Dokončené dílko, které následovalo Ester.

Briss žije ve smutném světě, který je ovládán drogami a zlem. Avšak brzo se dovídá, že jako jediná má možnost vše změnit. Že je posledním andělem.

Po provedení rituálu přebírá jméno Agriana a s pomocí svého strážce Tenúra shromažďuje nové strážce a anděly, aby porazily anděle smrti - Achary, a pomocí andělských slz, které mají schopnost léčit, navždy zbavili svět drog.

Zvolila jsem namátkově tři části, včetně konce. Takže jak to skončí se snadno můžete dočíst zde.

3. Stříbrné slzy

Dívka vytřeštila oči. Její dlouhé vlasy se lehce zatřásly. Sklopila svůj pohled na klína, kde si začala pohrávat s rukou. Nevěřila tomu, co právě řekl. Jak by mohla? Za celý její život se nestalo nic zvláštního. Nic nedokázala, jenom se věčně schovávala v pokoji před svými zfetovanými nevlastními rodiči. Nebyla ani ničím výjimečná, aby z něčeho obzvlášť vynikala. Zavřela oči a snažila se uklidnit.

,,Já nejsem Anděl," byla chladná slova, co z ní po chvilce vypadla. Tenúr si ji změřil pohledem.

,,Vážně to víš? Vážně si to myslíš? Nechceš vědět nic o svých skutečných rodičích? Ani o těch záhadných postavách, které jako jediná vidíš?"

Briss se kousla do rtu. Jak to ví? A co vlastně všechno ví? Zase se odvrátila a nedívala se na něho. Nedokázala si pomoct. Kývla nejistě hlavou.

,,Řekněte mi to."

,,A co všechno?"

,,Od začátku."

Tenúr si složil ruce do kříže a udělal si větší pohodlí.

,,Na začátku byly Andělé a jejich Strážci. Strážci, to jsou normální lidé, úplně nečistí jako Andělé. Často se taky rozhoduje, jestli ten člověk bude zrovna Anděl, nebo jenom Strážce. Když se teda vyvolený podrobí testu, bude z něj začínající Strážce – zatím bez Anděla. Taky se u něho budou vyvíjet malé schopnosti. Uzdravovat rány v menší míře, vnímat náladu a pocity kolem sebe v menší míře...Nakonec se dostáváme k tomu, že Strážce si musí najít svého Anděla. Teda jestli mu nějakého nepřidělí, ale to se stává málokrát. Já jsem musel najít tebe, a ani si nedokážeš představit, jakou mi to dalo práci, když nepocházím odtud.

Našel jsem tě. Jsi poslední žijící anděl. Každý člověk má v sobě nějaký ten hřích. Malé děti už ochutily tajemné látky, kterou zlo podává, ale ty ne. Ty máš nejmenší hříchy ze všech, a také to máš v genech. Briss, tvoji rodiče byli Andělé."

Briss se musela nadechnout a uvolnit všechny napjaté svaly uvnitř jejího těla. Nevěděla, jestli má být překvapená, nebo ne. Čím dál častěji cítila podivné nutkání, které ji trápilo, které ji nutilo pomáhat, ale také ty záhadné bytosti...

,,Je to u nás nezákonné, aby měl Anděl s Andělem dítě. Ale měli, a měli tebe. Tak jsi pro nás, pro všechny doufající, nová naděje, že čistokrevný Anděl dokáže tuhle zkázu zastavit. Podle mě si musela cítit, že jsi jiná. Tvoje rovné a světlé vlasy, andělská tvář a oči...a...jiné. Teď přijde to nejhorší," odmlčel se, aby se pořádně nadechl a uvelebil v křesle ze světla. ,,Ty černé postavy, které vídáš, to jsou Acharové, jsou to andělé smrti. Jejich vůdce Imar je nelítostný, ale chytrý. Když ho dosadili na vůdčí místo, začal je nabádat k zabíjení Andělů a pak, když konečně přežívali jen ti poslední, je donutil zásobovat lidstvo onou tajemnou látkou. Ani já sám nevím, co to je a-"

,,Chceš po mě, abych ho zabila?" zeptala se Briss lehkým a křehkým tónem. Byly v něm slyšet potlačované slzy. Jestli je Anděl, nesmí zabíjet...A jestli jo, přeci je jen mladá. Ona a její rodiče...Zavřela oči. Další zbytečně promarněná slzy jí stékala po tváři a v silném nekonečném světle se zatřpytila. Tenúr hned vstal z křesla a klekl si k dívce, prstem jí slzu setřel. Na jeho pokožce, která byla mokrá od slaných slz se začal vytvářet jakýsi stříbřitý flek. To místo, které bylo mokré, teď bylo stříbrné. Nevěřil svým očím.

,,Briss! Už neplač...Prosím tě! Koukni se sem..." nastavil jí lesknoucí ruku. Dívka jen pokývala hlavou a hned nato ji sklopila, její dlouhé vlasy jí spadly do obličeje. Koho zajímá, že má stříbrnou ruku? Ji ne...Ji teď nezajímá nic. Ona nechce nikomu ublížit, nikomu! Skryla si obličej do rukou a zdrceně pofňukávala. Tenúr jí setřel další slzu a vzrušeně se mu zrychlil tep. Briss konečně přestala. Další stříbrný flek na ruce.

,,Co- co se ti stalo?" zakoktala, stále ještě zdrcená pláčem.

,,To ty."

4. Proměna

,,Já?"

Briss se sevřel žaludek. Ona nic neudělala. To si na ni nachystal. Musel nachystat.

,,Briss...tohle je důkaz o tvé síle Anděla. Jsi velmi silná, že dokážeš v tak útlém věku ronit stříbrné slzy."

Dívka se zarazila a nemohla dýchat. Seděla na světelné sedačce a kolem sebe neměla nic, co by jí dosvědčilo, že už nespí. Ona brečí stříbrné slzy...Z očí jí kápla další slza a zachytila se na oblečení. Dívka si obyčejné světlé triko natáhla a málem vyjekla zděšením. Nebyl tam jen jeden stříbrný flek, ale mnoho, z toho předchozího pláči.

,,Co vše může Anděl a Achar dělat?"

Tenúr se pousmál, zeptala se velmi chytře.

,,Andělé dokáží léčit ty nejstrašnější zranění. Amputaci, nebo dokonce zástava dýchání, kdyby člověka od smrti dělil jen poslední vlásek. Ale je jisté, že nemá zachraňovat každého, jinak by mezi námi žila i Kleopatra. Také na rozdíl od Strážců vnímají nálady lidí a jejich pocity silněji, než my. Také dokážou bojovat vlastní energií, která je velmi silná. A jiné maličkosti, které jsou u každého jiné. A navíc dokáže vidět ducha zemřelého. O tom jsi se už přesvědčila, že?"

Briss neodpovídala. Čekala na další informace.

,,A Acharové jsou na tom jinak. Většinou udělají nějakou past, nebo vytvoří jejich mocí nějaké zranění, kterému podlehne. Dokážou, když Andělé vysílají pozitivní energii, vysílat negativní energii a jejich negativní emoce zesílit. Dokážou účinně bojovat. A také jsou u nich všelijaké maličkosti."

Briss kývla hlavou. Pak ji napadla samozřejmost, kterou u Andělů viděla.

,,Můžu létat? Budu mít křídla? A Acharové?"

Tenúr se ušklíbl.

,,Ano, můžeš, ale až po obřadu, který se může uskutečnit už dnes. A Acharové nedokáží létat, ani přemisťovat, ale zato velmi rychle běží."

Briss kývla. Pak ji Tenúr chytl za rameno a vyzdvihl, aby si stoupla.

,,Chceš zachránit svět před zkázou?"

Dívka se na okamžik zadrhla. Ráda by, ale co když neuspěje? Je jediná asama, a závisí na ní celý svět. Ten svět, který odsuzovala ke katastrofě. Tenúrji vedl ve světle dál a dál. Dívka nemohla zjistit, kolik hodin už jdou, aninic podobného, nikde totiž nebyl žádný orientační bod. 

21. Život uvnitř Anděla

Agriana, i když svítila rukama, neviděla nic. Všude vířil prach, nastalo ticho. Cítila nepříjemnou přítomnost Acharů, ale také cítila jejich zděšení, zároveň mírnou radost. Nevěděla z čeho. Načerpala svoji vnitřní sílu a zkusila mávnutím ruky odklonit prach ke kraji. Podařilo se jí to, a cítila se stále silná. To má co společného s tím přibýváním sil. Z výšky viděla osvětlenou celou místnost. Musela zadržet dech a zatnout co nejsilněji zuby, aby nevykřikla. Kostra se sesunula na zem, viděla pod ní Achara, jak se pomalu proměňuje v mlhu, další Achar se z rohu místnosti přibližoval s vítězným šklebem doprostřed, ke kostře. Byl tam ještě jeden Achar, ale svíjel se na zemi bolestí, měl napíchnutou nohu, stehno, na jednu kost z žebra dinosaura.

A bylo tam ještě něco. Samuel...

Chtěl uskočit, a také uskočil, ale i tak ho napíchnula další dinosaurova kost, a to přímo do břicha. Umíral.

Agriana oblétla místnost a přitom dorazila Achara, krvácejícího černou krví ze stehna, a vrhla se na druhého. Ten uskakoval před jejími střelami, ale Agriana se cítila nesmírně silná, její sebejistota byla největší za celou dobu, musela pomstít Samuela. Achar na ni poslal černý proud, ale ona ho rukou zarazila, a divila se, jak je to možné, a otočila jeho směr. Achar se zachechtal, když jeho síla s ním splynula, ale pak ho úsměv přešel a zmizel v černé mlze, jak na něj poslala další svůj proud a trefila tím jeho hlavu. Pak se zarazila, snesla se dolů k Samuelovi, kterému srdce přestávalo tepat.

Agriana k němu klekla a sklonila se, ohledávala jeho tělo, snažila se přitom nebrečet. On ji pozoroval svýma smaragdovýma očima a dýchat otevřenými ústy.

,,Ne, ne, ne!" křičela tiše a zoufale Agriana, pozorovala jeho zranění. Pohnutím ruky se kost vznesla do vzduchu a zabodla do zdi, ona se dívala na ránu uprostřed břicha. Nekrvácel, Andělé nemají krev, srdce bije jako znamení dobra, ale jeho rána byla černá. Hned natáhla nad ni ruce, jenž jí svítili tyrkysovou září, ale rána se nezacelovala. Agriana se lekla a nahmatala ji, znovu zkusila léčit.

,,NE! Samueli! NE!" křikla a dívala se zděšeně na díru v břiše. Samuel nemohl udělat byť malé pohyby, ale zvedl ruku a Agriana mu ji uchopila a políbila ho.

,,Samueli! Nesmíš umřít! Ne! Ne smíš mě nechat samotnou! Nesmíš nás nechat samotné! Jsem těhotná! Nevím jak! Ne, NE! Neumírej!" zoufale křičela, ale nebrečela. Teď si nemohla dovolit ukápnout nějakou slzu. Samuela by i tak nezachránila. On, když se dozvěděl, že Agriana čeká dítě, vytřeštil překvapeně, ale radostně a láskyplně oči a usmál se. Zadíval se do zoufalých modrých Andělských očí, a poté na její bříško. Agriana natáhla jeho ruku, kterou držela, na místo, kam se díval.

,,Tady je naše dítě! Proto nesmíš umřít, ne, nesmíš...Musíš žít pro nás dva!"

Samuel pootevřel ústa.

,Miluji tě, miluji vás..." zašeptal a zavíral oči.

,,Já tě miluju také, Samueli."

Samuel konečně zavřel oči, netřásl se, nedělal nic. Vedle Agriany leželo bezvládné tělo Anděla, jenž ho Agriana tolik milovala. Už nikdy neuvidí jeho zelené oči...nikdy...

Sklonila se a dala mu poslední polibek, ještě chvíli klečela u mrtvoly Anděla Samuela. Lekla se, když viděla, jak se rozplynul do bílého kouře, který zmizel. Dívka se zděšeně dívala na místo, kde předtím ležela její láska. Poté vstala. V duchu si říkala otázky, na které byla jasná odpověď.

Proč tu jsou? Proč bojovali? Proč zemřel? Proč vůbec byli Andělé? Proč? Kvůli záchraně světa, aby pomohla všem lidem na této planetě, aby Acharové nadobro zmizeli z životů umírajících. Aby nezabíjeli milované osoby jiných lidí, jako Samuela. Vstala a otočila se k dalším dveřím, které by měli vést do sbírky starověkých věciček. Otevřela tedy dveře, hned ji zalil nával negativní energie Acharů. Ale tohle bylo něčím jiné.

,,Robert Hilton...poloachar..." začala šeptat, v jejím hlase nebylo slyšet nic ze smutku nad smrtí Samuela. Její hlas byl jistý a výsměšný. Z ničeho nic se místnost rozsvítila. Uprostřed místnosti stál on, Robert Hilton. Úplně sám. Bez žádných Acharů chránících jeho zadek. Podobal se na Achara, i na svou matku. Měl blond vlasy a tvář, jako jeho matka před plastikami. Ale oblečení, sice bylo moderní, a jeho oči mělo černou barvu.

Místnost, ve které stáli, byla plná poliček a skříní s hliněnými miskami, nádobami. Každý člověk by poznal, jak moc jsou staré, ale netipl by tři tisíce let. Agriana se na ně ale nepodívala, pátrala hluboko v Robertových očí po nějaké známce toho, co si myslí.

,,Ty jsi určitě ten Anděl, co má vše obnovit, že? Máš zmírnit Achary a podmanit je novým Andělům, máš zabít mého otce...Jsi vůbec dostatečně silná? Slyšel jsem tě křičet, ale neslyšel jsem bohužel co. Ale určitě to bylo něco ohledně toho druhého...jak že se jmenuje? Samuel?"

Agriana při vyslovení jeho jména zaťala zuby a ruce v pěsti.

,,Víš ty co, nechej si svoje kecy na život v podsvětí. A víš co ještě? Překvapil jsi mě, člověče...teda poloachare, ale očekávala jsem blondýna v růžových šatičkách obklopeného malinkými psíčky," odvětila s úsměvem, ale Robert se ani nepokoušel zvednout koutky úst. Agrianě něco došlo. Nepokouší se bojovat, co když svolává Achary a zdržuje ji schválně? Pousmála se, ale nechtěla zbytečně čekat. Během desetiny sekundy zvedla ruku a vystřelila světlo, které zasáhlo Roberta do ramene. Začal krvácet červenou krví. Agriana znovu vystřelila, protože se nesnažil nijak bránit, a krvácel i z břicha. Snažil se popadnout dech, ale nemohl. Pak se zadíval Agrianě do očí a usmál se. Než stačila dívka zpozornět, zavřel oči a srdce mu přestalo bít. Neproměnil se na mlhu, ani nezůstalo jeho tělo normálně ležet. Zpopelnil se.

Agriana si snažila urovnat myšlenky, smetla pohybem ruky jeho popel po celým pokoji, a pohlédla po všem tom nádobí. Potřebovala dostat všechno, úplně všechno, ale také to potřebovala otestovat. Nepotřebovala cibuli, ani se nijak nenutila, slzy jí sami kapaly z očí. Na dně prvních pět misek, co ozkoušela, zůstaly stříbrné a tekuté. To Agrianě stačilo a chytla rukama celou poličku s výrobky, soustředila se jen a jen na Svit a všechnu keramiku, co v té místnosti byla.

28. Souboj nad Londýnem

Agriana zatnula zuby a dala ruce v pěsti. On ji očekává...Zamávala křídly, ale tak, aby se nahoru za Imarem dostávala pomalu. Bylo jí nepříjemně, jak ji sledovaly desítky černých a zlomyslných očí, ale zanedlouho se vznášela naproti Imarovi.

,,Přišla jsi nějak rychle? Myslel jsem si, že budeš vymýšlet další plány o záchraně lidstva...Ani nevíš, jak jsi mě naštvala! Plán se mi tak výborně vyvíjel! Každý člověk zdrogovaný, ti čistí zavražděný a pak jsi přišla...to ti jen tak neprojde..."

,,A to jsem tvoje dcera, že tě musím poslouchat a podstupovat tresty? Jsem Anděl, Imare, a je na mě, co udělám. Jako že tě zničím, jako tvého syna..."

Imar zavrčel, ještě se nesmířil se smrtí svého blondýna.

,,Lusknutím prsty můžu poručit Acharům, aby tě hned zničili," pohrozil jí, v jeho černých očí se zablýsklo.

,,Ale to neuděláš. Víš, ty, jako posel smrti, ztělesnění zla, by sis mohl aspoň zajistit čest. Když luskneš prsty, a já se tu rozplynu v bílí kouř, nebude to moje porážka ani tvoje vítězství. Bude to podvod, a všichni se ti budou akorát vysmívat."

Imar zaskřípal zuby, pozoroval bílou osobu vražedným pohledem.

,,Pojďme ven, jestli čest znamená i poskytnout ti výhodu lítáním v oblacích..." řekl s posměchem a sbíhal neuvěřitelnou rychlostí po trámech železa a dřeva dolů. Agriana se jednoduše dolů snesla, ale pak musela odolávat nárazům rychle běžících Acharů, co vybíhali z věže pozorovat souboj. Ale žádný náraz nebyl silný, jenom nepříjemné dotknutí. Konečně vyšla ven pod naoranžovělou oblohu z toho, jak slunce vycházelo a osvěcovalo Londýn. Mraky na nebi tvořili zajímavé uskupení, jako tisíce a tisíce vzdálených Andělů nahuštěných na sebe. A právě mezi těmi Anděly jsou i její rodiče, i Samuel. A bude bojovat za ně.

Acharové si na mostě stoupli, hned poté co zatarasily cestu na most, kolem a utvořily ovál, ve kterém stál Imar a Agriana. Agriana měla roztáhlé křídla, aby mohla vzlétnout, ale mírně s nimi cukala, připravená je složit a uhnout útoku. I když stála daleko od Imara, viděla přesně do detailu jeho výrazy ve tváři. To stejné Imar. Ale on na rozdíl od Agriany moc pocitů nepřečetl, protože dívka měla naprosto nečitelný výraz. Ani její modré oči nedokázaly nikomu z obecenstva poskytnout jakoukoliv myšlenku. Pak to začalo.

Imar v desetinách sekundy s natáhnutím ruky vyslal na Anděla černou blýskající kouli. Agriana vyskočila šikmo do vzduchu a o fousek se jí vyhnula. To Achara nepotěšilo. Vyslal další, dokonce dvě koule. Ale dívka byla připravená a mávla rukou. Musela se zazubit, když koule trefily druhou věž mostu a odlomily z nich omítku. Bylo slyšet ječení Angličanů.

Teď byla na řadu Agriana a vystřelila tyrkysový proud. Imar rychlím během uhnul daleko od něho, ale proud zasáhl jiného Achara a skolilo ho to k zemi. Dívka se ujala příležitosti a další září ho dorazila.

,,Tomuhle říkáš čest?" křikl na ni. Ona se ušklíbla.

,,Zemřel by tak i tak."

Jak Imar znova střelil a dívka tomu uhnula, narazilo to do pojítka obou věží a odpadl kousek železa a zdiva, všeho, z čeho to bylo postavené. Spadl dolů na silnici a vytvořil tam díru. Ale nebylo to vše. Dívka musela odletět nad řeku, Acharové v pár sekundách poutíkaly pryč z mostu, včetně Imara. Narušený „mostík" se začal po kouskách rozpadávat. Spadl další kus, větší než předchozí. Agriana toho využila a zapomněla na lidské vyděšení při pohledu vznášejícího se kousku slavného londýnského mostu.

Pohnutím ruky dostala do vzduchu kousek a dalším pohnutím letěl nad Achara. Imar, který stál na ulici na kraji řeky, uskočil, ale trefilo se to na další dva a proměnili se v černou mlhu. Imar proto vyslal dalších tisíce malých proudků, jako déšť. Ačkoliv se jim Agriana pokusila vyhnout, v dešti vždy bude člověk nějak mokrý, a černé proudky vypálily do Agriany na levou nohu několik černých dírek. Málem vykřikla, byla to nesnesitelná bolest, skoro jako u proměny. Poočku se na nohu koukla, byly to dírky, ze kterých nekrvácelo, jako by člověk píchl vidličkou do mrtvého ztuhlého člověka.

Nechala nohu nohou, stejně letí, a oběma rukama vyslala tyrkysovou zář, jíž zapálila modrými plameny okolí Imara. Byl v ohnivém kruhu, v pasti. Dívka se opatrně přibližovala, protože Achar chtěl jako poslední vůli dívce ještě nějak ublížit. Střílel černé proudy, jeden za druhým. Žádný z nich netrefily cíl, akorát pomohli mostíku se bourat. Spadl poslední kousek na zničený asfalt a lidé ještě více ječely než před tím. Přijeli hasiči, policisté, záchranka, a hledali nějakého zraněného. Achar pak vyslal poslední černou kuličku, která se zabořila a vypálila tak v dívčině ruce v paži další díru. Tohle byla bolest ještě větší, než předtím. Chytla si ji a na okamžik přestala mávat křídly. Jakmile se ale vzpamatovala, z druhé zdravé ruky namířila prst na Imara.

,,Adios, Imare!" křikla a z prstu jí vyšlehl proud, ve kterém byla všechna ta nenávist vůči němu, smutek, jenž ji trápil, nesnesitelná bolest, co podstoupila. Světlo zasáhlo Imara do hlavy, na jejíž tváři byl úsměv. Poté se proměnil v černou mlhu, kouř, a rozplynul se. Agriana zavřela oči a nechala tak Londýn v chaosu, teleportovala se do Svitu.

,,Agriano!" uslyšela křik Tenúra a Merey zároveň, jakmile spatřily její obrys. Stála a rukou si držela druhou ruku, paži. V následujících okamžicích nevnímala, co se děje. Andělé se kolem ní seskupili a začali o ni pečovat, o její zranění. Byla při vědomí, jako člověk by usnula. Ale o to to bylo horší, že cítila všechnu bolest.Pak ji položily na lehátko a nechali se léčit. Ve Svitu je neznámá energie, která posiluje Anděly. A ta samá energie i léčí její zranění.

Po dvou a více dnech už bolest ustupovala, cítila, jak se její zranění zmenšuje. Nakonec už mohla vstát a chodit, vyprávěla vše, co se v Londýně stalo. Ještě než se uzdravila, odešli všichni pokračovat v misi Anti-Axotin, tím celý svět očistili.