečně dobrý. Prý se ti podařilo uvařit v loňském roce dokonalý odvar živoucí smrti. A prý už ti tehdy dával individuální zadání na lektvary, které přesahují rámec OVCÍ."

Severus byl za změnu tématu rád. Nedokázal si představit, že by na tu otázku měl odpovídat. Určitě by se ztrapnil, protože odpověď netušil. Jistě to nebylo myšleno tak, že by o něj měl Lucius zájem. Tvář ho pálila a jediné, co si přál, bylo, aby jej pohladil znovu. Měl sto chutí si ji nikdy neumýt. „Křiklan je dobrý učitel," promluvil přiškrceně.

„Profesor Křiklan," opravil ho Lucius nepřítomně. Tvář mu opět zvážněla. Po zrychleném dechu a zbarvení lící už nebylo ani památky. „Teď mě dobře poslouchej, ano? Chci, abys důkladně přemýšlel o tom, co jsem ti řekl. A také o tom s nikým nehovoř, alespoň zatím." Severus rázně přikývl, až se mu rozhoupaly vlasy kolem obličeje. „Chci, aby ses pilně učil. Budu mít na tebe tvrdší nároky než na ostatní, ale i když se ti to možná může zdát nespravedlivé, později pochopíš, proč je to důležité." Mírně se naklonil, výraz obličeje se nezměnil, ale oči mírně změkly. „Očekávám od tebe samé Nad očekávání ze všech předmětů, je to jasné?"

„Ano, pane," vydechl, rozhodnut, že ho nezklame. Udělá pro to všechno, jen aby se mohl tetelit v jeho uznání.

„Každou neděli večer spolu strávíme nějaký čas, kdy mi budeš vyprávět, jaký jsi měl týden. Chci vědět úplně všechno," upozornil ho tiše. V té chvíli Severusovi připadal mnohem starší než jako mladík, co před několika málo lety skončil se studiem. „Mám v tebe naprostou důvěru. Nezklam mě."

„Nezklamu," slíbil a nořil se do nekonečné šedi jeho očí. Měl pocit, že se v ní utopí a lhal by, kdyby tvrdil, že po tom netoužil.

„Výborně," zapředl Lucius spokojeně a oslnil jej úsměvem s pevně semknutými rty. „Teď už běž, než bude večerka. Hezky se vyspi," řekl způsobem, že Severus cítil, že za tím je něco víc, avšak netušil, co by to mělo být. Přesto to znělo neobyčejně svůdně, až mu to zježilo chloupky na zátylku.

„Dobrou noc, pane profesore," zamumlal mezi dveřmi, než po posledním pohledu na krásnou tvář zabouchl a div se na rosolovitých nohách neskácel na mramorovou podlahu. Zřejmě mu akorát začal nejtěžší školní rok ze všech.