Další dobrodružná fantasiovka. Nedokončená, ačkoliv jsem při psaní do ní vkládala velké naděje. Měla to být recyklace (jako ne úplně, ale hlavní hrdina démon) Aliase, ačkoliv úplně překopaný a nový příběh. Jak říkám, nedokončeno. Hlavní dvojka sotva začala spolu podnikat dobrodružství, když mě to opustilo...

Ve světě existují lidé, démoni a kouzelníci. Démoni mohou být narození, mohou vzniknout z lidí, pokud prolijí svoji krev, i přesto, že ty lidi milují, nebo při pohlavním styku s démonem za úplňku. Bohužel, Garus měl velkou smůlu. Při hledání ztracené ovce při bouři narazí na démonku, ještě k tomu velkou leaderku démonů (o tom neměl tušení), a zrovna po velkém boji, kdy byla zraněné a umírala. Aby předala své síly, svede chudáka kluka, a ještě v průběhu jeho přeměny nastane komplikovaná situace a zabíjí svou rodinu. Tím splní druhou podmínku.

Nadzemská entita ho potrestá. Přemění jeho milovaného mladšího bratra v grairise (takového zlejšího vlka).

A tak putuje po zemi a hledá hlavního kouzelníka, Vaarena, který by kletbu jeho bratra zrušil. Jenže přichází pozdě. Vaaren umírá a další se rodí až za sto let...

Irtin pracuje v rodinné krčmě. Její sestra je fiflena a ona vždy odskáče největší práci i obtěžování opilců. Ten den, kdy se však dostane do jejich krčmy záhadný cizinec s ochočeným grairisem po boku se však stává osudným. Dívka odhaluje svoji sílu i pravdu, že se jako mimino v košíku dostala před dveře hostince, bez vzkazu, bez rodičů. A s Garem se vydává na cestu za pravdou, protože jejich cíl je stejný – hlavní kouzelník, Vaaren.

...

No, popravdě, Irtin je dvojče nové hlavní kouzelnice. Ta je ale pěkná svině, a k tomu není tak silná, jako Irtin. Pravda je taková, že při porodu byla Irtin první, ale byla jako mimino slabé, a tak si kouzelníci mysleli, že hlavní kouzelnice je její mladší dvojče. Irtin zachránil (někdo), čímž si teď může nárokovat svoji pozici a převrátit zkorumpovanou kouzelnickou komunitu. Zato Garus, jako dědic síly hlavní démonky, je konstantně nabírán dalšími démony, aby pokračoval v tom, co jeho předchůdkyně načala – boj proti kouzelníkům, boj za svobodu.

Hm. Takže tak.

Vybírám dva úseky, protože toho jsem měla napsáno více ;)

____________

Oh, jak krásný pohled je teď na noční nebe. Slunce sotva zapadlo a zelený pruh se stále ještě naklání nad obzor, vše je jinak temné, modré, kontrastující s mohutnými obrysy kopců v okolí. Jak krásný je vzduch, ten pocit, když vchází dovnitř a ochlazuje, zároveň však nese jakousi zvláštní svěží vůni letního večera a vlhka z odpoledního deště. Jak krásná je příroda, komáři přichycující se na zdi domů, světlušky, jejichž zářící zadečky se míhají ve větvích jabloně, cupitající ježci, jenž hledají bezpečí.

Vše je naplněno klidem. Stavem, který jen málo lidí dokáže plně pochopit. Jakoby mělo všechno svůj smysl, každé čuchnutí hlodavce běžícího po louce, každé mávnutí křídly motýla, každý pohyb mravence mezi travnatými trsy. Nic se zde neřeší, nemají důvod se stresovat ani jinak obtěžovat, dělají svoji práci, to, k čemu byli narozeni.

Avšak té noci se každičký tvor schoval do kouta. Nebyl slyšet ani hukot kukačky, ani bzukot mouchy. Travnatá pláň zaznívala tichem a místo, jehož obvykle zaplnilo stádečko srnek, teď lpělo prázdnotou. Skrze závoj mraků občas povykoukl měsíc a poukázal na skutečnost, že se blíží něco velkého, něco nebezpečného. Avšak bylo zvláštní, jaké ticho se neslo krajinou. Nebylo žádného zvuku, jehož by přehlušil. Jenom ticho a nic víc.

„Blíží se bouře," podotkl starý muž a rychle zaháněl ovce do ohrady. Žádné hromy ani blesky se neozývaly, přesto bylo jasné, že to sem přijde. Obličej měl vyzdoben vráskami a ty se právě teď náramně prohlubovaly od starostí, které se mu držely v hlavě.

Stoupl si před ohradu a začal své stádo počítat. Pes štěkal opodál, avšak provaz mu zabraňoval k volnosti a možnosti útěku. Muž se poškrábal na bradě a nebylo to tím, že by ho lechtal plnovous. V starých moudrých očí zajiskřilo váhání.

„Gare!" zvolal směrem k malé chaloupce, kde rodina žila a hospodařila. Dřevěný domeček chráněn místními kopci a lesy odolával statečně veškerým událostem, co se doteď staly. Dřevěné trámy a mechové těsnění udržovalo teplo uvnitř, že se nikomu nechtělo vyjít do toho zvláštního počasí.

Dveře se otevřely a vrzot zakryl na okamžik hlasité dýchání starého muže. Ven vykoukl mladý hoch, nemohlo mu být více než osmnáct, avšak postavu měl statnou a tvář pohlednou. Tmavé vlasy měl sepnuté v culíku a prameny se mu rozprostíraly na hnědém kabátě, jenž si už zažil svá léta. Oblečení mu prosvítalo skrz díry na nejednom místě a rukávy už byly očuchané od práce.

„Ano?" Ticho se na okamžik schovalo za mladý sebevědomý hlas.

„Chybí jedna ovce," starosti promlouvaly samy za sebe a nebylo potřeba k tomu nic dodávat.

„Máme ještě čas?" po chvilce zaváhání se odhodlal promluvit mladík. Jeho otec si dal s odpovědí načas. Nejprve zkontroloval nebe, jehož struktura se měnila každou chvílí. Záře úplňku byla sotva spatřitelná. Už byl cítit vítr a také kus síly, kterou s sebou nesl z dalekých krajů. Atmosféra se naplnila strašidelným vískáním. Šumění stromu znělo jako tisíce malých kapek dopadajících na holou zem a pronikalo hluboko do těla, odkud vysílalo podněty paniky.

„Ještě trocha. Vrať se co nejdřív!" zvolal muž na svého syna, jenž se rozběhl směrem k lesům, až nezmizel z bystrých očí muže mezi stromy.

„Bohové s tebou!" zavřel bránu, zachumlal se do oděvů a utíkal do chalupy. Avšak teplo a světlo uvnitř mu nepřišlo takové, jako jiných nocí kdy řádí bouřky. Tělem se mu šířil strach, ale nedával to na sobě znát. Seděl u stolu, nehty ťukal do dřeva a popíjel čaj, který uvařila jeho žena. Krásná, ale stářím a prací zdolaná paní nervózně vyšívala květy a přitom si neustále opravovala spletený copánek. Jednou za čas se otřásla, chtěla zahnat nechtěné myšlenky, a vyšívala dál. V očích připomínajících kůru jehličnanů se odrážela hořící svíčka, s níž si pohrával mladší syn. Nedělal nic jiného. Neustále strkal prsty do ohně a zase zpět. Žádnou bolest necítil. A když ano, aspoň mu z mysli vymyla strach o svého staršího bratra.

Stále mají čas, než přijde bouře, takže většina vyvolané nervozity a strachu je zbytečná. Možná mu měl jít pomoct, každá ovce je důležitý zdroj surovin a peněz a ve dvou se rychleji najde. Ale ne. Sebral svoji důvěru a vložil ji ve svého bratra, který se o něj vždy postaral a byl s ním. Vyhlédl z okna, odkud se ozývalo zběsilé kvílení a praskot.

Pospěš si.

Mezitím někde v lesích pošlapával suchou hlínu a listí, vyhýbal se objemným kmenům a trčícím větévkám, smotával tenoučká vlákenka pavučin a pospíchal k pramenu, kam často ovce vedli. Je dost možné, že tam ta ztracená bude, a když ne, vrátí se. Nechce zbytečně riskovat. Už tohle byl risk. Snažil se tam dostat co nejkratší cestou a ne tou plnou trávy, jíž se obyčejně k pramenu s dobytkem dostávali.

Už byl blízko, poznával tyhle stromy víc než v jiných okruzích lesa. Často si k nim sedával, přizpůsobil své tělo skulinám mezi kořeny a hlínou, opřel si své ruce a hlavu a jen tak odpočíval, zatímco tichý zvuk lesních tvorů doprovázel hlasité cinkání zvonků. Zavřel oči a nechal svou mysl otevřenou různým představám o dobrodružství, proháněním se na koni a šplháním na velké skály, jaké viděl, když byl jako malý na výletě v blízkém městě Salmaan u Sermanských skal. Teď však stál a hleděl na šedou hladinu tůňky. Bylo zde prázdno.

Sklonil se k pramenu a v tekoucí vodě si opláchnul ruce. Voda byla chladná a zamrazila ho po celém těle. Se smutným povzdychem sledoval, jak silný vítr usadil na hladinu čerstvý bukový list.

„Pomoc," zdálo se, jakoby vítr s sebou přinesl jakási neslyšitelná slova. Ani nestála za zpozornění, natož aby se Garus otočil a pátral po zdroji. Místo toho se snažil najít odraz svého obličeje v prudké bystřině a přemýšlel, co teď. Měl by jít zpět tou delší cestou, možná sem ovce ještě nedorazila. Ale musí si pospíšit. Pohled na nebe není uspokojivý a je čím dál víc horší.

„Pomoc!" hlasitěji zvolané slůvko donutilo Gara zvednout zrak a zamyslet se, jestli to, co slyšel, nebyl jen výplod jeho fantazie. Postavil se a rozhlížel do okolí.

„Pomožte mi!"

Udělal několik pomalých kroků dopředu snaže se dostat blíže k onomu jemnému, ale naléhavému hlasu.

Postupně zrychloval, jak si byl jistější, a hlas už nabýval skutečnější podobu.

Skutečnou? Garus byl udiven, jak neskutečné to bylo. Jak neskutečně krásná byla ta žena, která oděna v lehounkých hedvábných šatech polehávala mezi stromy. Ano, byla krásná, vlasy jemné jako pavučinka rozprostřené po zemi, její obličej s dokonalou souměrností, tváře hladké a smyslné rty sladké jako jahody. Její křivky ženského těla s vosím pasem bylo obepínáno lehkou látkou a lákalo na její sevření. Avšak byla pobledlá, oči měla zakryté stínem a tváře popadlé. Jakoby nepila už týdny a nejedla měsíce. Bál se k ní přiblížit, bál se jí dotknout, aby se nerozpadla a neproměnila v pouhý prach a představu.

„Pomož mi!" udivilo ho, že žena tak rychle zaregistrovala jeho přítomnost a upřela na něj svítivé oči. Ihned ho ovládlo omámení, nedokázal se pohnout, otevřít ústa, vydat hlásku, jenom mrknout či odvrátit zrak jinam. Byl poután k té tajemné osobě jako magnet k železu.

„Prosím," ten žádavý hlas, jako had plazící se po zemi a tiše si obmotávaje oběť, hladil ho po krku, sjel po zádech a rozprostřel se na hrudi. Nemoci promluvit, udělal krok kupředu, k té záhadné dámě. A další.

„Pomož," zašeptala a Garus znovu zvedl nohu a lesem se ozval praskot klacíků a hrčení štěrku. Až když byl k ní blízko na natáhnutí ruky, zastavil se a jako probuzen z kouzla, uvědomil si, co dělá.

Jak mám pomoci? Vždyť ani nevím jak!

Ustoupil o krok a vyhnul se tak chmatnutí kostnaté ruky po jeho noze. Díval se vyděšeně na ten náhlý pohyb a uvědomil si, že spadl do pasti. Jak lehce se nechal omámit! Jak jen v tomto lese dokázal zapomenout na všechno zlo, které se na světě skrývá! Vždyť to může být návnada, může to být samotný démon! A on takhle přímo nakráčí do její náruče... Chybělo však znamení, které by panu usvědčilo.

„Kdo jsi? Co chceš?" nahodil tvrdý hlas, zatnul celý obličej a doufal, že nijaký náhlý pohyb v jeho obličeji neprozradí strach a rychlý buchot srdce v jeho hrudi.

Žena zaskučela. Znejistilo ho to. Nejspíš byla opravdu v bolestech. Vypadala tak. Šetřila si síly, ale byla bezmocná.

A co když to je opravdu démon? Má vůbec šanci uniknout?

Ukročil znovu zpět. Chtěl si nenápadně utvořit nějakou tu vzdálenost bezpečí. Jestli vůbec něco takového existovalo v boji proti temnému démonovi.

Znovu si ji prohlédl. To tělo, jemnou látku odhalující malé kousky hebké kůže, smyslné rty, vlasy volající po pohlazení...

Zasekl se v jejích očích a znejistil. Půlka jeho chtěla vykročit dopředu, kleknout si k ní, objat ji, držet ji v náruči a hladit po zádech, ta druhá zas vykřikovala „uteč!" a nedala pokoj.

Co mám dělat? Ptal se sebe Garus, úzkostlivě hleděl na tužebný obličej ženy a neustále si připomínal, že to může být démon. Ztracená ovce a bouře už dávno unikla z myšlenkového dohledu Gara a momentálně ho zajímala jenom rizika zůstání a útěku. Bál se o sebe, to ano, ale překvapovalo ho, že o tu ženu se bál ještě víc. Tak moc, že udělal krok kupředu. Tak moc, až zapochyboval, jestli je ten strach vůbec zdravý.

„Pomož," její hlas byl čím dál tím slabší, možná vysílením, možná schválně, nutil se ještě přiblížit, aby ho bylo slyšet zřetelněji.

„A-ale jak?" Garus se odhodlal, nebo spíše mu bylo dovoleno, se zeptat.

„Pojď sem," usmála se spokojením a poukázala na místo vedle sebe.

„Ale ne, vždyť-" chtěl namítnou, že neznámá vyžadovala vodu, jídlo, teplé oblečení, vždyť byla zničená a vyčerpaná a i přesto poukazovala na místo vedle sebe. Gara napadaly pouze nečisté myšlenky, ale uklidňoval se tím, že nejspíš byla zraněná a nechtěla to ukazovat, potřebovala pomoc se zacelením rány. Doufal v to. Neměl by někomu jako ona důvěřovat, ale nedokázal ji opustit a nechat ji ležet. A přiblížit se k ní znamenalo moc velké riziko.

Byl jak na houpačce, chvilku jejímu kouzlu odolával a jindy se cítil, jakoby to ani nebylo jeho tělo. A její působení na Gara znovu dolehlo a už se skláněl k neznámé a její hubené, ale jemné dlaně šplhali po Garově hrudi. Cítil chlad, který vyzařovala, byla promrzlá až na kost a chlapec měl nutkání ji zahřát. Instinktivně si sundal kabát, ale když už se jím chystal bezmocné tělo přikrýt, žena ho zastavila a přitáhla se do sedu, držela za Garův krk a otírala se o jeho tělo.

Co to-

Nestačil nic namítnout, zastavit, ovládnout se. Cizinka nad ním úplně převzala kontrolu a už jen cítil vzrušení bloudící po jeho těle, jak se sebe dotýkali víc a víc, jak jemná látka sklouzávala z těla neznámé a odhalovala její tělo, které se zdálo ještě kostnatější než předtím. Sám po něm bloudil, chtěl si tu ženu přivlastnit, její zadeček, její hladká stehna, její vlasy, její rty. Bylo to jeho. Nebo naopak, on patřil jí?

Nebe třískalo, mraky se seskupovaly do vírů, pohybovaly se, tančily, zamíchávaly se do sebe, stejně jako dvě těla schovaná v houští opuštěného lesa. Nepršelo a přesto se utvářely kapičky na jejich jemné pokožce. Okolí ovládal chlad a jim přesto bylo teplo. Bouře však ještě neskončila, vítr trhal větve ze stromů a pohazoval jimi po zemi, zpíval hrůzostrašnou ukolébavku pro ty dva milence, jenž odpočívali bok po boku pod vysokým javorem.

Garus přejel prstem po vystouplých obratlích a bloudil po jednotlivých žebrech. Avšak žena se ani nehnula. Okamžitě se posadil a hleděl na tu osobu, po zádech ho přejel mráz.

Vedle něj ležela mrtvola, pouhá kostra potažená kůží, všechny ty smyslné křivky se už dávno vytratily a z hebkých vlasů se staly suchá stébla trávy. Ty hebké ruce teď připomínali pahýly větví a ploché bříško zas kus balvanu. Smyslné rty, po nichž tolik toužil, se scvrkly a ztratily onu nachovou barvu, lícní kosti vystoupily a tváře se vytratily, že po nich zbyl pouze reliéf lebky. Vypadala, jako by byla mrtvá už několik týdnů.

Garus vyděšeně vyskočil, popadl oblečení a rychle se do něj nasoukával, kontroloval nehybné tělo a přemýšlel, zda se to všechno vůbec stalo. Jak pak by taky mohlo? Vždyť není žádný idiot, není naivka, neskočil by do náruče ničemu podezřelému, co se mu objeví na cestě. Dnešní časy jsou plné zla, nebezpečných bytostí skrývajících se ve stínu noci, ani existence Vaarena není nejlepší záruka, že nic nebude útočit. Tak proč neodolal té dámě v bílém, která umírala a žádala o pomoc? Proč se nechal ovládnout jejím kouzlem a svést?

Zachumlal se do oblečení ve snaze nalézt nějaké to teplo, vítr si prorážel cestu i do skulinek mezi kmeny a pohrával s Garovými vlasy.

Bylo už pozdě. Příliš pozdě. Konečně jeho zrak zaujalo i něco jiného, než ženské tělo. Obloha vykreslovala obrazce, které se každou chvílí měnily. Až teď si povšimnul, jak moc se okolí změnilo. Ticho nahradil zpěv větru a světlo měsíčního svitu bylo rozptýleno nekončícími víry a spirálami, v nichž občas svitnul blesk. Získaly purpurový nádech.

Garus ucítil to obrovské množství energie, které s sebou nesly. Ještě nikdy neměl možnost to takhle cítit. Ten zvláštní pocit, teplé sevření na srdci, proudící sílu; po chvíli hledění dokázal rozeznat strukturu energie, její cestičky a pravidelnost. Už to nebyla jenom „ta" bouře, bylo to něco víc, co dokázal cítit ve svých kostech.

Mají to tak i ostatní? Jestli ano, proč se jí tolik bojí?

Aniž by se díval před sebe, namířil si to přímo na cestu z lesa, až nestál na louce nedaleko domu a neustále nepozoroval ono tajemné mocné víření.

Kdysi zažil velkou bouři, doteď však neví z jakého důvodu přesně byla, ale co si jediné pamatuje, byl ten nepříjemný pocit a strach proudící jeho tělem. A dnes, i když je ta nebeská podívaná mnohonásobně větší a hrůzostrašnější, nemůže od ní odtrhnout oči, od těch barev, od těch tvarů, od té síly, jíž načerpával, aniž by si to uvědomil. Cítil tam „nahoře" něco známého, kus sebe.

Postával tak velmi dlouho, dokud se mraky nevypařily a nezbyly pouhé malé obláčky ozářené dnešním úplňkem. Cítil se jak nový člověk, doplněný o moc, bez únavy a vyčerpanosti, bez nijaké jiné lidské potřeby. Vzduch mu přišel jako jiný, čerstvý a ostřejší, že vždy musel dvakrát zaváhat, jestli se vůbec nadechnout. A ani při tom váhání nějak nezpozoroval, že by se začal dusit.

Rozhlédl se kolem. V krajině převládalo ticho, avšak doplňoval ho zvláštní šumot. Pohyb každého stébélka ho zneklidňoval a nutil se ohlédnout. Obezřetnost ho doprovázela při každém kroku, v nosu ho šimral výrazný pach zvířecího trusu. Začínal být podrážděný. Najednou mu všechno vadilo.

„Garus!" vykřikla jeho matka a vyběhla okamžitě ven, následována starým mužem a malým klukem.

Všichni tři hleděli na nového příchozího, v očích radost míšená s oddechem. Nejmladší se okamžitě přihnal a zavěsil Garovi na krk a silně ho objímal.

„Klid Berine," ukonejšil ho a stisk povolil. Bratři si spolu vyměnili úsměv, než se mladší odebral do světnice.

„Omlouvám se, nemohl jsem ji najít," sklopil hlavu a čekal nějakou výhružku či dlouhé kárání, místo toho ho však stisklo staré mužské tělo a poplácalo po zádech.

„Nevadí. Vůbec nevadí. Hlavně že jsi tady."

Matka se přidala, pak s mateřskou láskou začala spravovat Garovi kabát a košili, zatímco otec hrdě sledoval svého syna za to, že onu bouři přečkal. Během okamžiku se zadrhla.

„Gare, od čeho je tohle?"

Otcův uvolněný výraz nabyl znepokojení, jakmile si povšimnul znaku na synově krku. Krom pár načervenalých skvrn se na boku rýsoval obrazec, dva černé kruhy soustředěny v sobě a okolo spletitý vzor spirálek, směřující vysoce nahoru a dolů. Vypadalo to čerstvě, barva vrytá pod kůží se nestihla usadit a vyblednout, ještě stále se utvářely nové spirálky, jež byly znatelné pouze podle sotva viditelných obrysů. Pohled na znamení působil zlověstně, otec se otřásl a jeho ruce se začaly klepat. Ať byl důvod jakýkoliv, jedno bylo jasné. Jeho syn je démon.

Matčiny ruce usedly s jekotem na její tváři, zakrývala si ústa, zatímco couvala zpět. Znamení prosvitovalo na bledé kůži, kontrast pokožky ho ještě zvýrazňoval, avšak Garus nic netušil.

„Matko, otče, co se děje?"

Obličej starého muže byl zamračen, vrásky hluboce vystupovaly na povrch. Matku ukryl za sebe a podezřívavě si měřil vlastního syna.

„Kdo jsi? Odpověz!" vykřikl chraplavým hlasem, ale respekt se nijak neztrácel.

„Vždyť Garus! Kdo jiný?" marně se snažil pohlédnout na svůj krk a spatřit tu tajemnou věc.

„Ty nejsi Garus!" odporoval otec. Matka se rozklepaná schovávala za zády a vykukovala, jestli je to opravdu on, nebo ne.

„Kdo jiný bych měl být?"

„Odejdi démone! Vrať nám našeho syna!" starý muž popadl dřevěný trám opřený o ohradu a namířil jejím koncem na Gara.

„Ale já nejsem démon!"

„Odejdi pryč!" pohled v očích starého muže byl nekompromisní, nezaváhal ani na chvilku. Byl přesvědčen o tom, že jeho syn je někde schovaný a tento démon se za něj uboze vydává.

„Otče-"

„Pryč!"

Garus tohle nechtěl nechat být. Nebyl démon. Věděl to. Vždyť jen šel hledat ovci a vrátil se bez ní, odešel, když řádila bouře a trochu se na ni zahleděl. Nebyl důvod myslet si, že je to démon. Necítil se nijak zvláštně, možná jenom ten pach byl výraznější a les se po bouři stále ještě neuklidnil, každopádně démonem být nemohl. To si byl jist. Možná jen...

„Otče!" zařval Garus a vykročil kupředu. Když se špička dřeva měla dotknout jeho břicha, rozpárat ho na polovinu a rozevřít ho dokořán, včas uhnul a trám uchopil do dlaně. Třísky se mu zařezávaly do kůže, víc a víc, cítil nepříjemný pach krve, jak se uvolňuje z malých oděrek.

Starého muže tento čin vyděsil a donutil ještě k většímu útoku. Garus však všechno odrazil a nakonec svého otce od trámu odzbrojil.

„Mé rodině neublížíš!" starý muž se vrhl na Gara, žena hlasitě vyjekla, spadla na kolena a sevřela dlaně k sobě. Gara to velmi překvapilo, nechtěl svému otci nic udělat, avšak nějaký instinkt ho vedl k uhnutí na bok, chycení starce za krk a vyzdvihnutí ho do výše. Nemohl se ovládat. Nechtěl nic dělat a instinkt převzal kontrolu. Nevnímal nic z okolí, co se děje, co to svírá, co to kašle a chrčí. Pouze pociťoval slábnutí pulsu a ztrácení pravidelnosti, krev byla blokována držením palce na důležitém bodě a kořist pomalu, ale jistě umírala.

„Nech toho!" žena sebrala odvahu a se slzami v očích a se sílou v duši se rozběhla přímo k démonovi, s cílem uvolnit sevření a propustit jejího manžela. Jenže její síla nebyla dostatečná. Jakmile byla dost blízko a znamenala hrozbu, Garova ruka automaticky vystřelila vpřed a zastavila veškerý pohyb ženy uchyceným za krk stejně jako jejího manžela. A marná byla snaha nějak s tím bojovat, kopat, mlátit, škrábat... nic nepomáhalo.

Oba těla už ztratila schopnost dýchat a fungovat. Bezvládná byla pohozena na zem a vyválena v hlíně. Garus uvolnil svaly po celém těle. Přišly mu ztuhlé, zkoprnělé. Ihned si uvědomil proč.

„Otče!" vykřikl a svalil se k tělu, snažil nahmátnout puls nebo zjistit dech. Marně. Byl natrvalo zbaven života.

„Ne! Matko!" otočil se k ženskému tělu v starých hadrech a uchopil do dlaně vrásčitou dlaň.

„Ne, matko... to ne!" zabořil obličej do její dlaně, hledaje odpuštění a pochopení.

„Já... to ne!" pofňukával, ale oči odmítaly vydat tu zázračnou tekutinu štěstí i smutku, slzy nedokázaly vzejít na povrch.

„Gare?!" Berin vykoukl ze dveří ven, přišlo mu zvláštní, že nikdo stále nepřišel domů. A přišlo mu čím dál více absurdnější, aby v téhle noční hodině něco dotvářeli, ať už k plotu, tak k jiným věcem.

Místo pohledu na pracovitou rodinu však spatřil klečícího Gara a dvě těla. Sevřel se mu žaludek. Co se to tu děje?

Vykročil ven a váhavými kroky se blížil ke svému bráškovi. Opatrně zakukoval, co se to vlastně za ním děje, avšak nedokázal na nic přijít.

„Gare, co se to tu..."

„Já je zabil, Berine," tiše špitl starší bratr, zdrcen, bezmocný, bez nějaké naděje, bez života.

„Koho?"

„Já je zabil... naše rodiče," zvedl se Garus a pohlédl na Berina. Měl v očích takový smutek, ale neleskly se, neblýskaly, byly prázdné jako noc. A v té noci zářil podivný vzor na odhaleném krku.

Berin spatřil značku. Oči se mu vyděšením rozevřely. Netušil, co dělat. Nikde není bezpečí. Skončí mrtvý. Jako jeho rodiče. Bude zabit vlastním bratrem. Vlastním milujícím, opatrovatelským, pečujícím, starostlivým, naslouchajícím bratrem.

Má vůbec nějakou šanci?

Rozběhl se domů, každé škobrtnutí znamenalo zpomalení, hnal ho strach a nenávist, a hlavně zběsilý buchot srdce.

„Berine!" Garus opustil mrtvá těla a vrhl se za svým bráškou, doufal, že mu vše vysvětlí, poprosí o opuštění, bude prosit o slitování. Potřeboval někoho mít, kdo ho pochopí.

„Jdi pryč! Nepřibližuj se!"

„Prosím tě ne!" Garus vstoupil do místnosti, na jejímž konci stál Berin a v ruce držel nožík. Celý se klepal a samotná zbraň se chvěla jako listí ve větru. V očích naprosté vyděšení, strach ze smrti a nekončící smutek. Aniž by si to uvědomoval, po baculatých tváří se klouzaly slzy a obkreslovaly tvar čelisti.

Garus udělal krok kupředu, ale nijak nepomohl. Třesot zesílil, slzy tekly dál. Bolelo ho vidět takhle svého brášku. Tolik ho miloval! Tolik se o něj staral! Nedokázal by mu ublížit! A přesto to právě dělá. Zasadil do zad Berina ten největší nůž, kde mohl najít. Co nůž, ba meč! Propíchl jím srdce a vyrval ho ven. Teď visí na špičce meče a klouže dolů, krev z něj kape na zem a vytváří obrovskou krvavou kaluž. Kaluž smutku, bolesti a zklamání.

Pootevřel ústa. Toužil něco říct, jenže nedokázal. Ať sbíral odvahu jakkoliv, nešlo to. A po chvilce to bylo i nemožné.

Hlasité řinknutí utlumené dřevěnou podlahou doprovázelo upuštění nože. Berin ztuhl, veškerý třesot přestal. Z pohledu v jeho očích bylo zřejmé, že on sám to nezpůsobil. Něco ho ovládalo, něco obrovského zahřálo krev v jeho těle a rozpumpovalo mu celý oběh. Tlukot srdce se zvýšil na maximum a Berin ztrácel rovnováhu. Potřeboval se opřít. Nemohl. Upadl na zem, postaven na svých čtyřech. Lýtka se mu zužovala, naopak stehna silnila a tvarovala se do úplně jiného postavení. Prsty se mu zkracovaly a ztlušťovaly, nehty ostřily do tvrdých hrotů, kyčel se mu zvětšovala a dorůstaly další a další obratle. Oblečení se roztrhalo na cáry a skrz díry prostupovaly dlouhé hnědé chlupy. Berinův obličej se protáhl a zuby prodloužily, oči ztemnily.

Místo uší mu na hlavě stál pár špičatých kalíšků, jenž se zachvěly při jakémkoliv zvuku. Obličej, jestli se to tak dalo nazvat, byl obrostlý chlupy, jenž zakrývaly dvoje smutné oči a lesklý nakrčený čumák.

Berin se postavil. Vznešený, v bojové póze, tlapy pevně zabrané do podlahy, hlava přikrčená a ocas prohnutý. Vrčel a cenil tesáky.

Z Berina se stal vlk.

Ne, není to úplný vlk, to ještě dokázal Garus ve svém zmatení rozlišit. Vlka už viděl a tohle rozhodně nemělo ony znaky. Bylo to větší, nebezpečnější, útočnější. Budil mnohem větší respekt.

Byl to grairis. Šelma horší než jakýkoliv vlk, medvěd, či jiná nebezpečná zvířata schovávající se na celé zemi. Byl mnohem větší než obyčejný vlk, ale to neznamenalo, že se jeho hbitost zmenší. Ba naopak. Pověsti vykládají o nepředstavitelné rychlosti, síle a zuřivosti, s níž se do útoku vrhá. Je jen málo přeživších, kteří mohou vykládat o obrovském štěstí, jenž je potkalo. Vydat se do Aranásu samo o sobě znamenalo sebevraždu.

Lesy a skály, tvrdou půdu pod nohama, tajuplné zvuky a nebezpečnou zvěř, jen tyto věci obsahovali Aranásské hory na východu země. Lidé tam nechodili, a když už, velmi neradi a v početných skupinách. Často na ně ani nenarazili. Jenom bolestné vytí je řezalo do mysli a svíralo žaludek. A když už se nějaký útok naskytl, nezbylo po nikom ani stopy.

Ale co dělá grairis zde? V obyčejné a staré chalupě uprostřed palouku, obklopené lesy a vysokými kopci, tak daleko od hlavního tahu, na opačné straně země?

„Klid, uklidni se," instinkt Garovi napovídal, že tohle setkání může ublížit i jemu, a to dost ošklivě.

„Ano, hodnej pejsek," avšak grairis ještě více ohrnul pysky a vycenil své tesáky. Nelíbilo se mu to. Nelíbil se mu ten dospělý kluk, který k němu hovořil tím jemným hlasem, aby předešel agresivnímu útoku a nejasnému výsledku. Nelíbilo se mu jeho oblečení, staré, otrhané, mnohokrát sešité a rozpárané. Nelíbil se mu jeho obličej, mladý, určitě okouzlující, pevně semknuté rty a vybledlé oči. Nelíbily se mu jeho slova, podlézavá, a hlavně nepřesná.

Nelíbilo se mu to, jelikož on zašíval některé z děr, jimž také často pomohl vzniknout; podobným obličejem se sám honosil a oči zdědil po matce; slova nenesla žádnou emoci a k tomu ho velmi špatně nazvala „pejskem".

Gare, copak nevidíš, že to jsem já?

Obří stvoření se jedním skokem přesunulo o dobrých pár metrů. Skončil na svých čtyřech tlapách, ačkoliv by se mu to mnohdy zdálo nepřirozené, a svými zuby trhal maso z Garovy ruky.

Chutnala odporně, čerstvá démonská krev, nasycená zlem, vraždami a velkou mocí. Ale i tak tahal dál a už se dostával k odtrhnutí kusu masa z hrubé vypracované ruky.

Démon se nestačil bránit, jednou rukou stěží otevřel a uvolnil silný grairisův stisk. Zhrozil ho pohled na natahující se kůži umazanou krví, stísněnou v čelisti psa, skousával bolest schopnou usmrtit člověka v nekonečných mukách a čichal zvláštní pach smíchaniny jeho bratra a cizí složky. Nedokázal však dělat nic jiného.

Přestaň! Přestaň! Už dost! Zatnul zuby, když se maso odtrhávalo od ruky a zbývala pouze tenká vlákna na obou stranách a pomalé zacelování rány, které zabraňovalo v dokončení vlkova poslání.

Zdálo se to ztracené. Stane se obětí grairise, on, který před chvílí usmrtil své rodiče a nedokázal pomoci bratrovi. Ztratil naději, toužil se poddat. Jenom instinktivní impulsy ho nutily bojovat dál, i když už nevěří a jenom doufá.

Zazněla rána. Sykot a prskání odezníval ještě dlouho poté. Stisk zpomalil a Garus toho využil. Drže si zraněnou a hojící ruku, vzdálen pár metrů od monstra, hleděl na zeď chalupy a na znaky, z nichž chrčely plameny a odlétávaly jiskry.

„TREST"

Tato písmena byla hluboce vypálena do dřevěného základu zdi a sršel z nich žár a tajemná energie budící respekt.

Grairis zakňučel a sklonil hlavu k zemi. Garus tomu nevěnoval pozornost, pořád měřil velikost a význam daného slova.

Trest. Trest za co? Pro koho? Vždyť jeho bratr si nic takového nezasloužil! Byl vždy hodný, milý, spolehlivý, ale také stále ještě naivní a nenaučen pravého života. Byl to jeho bráška. Tak proč?

Stál a hleděl na hořící nápis. Žár prostupoval skrze potrhané a zakrvácené oblečení až na chladivou pokožku démona, ohříval krev vytékající z nedohojené rány a způsoboval pálení očí. Garus se ani nesnažil důsledky nějak zmírnit, nějak je zastavit, nehodlal se otočit a utéci od ohně, ani ustoupit byť o krok. Mohl provrtat do země díru, ale nic by se nezměnilo.

Zdálo se, že oheň nemá konců. Aniž by od jisker lítajících všude kolem chytly stěny, nábytek, podlaha a nakonec celá farma, hořel jenom nápis a plameny neubíraly na velikosti. A nikdo se je nesnažil uhasit. Vlk se odhodlal a pár ladnými kroky vznešeného zvířete došel k boku Gara a šumákem mu ďoubnul do poškozené ruky. Chladný čumák udělal démonní pokožce dobře.

„Já vím," hlesl Garus a aniž by se na zvíře podíval, dlaní mu přejel po hlavě a zavrtal se do jejich neobvyklé jemnosti a hladkosti.

„Promiň mi to," v jeho šedivých očích se leskl odraz zářivých výšlehů. Pak nápis zmizel. Jiskry vyhasly. Dopadly na podlahu a proměnily se v kouř, nezanechaly po sobě ani kousek propáleného dřeva. Avšak obrovský nápis stále zdobil holou stěnu. Byl černý, smrděl jako spálené maso, vyrytý hluboko do jádra dřeva. Pozoroval ty dvě stvoření opovržlivým pohledem, opakoval své znění a vysmíval se jim. Kouř stále z něj prostupoval pokojem a nasakoval do nábytku zničeného pokoje.

Garus smutně vzdychl.

Není jiné možnosti.

Vyšel ven z místnosti.

Překvapilo ho, že ho vlk hned bez dlouhého rozhodování následoval. Dloubl ho znova do ruky, jíž se už navrátila síla, pružnost a hladkost démonské pokožky a poprvé se na něj Garus podíval, v očích neskrývaný smutek, vina a úzkost.

„Nenáviď si mě jakkoliv chceš. Máš k tomu plné oprávnění. Ale jestli chceš být znovu člověkem, následuj mě. Já tě takhle nenechám. Spolu najdeme Vaarena a donutíme ho proměnit tě zpět. A až se tak stane, sám ti podám dýku, jíž mě bodneš do srdce a vyřízneš ho ven."

Berin dlouze zavyl.

________

Garus