Nějak mě napadlo, možná z důvodu určité skromné radosti nad překonáním dalšího z bloků (vypadá to tak, nechci to zakřiknout), napsat takovou úvahu/rozvahu nad tím, jak takovýto blok vnímat a jak se s ním vypořádat.

Jako, nepovažuji se za nikoho, kdo by mohl se psaním radit. A existuje spoustu článků a co já vím, které vám v tomto samém případě poradí. Proto asi tak po x-té opět zveřejňuji i můj soupis rad k dobrému bxb, a snad ho opět nestáhnu zpět. Ale tak co, zkusím to. Možná to někomu pomůže.

Všichni víme, co to spisovatelský blok je. Ztráta motivace, nápadů, kdy prostě držíme prsty pět minut na klávesnici a jediný pohyb je ten, kterým přepneme na záložku facebooku.

Já sama zažila takových bloků nespočet, a pokaždé byl trochu jiný.

Tak se jim podíváme na kloub. A vycházet budu hodně ze svých vlastních zkušeností - což je samozřejmé, ačkoliv to nemusí odrážet zkušenosti ostatních.

Nejprve si sedněte a zamyslete se nad tím, na jaký blok jste asi narazili, aby jste pochopili, jakým způsobem mu čelit a jak se s ním vypořádat. Není totiž blok jako blok. Nějak mě napadá hned několik skupin, na jaké bych je rozdělila.

1) Blok ze ztráty nápadů

Ten se mi stal několikrát u Tajné jednotky. Z jednoho jednoduchého důvodu - byl to příběh, který jsem prostě psala a neměla ho nějak extra promyšlený. Takže jsem se x-krát dostala do bodu, kdy jsem fakt nevěděla co, jak pokračovat, jelikož jsem se dostala na konec úsečky a žádné další body nakreslené nebyly, které by šlo nějak spojit. Nebo třeba byly, ale příliš vzdálené na to, abych to zatáhla na jedno pravítko. Bylo třeba vytvořit filler, než nastane správný čas pro něco většího.

2) Blok ze strachu nálože

Teď to zní asi divně, ale hned to osvětlím. Je to taková druhá skupina bloků, které se mě párkrát lehce dotkly, a nejvíce právě v posledních měsících. Na rozdíl od skupiny první, v tomto případě náš děj máme rozvrhnutý, víme, co se stane, co se stát musí, dokonce máme nějaké úryvky. Ale třebas je děj příliš zamotaný, nebo se určité události musí stát v nějakém pořadí, a ačkoliv je o čem psát - člověk se zdráhá, aby to napsal dobře. Má strach. A tak neví, jak začít, jak se do toho pustit, protože ví, že ho čeká SPOUSTU práce, byť náročnější než jaká byla doteď.

3) Blok z rušivého elementu

Ok, další nic neříkající pojem. Ale zase začnu praktickým příkladem - máme příběh, který jsme třeba začali psát. Sice víme, jaký děj a tak bude, třeba se úplně neumíme sžít s některými postavami. A tak se pořád zasekáváme nad tím, jaký by to mělo být, aby to dávalo smysl, aby to bylo v rámci jejich chování, atd. A z tohoto důvodu se to hromadí a hromadí a naráz se nemáme od čeho odpíchnout, protože ty postavy prostě nechápeme, a tím pádem si nedokážeme představit, jak by se zachovaly v dané situaci (jestli vám to zní povědomě, ano, Theo a Henri, mluvím o vás). S tímto se potýkám hlavně na začátku příběhů, kdy si k postavám nacházím cestu, ale klidně se to může stát i v průběhu příběhu, kdy se postava chová OOC, nebo se objeví postava nová.

4) Blok z neoblíbené tematiky

Blok nemusí být jen zástava psaní, ale obecné "nebaví mě to psát ale píšu". Projeví se to třeba v menším výkonu oproti jiným, jelikož nás nebaví to téma, ten svět, ten žánr. Nebo jsme překročili část, která nás baví psát (jo, třeba romantikoš chvilky hlavní dvojky) a nyní musíme k těm méně příjemným částem, které MUSÍ být součástí příběhu, ale nám to prostě nejde a nebaví nás to (třeba v Okolíkovi, na každou schůzi s králem a řešení politiky se psychicky připravuji několik dní).

Dobrá. Žádný další mě asi nenapadá

S čím se setkáte nejvíce, s jakými radami:
"Dej si čas, piš jiný příběh, věnuj se jiným věcem a "ono" to přijde."

Jako, neříkám, že to nefunguje, ale.... Ne u mě. Jednoduše, překonat blok není jednoduché. A pro jeho překonání je potřeba mnohem, mnohem více.

Takže, sorry, ne.

Přesně tohle jsem si říkala u mých nespočet nedokončených příběhů v mých počátcích a skončili... Nedokončeně. Když jste ponoření do toho jednoho, máte postavy pod palcem, děj tak nějak v paměti a najednou jim dát sbohem a dostávat se do postav nových? A čekat, že inspirace přijde? Že to blikne, zatímco budete sedět v křesle a mlít rukama? Za tu dobu na příběh akorát zapomenete; zapomenete, že nějaký soubor máte v počítači. A když si na něj po dlouhé době vzpomenete, tak to jej rovnou můžete začít číst od znova a marně vzpomínat, co jste to vlastně plánovali s nima udělat.

Erikk a Arsen takto čekali i více jak půl roku, dokud jsem se nerozhodla tento blok zničit sama a nečekat na zásah z nebes.

U Okolíka jsem se pokoušela odpoutat psaním příběhu ONC, který je napsaný úplně jiným stylem, ale ten jsem chtěla mít stejně napsaný co nejdříve, abych se mohla vrátit k Okolíkovi. A stejně mi to nepomohlo - na blok jsem musela prostě jinak.

Takže co?

Neříkám, že dát si čas není špatné. Někdy je potřeba, aby to uzrálo. Mezitím třeba dělat ilustrace, sepisovat si děj do osnovy, setřídit si ho, nebo jinak přemýšlet o příběhu.

Ale ke konci je potřeba ten blok zničit tak nějak "násilně". S kladivem v ruce.

Takže, několik nápadů, jak na to. Nějaké jsou již profláknuté, jiné mohou být nové.

I) Vhodná atmosféra

Přítmí, klid, ticho, nebo naopak mírný ruch, správné písničky - epická hudba nebo smutné tóny piana, volný večer nebo ráno, kafe, bez únavy. Jen vy víte, co vám pomáhá, a jak se správně naladit. Opravdu to dělá hodně.

II) Sbírejte nápady

Především pro bod 1, kdy fakt nevíme, co a jak. Jedeme busem a vidíme scénu? Nebo se nám do mysli prolinula nějaká super epická věta? Ihned zapsat! Otevřít poznámkový blok a nechat si to zaznamenat, je jedno že s chybami, hlavně to stihnout! Protože když to neuděláme, již tu scénu stejným způsobem nepopíšeme a celé masterpiece skončí v....

Nápady musíte lovit jako pokémony, a ti do pokébalů jen tak neskočí. Mějte jednoduše váš příběh v mysli, spuštěný na pozadí, a ukládejte do něj vjemy každého dne. A s něčím nakonec přijdete.

A také přemýšlejte! Je to práce, ale přece chceme příběh nějak dokončit, vyřešit konflikt, ne? Takže kdykoliv můžete mysl vyprázdnit, věnujte ji příběhům. Nebo hledejte inspiraci jinde, třeba v jiných příbězích. Ne, nenabádám k vykrádání, ale třeba čtení jiných příběhů může motivovat k překonání.

III) Motivujte se

Tímto navazuji na předchozí. Nestačí mít jen nápady, ale také to správné rozpoložení. Znáte to, když se podíváte na Harryho Pottera a najednou chcete taky kouzlit? Nebo na Pána prstenů a už si připadáte jako elf.

Ideální především, pokud vás zastavil bod 4 a jste zaseklý na něčem, co není úplně vaše parketa. Když jsem četla nějakou historickou politickou novelu, hned jsem měla chuť vymyslet strašně komplikovaný boj o trůn (což mi nejde a jdu se zahrabat). Nebo při sledování romantických filmů chci také přijít s osudovou strašně ansgty a fluffy láskou. Stojíte před nějakou hodně akční scénkou? Pusťte si film, ve kterém se kamera prakticky nezastaví. Nabírejte atmosféru jiných děl, knih nebo seriálů, které vám ukážou, že JE to možné. A vy budete chtít také dokázat, že to JE možné.

IV) Vytvořte "lepivý konec" (aneb několik nukleotidů denně)

Nechci na vás vybalovat molekuláru, ale tohle je prostě skvělé. Mnohdy, a to platí asi pro všechny body, je někdy problém, že jsme uzavřeli nějakou kapitolu. Nějakou pasáž. A nyní nevíme, co s tím. Co dál. Jak navázat, abychom se dostali do našeho dalšího bodu. Nebo jak se vůbec pohnout z místa.

Když máme zlom v řetězci DNA, může být dvojího typu. Tupý nebo lepivý. Tupý znamená, že jak řetězec horní, tak dolní jsou ukončeny stejně. A na takový konec se těžko navazuje, těžko se vkládá za takovýto zlom kus jiného DNA, nebo když máme více částí různých genů, tak aby šly za sebou jak chceme. Zato lepivé konce, jak název napovídá, znamenají, že horní nebo dolní řetězec přečuhuje. Že pokračuje dál ještě několik několik nukleotidů. A jak víte, nukleotidy se párují, adenin s thyminem, guanin s cytosinem. Tyto osamělé nukleotidy si budou hledat partnery, třeba jiný lepivý konec, a ten zacvakne na volný konec a snadno se spojí, a hlavně správně.

A teď teorii do praxe.

Musíme vytvořit takový lepivý konec, aby se nám snadno navazovalo a příběh se rozepsal. Je to nejtěžší, ale taky nejvíce osvědčená metoda. A tak pište. Snažte se. Třeba několik vět denně, nějak se dostat do bodu, ze kterého se vám bude lépe pokračovat. Nebo se vám podaří se rozepsat úplně. Překročíte tu překážku, která vám bránila, a zjistíte, že se najednou píše dobře. Že to složité není nakonec tak složité.

Já v takovýchto případech většinou začínám tím, co znám. Osoba a její emoce. Její stav. A postupně je prolínám do děje a zamíchávám to, co se děje, a ono se najednou již začíná něco dít a je lehké to pak psát, jelikož se člověk předem rozepsal. A nápady pak najednou přicházejí a obraz je v mysli skutečnější.

V) Vnuťte se

Kromě snahy o vytvoření lepivého konce, může se stát, že se psaní budete prostě vyhýbat. Že budete hledat jiné věci na rozptýlení, a nějaké "konce" vám mohou být u .....

Co teď? Vypnete si wifinu. Jenže tu můžete zapnout. Můžete se projít po bytě a začnete raději uklízet. Nebo dělat jiné věci.

Sbalte se a jděte ven, do kavárny nebo na lavičku, kde budete jen vy a váš notebook. A vám nezbyde nic jiného, než si opravdu otevřít ten soubor a začít v něm pracovat, sice pomalu, ale jistě (btw, tohle je fajn rada i při psaní bakalářek a diplomovek).

VI) Přepisujte

Tohle je spešl rada pro bod rušivého elementu. Sama nerada přepisuji, ale když se nachází v příběhu rušivý element, jinak to ani nejde. Zavřete oči, zamyslete se. Představte si své postavy, pořádně vykreslete jejich povahy, jejich životní příběhy. Co je pohání, co je naopak drží zpátky. Jakým způsobem se vyjadřují, co by naopak neudělali.

Smažte to, co vám nesedí, a předělejte to. Buď jen trochu, nebo razantněji. Nebo to prozatím překousněte, nechte to tak a pište dál. Někdy to totiž nepůjde hned, vymodelovat tu postavu do ideální podoby. To se stane až časem. A teprve jak si s nimi budete jistí, vraťte se a předělejte ty části.

VII) Přeskočte

Tato rada nemusí být úplně vděčná, ale dá se uchopit dvěma způsoby. Většinou platí právě pro nárazy, kdy nevíme jak spojit některé body k sobě.

První způsob - piště úseky, které pak budete mít nachystané, a pak přijde ta těžší práce, napsat lepidlo. Výhoda - máte o práci míň se psaním a nějak se udržujete aktivní. Nevýhoda - může se stát, že vám to nebude tak dobře navazovat, nebo se objeví nějaké věci, které by se objevit neměli, nebo naopak už byly někde jinde. Takže i když úseky budou napsané, ne definitivně a ještě je budou čekat další úpravy.

Druhý způsob - nejde napsat lepidlo? Udělejte skok časem. Není třeba psát každou blbost, že si postava odskočila na záchod, než vyrazila do školy, a že jela busem č.25 a viděla důchodce vyčkávat před Lidlem. Lusk prsty, dva entry a postava vstupuje do budovy, kde spatří svojí crush. Třebas.

Napadá vás ještě něco jiného? Pište kdyžtak do komentů ;)