Jako milovnice filmů Mumie a Mumie 2 a egyptské kultury, muselo vzniknout tohle.

Je to vše, co jsem k tomu napsala. Takové úryvky, vize z děje.

Nějaká anotace? Tak velice krátká:

Timoti, britský sirotek, je konečně adoptován. Jenže místo splněného snu a nehynoucí lásky se dostává do střetu zájmů dospělých, kteří lační po mystické moci faraóna Meniho. A Timoti je jediný klíč k této moci.

______________

Zběsile utíkala. Vlhký vzduch jí osvěžoval obličej, horký písek pálil na chodidla. Nesměla si stěžovat, byla zvyklá. Ale přesto jí to dělalo problémy, ještě když se musela zastavovat a hluboce nadechovat.

Ještě kousek! Ještě kousek!

Opírala se o hliněné zdi a popadala dech. Nesměla to vzdát, ne teď. Když se dostala dostatečně daleko, nesmí zpomalit, byť jí to neuvěřitelně bolí.

Temné nebe valilo na okolí nicotu, hvězdy byly jediné světýlka v celé krajině. To má umřít tady? Pod noční oblohou? Má zahubit nejen sebe, ale i jeho?

Seskládala poslední síly, aby mohla pokračovat. Kde jenom, kde jen?

Z domu se ozval vřískot a bolestné steny. Pláč střídal křik, vše se hromadilo do kupy. Ženský hlas, mužský...

Žena se skryla a nakukovala dovnitř, co se děje. Ano, přesně jak bylo předpovězeno. Záchrana. Nemohla se však usmát, jelikož se musela prohnout a několikrát nadechnout. Už to tu je.

___________

„Vstávej, Timoti," zaznělo mu do pokoje, ženský přísný hlas. Ačkoliv byl na něj zvyklý, tato fráze vždy alarmovala do mysli a vyhodila spící tělo rázem do vzduchu. Nemohl si dovolit vylehávat, musel vstát a pomoci s přípravami snídaně, jako dělá každičký den s mnoha dalšími dětmi.

„Ach ne..." povzdychl si, dnes se mu nechtělo nic dělat. Vnímal zvláštní brnění hlavy, ale nedokázal s tím nic udělat. Však ono to přestane, jako vždy posledních pár měsíců. Vyškrábal se na nohy, rychle přehodil noční košili přes hlavu a místo ní navlékl na vychudlé tělo, které už získávalo rysy dospělého muže, potrhané kalhoty a košili s límečkem a kravatou. Ještě se stihl stavit v koupelně, kde si rychle opláchl obličej studenou budící vodou a zahleděl se do zrcadla.

Obličej se mu více zostřoval, lícní kosti zvýrazňovaly, tmavé vlasy rostly, avšak temné oči zůstávali stejné. Zanedlouho ho sestra Viléma ostříhá a zase bude muset nosit tu zvláštní čupřinu. Nechce. Snad se z toho nějak vyvlíkne. Možná by mohl protestovat. Ale to mu nikdy nevyšlo, proč teď?

„Tak budeš už dole?" ostrý pronikavý křik si našel cestu do umývárny a zasáhl tak Timotiho přímo do mysli.

„Ano!"

Vyběhl a dlouhou chodbou mířil po kachličkové podlaze přímo ke schodišti. Dole v jídelně ho očekávala přísně vyhlížející paní, další neméně stejně vážná, jedna v rohu kuchyňského koutka a desítky poslušných a rodiči opuštěných dětí.

„Timoti! Ulejváš se a všechnu práci necháváš na ostatních? Honem prostři na tamtom stole a rozlož talíře!"

„Ano madam," hlesl tiše a potácel se do skříňky, odkud vyndal nádobí.

________________

„Timoti?"

Ne! Tohle ne! Ať už zvolá jakékoliv jméno, nechtěl, aby to bylo právě to jeho. Ti podezřelí nesympatičtí divní lidé si pro někoho přišli a on nechtěl s nimi být v jakémkoliv kontaktu. A teď si ho ještě zavolali! Smutně pokoukl po Amonim a Claudii, ale netrpělivá sestra znovu zvolala jeho jméno a ještě přísněji.

Dobře, to dám!

Hlasitě polkl a s štěněčím pohledem pomalu sešel dolů na hlavní chodbu, kde vešel do otevřené místnosti pracovny.

„Zavři," poručila mu a on jako poslušný hošek třepotající rukou Zmáčkl pozlacenou starožitnou kliku.

„Posaď se tady vedle," poukázala na volnou židli na místě mezi sestrou Vilémou a cizinci. Seděl tak po boku stolu, po pravé ruce jeho neoblíbená vychovatelka a po pravé nějací lidi, které v životě neviděl a k nim nejspíš připadne.

Že je neviděl? Možná... ten zakřivený velký nos, nejspíš patřil k židům, nepřátelsky vyhlížející, postarší... a ta žena s krásnými vlasy, avšak... Možná je někde potkal, na ulici, střetl se s nimi v obchodě...

„Tohle jsou manželé Hervisovy, tvoji noví rodiče," prohlásila hrdě vychovatelka, spokojená, že se chlapci podařilo najít nějaké opatrovníky i přes jeho stáří a minimální naději na adopci.

Tohle byla bomba, exploze, ten nejhorší den, jaký kdy zažil. Má odejít... navždy opustit své kamarády zde v sirotčinci? Ve škole? V celém městečku? Kdo bude tajně dávat jídlo Mource za rohem Lounovy restaurace? Koho budou mlátit místo prvňáčků?

Jaký chudák zaplní volné místo a bude každý den spát na jeho posteli, bude trpět v přítomnosti přísných vychovatelek a nebude moci nikdy pomyslet na televizi, mobil či jiné vymoženosti potřebné v moderní době?

„A- a- a- Ale já nemůžu!"

„Ale neboj, zlatíčko, u nás se ti bude líbit," naklonila se k Timotimu ta žena a nasadila nejmilejší úsměv, jaký dokázala. Byl až tak milý, že bylo jasné, jak moc byl falešný.

„Už máme zařízený přestup do místní školy a vybavení pokoje. Máš rád pískovou?" přidal se muž, ten se už tak moc nesnažil. A Timoti byl rád. Už zjev pana Hervise, nedokázal si představit jakékoliv vyjádření radosti.

„Budeš se moci dívat na televizi u sebe v pokoji a- Uch, málem bych zapomněla, máš rád zvířata, že?"

Chlapec nejistě kývl.

„Tak to jsem si oddychla, myslím, že u nás se ti to bude líbit," stála se usmívala paní Hervisová a pohodila dlouhými tmavými vlasy. Timoti se na ně soustředil, i u ní to nevypadalo na evropský původ. Španělka, možná, nebo i Italka. Mýlil se?

„Tak, je to v pořádku?" přerušila jejich hraní sestra Viléma a nastavila dokumenty na podpis. Manželé kývli a stvrdili tak nezvratný kontrakt mezi tímto sirotčincem a jejich domovem. Aniž by Timoti jakkoliv zasáhl, byl předán do rukou nemilosrdné nové rodiny.

„Jdi si sbalit, Timoti," poslala ho sestra pryč a on ji rád poslechl. Rychle a v mžiku se skryl za zdmi pracovny a sedl si na schodiště.

Tohle je sen, určitě sen! Praštil se do hlavy a snažil vzbudit. Myslel na rána, na křik až nahoru, myslel na to, jak to vždy probíhalo, a doufal, že nějakým zázrakem se jeho představy ztotožní s realitou a abnormální děj vypaří pryč. Ale ne. Pokaždé, když po štípnutí, bouchnutí nebo otřesení otevřel oči, viděl stále stejný pohled. Pokaždé to byly dva hnědé obyčejné kabáty, onošené, ale bez známek špíny nebo chlupů zvířat, značkové a nepatřící do téhle čtvrti města. Nakonec se odhodlal vstát a vejít mezi zvědavé děti.

„Tak co? Co chtěla?" Claudia ihned spustila proud otázek, zatímco ostatní raději mlčeli nad Timotiovým skleslým pohledem.

„Raději mlč!" okřikl dívku bledý brýlatý chlapec.

„Co se stalo?" zastavil Timotiho uchytnutím za zápěstí jeho soused na lůžku těsně předtím, než si stačil Timoti sednout.

Neodpověděl. Místo toho vytáhl batůžek zpod lůžka a začal do něj balit své nejcennější věci. Některé dovnitř nedal, položil na lůžko a pokračoval dál. Nakonec dno jeho batůžku zaplnilo nějaké oblečení, medailon s fotkou Panny Marie, odrbaný a starý plyšový medvídek a oprýskaná soška jakéhosi faraona, kterou našel na ulici vedle odpadkového koše.

„Amoni," ani nevzhlédl, chmatl po něčem na posteli a nastavil dlaň, „Tady máš, já už ho nepotřebuji."

Zrzavý chlapec jenom vytřeštil oči a neochotně se pro danou věc natáhl. V jeho rukách mu leželo ošoupané kovové autíčko, staré a už opotřebované, přesto mělo své kouzlo a historii.

„Ale Timoti, já nemůžu-"

„Ne, nechej si ho. Tady je jeho domov a tak to vždy bylo."

Postupně rozdával, rychle ale s citem, všechny cetky, co mu po celou dobu dělali tajnou společnost. Hračky byly zakázány, takže Timoti právě rozdával svůj poklad a ostatní děti ho přijímali s úctou.

Vtom se však ozval známý křik.

„Timoti!"

„Už musím jít," vyděsil se chlapec a popadl batoh.

„Měj se," děti natahovali ruce, aby mohly Timotiho naposledy pohladit po zádech a ten je pak navždy opustil příchodem dolů, kde už jeho nová rodina čekala oblečena v oněch hnědých kabátech.

„Á, tady je naše zlato," žena se usmála a natáhla se pro jediné klukovo zavazadlo.

„Tak pojď," odešli pryč, ale Timoti je nenásledoval. Místo toho se naposledy rozhlédnul kolem. Kdo by řekl, že mu bude tahle kamenná, chladná, temná budova chybět? A už tak brzo? Přejížděl očima po škvírách a prasklinách, chtěl si je zapamatovat, ale jakmile spatřil výstražný pohled sestry Vilémy, nezbývalo mu nic jiného, než odejít.

___________

Dojeli na místo. Zdálo se mu to jako věčnost, než se vymotali ze spleti ulicí na volné prostranství, jímž jeli několik hodin, a poté zas zamotali do další sítě, ještě větší a divočejší, než skončili v malém domku na okraji města s velkou zahradou, o níž však vůbec nepečovali, a přilehlou garáží. Vyschnutý trávník, rozházené balvany, u nichž kvetly sukulenty, zvláštní vzor na sloupech podporující terasu.

Sevřel pěsti, zajížděli do tmavé garáže. I když do ní pronikalo světlo, cítil se utopen v tmě a nebylo to lepší ani když vyšel na světlo. Ta tma ho stále svírala, stále držela.

„To je tvůj pokoj," zavedla ho žena na patro do místnosti po pravém boku. Byla malá, ale útulná. Písková zdobila prázdné zdi a jen pár obrazů, nejspíš suvenýry z Egypta, visela na největších plochách. Hieroglyfy, starověký styl malby na papyrusu... Pohlédl na postel hned pod oknem. Proužky v černé, červené a modré tvořili povlečení jeho nové postele, v stejných barvách byl doladěn i nábytek a ozdoby. Měl malou knihovničku s těmi nejznámějšími klasickými knihami, malou televizi v nejširší poličce, psací stůl a v kufříku schovaný notebook. Vypadalo to tu tak zvláštně... až moc útulně. Alespoň má útočiště, kam se schovat. A navíc, bude tu žít pár let, musí se zde zabydlet a zvyknout.

„Děkuji, paní Hervisová," jako slušný hoch poděkoval, když měl svoje bydliště částečně zmapované.

„Ale, říkej mi Eriso," usmála se s vytasením řadou zářivých zubů a chlapci nezbývalo nic jiného, než pokývat hlavou. Jí má tykat? Téhle ženské? Dokáže to?

Rychle pozvedl koutky a když viděl, že je vše v pořádku, položil si batůžek na zem a rozhlédl se kolem.

„Zabydlíš se až potom, teď mě ještě následuj, chlapče," opustila ji přetvářka nahrazená vážností. Zamrazilo ho v zádech. Ze všech typů lidí, které neměl rád, ona byla ten nejhorší. Úsměv, vřelost, falešná milost, vše dělá s úsměvem a veškeré výhružky jsou tak skryté za masku laskavosti. Ale každý ji dokázal prokouknout, avšak pohled na veselou tvář, jak říká slova podobná Zabiju tě a Tohle si nepřej, přináší strach a zaražení, ztuhnutí po celém těle.

Otřepal se a šel za paní Hervisovou.

„Takže, abys věděl, jednu z věcí, které netolerujeme, je hluk, křik, práskání dveřmi, voda pocákaná po celé koupelně, špína, puch," vyjmenovávala zároveň s jejími kroky. „Kapesné budeš dostávat dostatečné, oblečení máš už ve skříni, snad bude dobré, do školy půjdeš zítra ráno. Začíná v osm, Lacker tě odveze, takže abys byl o tři čtvrtě připraven."

„Ano, paní Her- Eriso," zakoktal se a snažil vnímat příval informací, s jejichž dodržováním zde může přežít. Bude to tvrdý život, ale zvládne to.

Jakmile ho paní Hervisová opustila, okamžitě si vybalil a nakoukl do svého šatníku. Obyčejná trika, mikiny, vypadali obnošeně, ale pouze při detailním zkoumáním. Neměl jim to za zlé, Kdo by chtěl utrácet pro malého patnáctiletého spratka?

Koukl po notebooku. Ležel schovaný v kožené kabele, ve škvíře pro počítač. Možná... mohl... má možnost...

Vytáhl ho a rozložil. Zapojení bylo jednoduché na to, že on takovou věc nikdy neměl ve vlastnictví. Laptop zavrčel a už nabíhal.

Tak dobře, když přežiju kontakt s Hervisovými, nebude se mi žít tak špatně.

Pomyslel si, když na něj vykoukl obrázek u jména jeho profilu.

_______________

„Timoti," promluvila tiše paní Hervisová, až se chlapec lekl a nadskočil. Nebyl zvyklý, že by se paní zajímala taky o něco jiného než noviny, když takhle vysedávala na sedačce. Měl zakázáno ji jakkoliv rušit při čtení ať už knih, spisů, nebo i těch miniaturních psaníček, takže takové vyrušení ho znepokojilo a malinko rozrušilo.

„Ano?" položil krabičku s máslem na pultík a natáhl se, aby lépe dohlédl na Erisinina záda.

„Co kdybychom přes prázdniny jeli na měsíc do Egypta?"

Timoti se zarazil v půlce pohybu a tak tam stál s nožíkem málem zabořeným do máslové koupele.

„Cože?"

„Budou to první prázdniny u nás a chtěla bych, abychom si je pořádně užili, co říkáš? Jako výročí osmi měsíců u nás?"

„Já... nevím, určitě to bude zajímavé," nevěděl, jak říci, že ho klidně mohou nechat doma, pokud si chtějí užít nějakou dovolenou. Ale co když se právě bojí o něj a o byt?

Jenže zas na druhou stranu, dovolená v Egyptě ho lákala. Možná konečně bude moci navštívit ty přeslavné pyramidy, jejichž obrázky září na obale encyklopedie. Uvidí sfingy, velkou nekonečnou poušť a rozžhavený písek pod nohama. Velbloudy pochodující uprostřed savany, oázu plnou palem a...

Ne, až moc upouští uzdu představ. Už tak je skoro nemožné objevit něco, co nebylo lidským okem jednou spatřeno. Nová technologie ovládla svět a vše je kontrolované a hlídané.

„Pojď, vlastně... s Lackerem jsme o tom už dlouho přemýšleli a už si i nachystali plán. Nudit se určitě nebudeme."

„No tak dobře, zní to skvěle," usmál se a šel pomale a tiše nahoru do svého pokoje.

Wow. Egypt. Ta země tam dole, jejíž historie sahá hluboko. Čeká na mě. Nemohu se dočkat...

________________

Proč? Proč? Proč to na něj působilo tak zvláštně? Proč se obyčejná návštěva změnila v něco... ne. Nezměnila. Pouze se cítil zvláštně, bylo to mnohem silnější, než každé ráno víc jak rok, když projížděli terénním vozem saharou a pozorovali sluneční svit odrážející se od zrnek písku. Oranžová se rozlila po okolí, nebe bylo celé tak teplé...

„Tak, tady přenocujeme," ukázal pan Lacker na malou chatku ze dřeva a kamenní. Vypadala prázdně na rozdíl od ostatních na tomhle prostranství. Nebylo to jak v Káhiře, kdy usínali s pohledem na slunce zapadající za pyramidy.

____________________

„Eh, Timoti," zvolala na chlapce paní Hervisová.

„No?" zastavil se na kroku a vypustil z hlavy tak činnost, kterou se chystal dělat.

„Pojď sem, posaď se," pokynula na starou židli. Ještě nebyla tak vážná, ne že by byla někdy nějak přirozeně zábavná, ale její vážnost byla obrovská a těžce ji zakrývala milosrdenstvím.

„Co se děje?" byl zvědav, zmaten, dokonce se malinko bál.

„Slyšel jsi někdy o faraónovi Menim?" vypustila z úst, hleděla do dáli přes zavřené okno. Nastával jí pohled temnoty pouště.

„No... je mi to povědomé, ale jen tak ze slyšení. Jinak si nevzpomínám, že bych něco takového probíral ve škole nebo tak."

„Takže se dá říct, že nevíš vůbec nic, že?"

Bylo pro Timotiho trapné kývnout hlavou, ale udělal to.

„Je ti dobře?" přehodila téma a zkoumala chlapcův výraz do detailů, aby mohla analyzovat cokoliv, každičkou změnu, byť nepatrnou.

„P-proč by nemělo být?"

„Vypadal jsi bledě, nesvůj," byla si jistá tím, co říkala. Možná jí to dokonce dělalo radost.

„To tím slunkem. Příště si vezmu na hlavu kšiltovku," chtěl rychle ukončit rozhovor, ale paní Hervisová se nedala.

„Timoti... chceš slyšet jeden příběh?" zacházela s ním jak s malým děckem.

Má jinou možnost? Asi ne. Pohodlně se usadil a aniž by odpověděl, poslouchal.

„Kdysi dávno, před více jak tři tisíce lety před naším letopočtem byl Egypt rozdělen na království Horní a Dolní. Dolní království bylo zaostalejší a slabší, ale neustále se samostatně drželo až do oné doby. Meni, král Horního Egypta, spojil obě království v jedno a vznikl Starověký Egypt."

Tak tohle je celkem nezáživný příběh bez nijaké zápletky, pomyslel si Timoti, ale vyčkával, už kvůli slušnosti a vděčnosti, že tenhle „výlet" mohl podstoupit.

„Podle některých archeologů a historiků faraón Meni nikdy neexistoval. Slučují ho s Narmerem, nebo s jeho nástupcem, Hor-Ahem. Jenže nikdo neví o pravdě, která byla ukrývána po tisíciletí až dodnes. Meni opravdu existoval."

Nadechla se, pohodila vlasy a pokračovala dál zahleděna na temnou plochu pouště.

„Faraón Meni pocházel z neznámé rodiny. Mnoho se o něm neví. Vládl ale dlouhou dobu a nakonec zemřel rozsápáním hrochem v řece Nil. Tady končí vědomosti všech učňů. Teď ti otevřu knihu plnou tajemství, která se nikdy nedostala na světlo. Teď se dozvíš pravdu, jenž byla schovávána a kterou se teď dozvíš, teď-"

Zmlkla a pohlédla na Lackera. Otevřel dveře a vešel dovnitř, nejspíš dokouřil svůj balíček cigaret. Vyměnili si důležité pohledy, než někdo z nich promluvil.

„Takže už?"

„Myslím, že je na čase," špitla a čekala, až se i on usadí na místo vedle ní.

„Meni byl velký, velevážený faraón. Jenže nebyla to pouze dobrá strategie a vojenská síla, která dokázala provést tolik úspěchů. Meni nebyl obyčejný a proto je také tak tajemný. Bohové hledali někoho, kdo vytvoří velmoc, obrovskou zemi rozvíjející vědu, kulturu a lidské chápání. Našli a vybrali mladého muže – Meniho – a věnovali mu Zakázanou knihu a obrovskou moc, kterou využil k spojení zemí do Egypta.

Meni za dobu své vlády založil město Memfis, našel si mnoho žen a měl mnoho dětí. Ty děti měli být dědicové jeho moci, měli převzít knihu a vládnout Egyptu. Ale lidé jsou zvířata plahočící po moci a to poznal i sám velký faraón, když o Červené noci byla vyvražděna celá jeho rodina. Všechny jeho družky, narozené i nenarozené děti a hlavně on sám, veliký faraón.

Ne že se neuměl bránit. Byl už velice starý a na tuhle chvíli vrahové čekali. Dýkou propíchli jeho srdce a jeho tělo pohodili do řeky Nil, kde ho lidé druhý den našli a domysleli si legendu o hrochovi.

Jenže vrahové nedomysleli hned několik věcí. Pobitím celé Meniho rodiny nezískali ani kousek z jeho síly, která by jim stejně nebyla k ničemu platná. Aby ji aktivovali a mohli ovládat, potřebovali Zakázanou knihu a ta byla ještě ten den skryta na neznámé místo.

Bohové tušili o spiknutí a faraóna varovali, jenže ten, stár a chtíc, aby na jeho místo nastoupila mladá a svěží krev, nebral jejich varování vážně. Knihu sice ukryl, ale smrti se nevyhnul.

Když to bohové zjistili, ve snaze zachovat darovanou sílu varovali otrokyni, aby o Červené noci utekla, že najde způsob, jak uchránit své dítě.

Není zachováno jméno té otrokyně, ale bylo jasné, že nebyla pouhou služkou v Meniho paláci. Byla s ním dokonce těhotná. Ale aby měl vládce dítě s otrokyní bylo nepřípustné! Nechal ji v paláci s tím, že jakmile porodí, dítě bude zabito.

Ale ona utekla a podle vyprávění těch zasvěcených vyměnila své dítě za právě narozené děťátko v měšťanské čtvrti. Poté zemřela.

Meniho rod byl zachován, uzamknutá síla putovala dál, generaci po generaci... Rod postihlo od té doby mnoho neštěstí, mory, nemoci, nehody...

Je to zvláštní a udivující. Teď si určitě myslíš: Jestli byl opravdu Meniho rod zachován, teď po světě pobíhají tisíce, ba miliony jeho potomků! A jestli ne, tak žádný. Asi by tě nenapadlo, že jediný potomek, v jehož žilách koluje krev Bohy obdarovaného faraóna, stále žije a sedí právě tady."

Dokončila vyprávění, které Timotiho úplně uchytilo do sevření a zatáhlo do představ starověkého života, ukázáním na postavu sedící na staré židli. Na postavu mladého chlapce, který nikde nikdy nebyl, pokud se nepočítají zdi sirotčince nebo jeho nový dům.

Vystrašen se kolem sebe ohlédl, kam to vlastně Erisa ukazuje. Až po chvíli mu došlo, že ukazatel prstu směřuje na Timotiovu hruď.

„No to snad ne," začal se smát, svíral břicho, nemohl se nadechnout. Ještě aby mohl! Tak dobrý vtip už dlouho neslyšel.

„Ale ano," manželé Hervisovy byly úplně vážní.

„Ne ne ne..." uklidňoval se, ale nešlo to. Stále ho něco nutilo k smíchu, jenže ze slušnosti se musel utišit a naslouchal dál těm nesmyslům.

„Ta krev ti proudí v žilách, zlatíčko, myslíš že proč se necítíš dobře? Cítíš přítomnost svých předků a domova!"

„Ale to je blbost, přeci! Nejsem jediný, kdo se necítí dobře, když je tu neuvěřitelné horko!"

„Ale to není tím... Musel jsi to cítit už dříve, i u nás, možná v sirotčinci, jak se v tobě probouzí Meniho síla!"

„Ale vždyť je to absurdní. Nemožné. Jako pohádka to zní dobře, ale pravdu těžko uvěřím," zavrtěl hlavou, nic z vyřčených vět ho nepřesvědčilo. A nic nepřesvědčí. Pohádky mají být pohádky, každý pokus převést je do reálného světa byl tragický, tak proč si hrát na nějakého potomka? Vždyť je to směšné!

„Timoti. Jsme si jisti tvojí pravou identitou. Tví rodiče zahynuli při příchodu z Egypta do Anglie. Tvá matka byla jediná dcera ženy, která pracovala v Káhirské knihovně. Studovala artefakty a zanechala za sebou tajný spis, na něhož jsme shodou náhod a štěstí narazili. Byl tam celý rodokmen, staletí po staletí, vytvořen potomky otroka Sóna-Alha, bratra tvé pra-pra-pra-matky, milenky faraóna Meniho. Není pochyb."

„Taky že nemám pochyby. Je totiž stoprocentně jistý, že jsem obyčejný kluk, kterého jste vytáhli z děcáku!"

„Timoti!" vyskočila z křesla a okřikla paní Hervisová chlapce. Její úsměv opadl, což bylo snad poprvé za celou tu dobu. Svraštěné obočí a tmavé hluboké oči, jež chytily člověka a potápěly ho do hlubin temna, tvořili skrývanou pravou tvář této ženy. Strach nahánějící, nebezpečná, ambiciózní a lstivá žena. To je ona, právě v téhle chvíli. Timoti zmlkl, zapuzoval veškeré protivenství a vztek. Naopak ho ovládalo provinění. Co bude dál?

Erisa uvolnila napjatou tvář, když si uvědomila, že nejspíš spáchala chybu. Pokusila se o úsměv, než ho nasadila na trvalo a usadila se zpět.

„Eh, zlatíčko... Zkus nám věřit. Zkus věřit sám sobě. Zítra pojedeme do Helwanu, je to poblíž trosek Memfisu. Uvidíš, kým jsi."

„Jsem Timoti, dítě ze sirotčince ve Velké Británii. Tím jsem si jist. A proč vlastně tohle děláte? Proč tolik toužíte najít pravdu?"

„Vidíš, co se teď děje? Nemoci, válečné konflikty, hladomor, přírodní katastrofy... Docházejí nám materiály, je nedostatek pitné vody! Země se řítí do chaosu! Ale ty, s tvojí mocí a Zakázanou knihou, dokážeš svět sjednotit a vládnout mu, dokážeš odvrátit všechny budoucí katastrofy!"

„Já? To tak!"

„My chceme zajistit mír, chceme, aby budoucnost světa byla jasná a pozitivní, aby se země očistila od všech skvrn krve a slz," zasnila se Erisa pohledem do tmy, „a jenom ty dokážeš vytvořit takovou budoucnost, v níž by byla pouze láska, radost a bezstarostnost. Ty to dokážeš!"

„Aha, tak to jste měli v plánu hned od začátku? Vzali jste mě odtamtud jenom kvůli vaší vizi?"

„Byl to jeden z důvodů."

No jasně! Kdo by chtěl patnáctiletého dospívajícího kluka, když může mít malou roztomilou dívenku? Jenom blázen a nebo ten, kdo má úmysly osobu využít a odhodit.

„Ale ten další byl, žes nám padl do oka a pouhým pozorováním, jak se staráš o ostatní, jsme si tě oblíbili a zamilovali," dodala klidně.

Timoti nahlas vydechl. Měl chuť se smát, sice ironicky, ale chtěl to. Jenže nemohl. I kdyby mu nevadila přítomnost dvou dalších osob, nemohl by se smát už z důvodu představy, že by vypadal jak šílenci a psychopati z filmů. Pozabíjí vesnici, odříznou jim ruku, ztratí nohu, useknou někomu hlavu a vypíchnou oko – a stále se smějí.

Seděl na židli a přemítal stále dokola tu pohádku o otrokyni a faraónovi s neuvěřitelnou mocí. Ať se na to díval z jakéhokoliv úhlu, pokaždé mu to přišla jako neuvěřitelná povídačka bez nijakého pevného základu.

Ale co má teď dělat?

„Dobře, pojedeme do Helwanu," špitl rozhodně. Copak mu něco udělá návštěva města, právě když jsou na dovolené v Egyptě? Musí to tu prošmejdit, ne? Vždyť Zakázaná kniha, potomci Meniho... To ho nezajímá. Musí si užívat!

____________

Takže je to pravda....

Držel v rukách tisíce let staré dokumenty a pozoroval vybledlé písmo a dával pozor, aby se papyrus nerozpadl. Avšak nakonec uchopil do rukou ten velký svitek a sledoval ho od vršku až dolů. Nejspíš si uvědomovali, že rozklad materiálů znemožní vidění pravdy a proto rodokmen přepisovali, až nevznikla tahle největší a nejnovější obdoba.

Na samém vrcholu byl sám veliký faraón a ve svorce s ním několik manželek a ona chudobná otrokyně. Synové a dcery ani nedožili dospělosti a tudíž nemohli mít děti, takže to byly slepá místa. Šipky dál ukazovali partnery a potomky, kteří se rozšiřovali a zužovali, smrt a tragédie po tisíciletí uchovávala Meniho rod v malém počtu. A na konci stála dva jména. Byla napsána čerstvě vzhledem k zaznamenání dřívějších osob, stará nanejvýš pár desítek let.

Přejel po nich prsem, srdce mu začalo rychle a vzrušeně bít.

Mami... Tati...

Skryt obličejem před zraky manželů Hervisových si představoval, jak asi mohli vypadat, jak voněli, jak zněl jejich smích...

Než ho ze snění neprobudila ona zrádná myšlenka.

Jsi dědic.

____________

„Strýci Johne, strýci Johne, už mě štve to stálé opakování a strýčkování! Už ať je ten zatracenej konec! Sakra! Proč jste mě vlastně našli?!" nadával a mručel si do vousů starý vrásčitý chlapík s plnovousem a pivním pupkem.

„Neměli jsme jinou možnost," paní Hervivová byla smrtelně vážná, působila úplně jinak, než kdykoliv jindy. Jakoby ji ovládl démon, zlá aura se rozprostírala všude kolem ní. V očích neměla ani jiskřičku milosti.

„Tak co se ksakru děje? Už jednou jste přišli se stejným přístupem a už nechci znova srát do kyblíku na ulici. Vypadněte odsaď a vemte si to otravný děcko sebou. Byla to jen moje dobrá vůle, že jsem se k tomu vašemu hraní přidal, ale už to skončilo! Jestli nic nemáte, děte!"

„Pane Hackelbussi, nezapomeňte, že jsme to my, kdo vás zbavit vašeho šéfa a dostal na vyšší místo. Byla to jen ošklivá náhoda, že do Káhiry přijel francouzský detektiv na dovolenou a vrtal do všeho nos. Ale z vazby jste se dostal, ne?"

Místo nějaké ozvěny nadutý chlap pouze zabrblal do plnovousu.

„A to otravný děcko, jak ho nazýváte, je syn Amunet Sil-Ahdijové. Snad si vzpomínáte na ten den, kdy přišla na práh vašich dveří s prosbou, abyste otevřel dveře do speciálního oddělení knihovny, ne?"

„O- on? Její... syn?" zakoktal se, jeho zájem byl rázem jiný.

„Ano. Prvorozený a jediný. Člen Meniho rodu."

„Takže... on dokáže..."

„Zatím ještě ne, ale jsou poznat nějaké známky. Musí nejprve aktivovat svou moc pomocí Zakázané knihy, jejíž poloha je někde v téhle Sahaře."

„Aha... a vy chcete získat tu knihu, že ano?"

„Bohužel, ta kniha samotná nám bude k ničemu. Magické texty jsou pouze pro následovníka pokolení."

„Takže k čemu vám bude? Loutka?" vyzvídal, napínal každou část svého robustného těla. Ještě nic ho nezaujalo tak moc, jako povídání o prastaré pověsti Egypta.

„Loutkou je právě teď. Potom to však bude unavující..."

„Zabijete ho a získáte jeho moc, že ano?" roztáhl rty schované pod závojem vlasů do širokého úšklebku.

„S jeho zabitím nic nedocílíme. Jeho moc akorát nadobro zmizí, ne že vás napadne nějaká ztřeštěná myšlenka," přidal se k rozhovoru tichý, ale přesto inteligentní pan Hervis.

„Tak to vám ale bude k ničemu."

„A přesto ne. Právě proto jsme za vámi přišli, pane Hackelbussi," pozvedla obočí a poté přimhouřila oči, podezřívavý až vražedný pohled přinášel nervozitu a nutkání se vším souhlasit.

„Potřebujeme... Chaijhimskou dýku."

Tlouštík vytřeštil oči, až to málem vaky stáří pod nimi neunesly.

„Co-cože?"

„Chaijhimská dýka. Kde je?"

„O ní jsem dlouho neslyšel... možná nějaká záloha mi osvěží paměť."

„Kde. Je."

Vražedná aura kolem manželů Hervisových přiměla muže nezahrávat si s vlastním životem. Zhluboka se nadechl, než odpověděl a prohraně klesl rameny.

„Je v jednom z nejstřeženějších trezorů v muzeu. Proč ji chcete?"

„Znáte tu legendu, co o ní koluje? Je tak stará, ale zachovalá, jakoby ji nějaká moc chránila před sílou stáří. Je tak stará, že by mohla zažít i smrt faraóna Meniho, ne? Její podobizna je znak, kterou byl rodokmen zapečetěn. Stejný znak zdobí i malby v pyramidách. A navíc... vlastnil ji sám Caesar, Alexander Veliký i Napoleon."

„A co s tím má bejt?" nedocházelo starému muži.

„Touhle dýkou byl zabit Meni a do ní vnikla jeho moc. Jenže nikdo ji neuměl ovládat, nedokázal moc přenést do sebe samého. Ale se Zakázanou knihou... Získáme ji i dýku a když Timoti aktivuje svoji moc, bude svět náš... Ale to už jsme vám řekli moc, pane Hackelbussi. Dáte nám Chaijhimskou dýku, nebo chcete skončit rozsápán hrochy v řece Nil?"

Místností se ozvalo hlasité polknutí.

________________

Seděl. Bylo příjemně, žádné vedro, pouze teplý vánek rozfoukával vlasy a osvěžoval obličej.

Je blízko, cítí to. Najít ji však stále bude těžké. Že by se pod tunami písku schovávala tajná, přes pět tisíc let stará komnata, nebo ten pocit je jenom přítomnost jejích částí rozložené se zrnky písku o celé Sahaře?

Pak však nebude moc zachránit zemi před záhubou. Lidé se zničí navzájem, to přece nemůže dopustit!

Ve vedlejším domku se už zhaslo. Taky by měl jít spát, ale přesto tu stále posedává a vyčkává.

Přejelo jím zamražení po těle.

Nevěřím jim.