Začnu takto. Nebýt tohoto díla, asi bych psaní nepropadla. Nebo já nevím.

Každopádně tohle bylo průlomové dílo, spolu s Dívkou s Darem. Už netuším, co jsem začala psát dříve, nebo jestli jsem je psala současně. Jasně, ještě předtím existovaly vtipné příběhy do třídního časopisu, jehož úryvek mám schovaný kdesi v bordelu pod postelí :D

Hodně mě tehdy ovlivnilo premiéra a přečtení Stmívání. Ano. Byla to první kniha, která mě dostala ze světa dětských knih do něčeho úplně jiného, psaného v první osobě, romantického, fantasy. Takže jsem se tím inspirovala, napsat něco podobného.

Zároveň je to, dá se říct, okopčený film "A co když je to pravda". Do toho trochu dětské detektivky a máme tenhle mišmaš. A to dokončený mišmaš.

Děj krátce: Ester na cestě z kina přepadnou a zabijí. Ale že by šla do nebe, to ne. Naopak, probouzí se jako duch, opuštěný ve světě, sám. Rozhodne se využít svého stavu a pomoct v hledání jak svého vraha, tak pomáhat detektivovi i s jinými případy. Když však náhodou narazí na kluka, který ji jako jediný dokáže vidět, vše se změní. Zamilují se do sebe. A zatímco on chce umřít, aby s Ester mohl být navždy, Ester díky detektivovi zjišťuje, že není mrtvá, jen v komatu. Nakonec se dívka probouzí a happy end!

_______________

6. -Co se to děje?

Necítila jsem nic, neslyšela jsem nic, nevydávala jsem nic, samý nic, nic a nic. Nic se nedělo. Žádné světlo na konci tunelu. Ani celý můj život mi neprošel očima, jak se říká. Co se mnou bude?

Pomalinku jsem otevřela oči. Divné, řekla jsem si. Nebyla jsem nijak unavená, nic mě nebolelo. Žádnou hadičku jsem neměla zamontovanou v ruce, ani jsem neslyšela zvuk kapačky. Neležela jsem v poloze, v jaké bych měla ležet, kdybych byla v nemocnici. Ani - a to jsem jen těžce mohla pomyslet - mrtvá v hrobě. A přesto, necítila jsem žádný pocit, který by dokazoval, že jsem.. ehm.. živá.

Viděla jsem tmu. Možná že jsem se v - a to se musím nějak naučit říkat - hrobě nějak převalila. A jak? Hrr! Pomalu jsem ve tmě rozeznávala obrysy. Hranatá světla musela být rozsvícené pokoje v okně. A to divné kuželovité musel být strom. To stříbrné.. asi popelnice a to oranžové vepředu - nějaká stařenka.

Hele, copak nevidíš, že mám otevřené oči? chtěla jsem zakřičet. Stařenka měla v očích otřesený výraz, ruce držela spojené a měla je tak napnuté. Povol je, ne? Jenže ona je nepovolovala. Já se pomalu zvedala, šlo to fakt lehce, lehčeji než bych očekávala a přišla k té stařence do cesty.

,,Haló? Paní?", mávala jsem jí před očima. Ale ona mě nevnímala a dívala se skrz mě. Jak se jí klepou hrůzou zuby, to muselo být slyšet na metry daleko. Tak jsem se otočila a -

,,ÁÁÁ!!!!! ÁÁÁ!!! ÁÁÁ!!!", spustila jsem křik. Protože přede mnou ležela na zemi dívka v kaluži krve a záchranáři ji nakládali do vozu a chystali takové ty přístroje na oživování srdce. Na Dr.House jsem se dívala, ale nevím jak se to jmenuje. Ale nechme toho být!

Na zemi jsem ležela já! Moje tělo! Nedýchalo, netepalo, a oni ho chtěli oživovat! Ale co když se to nepodaří? Rychle mě naložili do vozu a se zapnutou sirénou odjeli. Já jsem zůstala. Teda nevím co jsem zač, ale stála jsem a dívala se na kaluž krve. Mé krve.

To nepřežiju. Jsem mrtvá. Proč jsem tu hloupou kabelku neupustila? Proč? Když jsem duch, co mám dělat? Dívat se jak moji rodiče umírají, moje sestra, moje kamarádky, jejich dcery a synové a zase jejich... Jsem ztracená, navždy ztracená. Ani tu krásnou mikinu nemám!

Kdybych mohla brečet, brečela bych. Ale nemůžu. Nic necítím. Jenom smutek, který mě pohlcuje. Smutek, že jsem ztracená. Navždy ztracená. Zmohla jsem se na malý pohyb. Pomalu jsem z mého přemýšlení rozhýbala celé tělo. Umělé tělo. Dejme tomu - duchovní tělo. To je správný název.

Co budu teď dělat? Jako první mě napadlo zajít domů. Ale když u nich zůstanu, nebudu chtít odejít a víc mě bude bolet to, že se k nim už nevrátím. Takže jsem vyloučila i kamarádky. Své tělo vidět v márnici taky nechci. Takže další nápad pryč. Postupně jsem procházela nápady, jako navštívit někoho v Hollywoodu, třeba Johnnyho Deppa, nebo Roberta Pattinsona. Ale to někdy jindy.

Něco mě svíralo. Něco uvnitř mě chtělo, abych něco udělala. Problém byl, že jsem nevěděla co. Ráda bych věděla kolik je hodin, ale na ruce jsem neměla hodinky. Když už, mohla jsem se "vloupat" někomu do bytu a koukat na televizi. Dnes jde CSI: Las Vegas. A ve mně něco nadskočilo.

Ano. To chci. Zahrát si na kriminalistu, aniž by někdo o mě věděl. Ale vede mě k tomu jenom pomsta? To mě aktuálně nezajímá.

,,Jde se na lov!", křikla jsem. Hned potom jsem se svému výrazu zasmála. Ale i tak to nikdo neslyšel. Ale mohl cítit. Když jsem křikla, zafoukal silně vítr.

,,Aspoň něco.", musela jsem si říct nahlas. A vykročila jsem. Šla jsem směrem, kterým jsem ho viděla odcházet, teda co si pamatuju. Dostala jsem se na rozcestí.

,,Tak, a jakou ulicí se vydám?", šeptla jsem si a vykročila směrem, kterým jsem přicházela. Když šel za mnou, nejspíš viděl, že jsem sama a že mám kabelku. Proto mě okradl a... zabil... a odešel zpět ke svému "stanovišti".

Byla jsem už u zastávky na tramvaj. Stoupla jsem si na ostrůvek a zpozorovala něco v koši. Pomalu jsem došla a chtěla vytáhnout věc. Jenže to nešlo. Jako duchové v různých filmech a seriálech jsem jenom lapala po vzduchu.

,,Tak to je fakt super. Nestačí, že jsem duch.", řekla jsem nazlobeně. Slovo duch se mi vyslovovalo lépe než mrtvá. Zavřela jsem oči a soustředila se.

,,Mysli na něco pozitivního. Mysli na něco pozitivního.", říkala jsem si. Nic mě ale pozitivního nenapadlo. Oči jsem otevřela a koukala se na tu věc v koši. Měla jsem takové tušení, že to bude moje mikina. Chudinka, ani jsem si ji nevzala na sebe a už je v odpaďáku.

Pomalu jsem po ní natahovala ruku, očekávajíc zklamání. A samozřejmě, zase jenom vzduch. Kdyby někdo mohl strkat části těla do objektů, připadalo by mu to směšné a zkoušel by to dál, ale já jsem tu nejspíš mikinu chtěla dostat do ruky. Napotřetí jsem natahovala ruku v maximálním soustředění. Jestli se mi to nepovede, půjdu hledat jinam. Už bych se jí dotkla, ale nic. Vzduch.

Otočila jsem se a chtěla odejít. Nikde nikdo, možná můj nápad pracovat anonymně v kriminálce byl zbytečný. Zbytečně jsem utrácela svůj čas. Ehm.. nespíš by pro mě čas už neměl mít žádnou cenu, ale i jako duch jsem netrpělivá. Vykročila jsem na silnici. Ráda bych si vyzkoušela, jak mi bude, když si stoupnu před auto. Nebo před autobus. Nevidím se nijak průhledně, takže jaký to bude mít efekt.

V dály zablýskla dvě světla. Dokonale načasované promůj pokus. Hodila by se mi tužka a papír, ale zarazila jsem se. Nebudu moctpsát. Možná že bych měla ještě jednou zkusit chytnou mikinu. Nebo několikrát.Odešla jsem ze silnice na zastávku a normálně natáhla ruku. Jen tak natáhla.Nejdřív jsem se vteřinku vzpamatovala, mikina byla moje. Držela jsem ji!

7. - Pokusy

Jak jsem mohla tu mikinu chytnout? Rychle jsem tu otázku vymazala z hlavy. Hlavní je, že jsem ji chytla. Pomalu jsem prohlížela každý centimetr čtvereční od nějaké skvrnky. Kromě nějakého humusu z odpaďáku tam nebylo skoro nic, až na skvrnu krve. Je tu možnost, že je moje. Byla ale pečlivě na dně kabelky, jedině přenesená od toho muže. Ale nedotýkal se mě, takže jedině nožem. A dále tu je možnost, že se řízl a ta krev je jeho. Nepravděpodobná, ale je tu. Měla bych tu mikinu dát na rozbor.

Protřepala jsem hlavou, ať mi tato myšlenka z ní vypadne. Co si budou myslet o najednou objevené mikině? Jak zjistí, že je (byla) moje? A půjde vůbec z toho udělat rozbor? Možná když vyslechnou mé kamarádky, zjistí že moje je. Nějak to prostě přepašuju.

První část je jednoduchá: Donést to nějak na rozbor. Těžší část mě teprve čekala. Když si mikinu obleču, bude ta mikina vidět? Zatím to zkusím, že si ji jen tak obleču a najdu nejbližší osobu.

Pomalu jsem se nesoukávala do mikiny s očekáváním, že každou chvílí se mnou propadne. Ale ne, byla vymodelovaná na mém duchovním těle, jako by bylo moje opravdové. Udělala jsem krok. Pořád držela. Udělala jsem další krok. A drží. Pomalu jsem vykročila a přešla silnici. Zabočila jsem doprava, směrem do města. Zatím nikdo nikde není. Dodala jsem si odvahu a už jsem nešla nemotorným krokem. Šla jsem tanečním krokem, i když mi scházela hudba.

V dálce ve světle lamp se objevila postava, menší, oblečená v hnědé zimní bundě a v džínách. Nejspíš to byla žena. Můj taneční krok už nebyl taneční, zpomalila jsem, kdybych měla orgány, srdce by mi bušilo. Žena se blížila, zatím nezpozorovala, že k ní jdu. Už byla jen pár metrů ode mě, ale pořád, jako bych byla vzduch. Schválně jsem šla proti ní, žena se dívala skrz mě a nic.

Napadla mě bláznivá věc. Rychle jsem tu ženu doběhla a stoupla si metry před ní. Sundala si mikinu a mávala s ní. Ale i tak nic. Tak jsem tu mikinu pustila a ta žena vyjekla. Doběhla k mikině a zvedla ji ze země. Zatímco si prohlížela tu záhadu a mumlala si: ,,Kde ses objevila?" já si zkoušela další pokus - skrz naskrz.

Prostrčila jsem ruku ženou a sama se lekla tou divností. Moje ruka uvnitř ženy. Ještě děsivější než udělané filmovými triky. Ruku jsem vyndala, strčila, vyndala, pak přestala a sledovala reakci. Nic, žena pořád mumlala, co s tou mikinou udělá.

Další pokus byl - chytit osobu. Natáhla jsem ruku nejdříve pro zkušební kamínek na chodníku. Podařilo se mi ho chytit, zvedla jsem se a upustila. Žena se lekla rámusu, ale obdivovala dál moji mikinu. Chytla jsem ji za oblečení, ale nic. Vyzkoušela jsem pokus číslo dva, ale taky nic. Lidské osoby prostě nelze chytat.

Žena si všimla mokrého humusu na mé mikině, proto ji hned upustila s hlasitým fuj a odkráčela. Mě humus nevadí. Stejně nejspíš nebudu špinavá. Oblékla jsem si podle mého pokusu neviditelnou mikinu a vydala se znovu na zastávku s jasným cílem: jít na policejní stanici.

Na tramvaj jsem dlouho nečekala, i když za celou dobu čekání přišlo pět lidí. Nastoupila jsem do otevřených dveří a ujistila se, že se nepropadnu podlahou. To, že jsem duch, neznamená, že se budu propadat podlahou. Cesta tramvají by byla nudná, ale něco ji dělalo zábavnou. Buď to, že jsem se neustavičně kontrolovala, jestli se fakt nepropadám, nebo to, že mě rozesmívali dva kluci uprostřed vozu. Pořád se smáli a koukali se na mobil. Podle mě tam neměli nic slušného. Přestala jsem si jich všímat.

Zanedlouho jsem byla na konečné tramvaje, kde byla i policejní stanice. Vystoupila jsem a rozhlédla se, kolik asi bude hodin. Pořád byla tma a měsíc svítil nalevo od budovy. Abych se dostala k budově, musela jsem přejít hodně širokou silnici. Zaváhala jsem, rozhlédla se, jestli nejede žádné auto a vyrazila. Uprostřed silnice jsem se musela hlasitě zasmát, protože na co bych se já rozhlížela po autech? A zase jsem se dala do kroku.

Budova policie je velká, šedá, vypadá obyčejně. Přišla jsem ke skleněným dveřím a odevřela je. Nebo, pokusila jsem se. Ale moje ruce zase chytly vzduch a povzdechla jsem si. Zavřela oči a prošla. Na policii jsem byla jako malá, když nám vykradli byt a mamka neměla nikoho, aby se o mě a sestru postaral. Dovedla nás ke stolu a my si hráli a malovali, zatímco ona vyprávěla o svém zděšení a překvapení. V ten den co nás vykradli byla moc rozrušená, proto znovu vyprávěla.

Procházela jsem uličkami hledajíc nějakou kancelář nebo podobně. Zastavila jsem se u štítku Detektiv David Blank. Nejspíš tu byl na návštěvě jako host z pracovních důvodů. Ale tím jsem se tolik nezaobírala. Prošla jsem dveřmi a rozhlédla se. Kancelář byla malá, ale útulná. Na zdech byly poličky s knihami a pěstoval také kytky. Teda, jednu kytku. Seschlá fialka na okenním parapetu byla krásná podívaná.

Uprostřed místnosti byl stůl pohozený různými papíry a složkami. Trochu jsem se nahnula s cílem najít něco kolem mě. Něco jsem zahlédla a odhrabala hromádku papírů. Moje složka. Zavřela jsem oči a otevřela ji. Nechtěla jsem vidět nic, co v ní bylo. Ale musela jsem si ji ohmatat. Takže tohle mi vyhovovalo jako dobrý kompromis.

Sedla jsem si na stůl aniž bych pomačkala nějaký ten papír a přemýšlela. Dostala jsem se sem, co dál? Napadl mě plán. Napíšu něco na papír nechám ho na mikině. Rychle jsem našla nějaký čistý papír a psala:

Tato mikina patří Ester Hanakové, ale pochybuju, jestli ta krev na ní je její. Vezměte to pro jistotu na rozbor.

Anonym

Byla jsem se svým výtvorem spokojená a vyvlékla si mikinu. Položila lísteček na ni a seděla. A čekala. Možná až do rána.