Další fantasy příběh v mých asi 13? letech?

Airin přišla o rodiče a je na ní, aby uživila domácnost čítající ji a jejího mladšího brášku. Našla si práci u excentrické šperkařky Flynet, zdá se, že všechno bude dobré... Kdyby nenašla na půdě podivný medailon a nepotřísnila ho omylem svojí krví. Tímto vytvořila pakt, díky němuž se v noci může proměňovat v draka.

Království je ale ve válce proti nějakým stvůrám (už si nepamatuji kterým). Takový drak jim může pomoci vyhrát válku a ochránit lid! A tak se spolu s arogantním rádoby rytířem Juanem, Flynet a svým bratrem vydává na cestu (vůbec už nevím kvůli čemu jsem je chtěla vyhnat). Avšak takový drak není domácí mazlíček! Opatrně, krok po kroku, noc za nocí, Airin v dračí podobě je ochočována svými společníky.

Breakpoint - i její brácha si jednou nějak omylem vypůjčí medailon a zatřísní krví. A to mu zároveň zachrání život, když bude zajat nepřátelským vojskem a díky své proměně uprchne. Jenže nepozná přítele od nepřítele...

A samozřejmě, láska vzroste mezi Airin a Juanem který postupně své arogance ztratí. (zpětně mi připomíná Evžena Houžvičku z Na vlásku, přestože tohle vzniklo ještě předtím :D)

Takže tak. 

_______________

Airin si nedokázala uvědomit, jestli její čtyřhodinové sezení trvalo jako věčnost, či jen krátký záblesk všech myšlenek. Nedokázala ni uvěřit, že už tak dlouho nic nedělá, jen sedí, přemýšlí se zavřenýma očima, však nespí. Nedokázala. Ta událost jí nedala usnout. Snad tisíckrát si v hlavě přehrála její vystoupení, ale nemohla na nic přijít. Její výrazy se měnili každou chvíli, ale ne do normální podoby.

Možná se uhodila do hlavy? Zeptala se dívka sama sebe. Nepřišlo jí to možné, moc naivní na už dospělou ženu, aby ze spěchu spadla a uhodila se, a ještě k tomu tak vyváděla.

Mnohokrát v hlavě se podívala detail po detailu, ale stále stejná situace ji už nudila. Co jiného mohla teď dělat? Na půdu se jí nechtělo jít, už jí nepřišlo, že tam bude ještě něco zajímavého. Na procházku po Dietu neměla náladu, kdo by měl? Usnout nemohla, ani kdyby z celého srdce chtěla. Nezbývalo jí nic, než nudné, ale zato příjemné čekání na Sama, jehož přes den a více ani nezahlédla. Se snahou zapomenout na ten incident a přemýšlet o něčem hezčím, se jí vybavila dávná vzpomínka vyvolávající bolest a smutek.

„Mami!" malá holčička s dlouhými kaštanovými vlásky utíkala z jednoho rohu místnosti vypadající jako kuchyň do druhého. Na tváři měla nepřehlédnutelný úsměv štěstí a bezstarostnosti. Při běhu si musela držet malými ručkami bílou košilku, aby se nijak nenadzvedala. Ale dívenka to brala jako veselí.

„Co se děje, zlatíčko?" sklonila se k ní žena s na první pohled šťastným životem, a chytla za ruku.

„Podívej se! Jsem princezna!" pustila košilku a zatočila se kolem své osy, že se jí nadzvedla a utvořila kolem ní kruh. Žena se zasmála.

„Ano, jsi, ta nejhezčí na celém světě!"

Airin smutně povzdechla a podívala se na podlahu kuchyně. Očima si vytvořila trasu, kterou jako malá pobíhala. Ačkoliv je to moc stará vzpomínka, živě si ji pamatuje, protože to ji jediná osoba v celém životě nazvala princeznou.

Zmítala se dál v minulosti, a zapomněla tak na Flynet. To byl její cíl, který se vyplnil.

V tichu pustého okolí, kde ani ona nevydala jedinou hlásku, se ozval tichý šepot, chechtání. Airin tušila, komu ten hlas patří, ale čekala, až vejde do domu a omluví se jí. Jestli se to vůbec někdy stane. Ale i tak, seděla s pošklebkem a vyčkávala vhodné chvíle.

Dveře zavrzali, jde dovnitř. Airin sepjala ruce v pěsti, aby ovládla své emoce. Moc tomu nepomohlo. Dveře se otevřeli, se světlem začínajícího se západu slunka do předsíňky vešel i Sam, zavřel za sebou, a hned přiběhnul do kuchyně, nejspíš pro něco k jídlo. Jaké to bylo překvapení, když zahlédl svou sestru sedět na židli s výrazem v očích, jež naháněl strach. Patnáctiletý kluk se však nijak nepolekal.

„Airin, co tu děláš?" vyšlo z jeho úst zvědavě. Dívka se pohrdavě usmála.

„Já bych se tě také na něco ráda zeptala," opáčila na Sama. Její hlas... „Proč jsi ukradl ty peníze?"

Sam vytřeštil oči, ale nikdo nemohl poznat, jestli doopravdy, nebo jenom s předstíráním.

„J-já?" vykoktal, ale Airin nepolevila na svém zlostném úšklebku.

„Jo, ty! Byl to výsledek mojí práce, tys pro to neudělal nic, jen jsi nadával, snažil se mě vyprovokovat!"

Airin vstala ze židle a přikročila k Samovi. Jeho pohled v očích byl zvláštní, stále nemohla určit, jestli vše jenom předstírá, nebo naopak.

„O ničem nevím..." zašeptal.

„Aha! Tak tady pán chytrý, mazánek rodičů, který se spoléhá jenom na ostatní, neví o čem je řeč! Kdo ti to uvěří!" vyjekla přímo u jeho tváře Airin, a tak náhle, že až Sam poskočil do zadu. Nikdy ji tak neviděl. Taky že se nikdy neocitla v podobné situaci. Hlad, chudoba, samota, a její únavné stání a doufání, že přijde dost lidí, aby mohla z podílu koupit aspoň něco malého k jídlu, a teď pravdivá myšlenka, že vše její úsilí vést zbytek jejich rodiny se proměnil v nicotu. Sklopila pohled dolů. Její nehty se zarývali do kůže, jak pevně tiskla ruce v pěst. Nikdy ji nenapadlo, že takhle vybouchne, ale když už se stalo, musela ze sebe dostat vše skryté, vše uvnitř ní.

„T-ty?" neodvážil se mluvit hlasitěji než šepotem. Airin se sklopeným pohledem se začala pochechtávat.

„Ne, já ne, můj malý bratříčku. Buď znova vyděláš ty peníze, nebo si rovnou hledej místo na přespání, takového rozmazleného skrčka jako ty tu nebudu snášet," zlověstně promluvila a ani nelitovala, jaké urážky a smysly věty použila. Někde hluboko uvnitř její mysli začínala věřit na druhé já, druhou osobu, jenž ji ovládla.

Upřela svůj pohled sytě hnědých očí na Sama a neuhýbala. Vlasy jí padali do tváře, ale nevnímala je. Čekala nějakou Samovu ohlášku.

„Já. To. Nebyl," odhodlaně, ale přeci jen tiše řekl s důrazem na každé slovo. Však po tom zpozoroval, že se jeho sestra něco snaží udělat, a napadlo ho nějak zachránit nesmyslnou a nebezpečnou situaci. „Ale možná vím, kdo to byl."

Airin probodávala Sama pohledem.

„Kdo?" malá část jí byla zvědavá, kdo to mohl být, jestli ne on. Ale převládala část, kdy verdikt byl jasný. Sam je lhář.

„Juane?" otočil hlavou směrem ke vchodu, aby se nemusel dívat do chladných očí Airin, a hlasitě zařval. Nastalo ticho. Jen podlaha mírně hučela, jak každý předával váhu z jedné nohy na druhou. Dveře se otevřely. Airin nasupeně sledovala osobu stojícím před prahem a rozhodující se, jestli risknout vejít po nepříjemném řvaní jedné splašené a agresivní dívky.

Jakmile konečně zaostřila zrak, nevěděla, jestli se má smát, vyděšeně koukat, vzdychat z úžasu či jen odfrkovat nad z prvního pohledu zřejmou arogantností.

Juan byl totiž blondýn, zdající se svým věkem na pětadvacet. Jeho delší zjihlé světlé vlasy pravidelně odstávali, modré oči ladili k světlé pleti, ale neměl nic společného s albínem. Přikročil blíže a Airin si ho mohla lépe změřit pohledem. Tenké rty, ale ústa široká, napovídali o mluvným frajírkovi. Naštěstí jeho nos nebyl nijak zvláštní, jako u mnoha jiných mužů, kdy byl moc hrbolatý či špičatý. Zdál se ladící k tváři. K jeho chůzi dívka mohla říct jen jediné. Model. Oblečený v čisté košili s krátkým rukávem odhalující jeho svaly, a nijak nepomačkaných hnědých kalhotách, dostával obdiv. Avšak i když byl tak dokonalý, že se sice líbil mnoha děvčatům, Airin si nemohla říct nic jiného než: Fuj!

Juan povytáhl obočí a na čele se mu objevili mírné vrásky, ale nijak ze starosti, spíše s údivu a zájmu.

Airin se rychle vzpamatovala a její povolená tvář s mírně pootevřenými ústy ztvrdla. Svůj chladný zrak přesměrovala na Juana, až ho zarazila.

„Kde je ten měšec!" křikla sebevědomě. Rytí nehtů do kůže jí způsobovalo čím dál více bolesti.

Juan si zahrál na nevědomého, ale s jeho výrazem a dojmem ze vzhledu hned uhodla, že Sam je nevinný. Za vše může tady ten, skoro dvakrát tak starší než Sam, muž. Co vůbec u Sama pohledává? Cíl svých choutek na Kohaly?

„Ty...jeden..." převládala vztek a zaťala zuby, její tělo se chvělo. Juan byl zaražen jejím chováním, ale nebral to nijak vážně. Jeho rty se skroutily do úsměvu.

„Ale Airin, neber to vážně. Myslíš, že bych něco takového provedl?" sladkým hlasem se přibližoval k dívce. Nikdo ho neupozornil na to, že právě tyhle kroky by dělat neměl. Vztek přetekl ve větší várce.

„Já tě vůbec neznám! Takže myslím, že ano! Kde jsou!" křikla a Sam ukročil dozadu. Neměl nikdy představu o tom, že by se jeho starší, ale slabá sestřička mohla chovat takhle. A také byl překvapený, vše nasvědčovalo tomu, že ho jeho přítel zneužil. A co všechna pravidla, jež mu říkal? Nedodržená...

„Ai-"

„Vrať je!" vrhla se vstříc světlovlasému a z jejích očí sršeli blesky. Byla tak nahněvaná, všechno trápení se dostávalo na povrch formou agresivity. Připravovala si pěst, aniž by věděla, proč. Proto ji také překvapila mladíkova sebeobrana. Jeho reflexy zachytili dívčinu ránu a zadrželi tak útok. Airin zaraženě stála v pozici útoku, její pěst pořád spočívala v Juanově dlani vytvořené v misku u jeho obličeje. Byl na něm znát smích, a ona mohla jenom smutně jiskřícíma očima hledět do očí zrádce. V tu chvíli si uvědomila jednu věc.

Není tu pro ni místo.

Její vraždivé oči se změnili do smutku a povolila pěst, ukročila. Věnovala poslední dlouhý a omlouvající se pohled Samovi a obešla tak na ni docela vysokého muže s vysmívavým výrazem. Za růžovým světlem zapadajícího slunce za sebou silně zabouchla dveřmi a namísto směrem do města se vydala za nedalekými poli touto dobou krásně zbarvenými.

Promiň...

Dívala se na nohy s vysokými hnědými kozačkami a přemýšlela o svém chování. Nemohla uvěřit tomu, co ji dnes potkalo. Nijak. Jakoby nějaký démon oblehával vesnici a dostával se každému do jeho srdce, načež ho ovládl. Ale nic takového necítila, byla to její přirozená reakce. A skrytá hluboko v její duši.

Nevšímala si dřevěných chatrčí rozházených víc a víc od sebe s polorozpadlými ploty, a v blízkosti sta metrů už shlížela stébla pšenky. Vždy, když zapadá slunce, mají překrásný odlesk. A právě kvůli němu sem jde. Už dlouho ho nezahlédla, a naskytla se jí příležitost. Potřebuje se uklidnit. Vstoupila jednou nohou a nevšimla si polámaných stébel. Sic v duchu jí bylo líto takto promarněné úrody.

Kráčela dál a dál, až město Dieto neviděla jen jako černou čáru za polem. Právě se nacházela u stromů ohraničující potůček, když si sedla a opřela o kmen jednoho ze stromů. Doléhala na ni neznámá nucená únava, slunce už plně zapadlo, však tma nebyla a na obloze ještě pár barev bylo. Pohlédla na rozfoukaná mračna a zasnila se.

Klid. Tady je překrásný klid. Nikdo tu nic nenarušuje, nikdo nekřičí, nebouchá, nešeptá...a ten vítr. Foukej! Je překrásné, jak se ti líbí mé vlasy, že si s nimi hraješ. Foukej více! Já si zatím na chvíli lehnu...

Je ráno. Tisíce stébel šustí v lehounkém větříku. Právě i tohle probudilo dívku.

Protáhla si ruce a ze zívnutím otevřela oči.

„To jsem tady ulehla?" porozhlédla se kolem sebe. Byla na místě, kde se louka setkávala s polem, a pár stromků trochu více dál od sebe zobrazovali hranici. Ležela na rozvalených stéblech, kde bylo již jasné, že tu úroda nebude. Tohle se už nedalo nijak zachránit.

„Ne...Já jsem usnula někde jinde. Přeci jen..." zamyslela se a porozhlédla. Možná si tohle místo spletla, nebo se v noci probudila a prošla se, jen si to nepamatuje. Každopádně se cítila podivně, silně a zároveň slabě. Vstala na nohy, ale její tělo zareagovalo ztěžkle, jakoby byla unavená a nespala celou noc.

Rozebírala si dál různé podivné důvody, ale musela hned své přemýšlení ukončit, jelikož musela spěchat do práce, nenajezená, neumytá, ospalá a na pokraji svých psychických a trochu i fyzických běžet. Přeskočila z obilovin na trávu louky a pohlédla na místo, kde vstala. Obilí byla rozvalené více, než předpokládala, ale tohle je důsledek jejího vrtění v noci.

Cestou kolem domků se rozhodla skočit domů a případně nějaký ten suchý a tvrdý rohlík posnídat. Však velký hlad moc neměla, ale nebylo až tak pozdě a musela využít času. Dlouho přemýšlela, až se nakonec rozhodla. Ano.

Něco ji však zarazilo, po zádech přejel chladivý pocit.

„Co se děje?"

Otočila se kolem sebe a shlížela okolí. Připadala si jako ten první den, kdy její rodiče zemřeli. Všude tma, ani slunce nedokáže světlem osvítit tohle městečko. A bylo podezřelé ticho.

Proč?

Hnána zvědavostí dorazila domů v neuvěřitelné rychlosti a stále si uvědomovala větší a větší ticho. Rozrazila dveře a čekala. Nějaký zvuk narušoval ten nepříjemný pocit, to neslyšitelné místo.

„Same!" křikla a rozběhla se do pokoje, odkud zvuk vycházel. Kluk se světlehnědými vlasy seděl na své posteli a jeho slané slzy tvořili na povlečení mokré skvrny.

„Airin?" překvapený pohlédl nahoru na dívku vypadající klidně a vyrovnaně. „Airin!"

Dívku překvapilo, že se na ni vrhl a objal ji. Nestačila se divit. Vyprostila se z pevného sevření a pohlédla zkoumavě do tmavomodrých očí.

„Co se děje?"

Sam udiveně vzdychl.

„Ty to nevíš?"

Airin stačila jenom zavrtět hlavou.

„A co bych měla vědět?"

Vystrašený pohled Sama zesílil.

„Airin! Ty ani netušíš, jak jsem se bál! Kdes byla? Vždyť přeci tu byl..." zadrhl se ve vzlyku.

„Toho spratka Juana mi nepřipomínej! Dluží mi! A já ty peníze od něho dostanu!"

„Juan..." špitl zklamaně Sam, ale dívka z toho nepociťovala lítost ze zrady, ale něčeho jiného. Chování všech lidí ji příšerně znepokojovalo.

„Tak co se tu děje?!" nevydržela a vytřískla.

„Ty to vážně nevíš?" zavzlykal šeptem Sam. Airin měla pocit, že by si měla vytrhat snad všechny vlasy, jak se její nálada schylovala k bláznovství.

„Kdybych TO věděla, tak bych se tu nesnažila z tebe vymámit slovo po slovu, ne?!" křikla na Sama a hned nato se zadrhla. Stála, zrychleně dýchala a couvala zpět k druhé stran pokoje, ke své posteli, na kterou si hned poté sedla a se sklopených pohledem a zničujícím výrazem zamyšleně hleděla do klína. Nastalo ticho.

„Promiň," špitla po chvilce, ale nevzhlédla.

Situace se ujal Sam a přešel přes pokoj, načež si sedl vedle své sestry.

„V-víš... Je to neuvěřitelné... Nikdo stále tomu nemůže uvěřit... Ani já... Ale, včera v noci na Dieto zaútočil...Drak."

Airinino srdce se rázem šíleně rozbušilo, dech ještě více zrychlil, oči svůj pohled přesměrovali rovně před sebe. Dívka měla vytřeštěné oči, nevnímala nic kolem sebe a s bojácným výrazem stravovala větu, jež před chvílí Sam vyslovil. A to nebylo vše, když už začal ten patnáctiletý kluk mluvit pravdu, dodal, co má s tím blonďákem společného.

„Jak- jak umřeli rodiče, potřeboval jsem něco, co mě uklidní. Juan je šermíř a souhlasil s mým vyučováním. Proto sem chodil, ale to, že něco ukradne," zaťal zuby a převládal se, „mě nikdy nenapadlo. Promiň, ale i tak mám o něj strach. Včera večer, kdy světlo vydávaly jen ohnivé pochodně, vyšel ven do tmy s myšlenkou zabít toho draka. Dál už jsem ho neviděl..."

Airin nebyla schopna slova, ani jiné reakce. Seděla, nehýbala se, zmítala si stále v mysli těch pár vět, co Sam řekl a nemohla jim uvěřit. Nikdo by jim neuvěřil.

„To- To není možné," pravila konečně něco, aby se rozhýbala a nebyla tak uvězněná ve své mysli. „Nemůže být."

„Je! Tak jdi a hleď! Každý člověk teď radši nevylézá ven na ulici! Všichni se stále krčí doma a přemýšlí o tom, kdy se ta zrůda vrátí! Dokonce ani kuše nedokázali prorvat silnou vrstvu šupin té obludy!" vstal pohotově na nohy a protestoval.

„Jak to můžeš vědět? Snad si nebyl..?"

Celá místnost utichla. Chlapec zavrtěl hlavou.

„Ne, ale byla tu těsně před východem slunce jedna žena, zdála se příjemná, ale momentálně byla smrtelně vystrašená. Vysvětlila mi situaci a donutila mě nejít tě hledat. Však se na tebe ptala, a potom odešla."

Dívce zajiskřilo v očích.

„Flynet?" Airininými ústy vyšlo ven jméno její nadřízené.

„Nevím...její jméno znělo podivně, ale je možné, že to byla ona. Neřekla mi ho totiž nahlas, ale zašeptala v hysterickém řevu lidí."

„Tak víš co," snažila se zlepšit sobě i Samovi náladu a donutila se k chabému úsměvu, „Zůstaň doma, radši se uč nebo procvičuj-"

Sam nechápal její zaražení.

„On tě učil šerm?!" vyjekla na Sama, který se jenom provinile zasmál. Aby předešla nějakému záchvatu, uklidnila se.

„Procvičuj šerm. Já jdu do práce a zjistím, co po mě chtěla Flynet, a případně najdu Juana," jeho jméno vyslovila se vztekem. Sam neměl na výběr, tak jenom kývl. Začal si vytvářet respekt.

Airin nato vstala a odešla bez jediného sousta jídla či něčeho podobného ven na ulici. Až tam se jí zmocnil skličující pocit.

Drak.

Tohle slovo, to je to, co tak dlouho hledala. Vylovila zpod košile, kam si ho ukryla, hnědozlatý medailon s černou siluetou draka.

Drak.

Přejela si po něm prstem a začala se sama sebe za chůze ptát.

Co se to děje?