Haha, jak jsem zmínila, tady je začátek druhého dílu.

____________

Je to měsíc. Měsíc a něco, co Tamara pomstila své příbuzné. Najednou v sobě ucítila volnost, svobodu, něco úplně jiného, než když utekla a skoro každou noc přespávala v lese. Byla to nesmírná úleva od všech negativních pocitů, které doposud cítila. Tenhle skutek ji změnil, změnil jí život. Ernona doposud nepotkala a nijak po tom netoužila. Stačilo jí to, že se smilovala. Ale nebylo to jenom z její vlastní milosti, ale také z jednoho zásadního důvodu. Nechce být jako Ernon. Nechce zabíjet, kdy se jí to zamane.

Teď ležela na dece a přemýšlela o minulosti, kterou dávno za sebou nechala. Dávno se od ní odpojila, ale přece ji jen pořád nějak sžírala. Vždy si na někoho vzpomněla. Na něco vzpomněla. Ale to, ta věc či osoba, ta má být na dně vzpomínek a neukazovat se každý den.

Od doby, co vyhrála nad svým otcem, za ten měsíc, se vrátila do Abahaamu a konečně s chladnou hlavou a pocitem lehkosti si to tam užívala. Poznala tam nové lidi, se kterými se skamarádila, ale bez varování je opustila. Nesměla se tolik vázat. Musí pomáhat, a ne si užívat. Ale přeci jen pomohla. Jedné stařence ukradl nějaký mladík kabelu s penězi a jinými cennostmi. Díky Tamaře se kabela navrátila původnímu majiteli a zloděje už nenapadne něco ukrást.

Poté, co odešla z Abahaamu, pomalu cestovala na východ Siaraku. Její další zastávka bylo město Vixypa, ale nechtěla tam dorazit co nejdříve. Vzala to oklikou přes vesnice mimo obchodní cestu – Muti a Ster. V těch také pomohla a za to je nesmírně pyšná. A dál kráčela nebezpečnými krajinami za tepla a sucha až do Verony. Tady před branami města skončila. Po cestě pomohla i dalším lidem, a nejen lidem, ale i zvířatům. Ráda by řekla nadpřirozeným bytostem, ale takové kromě Nenvíků ještě nepotkala.

Nenvíci jsou jako skřítci, kteří se pohybují jako zajíci. Mají i zaječí uši, ale bez chloupků a ocas, který vypadá jak lví, jeho chlupy jsou však jemnější a delší. Nenvíci mají roztomilý obličej. Kulaté tvářičky, rozcuchané vlasy a zvláštní zářivé oči všemožných barev. Vždy ve tmě září, mohou být žluté, zelené, modré, růžové i fialové. A také jsou ještě něčím výjimečné. Jsou tvrdší než nějaký obyčejný kámen, a dělali se z nich šperky jako trofeje. Teď jsou na pokraji vyhynutí. Sami. Bez pomoci.

Převalila se na druhou stranu a pořádně zachumlala do deky. Když pomyslela na ty roztomilá stvoření, bylo jí jich líto. Přesměrovala svoje myšlenky na jinam, ale nemohla na nic jiného, než na starou minulost. Po očku se pokoukla na levou ruku – paži – kde jí svítila jizva. Hned, aniž by chtěla, si vzpomněla na všechny události v Ruitině. Na válku, na zabíjení, na krev, na Hena...na všechno kolem toho. Druhou rukou si jizvu chytla, aby ji skryla před sebou samou. Přivřela co nejsilněji oční víčka a snažila se usnout. Moc se jí to nedařilo, ale nakonec po dalším přemýšlení, co všechno spáchala, usnula.

,,Ptal se tady po tobě nějaký muž, bylo asi kolem druhé, trochu se na tebe podobal," říkala nějaká žena, sympatická, světlovlasá, vlasy měla v culíčcích sepnuté zelenými stuhami.

,,Vážně? Cos mu odpověděla?" optala se jí Tamara a ucítila zmrazení ve svém těle.

,,Co bych měla? Pravdu! Neříkala jsi mi, abych odháněla tvoje návštěvy," odpověděla a vypadala trochu zmateně. ,,Řekla jsem mu, že jsi zrovna ve městě, a to jsi byla. Pak tě šel hledat."

,,Neřekl jméno," bylo to konstatování.

,,Ne, ale byl rozrušený, vyplašený a nevím co ještě. Tamaro, jdi ho sehnat a zjisti, co chtěl."

,,To bych šla, ale nevím kdo to je a co po mě chce," odvětila Tamara a zamračila se.

,,Tak to zjisti."

,,A i tak bych ho nepoznala, až ho někde potkám."

Tamara se probudila do nového dne. V hlavě jí pořád zněl ten sen, o kterém věděla, co se děje. Budoucnost. Takové sny se jí zdají už od doby, co utekla a potkala svého otce. Ten jí dal Dar – Apuaral, který je její nadějí i prokletím. Kvůli kterému zemřeli její prarodiče i matka, všechny zabil on. Ernon. Ale to je minulost, už si svůj trest odpykal. A při pomyšlení na něj ji už nepohltí stejný pocit nenávisti jako dříve, ale jenom smutek nad smrtí.

Vstala a porozhlédla se kolem, přes větve stromů se na ni prodíraly paprsky slunce a osvětlovaly jí tvář. Sbalila si deku do batohu a přehodila na záda, pak na rameno toulec s šípy a luk a na opasek zahákla svojí vzácnou dýku z Karidie. Potom se neohroženě a sebejistě vrátila na cestu, po které se zanedlouho měli objevit brány druhého největšího města v Siaraku, aneb Verony.

Kráčela ve slunečném dnu a podle očekávání se ani ne po hodině na obzoru rozkládalo velké město Verona. Dívka se usmála a zrychlila, aby se co nejdříve dostala do města. Po krátké chvilce stála před velkou otevřenou bránou a rozhlížela se po hradbách, které byly úchvatné. Nebyly sice nové, ale staré a přitom stále ještě držely bez jakéhokoliv náznaku staroby a zřícení. Prošla pod nimi.

Hned jak prošla, porozhlédla se kolem sebe. Nevšímala si vážných výrazů stáže, kteří podezřívali každého člověka ve městě. Za branami jí čekalo menší zklamání. Domy nebyly o nic hezčí než v Abahaamu, možná horší. Nebyly čistě bílé, ale nahnědlé od okolního prachu, malé, sem tam měli prasklinku. Snažila se uklidnit, že ve středu města to bude hezčí, ale nevěděla jak. Hned uvěřila myšlence, která padla hodněkrát, že v Abahaamu je přeci jen nejhezčeji.

Kráčela tedy s menším úsměvem, než měla, dál do města. Domy se postupně zvětšovaly, ale pořád byly zaprášené a často nějak popraskané. Aby ještě ne, když jsou v takovém starém městě. S každým krokem se také na ulicích více a více ukazovali lidé – praví měšťané, v drahých oblecích koupených na trhu, s hedvábnými šátky volně plandajících od krku, nebo omotaných kolem rukou. Tamara je pozorovala a oni jí to oplatily nepříjemnými pohledy.

Dívka po nějaké době, co se konečně vymotala z bludiště spletitých ulic na náměstí, které ji jako jediné uchvátilo. Mnohem větší, než kdy viděla, pravidelný oválovitý tvar, kolem kterého se rozprostíraly nejozdobenější domy z Verony. Uprostřed toho náměstí stála fontána se sochou lehce oděné ženy a normálního muže, co tancovali. Až po chvíli Tamaře došlo, že tohle je víla a obyčejný člověk. Víle stříkala voda vršku hlavy a po ní stékala, vypadalo to jak vlasy. A dále pak jen stříkala ze spodu, z okraje nádrže do středu na sochu.

Chvíli se na to dívala, pak odvrátila pohled a procházela se kolem stánků, které zaplňovaly celou půlku náměstí. Ráda se koukala po nádherných šatech, šátků, elegantních klobouků, ale nikdy si nic takového nekoupila. Procházela od stánku ke stánku a prohlížela si zaujatě nádherné zboží, které tu nabízejí. K obědu z náměstí odešla, aby se někde ubytovala a dala si teplé jídlo.

Nemusela jít daleko, poblíž náměstí byl nějaký hostinec, dívka teda do něj šla, ale nebyla si jistá ubytováním. Co když bude drahý? Její úspory, sic velké, ubývaly a ubývaly. Vešla do budovy nápisem namalovaným na omítku: Hostinec Omar. Uvnitř to bylo jako v skoro každém hostinci. Hala se stoly a pultem, protože dole byla většinou zařízena hospoda a restaurace zároveň. Strop podepíraly obyčejné dřevěné trámy, které však vypadaly spíše jako na ozdobu. Na zdech visely obrazy, různá ocenění, vysušené květiny, parohy, různé věcičky, aby zdi nějak zaplnily.

U normálního dřevěného pultu stála žena, přesně jak z jejího snu. Byla světlovlasá, na první pohled sympatická. Na sobě měla obyčejné oblečení, vlasy sepnuté do culíčcích s červenými stuhami. Tamara si toho všimla a usmála se, pak spustila svou obvyklou žádost.

,,Můžu se tu ubytovat na pár dní? Asi na pět?"

Žena dala jednomu chlapovi pivo, ze kterého tekla pěna a otočila se k dívce.

,,Ano, Počkej chvíli."

Pak vytáhla tužku, papír, vše si zapsala, dostala i zálohu peněz a podala klíček s příslušným číslem od pokoje. Tamara odešla do druhého patra ze tří, kde byly, stejně jako v posledním, pokoje. Odemykala dveře, které na první pohled působili temně, ale když dveře otevřela a vešla do pokoje, nestačila se divit. Pokoj byl velmi dobrý, světlý, nejlepší ze všech, kde už byla. Všechen nábytek ještě nový, nebo aspoň čistý a lesklý. Postel s měkkou matrací, noční stolek, skříň, poličky a šuplíky.

Svalila se na postel a vyžívala se v pohodlném pohupování. Chvíli ležela, pak ale vstala a vybalila si věci z batohu do skříně a na poličky. Mezi věcmi byly šaty, peníze, zásoby vody a obvazů a jiné, včetně lahve Olio Panacea – olejem, který vyléčí snad každé zranění v neuvěřitelném čase. Často ho použila na zranění, jako ta jizva na ruce, nebo na levém stehně co se dvakrát zranila nožem. V láhvi už byla jenom polovina té hojící látky.

Odešla z pokoje dolů do haly a ven na čerstvý vzduch města. Jakmile vyšla z budovy, zasvítilo jí do očí slunce, které rozpálilo celé okolí. Odkráčela tedy více do středu Verony na náměstí, kde strávila nějaký ten čas prohlížením si věcí. Sice je už jednou viděla, ale pořád byly nádherné a zajímavé. Aspoň pro Tamaru.

Další část dne strávila procházením části města po památkách. Až večer přišla hostince a dala si něco na večeři, a odešla do pokoje. Byla sama, v tichu, jen lehce ze spodu doléhal zvuk lidí pijících pivo. Sedla si na postel a natáhla ruku před sebe, zavřela oči. Její ruka začala hned zářit. To už přišlo Tamaře snadné, aby se světlo v jejím těle shromáždilo na jednom místě. Když ruku sevřenou v pěst povolila a roztáhla prsty, vyšlehly jí plameny ohně a hned se rozplynuly. Jednoduché cvičení, neubere jí moc energie. Ale i tak z dlouhé a namáhavé cesty zalezla pod peřinu a hned usnula.

Jako každé ráno, i tohle bylo slunečné, tak Tamara hned vyskočila z postele a hnala se už oblečená a umytá dolů do haly, aby si objednala něco k snídani. Dostala lípový čaj s pár krajíci chleba a kus másla, sůl. Po najezení odešla k pultíku popovídat si s obsluhující, měla culíčky se zelenou mašlí. Došla a sedla si na menší barovou židli.

,,Dobré ráno," pozdravila ji slušně a čekala odpověď. Dočkala se jí.

,,Dobré. Jaká byla noc?"

,,Dobrá, jsou tu vážně moc hezké pokoje," usmála se.

,,Ano, přednedávnem se vše měnilo za lepší. Mimochodem, tykej mi, jmenuju se Amélie."

Na tohle dívka čekala, že si budou trochu bližší.

,,Moje jméno už znáš. To je tvůj podnik, nebo jsi jenom zaměstnaná?"

,,Bohužel, žádnou brigádu ti nemohu nabídnout," uchechtla se Amélie a dala si uvolněné vlasy za uši.

,,Taky že nechci."

,,Ne, je to podnik mého ještě žijícího táty, můj nikdy nebude."

Tamara se zamračila, nevěděla proč, a tak vyslovila otázku, která se jí hned objevila na jazyku.

,,Proč?"

,,No přece jsem žena, to je první bod, druhý je, že mám staršího bratra, prvorozeného. A také o to nestojím, abych se starala o všechno, počítala výdaje, objednávala rekonstrukce a jiné věcičky. Ne, jsem ráda, že jsem jenom zaměstnaná. Až si vydělám více, opustím to tady a vydám se na cestu krajinami..." dořekla zasněně Amélie a dívala se do dáli, představovala si všechny ty pocity svobody. Tamara se usmála, že není jediná co touží po dobrodružství. Ale ona se nemůže jen tak usadit, navíc má jiný závažnější důvod cestovat, a to je Apuaral.

,,Aha..." nic víc dostat ze sebe nemohla, otočila se s pozdravným úsměvem a odešla do města. Věděla sice, že někdo přijde, ale ona ho přeci zastihne.

První její kroky vedly na náměstí k trhu, každým dnem tam přibude nové zboží. A také přibylo. Prodavači se chlubili novými šatami s hedvábnou vlečkou a kamínky vyzdobeným opaskem. Dívka si je prohlížela a představovala si sebe v nich, jak kráčí po koberečku kolem tančících lidí směrem k trůnu, na kterým seděl král Denien. Nakonec se od představy musela odpoutat a procházela mezi trhy k výloze jednoho domu, v nichž byly vystaveny různé knihy. Poezie, poezie, návody, encyklopedie a zase poezie.

Se zamračeným výrazem zabočila a podél domků kráčela ke kostelíku, který si včerejší den nestačila pořádně prohlédnout. Byl to malý kostelík, ale nejvyzdobenější, jenom pro nejurozenější z města. Měl přibližně obdélníkový půdorys, se střechou, na jejíž špičce se leskl velký zlatavý kříž. Kolem oken zářil zlatý rám, vypadal jak pozlacené svázané jmelí do provazu.

Zvon ve věžičce těsně vedle kostelíku začal odbíjet jednu hodinu. Tamara se lekla a poskočila, uvědomila si příchod cizince shánějící ji. Proto pomalým krokem – pořád se ohlížela – odešla zpět do hostince Omar, ale před vchodem se zastavila a opatrně nahlédla dovnitř. Na hodinách už ukazovalo jednu hodinu a tři čtvrtě. Poté se schovala mezi budovy do tmavé a těsné škvíry. Nikdo neměl možnost ji zahlédnout, nikdo, kdo by celý rozrušený toužil najít jednu osobu.

Čekala přes deset minut, kdy pozorovala každého člověka vcházejícího a vycházejícího z hostince, ale nikoho nepoznala, ani jí nepřišel povědomý. Už ztrácela naději, co když bude mít zítra také zelené stuhy? Nebo pozítří? Těsnou škvírkou se přibližovala pomalu ven, aby vyšla na ulici, když se zarazila. Její dech se na okamžik zastavil, srdce přestalo bít. Spatřila ho. 

Ernon, byl to Ernon kdo ji shání. Hranatou čelist a rozcuchané tmavší vlasy poznala hned. Ale jeho pohled v očích, ten nikdy neviděla. Byl v něm něco jako strach, lítost, rozrušení, naštvanost, naděje...mnoho věcí. Tamaru to zarazilo. Nikdy neviděla, že by projevoval takhle své emoce, vždy měl vyrovnaný a nečitelný výraz, jako to dělá ona. Dokonce i když věděl, že může zemřít, netvářil se nijak vyděšeně, roztřeseně. Ne, nikdy, až teď.

Ohlédl se kolem sebe a vešel do hostince. Tamara chvilku čekala, pak vylezla ze škvíry a také vešla dovnitř. Musí si s ním promluvit o samotě, ne na ulici nebo v zaplněné místnosti hospody. Když vkročila do hlasitého smíchu opilců u stolu, spatřila Ernona už u pultíku, jak se ptá Amélie. Nikdo z nich si Tamary nevšiml, pak se Ernon zdrceně otočil a když zvedl nohu na krok dopředu, zarazil se. Stál bez hnutí, jediný pohyby, co dělal, bylo zvedání břicha při nádechách, to stejné u Tamary. Ta se po chvíli hnula a s mírně zvednutými koutky úst kráčela vpřed ke svému otci.

,,Dobrý den," pozdravila ho jako neznámého člověka.

,,Tamaro, potřebuji s tebou mluvit," vychrlil hned se zoufalým výrazem.

,,Pane..." začala a udělala krátkou odmlku, jako by si vzpomínala na jeho jméno. ,,Ernone Siadi, můžeme mluvit tady."

,,Někde v soukromí? V klidu?" netrpělivě čekal, asi neměl moc času. Tamara kývla a odešla k jednomu stolu v rohu haly, v jehož nejbližším okolí neseděli žádní lidé.

,,Co je? Proč mě nenecháš v klidu samotnou, ale musíš mě pronásledovat?" optala se hned Tamara a opřela se lokty o stůl, vlasy za ušima se jí uvolnily dopředu kolem tváře. Ernon se hluboce nadechl.

,,Ono, je něco vážného, co s tebou potřebuji probrat."

,,Nic ohledně Apuaralu nechci slyšet!"

,,Ne, jde o něco jiného...Něco..." odmlčel se a znova se nadechl. ,,Nenvíci."

Tohle slovo bylo pro Tamaru jako alarm, hned vyskočila z židle do stoje a dívala se Ernonovi rozzlobeně do očí.

,,J-Jak?" nemohla nic říct a se zavřenýma očima zavrtěla hlavou, musela si vše dát dohromady.

,,Vím o nich, kdysi jsem je viděl pobíhat na travnatém břehu řeky Buebu," začal vyprávět, Tamara si pomale sedala zpět na židli.

,,To se jmenuje Buebu Pim."

Ernon se tiše a krátce zasmál.

,,Věděl jsem, že o nich víš. Jde o to, že jsem je zahlédl poskakovat. Radši jsem se k nim více nepřiblížil, ani o mě nevěděli. Ale jejich vůdce možná ano."

,,Jmenuje se Trata," přerušila ho s chladným výrazem.

,,On mě možná zahlédl. Ale to není moc podstatné. Jde o to, že někdo o nich ví a znova je...zabíjejí."

Tamara vypískla a její neutrální maska se zkroutila do smutku a zloby.

,,Kdo to o nich prozradil? Nikdo je nemohl najít, to zase ne, a já jsem s sebou měla jenom Jahru, a ten to také nemohl prozradit."

,,Jahra? Není to ten...ehm...kůň?"

,,Je vidět, že jsi informovaný," pousmála se Tamara. Ernon také.

,,Ty taky za tak krátkou dobu," řekl, a smích ustal, navrátila se stěsněná nálada. Chvilku bylo ticho.

,,Kdo to mohl prozradit? A jak víš, že je zabíjejí?" zoufala Tamara a hrála si nervózně s rukama.

,,Jejich vůdce Trata mě...navštívil a-"

,,On tě navštívil?!"

Tamara zase vyskočila z židle a stála naplněná zlostí, pár lidí se po nich ohlédlo, co se děje. Dokonce Amélie přivřela oči a rozhodla se zakročit, odešla od pultu a kráčela k nim. Tamara se zase uklidnila a sedla si, pořád ale hrozilo vyskočení a nadávání. Amélie k nim přitakala a zdvořile se zeptala: ,,Dáte si něco k pití?"

Dívka se ohlédla a nuceně se usmála, aby také zachovala zdvořilost.

,,Já si nedám nic, díky Amélie. Toto je Ernon Siadi...ehm...můj otec."

Amélie mírně vytřeštila oči, ale hned se zklidnila a zadívala se Ernonovi do očí.

,,A vy?"

Ernon nic neodpověděl, jenom zavrtěl hlavou. V tváři mu Tamara četla pořád stejný výraz, vyděšení, lítost, smutek, rozrušení...Jak Amélie odešla, pokračoval ve vyprávění.

,,Navštívil mě, byl pořádně naštvaný, jeho zářivé oči přímo žhnuly. Řekl mi, že ví, že jsem ho viděl, odsuzoval mi jejich prozrazení. Začal mě mlátit svým ocasem, já se bránil a popíral svoji údajnou vinu. Jsem nevinný. Když přestal, řekl mi přesně, co se stalo, co se děje. Jednoho dne k nim přišla banda mužů se zbraněmi a deset jich zabili a odvezli. Další den přišli znovu, ale Nenvíci byli připravení a nenašli je, však jednoho si s sebou přeci jen vzali. Nenvíci utekli a teď jsou rozdělení po celém okolí Abahaamu po malých skupinkách."

Udělal odmlku, sám si musel vše v hlavě urovnat. Tamara zatím seděla na kraji židli připravená znova vyskočit zlobou, lokty se opírala o stůl, ruce držela silně v pěstích, dýchala zrychleně a to se snažila dýchat pravidelně.

,,Pak si šeptl, že to vyzradila asi ta malá černá holka, co je navštívila."

,,Co?!" křikla naštvaná Tamara, že ji ten Nenvík obvinil.

,,Tušil jsem, že myslí tebe, tak jsem tě popsal a on jen souhlasil. Musel jsem mu dlouho vysvětlovat, že jsi moje dcera a-"

,,No hele!" přerušila ho.

,,Ty jsi mě také teď představovala jako otce. Vysvětloval jsem mu, že by jsi nikdy nic takového neudělala, což ne. Pak se otočil a odešel...odskákal," dodal a Tamara se musela uchechtnout nad představou naštvaného malého roztomilého skřítka skákajícího jak zajíc.

,,Kdo to jen mohl udělat?" šeptla si pro sebe Tamara a uvažovala. Co když se chce Jahra pomstít? A co když v tom nemá ani malíček? Možná že v tom není zapletená ani Tamara, ani Ernon, ale někdo úplně jiný, co přišel a náhodou tak odhalil jejich tajemství. Aniž by vnímala, tak vstala a kráčela k pultíku. Otec ji hned doběhl a zachytil.

,,Kam jdeš?"

Tamara se musela vzpamatovat.

,,Já? Aha. No, jdu si zabalit," odsekla a kráčela nahoru po schodech do svého pokoje, kde se hned svalila na postel.

Ležela, poslouchala, vnímala, ale hlavně přemýšlela. Co se to děje? Kdo je mohl najít? Kdo je tak necitlivý, že je mohl zabít a vzít si jejich oči jako korále pro manželku na krk? Před očima jí mihly okamžiky s těmito bytostmi. Jak poskakují, rozhovory s nimi, dokonce i ta soška Nenvíka sedícího na gryfovi. Musela se několikrát silně nadechnout, aby se nedala do pláče, ale pořád jí nepříjemně pálily oči a šimralo v nose. Pak vše ustalo.

Tamara vstala a začala si balit věci do batohu. Musí zjistit, kdo to dělá, kdo jim ubližuje. Ale jak? V Siaraku je mnoho, velmi mnoho vesnic a trochu měst, a ještě více lidí. Kromě nepřístupných oblastí, jako jsou pouště,savany, hory a skály, vesnice jsou všude. Tak jak najít viníka? S batohem na zádech, lukem a toulcem s šípy přes rameno a dýkou v pochvě na opasku se vydala dolů do haly k Amélii.