Eragon - Coulův příběh
Moje první fanfiction ever. První ze čtyř. Napsaná ještě před vydáním finálního dílu, takže jsem do toho zakomponovala moji představu o konci.
Eragon už dvacet let jezdí po Alagaësii s dračím vejcem a hledá vhodného jezdce. Když se vejce před celou vesnicí vyklube mladému Coulovi, ačkoliv on je z celého srdce rád, má velký strach. Jeho otec je zarputilý odpůrce jezdců a ve vzteku hocha vyhodí i s drakem Storkem z domova.
Shodou neštěstí se mine s Eragonem, který pro něj měl přijet, a tak se se svým drakem rozhodne vydat se za elfy na vlastní pěst. Po cestě však narazí na duši Galbatorixe, která uprchla z těla přesně předtím, než ho Eragon Stínovrah zabil; a tato duše se usadí v Coulovi.
Novopečený jezdec musí vysvětlit Eragonovi, co se stalo, přestože mu v tom Galbatorix brání; a zabránit znovuzrození tohoto tyrana jednou provždy.
__________________
,,Kdo to je!" křikl Coul a v jeho hlase nebylo ani stopy z nějakého strachu. Po tomhle, co se stalo se nebál. Z houští vyšel elf, mladý, světlý, měl dlouhé rovné vlasy a vyčnívaly mu špičaté uši. Měl je o trochu špičatější než Eragon. Obočí měl tenké a zešikmené, zase o něco více jak Eragon. Jeho rysy na tváři byly jemné, o mnoho jemnější než Eragon. A jeho oči byly také zvláštnější než by měli být. Až teď došlo Coulovi to, jak moc se Eragon lišil od elfů. A přesto se i moc lišil od lidí. Elf si přiložil dva prsty k ústům a promluvil. Mluvil nějaké starověké bláboly a Coul jim nerozuměl, jediné co věděl bylo to, že mluvil s klidem.
,,Ehm, dobrý den," odpověděl poněkud rozpačitě Coul. Elf se na něj podivně díval a uvnitř něj se také něco stalo. Jako by měl o vědomost více, dotkl se také prsty úst a řekl správné spojení slov ve větě. Pak se zadrhl a pokoukl po Storkovi.
Storku? Co jsem to udělal a řekl? Víš něco?
Ne, prcku. Sám netuším, co se ti stalo.
Elf se pousmál a mluvil už normálně.
,,Co tu pohledáváš, ó Jezdče?"
,,Hledám cestu do Ellesméry, potřebuju také najít, nebo nějak zkontaktovat Eragona Stínovraha."
Elf se zamyslel, ale nedal to na sobě znát.
,,Zavedu tě tam, ale potřebuju vědět pár věcí. Jak se jmenuješ, jak se jmenuje tvůj drak a jestli můžu nahlédnout do tvé mysli."
Elf to řekl vše stručně a jasně. Nepotřeboval nic dodat. Coul se zasekl. Aby elf narušil jeho mysl a zjistil, jaký to slaboch je? Ne, to neměl zapotřebí.
,,Jmenuju se Coul, tohle je Stork. Byl bych rád, abych nemusel otevírat svou mysl. Jestli se to bez toho obejde..."
,,Ano, dobře," souhlasil hned elf. Snad nebude obtěžovat Jezdce, to není slušné. ,,Jmenuji se Ihardel. Následujte mě."
Coul ale stál na místě.
,,Omlouvám se, ale letěl jsem sem celý den a rád bych si odpočinul, prospal."
Elf pokýval hlavou. Také se ubytoval a celý večer seděli skoro mlčky u ohně. Ihardel skoro nemluvil, občas něco zamumlal. Tak jediná útěcha byla mluvit se Storkem a poslouchat jeho nazvání – Prcku. Všichni tři usnuli a probudili se za svítání. Ihardel něco zpíval do větru. Coul ho pozorně naslouchal a hned mu došlo, že to je stejný jazyk, jakým brblal Eragon a jakým se včera zdravili. Elfština. Hned na to se z lesů vynořil kůň, jeho hříva byla jemná a dlouhá, nezacuchaná na normálního divokého koně. Za ním se vynořil další, béžový kůň, o něco světlejší než ten první. Na jejich překvapení byli osedlaní. Pak se elf obrátil k Coulovi a vysvětloval mu různé pokyny a rozkazy, jakými ovládat tohohle koně. Coul se snažil vše načerpat a pak nasedl na světlejšího koně a chtěl ho kopnout, pak se zarazil a vyslovil správné slůvko. Vyrazili na cestu, Stork letěl nad nimi. Za ten den urazili tři čtvrtiny cesty do elfského města Osilon, jejich zastávce na cestě.
,,Tady přespíme," zastavil se Ihardel a ukázal na plácek před nimi. ,,Je tu místo, potrava, vše."
Sesedli z koně a nechali je volné, pak se mezi stromy, které byly už přes dvacet pět metrů velké a přivítal se s Coulem. Ukázal mu obrazy z vrchu a to, že Osilon je blízko nich. Třeba by zůstali tam a do Ellesméry by jeli až s Eragonem.
Co říkáš?
Je to dobré a nebude nás to vystavovat nebezpečí.
Dobře.
,,Ihardeli, je změna plánu. Děkujeme za provedení těmito lesy, ale rozhodli jsme se, že zůstaneme v Osilonu a do Ellesméry poletíme někdy jindy. Nevadí?"
,,Ne, ani ne," potvrdil elf a sklonil se nad hromádku dřeva coby ohniště. Chystal se otevřít pusu a říct nějaké slůvko, když v Coulovi hrklo a pocítil neznámý pocit. Zaplavili ho nové vědomosti, o kterých vůbec nevěděl.
,,Můžu?" zeptal se a přerušil tak Ihardela. Ten nejdříve překvapeně koukl, pak uvolnil místo a sám šel ke koním něco dělat. Coul se sklonil nad hromádkou a nevěděl, co dělat. Cítil něco, něco, co nemohl popsat. Pak se pod naprostým soustředěním jeho tělo naplnilo sílou, energií. Pomalu otevřel ústa, ani nevěděl za jakým účelem a vyslovil slůvko – potichu, ale zřetelně.
,,Brisingr."
Hromádka dřeva vzplanula a on ucítil zeslabení, náhlý úbytek jeho síly.
Storku...Vidíš to?
Ano, kouzlíš.
To vím taky, ale odkud to vím?
To slůvko?
Ano, a třeba ten pozdrav a-
Je to divné. Mám neblahý pocit, že za to může Galbatorix.
Ano, to si taky myslím a je to pravděpodobné...Pane bože! Kdo by řekl, že ten podlý Jezdec dá svému drakovi odnést jeho duši do nebes nad Ceunon? A kdo by řekl, že tam dokáže žít a odchytit nás?
Prcku, musíme to potom říct Eragonovi.
Ano...Ale nechci si jako zbabělec stěžovat.
Ale tohle není stěžování, tohle je upozornění.
Večer usnuli a až ráno se probudili a mlčky dál putovali v cestě. Za pár hodin spatřili krásu Osilonu. Hradby nebyly ani stavěné, vůbec nebyly kamenné, ale dřevěné. A ne dřevěné, jako broušené, ale ty největší stromy s nejtlustšími kmeny jakoby leželi a vytvářeli ty hradby.
Krása, co?
Ano, krása...
Přišli k bráně, odkud z okýnka – přirozeném otvoru v kmenu – vykoukl jiný, bělovlasý elf.
,,Tady Ihardel, Jezdec Coul a drak Stork."
Ve stromu se začali otevírat dveře, kterých si předtím ani nevšiml. Poté prošli pod branou. Stork se musel trochu skrčit, ale ne moc, tyhle hradby byly přizpůsobené drakům. Když Coula uchvátili hradby, co teprve vnitřek města, domy? Nádhera. Stromy, které byly větší než všelijaké jiné, měli v sobě přirozeně vyrostlý hrbol, bouli. V té bouli byly škvíry, jako v hradbách, to byla okna. Coul přivřel oči, ať se na vše nenadívá, protože by tu civěl navždy. Stork udělal podobnou věc. Procházeli po hliněné, pískem vysypané, cestě a z domostromů vylézali různí elfové a elfky, jásali za nimi. Ihardel je zavedl do jednoho stromu, který byl širší než ostatní a boule ho ještě více zvětšila, než bylo možné. Coul měl pocit, že každou chvíli praskne.
,,Tady přespávají Jezdci a jejich draci. Ať se vám tu líbí," oznámil a odešel. Coul stál před dveřmi tohoto příbytku a pak vešel dovnitř, Stork za ním.
,,Oh!"
Coul žasl. Uvnitř byl dokonalý byt, ale neměl vymalované zdi, nýbrž potáhlé nějakou vzorkovanou látkou. Podlaha byla dokonale rovná. Nábytek vyrůstal z kmene toho stromu. Postel, stolík, židle byly akorát ze stejného dřeva, poličky, knihovnička – až na knihy. Coul se zaradoval, může studovat. Pak se zadrhl, jestli to bude napsané v elfštině, málo co přečte. Vytáhl zaprášený spis o stvoření země podle elfů a otevřel uprostřed knihy. Chvíli mu trvalo, než rozluštil první znak. Pak ho zase pohltila ta energie, akorát nekouzlil. Bylo to spíše další nacpání neznámých nevědomostí. Přečetl první slovo. Poté druhé.
Storku! Křikl v hlavě. Byl vystrašený a zaklapl knihu, chtěl s ní praštit, ale dal ji zpět.
Co se děje?
Coul mu ukázal situaci a pocity, které ho pohltili. Jejich vzájemné spojení je velmi chytré, užitečné.
Prcku, vypadá to vážně, Jestli si teď nacpaný různými slůvky, zkus něco na mluvení s Eragonem!
Já vím, ale moje vědomosti mi také říkají, že jestli...
...využiješ kouzlo a to si...
...vyžádá více energie než máme...
...tak nás to může klidně...
...zabít. Už zase se takhle doplňujeme.
To je ale dobré, ne?
To ano.
Coul všeho nechal a sedl si do křesla. Přemýšlel, přemýšlel nad různými věcmi, které se děli. Já nejsem normální – řekl si nakonec. Při přemýšlení usnul.
,,Coule?"
Coul hned poznal hlas a cítil radost, klid, bezpečí co ho hned zaplavili.
,,Eragone! Musím s tebou hned mluvit!"
,,Radši ne, ještě bych ti něco udělal!"
Eragon byl rozzlobený, ale Coulovi to nevadilo. Potřeboval s ním co nejrychleji mluvit a vylíčit mu nejnovější události.
,,Musím!"
,,A kde jsi?"
,,V Osilonu."
Coul slyšel Eragonův souhlas a probudil se ve světle ranního slunka. Šel v tomhle bytě do malé místnůstky a objevil tak nádhernou koupelnu. To by se mu hodilo. Zatímco šel Stork na lov a zároveň se proletět, Coul si napustil vanu vodou příjemně teplou a pořádně se umyl. Když vyšel z koupelny, na stolíku mu ležel tác s jídlem.
,,Super!" řekl si a dal se do jídla. Byla to snídaně, ale obsáhlá. I když něco přece Coulovi chybělo. Kde je klobása, nebo šunka, salám, slanina, prostě nějaké maso? Ne, tato snídaně se skládala z pečiva, ovoce, jenž nějaké Coul nikdy neviděl, nějaké marmelády a trochu i zelenina. Povzdychl si, ale byl rád, vždyť jeho snídaně se skládala většinou jen vajíčko opečené se slaninou, voda nebo mléko či čaj a chleba. Tohle bylo první jídlo, které bylo tak velké a celé pro něho. Namazal si chleba a snědl ho zároveň s nějakým ovocem, co mělo tvar jak hruška, ale bylo to červené a s velkými tupými ostny. Zanedlouho přiletěl Stork a byl celý šťastný a veselý.
Co se děje?
Co asi...
E-Eragon?
Ano!
Coul si radostí povyskočil a Stork vydechl obláček kouře, který se hned rozplynul. Hned oba dva odešli z domu a ocitli se na ulici, v dálce bylo vidět dalšího draka, který byl modrý, modřejší než jasné nebe. Drak se blížil a už bylo vidět i Jezdce. V dalších okamžicích se drak přibližoval a nakonec klesl na cestu, na které čekal Coul se Storkem. Safira dosedla na zem a Eragon z ní hned seskočil. Ať si kdykoliv Coul myslel, že je jeho drak už dost velký, mýlil se. Safira byla pořád ještě jednou tak větší než Stork, že se divil, že pořád může dostatečně a mrštně pohybovat. Eragon se přiblížil k Coulovi a jemu připadalo, že se chce nějak uklidnit.
,,Pojďme si promluvit do soukromí," promluvil a ohlédl kolem sebe. Až teď mu došlo, že kolem nich stáli a pozorovali elfové.
,,Ehm, jo."
Vymotali se z hloučku elfů, což nebylo těžké. Stačilo jen, aby někdo z draků pořádně zařval. Dostali se k hradbám a vyšli ven z Osilonu.
,,Proč ven?"
,,Abych ti mohl vynadat za tvoji nezodpovědnost!"
Coula v celém těle zamrazilo. Kráčeli s draky dál do lesů. Pak se někde zastavili a Eragon spustil.
,,Můžu se zeptat, co sis myslel, když si utekl? Copak ti nestačilo moje varování?"
Coul si povzdychl, pořád stejné otázky.
,,V té době, kdy si mi oznamoval, proč jsem utekl, jsem nevykročil z Firstentallu."
Eragon nechápavě svraštil obočí.
,,Kdybys mě nechal, dozvěděl bys se, že po té době, co jsem utekl z domu, co mě vyhodil Dmor," slovo sršelo nenávistí, ,,se mě uchytli Milen a Maria, majitelé hospody. Stork vyrůstal v jejich sklepě, měl ale volno ven a staral jsem se o něho. Proč jsi si myslel, že jsem utekl?"
,,Nazírání. Tajně jsem prozkoumal ulice Firstentallu a okolí, farmu. Ale ne vnitřek sklepa. Pak jsem použil nazírání a viděl jsem tě někde, kde to neznám, tak jsem si uvědomil, že možná nejsi ve Firstentallu ani v okolí. Když jsem se dozvěděl od té..."
,,Kamily."
,,že jsi utekl, odletěl jsem, a pořádně naštvaný. Zkusil jsem s tebou mluvit, ale jak víš, nepustil jsem tě ke slovu."
,,To zase naštvalo mě."
,,A cos dělal?"
Coul si poškrábal hlavu a chystal se začít vyprávění. Stork mu pomáhal.
,,Ubytoval jsem se, jak víš, u Marii a Milena. Byl jsem v tajnosti, pomáhal jim v domácnosti, staral se o Storka, předčítal mu, což mu pomohlo se svojí slovní zásobou a vědomostmi."
Coul se musel usmát, když si vzpomněl, že když nevnímal, jak ho bezchybně doplňoval.
,,Po nějaké době jsem se odvážil vykročit ven a tam se dozvěděl, že si odletěl...Bylo nám divné, proč si už nepřišel. A hned na to jsme se rozhodli odletět do Ellesméry. Ale to je daleko. Stačí to sem. A po cestě se nám něco u Ceunonu stalo."
Oba dva, Coul i Stork se při pomyšlení na Galbatorixe zatřásli hrůzou, když si vzpomněli na to, jak bezmocně byli unášeni větrem.
,,Neletěli jsme kvůli tomu, aby nás nezastihla ta divná bouře, co ten kraj sužuje a bla uo eyuji a kdo kiki bábradu par pan iji une-" zarazil se. Stork se taky zhrozil. Coul vytřeštil oči a snažil si vzpomenout, co teď říkal. Měl okno. Eragon se na něj se Safirou pobaveně, ale zároveň nechápavě dívali. Coul zatřásl hlavou a snažil se urovnat vzpomínky.
Storku!
Prcku, co to bylo?
Já...já si nepamatuju. Co jsem řekl?
Stork mu poslal poslední slova, která byla různě zkomolena. Byly to obyčejné nic znamenající bláboly.
To...
Párkrát se nadechl, aby se to pokusil říct znova. Ale jakmile otevřel pusu, mrkl a Eragonův pohled se seknutím změnil na ještě nechápavější. Měl další okno.
Zase?
Ano. Co se ti děje?
Zkus to ty.
Coul zatřásl hlavou a rukama si ji masíroval, jako by se chtěl uklidnit.
,,Coule, co se děje?" zasáhl Eragon.
,,Řekne to Stork," vydal ze sebe na jeden krátký nádech a musel si sednout. Měl pocit, že se každou chvíli zhroutí. Koukl se na Storka a ten teď vyprávěl.
Euouoouou buá be ouhijo eee mumimu tutu krá kvák ble...
Storku!
Co se děje? Stork zatřepal hlavou a odfrkl si.
Co se děje? Tohle! Coul mu poslal jeho před chvílí vyřknutá slova.
Mám jako ty před chvílí okno...Nechápu...Ne!
Eragon si je chvíli zamyšleně prohlížel, jak se nevěřícně díval jeden na druhého. Pak zasáhl.
,,Coule, Storku, donutil vás někdo říct nějakou větu ve starověkém jazyce, aby vám zakázal něco říct?"
Coul i Stork zavrtěli hlavou.
Ne, to nedonutil. To vím.
,,Dovolte mi nazřít do vaší mysli..."
Coul nic nenamítal a otevřel se. Sám moc neuměl zakrýt si ji, postavit hradby kolem ní. Pak jen cítil dloubnutí a zavřel oči. Když je hned na to otevřel, viděl, jak se Eragon na něj bezmyšlenkovitě dívá. Stork zavrtěl hlavou.
Storku? Co se děje?
Nevím...mám jako ty další okno!
Ne!
,,Řekl jsem vám, abyste svou mysl otevřeli. A ne tak zakryli, že bych ani já nemohl být schopný ji narušit."
,,Cože?!" křikl Coul a uskočil zpět před sílou jeho slov. ,,Já ji nechal otevřenou! I Stork! To buai ejijik."
Coul zavřel oči. Další malinký výpadek paměti.
,,Ne..." pošeptal se slzami v očích. ,,Eragone já...Někdo mi nedovolí něco říct. Něco, co se mi stalo. A já tuším, kdo to je. Kdo mě...posedl. Mě i Storka."
Coul si nevšímal Eragonova vyděšeného pohledu, uklonil se otočil k lesu, načež se rozběhl co nejvíce mohl. Stork za ním. Chytl ho do svých pařátů, ale opatrně, aby mu něco neudělal a vzlétl nahoru k nebesům. Coulovi stékaly slzy po tváři. Nestyděl se za ně.
Storku! On...On nás ovládá...A to kvůli mně!
Ano, naruší naši mysl a řekne co chce, zatímco my máme okno, výpadek paměti...
Eragon letí za námi! Kéž by věděl, co se nám stalo...
Musíme mu to nenápadně naznačit. Poletím dolů.
Ano. A já nebudu obyčejný zbabělec. Coul si utřel mokrou tvář, ale další slzy už netekli. On určitě zjistí, co nám je.
Stork klesal k zemi, u které se zastavil a opatrně položil Coula na zem. Sice to s ním žuchlo a ucítil bolest, navíc měl poškrábaný bok. Odhrnul si zakrvavenou košili a pohlédl na škrábance, ze kterých lila krev.
Omlouvám se...
Ne! Neomlouvej se, to nic není...Uvidíš!
Nastavil ruku s gedwëy ignasia a otevřel ústa. Jeho tělo se naplnilo energií a řekl dvě slůvka: ,,Waíse heill!" Z jeho ruky začala svítit nějaká zář a Stork i Coul viděl, jak se jeho škrábance hojí. Zanedlouho, když už za nimi přistával Eragon a Safira a zahlédli, jak kouzlí, se vše dohojilo.
,,Aspoň něco...Nějak je tohle užitečné," řekl schválně nahlas, aby ho slyšel Eragon. Stork kývl hlavou.
Ale přesto by bylo lepší, aby se nám tohle nikdy nestalo.
Teď zase kývl hlavou Coul a díval se Storkovi do mírně smutných zářivých očí. Přikráčel k nim Eragon.
,,Vidím, že umíš kouzlit."
,,Ano, a ani jsem se to nemusel učit."
Schválně řekl větu, která sice Eragona zmátla, ale mohla mu i odkrýt pravdu. Eragon se poohlédl po Safiře.
,,Co se s vámi stalo?"
Coul zavrtěl hlavou. To mu říct nemůže. A když se bude pokoušet, ještě více ho Galbatorix ovládne a naruší jeho vědomí. Místo toho se zeptal na jednu jednoduchou otázku.
,,Jak si přemohl a co udělal s...Galbatorixem?"
Eragon se hořce zasmál.
,,Mluvíme tu o vážnějších věcech a ne o tom, jak jsem ho přemohl. To si přece mohl slyšet, když jsem vyprávěl."
,,To ano, ale ne vše. Rád bych to více znal."
Eragon se pak dal do dlouhého, možná i hodinového vyprávění. Coul naslouchal každému slovu a snažil se v něm najít nějakou zmínku o tom, jak se mohl octnout nad Ceunonem.
,,...a když jsem ho nakonec zabil Murtaghovým Zar'rocem, když klesal k zemi a krvácel, smál se. Strašně se nahlas smál, jako pominutý. Říkal, že se vrátí. Nejspíš se už natolik zbláznil, že plácal nesmysly."
,,On se vrátí..." špitl Coul. Eragon na něj vzhlédl.
,,Cože?"
,,Já...On se vrátí..." řekl více nahlas a kýval hlavou, potvrzoval tuto větu. Byl i rád, že aspoň něco může říct.
,,Ale ne dokud tu budu já."
Nastala chvíle ticha.
,,Řekni mi něco o té bouři nad Ceunonem...Prosím..."
Eragon si protáhl ruce a znova zkřížil. Coul zase pohnul hlavou a pokoukl po Storkovi. Ten ho v tom podporoval.
,,Měli jsme mluvit o tobě..."
,,Ano, vždyť mluvíme," – další věta, která donutila Eragona svraštit obočí a přemýšlet na jejím významem.
,,No dobře. Nic moc o ní nevím, ale začala se tvořit po Galbatorixově pádu. Hledal jsem různé souvislosti s tím, ale nenašel. Lidé, když zjistili, že neprší, ale nesvítí slunce, je chladno a fouká vítr a pořád to je na jednom místě, přemístili se jinam. Já, ani jiní Jezdci tam nikdy neletěli. Je to nebezpečné, vítr tam je silnější, než jaký kdy byl. Ale podle vzpomínek občanů, co tam bydleli jsem si udělal svou představu. Divím se, že si to přežil, nebo vůbec rozhodl přeletět."
,,Ano, přes poušť jsme zase nemohli letět, přece by jsme nakonec leželi vyčerpaní na slunci uprostřed prázdna. Ale co jsme zase zažili...Neletěli jsme, ale potom jo a eou isji makimak tuki ehle hele."
Ach ne, zase. Moc jsem se rozmluvil a chtěl vyprávět...Omlouvám se.
Nevadí.
Eragon se díval do prázdna a zamyšleně mhouřil oči. Coul ještě promluvil.
,,Nemůžu nic dělat, nemůžu pro bezpečí všech začít výcvik. Ale nemůžu ani jít mezi lidi, dokud se nenapraví to, co se nám stalo. Ale také to, co se nám stalo, nesmím nikomu říct. Kdybys chtěl nahlédnout do naší mysli, je ti vždy otevřená, ale někdo jiný ji brání...Musíš na to přijít sám."
Coul vstal a nechal tak Eragonovi mnoho námětů na přemýšlení. Došel ke Storkovi.
Potřebuješ ještě něco říct, nebo vzkázat?
Ne, akorát jsem si promluvil se Safirou a dal jí také hádanky. Čím více, tím lépe pro všechny.
Ano, to ano.
Pak se vydali zpět do Osilonu, kde je už bránou bez jakéhokoliv optání pustili. Došli k jejich domku, pobalili věci a Coul osedlal Storka. Pak vyšli ven, nevšímali si nikoho, kdo se na ně díval a vzlétli daleko do vzduchu. V dálce viděli, jak Eragon se Safirou letěli směrem do Ellesméry.
Co teď? Musíme...nevím. Něco mě táhne zpět k Ceunonu, ale to může být Galbatorix.
Ano, ten všivák starý, prcku, radši tam ale neleťme.
Já vím, ani se mi nechce.
Letěli pak střemhlav dolů, kde Stork zvládl výbornou otočku a zrychlili, vyrovnali se a Stork se dál předváděl ve svých akrobatických schopnostech.
Jsi dobrý! Pochválil ho Coul. Stork si odfrkl.
To nic není. Drž se!
Další let, rychlejší než předtím, otočky, kotrmelce, pár siluet, let kolmo k zemi a hned další kotrmelec, který je vyrovnal.
Jsi...ehm...skvělý! Kolik ses...toho naučil...ale už nelítej...já se...jinak hodím šavli!
Pak zadunělo drakovo bručení, což mělo být smích. Ale drak se nepřestal předvádět, akorát se trochu umírnil. Letěli nad lesy a dostávali se k jezeru Isenstar.
Tady zastav, ať se osvěžíme.
Ano, uvidíš opravdovou spršku!
Letěli níž k vodě a Stork se do ní ponořil. Kolem něho vše vystříklo. Coul úžasem zaječel. Pak plavali a cákali. Coul sice po chvíli vylezl, aby mohl včas celý uschnout, zatímco stork ve vodě plácal křídly a užíval si téhle nové zábavy. Blížil se večer a tak se rozhodli tady utábořit. Ale nastala menší závada. Coul měl hlad a u sebe mu scházel nějaký nástroj na lov potravy. Ačkoliv se mu to hnusilo, musel využít Galbatorixovy pomoci, jeho zásoby starověkých slov. Chtěl zapátrav ve své hlavě, ale Stork mu to zarazil.
Ne! Něco ti ulovím já sám! Nemůžeme to využívat!
Ano, já vím...
Víš? Ale nevšímáš si toho.
Stork pak odletěl a zanedlouho držel v pařátech srnku.
Vem si stehno a vše jinak sním. To by ti mělo stačit, ne?
Ano...Storku, děkuji.
Pak nastal další problém, a to v zapálení ohně. Nechtěl se spoléhat na Galbatorixe, i tak by mu to Stork zadrhl a vzal do rukou dva kameny a škrtal nimi. Trvalo to poměrně delší dobu, než vyřknutím jednoho slůvka, ale Coulovi to nevadilo a zanedlouho si už opékal svůj kousek masa. Jak ho snědl, ulehl a přemýšlel, povídal si se Storkem. Později v noci usnul.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro