Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Under the heaven

Tohle dílo už bylo zasaženo mojí korejskou mánií, což se projevilo na jménech, přestože děj se kpopu vůbec netýkal, pouze korejské a japonské mafie.

Celkem mě mrzí, že jsem to nedopsala, dostala se možná do pětiny? Vlastně ani tam ne.

Anotace:

Mafii trápí Žhář. Jaehyo byl dosud se svojí prací v undergroundu relativně spokojen, avšak tahle likvidace drog mu dost zavařuje. O to více se mu otočí život vzhůru nohama, když při jednom požáru nalezne na místě zmateného mladíka Jin-Sola. Je tento naivní Jin-Sol Žhář nebo není? Ale proč je všechno kolem něj tak tajemné? Co je zač?

Protože nemá smysl nespoilerovat, když to není a nikdy nebude.

Jaehyo podezírá Jin-Sola, že trpí rozdvojenou osobností, z čehož ta druhá je Žhář. Samotný kluk má občas nějaké podivné sny o ohni. Mezitím proběhne pár pletek s mafií, s policí, vyhoří další sklad(y) a naše dvojka si taky něco začne. Jenže Jin-Sol je opět nachytán při činu, a přestože si nic nepamatuje, že by oheň založil, nakonec si nějak rozvzpomene. Že on je Anděl, který má zničit tuhle špinavou a hříšnou společnosti. Jenže při požárech umírají lidí. A on nechce více škodit Jaehyovi.

__________

Kšeft první

Temná noc nás ukrývala před okolním světem. Byla to pokrývka, která nás uzavírala a nedovolila vnějšímu okolí se k nám dostat. Cítili jsme se pod ní bezpečně, v té tmě a světle neonových nápisů, tohle byl náš život a my si ho vážili. Možná ne dostatečně...

Otevřel jsem šéfovi dveře. Vešel jako vždycky, nadnesená chůze, drsný a nelítostný výraz, sluneční brýle zakrývající černé oči přinášející buď prachy, nebo mizinu. Každé zaboření jeho noh do měkkého koberce dávalo celému klubu najevo, že přichází boss a že si maj dát pozor, aby ho nikdo nenaštval. A v tom nejlepším případě si dohodí kšeft a jejich skromná dlaň se naplní milovanou bílou látkou - drogou.

Ihned jsem vykročil za ním, jako jeden z jeho služebníků, hraček, poslíčků... koberec se mi nezdál tak měkký jako před chvílí. Byl obyčejný, vyšlapaný, ačkoliv si zachovával barvu, bylo znát, že po něm prošlo nemálo lidí.

Na konci chodbičky, kde se vášnivě líbající páry raději vzdalovali před bossem, už čekal nějaký obchodník a hluboce se uklonil. V jeho pozadí se pohybovali lasery, duněla hudba, barmani házeli šejky a lidé se vlnili v rytmu hudby. Byla to jako extáze, jen se hýbat a hýbat, dát si drink a pokračovat. Přilepit se na krásného kluka a skrýt se před zraky ostatních...

"Rád vás vidím, Oguro Yakamura," představil se japonsky. Ah, takže tohle je ten obchodník, o kterým mi šéf vyprávěl? Čekal jsem někoho... drsnějšího. Ne tohoto chlapíka, který vypadá jen jako přežraný businessman či politik. Nejspíš se přidal do branže později a nepříliš se motá do tohoto světa. Podle mého mínění vše nechává na výkonných poslíčcích a objevuje se jen příležitostně, spíše si užívá bohatého života bez nijakých problémů. Neskrývá se, neorganizuje. Ale i tak si dal pořádně zabrat, objevit se zde v takovém pochybném klubu.

"Já také, jméno vám říkat nemusím, ne?" promluvil také v japonštině a probodával ho skrze sluneční brýle.

"Stejně vaše jméno znám," namítl Japonec.

"A jaká je vaše jistota, že je pravé?"

Ano, jméno nebo přezdívka, jak chcete, Shin Yong Hee, není pravé. Šéf má mnoho jmén a mnoho tváří, ale nikdo ještě nezjistil jeho pravou totožnost. Ale protože tohle je nejpoužívanější a také nejhledanější podle policejního seznamu, často ho tak volám i já sám.

Každopádně pan Yakamura vypadal, že by šéfa nejradši na místě zastřelil. Zachoval si však vážnou tvář a jen se zlehka pousmál.

"Ale už jak jsem vyslovil, chci, aby tohle setkání zůstalo důvěrné," změřil si mě očima.

"Nebojte, nikdo z mých lidí co tu dnes jsou japonsky neumí, zůstane to jen mezi námi," ujistil ho boss úsměvem. Jo, zapomněl říct že skoro nikdo. Já a můj schovaný přijímač jsme panu bohatému rozuměli perfektně.

"Nepůjdeme se usadit?" navrhl pan Yakamura a dal se do kroku. Vypadá to, že měl předem rezervovaný box jen pro tuhle schůzi a tak šéf a já jsme usedli na studenou, nevyhřátou, ale ne tak moc zakouřenou sedačku rudé barvy.

"Ehm, prosím, sám jsem nedovolil mým bodyguardům přijít ke mně blíž po čas schůze, respektujte to."

"Však já to respektuji," nadzvedl obočí šéf a jemně nadzvedl koutky úst.

"Ano, tak proto, prosím," znovu na mě pokukl.

"Ah, myslíte Jaehya? Ten nebude přítěž, věřte mi. Je to můj největší důvěrník a chci ho mít u sebe. Nebojte, nerozumí vám," znovu ho šéf ujistil a já jako vždy zachovával vážnou tvář, ačkoliv uvnitř mě jsem se smál jako vždy, když na podobné situace dojde. Avšak nic z mého vnitřního vyjádření nesmí na povrch byť malinko uniknout.

"Jak myslíte," začal obchodník a s ním i probírání kšeftu za spousty peněz. Já tiše naslouchal, nevyjádřil ani změnu v mém obličeji a tiše odpočívával sekundy, minuty až neubyla celá hodina.

"Takže jsme domluveni, ano?" řekl při odchodu Japonec.

"Jistěže," uklonil se šéf. "Šťastnou cestu."

Chvíli jsme pozorovali mizící záda politika a poté usedli zpět na sedačku.

"Máš vše, co jsem chtěl?" obrátil se na mě boss, už normálně korejsky.

"Ano," kývl jsem.

"Nu dobrá, asi si dám menší oraz, než se vrátíme zpět," zívl si a opřel se o kožené opěradlo.

"Mám zarezervovat pokoj?" otázal jsem se.

"Jistě, jako vždy," usmál se a odešel do davu nabrat nějaké dívky. Moje práce byla jasná. Zavolat do pánova nejoblíbenějšího motelu, aby nestrávil noc s holkama někde na ulici. Práce jasná, rychlá, jednoduchá... Přece se toho tolik nezměnilo od té doby, kdy jsem dělal pomocníka v jedné firmě. Tam se dělo úplně to samé. Starání se o průběh schůzek, rezervování apartmánů, zjišťování novinek a informací... Jo, ale tamto bylo alespoň legální, zatímco teď je ze mě tzv. Jaehyo, jedna z šéfových rukou.

Vrátil bych ty časy. Ale tolik let vzpomínky zamlžují a sám nevím, jestli není tohle pro mě lepší. Možná proto, že nebylo jiné cesty a také není. Když se člověk zadluží, aby nenechal svého bližního umřít, není jiná možnost kromě smrti, být na téhle stezce. A už si nestěžuji. Jak říkám, léta vzpomínky zamlžují, ale také vytvářejí nové, ostřejší a lepší. Takže sbohem chvíle, kdy jsem se třásl strachy, kdy jsem zmlátil první skupinu lidí a kdy jsem poprvé vydíral chudou ženu s dětmi. Pravidla jsou pravidla a ať se to zdá nebo ne, i tady platí a nesmí se porušovat. A díky mojí vůli, která každou chvílí sílila spolu s mým tělem, jsem se dostal tak vysoko. Možná je můj dluh už splacen, avšak nechci se objevit v realitě. Nedokázal bych se vrátit do normálního života, i když to tak strašně chci. Mít ženu, založit rodinu, chodit poslušně do práce... Dávno jsem se s tou představou rozloučil.

Možná že mě rodina čeká, někde v dálce, a možná si u šéfa vysloužím pěkný tučný bonusek, ale ohrožovat ji dennodenně, bát se vyjít s nimi na ulici, aby mne nikdo nepoznal... Nedokázal bych je vystavit takovému riziku. Možná časem, možná... by to mohlo jít. A ten tučný základ tam určitě bude.

Jo, penízky moje, brzo se mi nasypete do dlaní. A to je jeden z důvodů, proč u šéfa stále zůstávám. Peníze, strach, zvyk, ale i příjemné prostředí... Snad všechno.

...

Co tu dělá?

Položil jsem mobil a strčil ho do kapsy, stále si prohlížeje tu osobu na rohu chodbičky.

Nejspíš je to naléhavé.

Vstal jsem, několikrát se ohlídl a šel stále jedním směrem, dokud jsem nezastavil u té postavy.

"Kyune, co se děje?" nedokázal jsem to vyčíst z pouhého výrazu.

"Spálil to," pravil heslovitě.

"Kdo?" nechápal jsem. "Co?"

"Sklad. TEN sklad. Můj boss šílí, bude vyslýchat."

"Cože? Sakra ale jak... a... víte jistě, že to byl ON?"

"Není pochyb. Jak by jinak věděl? Policie tam čmuchá, za chvíli se to objeví na netu. Zítra očekávej zajímavou reportáž," domluvil a otočil se.

"Kyune! Hej, Kyune!" už se neotočil.

"Hodně štěstí," špitl jsem tiše. Čeká ho rušné období. Jako jeden z nejmladších poslíčků a ještě k tomu přítelíček s vedlejším gangem... určitě bude brutálně vyslýchán ze zrady. Jeho šéfek je až moc tvrdohlavý a bude si myslet, že úkryt prozradil někdo z pomocníků.

Kyun se tu objevil, aby mi dal případné sbohem, kdyby to bylo až moc zlé.

Došel jsem zpět k boxu. Šéf byl už obklopen sexy dívkami, které se mi plazili po těle jako nenažraní hadi vyhlížející další oběť.

"Kdes byl?"

Usedl jsem a zdrceně pravil:

"Objevil se tu Kyun. Shořel jim sklad."

Šéfa to šokovalo, ale nemohl jsem říct jestli pozitivně či negativně. Má pryč další konkurenci, ale není to až moc nápadné? Co má ON za lubem?

"Šéfe, měli bychom si dát pozor!" nedal jsem si a musel zakročit.

"Ale proč, Jaehyo?" blaženě pověděl, rozvalen na sedačce s nemalou společností.

"Co když-"

"Ale prosím tě. Mám největší ostrahu, neunikne informace o místech úkrytů, nikdo mě nepodvede. Tím pádem nikdo mi nic nepodpálí."

"Měli bychom ho zastavit," vyrazilo mi z úst. Musíme něco podniknout, najít ho, domluvit se s ním, podplatit, nebo případně i unést a někam zavřít. Tady jde o naši bezpečnost a nedovolím, aby našli náš úkryt!

"A proč? Ničí mi konkurenci. Pokud to dělá, jsem spokojen. Na co si takhle škodit?" šéf byl stále v klidu.

"Může nám uškodit víc, jestli přijde na nás-"

"Relaxuj Jaehyo, dokud máš čas. Klidně ti propůjčím jednu z těchto slečen," hodil po mě očko skrze sluneční brýle. Já si změřil všechny dívky. Byly krásné, to ano, dlouhovlasé, až na jednu, která měla krátký sestřih a delší vlasy na jedné straně než na druhé. Krátké a vyzývavé oblečení jim odkrývalo mnoho partií, každá dokonale zakřivená a vábící si šáhnout. Nebyly příliš zmalované. Nepotřebovaly to. Byly nádherné až až a to teprve jejich pohyby při chůzi, tančení a nakonec v posteli.

"Ne, to není zapotřebí," promluvil jsem nakonec s rozhodnutím, že já si dám zase oraz od holek. Možná že dokáží člověka uspokojit za balíček prachů, ale stále to není ono a já se ráno probouzím se zvláštním pocitem a myšlenkou: co tu dělám?

Poté jsem umlkl. Už jsem nic neřekl. Jen jsem seděl, přemýšlel a vyčkával, až se konečně můžu vrátit do svého pokoje v motelu.

Kšeft druhý

Bylo brzo na vstávání a pozdě na to jít spát.

Hodiny, na které člověk normálně nepomyslí, a já v nich žiji skoro každou noc.

Nějaký obchod, nějaká událost, šéfovo usmyslení, vždy v tom je něco z práce a tudíž z mého života. A proto se plachtím silným větrem pod noční oblohou a hledám něco, co by mě zabavilo. Stále mě tíží ta stejná myšlenka.

Kyun se stále ještě neobjevil. A asi bych měl jako správný přítel pomoci, v tomhle světě se řídíme pravidlem: nestrkej nos do cizích věcí. Není nic co bych mohl udělat, jen čekat a případně to vše hodit za hlavu. Kéž by to šlo.

Podsvětí dokáže být velice kruté, ale o tom snad nemusím nikoho poučovat. Když si jeden nedá pozor, hned je zmlácený, v nemocnici či na hřbitově. Místní styl života učí nováčky, že si mají dávat pozor a po čase se před nimi se zase chrání další nováčci. Je to nekonečný kruh krutosti, kdy každý nový, který má v sobě jen špetku lítosti, je hned zapuzen hluboko pod zem a musí se dlouho z ní vyhrabávat. A ponaučení? Rychle v sobě potlač člověka, jsi jen zvíře které koná rozkazy... a po čase můžeš člověka zase v sobě probudit, bude všechno pohádkové... až na vnitřní pocit, že už nikdo není tím, čím býval a ta doba života jako zvíře zanechala trvalé následky.

Já se dlouho vyhrabával z jámy lidskosti, než mi došlo, že tady člověk prostě musí být tvrdej a nesmí si dovolit ani jednou zaváhat, jestli chce přežít. A i když to šlo těžce, vypracoval jsem se sem, na potulního chlápka, kterej se nemusí bát náhlých útoků. Ti chytří ví, že on je pomocník šéfa gangu Gip-Eun Bam a že jakékoliv zajetí, pokud by se to někomu podařilo, nepřinese nic dobrého. Ti hloupější to zkouší, ale stačí jeden chvat a jsou na zemi. Netuší, koho přepadávají a ještě k tomu v cizím teritoriu. Mají se hodně co učit.

Ale stále je to nebezpečné. Je to velmi nebezpečné. A často se přistihnu při otázkách typu: Co je horší? Být zmlácen cizím gangem skoro k smrti či být přichycen policií při kšeftíku a zavřen do basy?

Ačkoliv se to zdá zatím neuvěřitelné, moje štěstí se doteď soustředilo jen a pouze na to, aby policejní auto bylo ode mě vzdálené víc jak sto metrů. A já jsem rád. Mohu se poflakovat, dělat cokoliv, sice ne s velkou jistotou bezpečí, ale přesto. A stejně jako jindy, i teď ve volném čase trávím chvíle procházením se pod širým nebem, které mi vždy připomíná, že ať sem kdekoliv a v jakékoliv životní situaci, ať jsem ztracen nebo ne sám sebou, nebe je znamení volnosti a největší přírodní krásy; každý člověk ho vidí a má nad sebou a to máme všichni společné.

Uslyšel jsem ženský výkřik. Byl nedaleko ode mě. Oznamoval, že nějakého muže přepadla nálada znásilnit si náhodnou ženu, zbloudilou a ztracenou na tomhle špinavém místě. Nemohl jsem nic dělat. Ani jsem nechtěl. Tady tyhle záchranářské pudy mě dávno opustili. Už je pro mne snadné cokoliv předstírat.

Půjdu rovně, obejdu sklad a vrátím se na motel. Možná by se po cestě našla nějaká dívka, která by měla zájem - nenásilně. Pomyslel jsem si a mírně zpomalil. Vážně nikam nespěchám, čas je někdy tak pomalý a tahavý, že člověk chce, aby se konečně dostal do chvil, kdy ubíhá rychle jako voda v potoce a nezdržuje se někde v nádrži.

Zpoza pár oprýskaných domků se vynořil menší polorozpadlý sklad, vypadaje opuštěně a zapomenut. Jak by mohl někdo vědět, že v takové velké budově, ve dne bijící do očí, se skrývá xx kil různých drog a zbraní? Vše je ale řádně chované. Kdo by potřeboval čumily, kteří hledaj jen adrenalin z vloupání se do neznámého objektu? Ale i přes svoji nápaditost nikdo nepřišel na to schované zboží. Ani pár policejních zátahů.

Ach, budovo, zítra se zase uvidíme. Budeš na mě čekat?

Zmocnil se mě nepříjemný pocit. Znovu mojí hlavou probleskly reportáže z televize, záběry hořících budov, které byly naprosto odlišené, až na jednu společnou věc - uchovávali zboží ničící životy.

"Ne, Jaehyo, uklidni se. Tolik let si ani nezaváhal, nezapochyboval. Takže ani teď ne," mumlal jsem si pro sebe. Musím se zbavit toho pocitu. Proč jsem najednou tak paranoidní, tak hysterický? Raději jsem se otočil a vyrazil do kroku. Bude lepší, když budu co nejdříve na pokoji. Ale...

Podíval jsem se znova. Budova se na mě usmívala, její vypouklá střecha znázorňovala nadzvednuté obočí, obdélníková okna položená na delší stranu zase smějící se oči. Ano, copak by se mohlo téhle budově stát? Usmál jsem se a otočil se vpřed.

To se mi zdálo. Ano.

Ten oranžový záblesk byla moje halucinace, nejspíš jsem přepracovaný a vystresovaný.

Ale copak udělá malé otočení na ujištění, že je vše v pořádku?

Nic. A proto jsem se znovu podíval na tu budovu.

Něco tam svítí. Něco ozařuje stěnu, ale zdroj je skrytý za zdí předního domku.

Žeby-? Ne... nějaká děcka se zase snaží dostat dovnitř. Ale... zase tam udělají bordel a zítra musí být všechno perfektní. Půjdu je vyhnat.

Vrátil jsem se pár kroky zpět, aby mi nový úhel pohledu dovolil objevit narušitele. Srdce mi naskočilo.

Chtěl jsem chňapnout po mobilu, ale neměl jsem tu sílu. Byl jsem v šoku, vždyť náš gang je hodně soukromý a není možnost úniku nějaké informace!

Takže ON někoho vydíral? Takhle to dělá? A pak se chová jako pomocník zákona? No to ne!

Není čas zavolat posily, musím ho zneškodnit sám, ještě dříve, než se ta ohnivá pochodeň dotkne země. Divím se, že ji má tak krátkou a teplo ohně mu neuškodí.

Tiše jsem se plížil, nestačil kontrolovat jeho pohyby. Hlavně ať se oheň nedotkne ničeho, co polil benzínem nebo jinou látkou používanou jako urychlovač.

Už se skláněl. Oheň plápolal a bodal mě do očí jako jediné světlo ve tmě. Blížil jsem se tiše a všiml si, že jeho postava není velká či mohutná, musí to být velmi mladý kluk. Takže on je jenom poslíček? Nikdy by mě nenapadlo, že ten žhář je vlastně skupina, velmi organizovaná. Ať tak či onak, musím zachránit sklad.

Už jsem byl pár kroků k němu. Divím se, že si mě nevšiml. Zdejší terén nebyl nejlepší a nohou jsem pošramotil několika kamínky a větvičkami. Ale on ne. Byl až neobyčejně pomalý, jako v transu. Udivovalo mě to, že jsem se za jeho záda dostal až překvapivě rychle. A nezaváhal jsem. Jedním chvatem jsem ho svalil dozadu, ale přitom upustil tu velice krátkou pochodeň a spadla na zem. Na moje "né" bylo pozdě. Avšak... ohýnek plápolal v trávě, spaloval suché spadené listí a trávu sežehlou sluncem. Žádný urychlovač. Byl jsem udivený, ale také oddechnutý. Začal jsem věnovat pozornost té chlapecké hlavě v mém sevření.

"Au, Au! N-nechte toho! P-prosím!" začal koktat. Neviděl jsem jeho obličej pořádně kvůli tmě, ohýnek pouze ozařoval jeho obrysy. Ale přesto díky našemu očnímu kontaktu jsem dokázal vyčíst vyděšenost, strach. Má se bát co proto.

"Pusťte mě! Prosím! K-kde to jsem?" koktal dál. Poté jsem ho dalším pohybem omráčil. Teď není čas na otázky. Teď se musím uhasit ten ohýnek, dostat se pryč a svázat toho chlapečka. Snad z něj něco dostanu.

Postarat se o oheň nebylo vůbec těžké. Mnohem těžší bylo přepašovat bezvládné tělo ulicemi až k motelu. I když tahle čtvrť je pouhá špína a kriminál, chodit po ulici s tělem je přesto nápadné. Stejně jako znásilnění, která se raději odehrávají v menších uličkách, i já jsem zamířil do nejtemnějších koutů města pod širým nebem a razil si to na pokoj. Nemohu ho zanést jinam. Nechci šéfa rušit, ať je kdekoliv, a stejně tak i jediný členy gangu, kterým důvěřuji. Bude lepší jim ho přivést až zítra a s informacemi navíc.

Konečně jsem za sebou zamknul dveře, klíč schoval do knihy v šuplíku, tělo prohledal a přivázal k židli. Neměl u sebe žádné doklady, nic. Zvláštní.

Konečně jsem si ho mohl prohlédnout.

Vypadal obyčejně a mohu říct, že i nevinně. Měl opravdu jemný obličejík lehce trojúhelníkového tvaru, plné rty avšak malé. Jeho obočí nebylo zakřiveno, ani nějak zarostlé, spíše ho dělalo ještě nevinnějším. Připadal mi, jako by se omlouval za nic i přesto, že spí. Uhladil jsem mu čupřinu černých vlasů, jenž okamžitě zakryly čelo a cápaly až k očním víčkům. A můj další postřeh byl jeho pokožka. Byla jak dítěte, hladká a sametová.

Tcha. Takže tenhle suchar že má být jeden z žhářů?

Tenké ručičky, přirozeně štíhlý s plochou hrudí, hranaté ale ohebné tělo...

Stejně nemůže mít kolem devatenácti, to jsem si jistý. Tak zas velká odchylka to není, pět let... A k tomu všemu měl zajímavou vůni. Ne lehce popsatelnou. Žádné výrazné deodoranty, něco mnohem přirozenějšího...

Sedl jsem si na postel, prohlížel si ho a přemýšlel zároveň.

Normálně bych si řekl, že není možné, aby tenhle kluk dělal takové věci. Ale po tom, co jsem ho viděl, prostě musím věřit. Nejspíš ho někdo donutil, vydíral. Ačkoliv se pohybuji ve světě zločinců už nějakou dobu, u něj bych vážně neřekl, že by se jedním stal. Hm.

Vypadá spíš jako nějaký model. Ne, jako idol, popový zpěvák. Ten, k němuž zhlíží miliony děvčat, usmívají se při každém pohledu byť na jeho obyčejnou fotku, poslouchají jeho písničky stále dokola, pouštějí videa s ním a každý den, i několikrát, sledují jeho twitter. Přesněji řečeno - stalkují ho po internetu. Myslím že už jeho vzhled by ho udělal velmi oblíbeným.

Ne že bych já vypadal špatně, to ne. Mám víceméně oválný obličej a výrazné oči. Malinko propadlé tváře mi zvýrazňují lícní kosti a čelisti a já tak působím dospěleji. Ale jinak působím jako jiný, obyčejný chlap. Snad.

Uvědomil jsem si, že mám dlaně na svém obličeji, jako bych si prověřoval své křivky. Okamžitě jsem se uklidnil a soustředil na osobu přede mnou. Konečně se začala probouzet.

Chlapec zvedl hlavu do přímé polohy, už se nepotřeboval opírat o opěradlo. Jeho oči zamrkali, v té chvíli si uvědomil, že se nemůže hnout a začal panikařit.

"Pomoc! Pomoc! POMOC!" rozeřval se po celém pokoji. Musel jsem mu okamžitě zavázat pusu. A to jsem si myslel, že spolu hodíme řeč. Stála se pokoušel vydávat hlasy, ale s hadrem v ústech je to trochu obtížné.

Přiklonil jsem se k němu a usmál se.

"Odvážu tě, ale jen když budeš hodný a řekneš mi všechno, co chci vědět, ano?" samozřejmě že ho neodvážu. Je to důležitý pachatel, člen žhářského spolku, o němž v televizi neustále hlásají. Žhář, který zapaluje pouze majetek zkorumpovaných politiků a různých gangů. Neboli tajemný žhář, kterému lidé říkají jednoduše Jeong-ui . Cítím se jako vlastník převratného objevu, Jeong-ui není jedna osoba, ale mnoho osob využívající nevinné lidi. Že bych hodil anonymního typa do televize?

Zkřivil čelo, pohled do těch černých očí mi jakoby pravil to, co mi chce sdělit. Že lžu. Ale já se nedal.

"Tak budeš hodný?"

Jeho obličej nepotvrdil žádný převrat, stále se mračil.

"Tak dobře, rozvážu tě, jestli budeš hodný a hlavně neutečeš. A neboj se, postarám se o to, že budeš žít," musel jsem povolit své podmínky. Vypadalo to, že si to rozmyslel, tak jsem mu opatrně povolil šátek.

"Proč mě tu držíte?" ihned vyhrkl, celý zmatený, vyděšený a plný strachu.

"Protože mi dlužíš pár odpovědí," sedl jsem si zpět na postel a opřel se lokty o stehna.

"Ale já nic nevím, já nic neudělal," tikal vyděšeně očima ze strany na stranu.

"Vážně? Tak proč si chtěl popálit to skladiště?" přivřel jsem oči a neuhnul. Už mi ten jeho nevinný vzhled začíná lézt na nervy. Nespíš jsem se mýlil a on není tak čistý, jak vypadá. Herectví mu jde vážně dobře. Sakra! Ten klučina jen vystrašeně vytřeštil oči a zase začal koktat.

"A-ale j-já nic neudělal!" samozřejmě že ne, zastavil jsem ho v čas. Ale mohl udělat.

"Hele, odpověz mi a půjde to podobném," snažil jsem se být milý. "Tak kdo ti to nařídil? Vydírají tě? Nebo pro ně pracuješ?"

"A-ale já-" přišlo mi to, jako by se chtěl každou chvíli rozplakat. Oči se mu leskly, obočí měl zkroucené a na bradě se mu tvořily ďolíčky.

"Řekni to a nic se ti nestane," opakoval jsem tiše a pomale.

"A-ale vy lžete," špitl, stále v to stavu: bojím se a chci brečet jako malé děcko.

"Já nelžu, to ty jsi ten, kdo lže. Chtěl si podpálit skladiště, viděl jsem tě a zajal jsem tě. Tak mi tady nekecej blbosti," už jsem vážně ztrácel trpělivost. Jenže ten chlapeček stále hrál neviňátko, které nic neví a nezná.

"A-ale j-jaké skladiště?"

"Neříkej mi že nevíš, co byla ta velká budova zač," zavrčel jsem.

"Jaká budova?"

"Dost!" přihnal jsem se k němu, taháním za vlasy jsem mu zaklonil hlavu a tiše jsem mu promlouval do obličeje.

"Nedělej že nic nevíš a nesnaž se hrát na nevinného. Já tě viděl a to mi nezamluvíš. Jenom řekni, kdo tě poslal. Už tak si to sám zhoršuješ," šeptal jsem chladně a děsivě, zvuk mého hlasu se mu zapichoval do myšlenek a můj pohled mu vykouzlí mnoho nočních můr. Všiml jsem si, jak se třese, jako malé dítě. A z jeho očí ukápla slza.

"A-ale já n-nic nevím!"

Tak takhle ne. Už mě jeho hra nebaví, nemám trpělivost ani náladu. Chci a potřebuju zjistit, kdo má tohle všechno na krku. A ani jeho dokonalá tvářička mě nezastaví.

"Mpch!" pustil jsem jeho vlasy a oddálil se. Nejspíš si už usmyslel, že ho nechám být, ale omyl. Pěst přistála v jeho hrudi, chtěl vyjeknout, ale místo toho se snažil popadnout dech a ještě více se rozbrečel.

"P-prosím! Já nic nevím! Jen jsem večer šel spát a spal a pak jsem vás uviděl!" křičel upřímně z té největší hlouby svého srdce. Nemyslím, že by lhal, ale vzhledem k tomu, co jsem viděl...

"Potkal jsi v nejbližší době někoho zvláštního?" promluvil jsem klidným hlasem, ale on zůstal stále celý roztěkaný a zoufalý.

"Ne," jeho šepot byl sotva slyšitelný.

"Vážně?" což je opravdu divné. Jestli si vážně nic nepamatuje, musel být buď náměsíčný, ale to by ho nezavedlo podpálit nějakou budovu a už vůbec ne budovy s temnou historií. A tak mě napadlo, jestli pak ten pravý Jeong-ui není nějaký hypnotizér. Hodně praštěná teorie vzhledem k tomu, že jsem na ni přišel já, kriminálník žijící přes pět let ve světě peněz, drog a sexu.

Ah, o čem sakra přemýšlím. Je to prostě jednoduché. Sehnali mladého chudinku chlapečka, který bude tak neodolatelný a úžasný herec, že mu všichni uvěří. Nejspíš stále lže a jedna rána do břicha mu byla malá.

"Ne," zopakoval tiše, ale jistě.

"Hm, tak to je mi líto," a znovu jsem mu vrazil pěst do toho stejného místa. Se svěšenou hlavou jenom ztěžka oddychoval, občas jsem uslyšel i zavzlykání.

"Máš poslední možnost říct mi pravdu. Protože až tě zítra předám šéfovi, ten tě šetřit pro vytáhnutí informací nebude."

"Ale.. já opravdu... nic nevím..."

"Hm, když to říkáš," rozvalil jsem se na posteli a polehával. Natáhl jsem se pro ovladač a pustil hudbu, ihned začala hrát rocková píseň, jenž rozezvonila pokoj a připomněla mi, že je noc, že jsem mimo službu a nemusím se stresovat nebo špinit zbytečně ruce. Budu relaxovat a ať si s ním pohraje až šéf.

"Máš hlad? Žízeň?" opřel jsem se lokty a zakoukal na zničeného chlapce. Ani nezvedl hlavu, vůbec si nevšímal, že jsem něco řekl. Buď přemýšlel o další strategii, nebo jednoduše byl tak vykukaný, že nedokázal nic dělat a jen se modlil, aby se všechno vrátilo do původního stavu.

"Tak nic," ležel jsem dál, pohyboval nohou do rytmu a zpíval známá slova písně. Ach, relax... ten mi po těch rušných dnech chyběl... Počkat, nezapomněl jsem na něco?

Znovu jsem si sedl a přemítal moje dřívější myšlenky. Jo, člověk ihned zapomene přesné znění vět či myšlenek. Akorát u vět si pamatuje aspoň hlavní téma a pointu, u myšlenek absolutně nic.

Nebo snad ne?

Ajo, chtěl jsem si sehnat společnost. A to se mi také podařilo, i když v trochu jinačím smyslu. Takže dneska nic. Zvedl jsem se a došel do kuchyně, nalil si pití do sklenky a láhev hodil na postel. Přikročil jsem k nehnutelnému tělu chlapce a nadzvedl mu jemně tvář, abych mu viděl přímo do obličeje.

"Tady máš, pij," sklenička se dotkla jeho vyschlých rtů a voda se rozlila po bradě a pokapala mu triko. Až po chvilce začal pomalu polykat a otevřel oči.

"Nemáš zač," řekl jsem a položil sklenku vedle něj na stolek.


Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro