Rok: 200x? Haha, někdy na základce, cca 12let?

Příběh o dívce, která má jediný úkol. Zabít svého otce a pomstít tak svoji matku.

Když odvážná a mladá Tamara konečně uteče z domova, s cílem putovat po magickém světě Siarak, utáboří se v lese. Nečeká však tajemného návštěvníka Ernona, který ji předá Dar. Když se jí začnou zdát podivné sny, pochopí, co ten muž byl zač. Byl to její otec, který kdysi zabil její matku a ukradl jí Dar, předávaný v rodu po generacích. Nyní má dívka jasný cíl. Najít Ernona a zabít ho stejně chladně, jako to kdysi udělal on s její matkou.

Příběh byl dokončen, dokonce jsem začala psát druhý díl! Ernon nezemřel, přestože se dívka svým způsobem pomstila. V druhém díle však měl teda začít kout pikle, zatímco se svou dcerou měli pomáhat mystickým zvířatům před lidskou krutostí.

Co musím říct, byla jsem tehdy ráda, že jsem dílo dokončila. Nyní je sice plné dětské naivity, výplně typu: "co teď? tak někoho potká, něco se stane, hm.. A pak jak to bude mít hodně stránek, tak se setká s otcem." Hlavní hrdinka je ale drsná holka, pro kterou románek není důležitější než osobní cíl.

_____________

Po několikahodinové chůzi se začalo stmívat a sama Tamara byla unavená. Položila na vhodné místečko v lese batoh, vybalila deku a položila na něj Maela. Ona se vydala do okolí hledat nějaké ty větve. Když jich nasbírala dostatek, postavila ohniště a pomocí Daru zapálila. Vzala si ještě luk a hledala nějaké to malé ptactvo. Místo toho ulovila krysu, a tak se orel musel spokojit s tím. O mnoho menší orel dostane více jídla než Tamara. Při téhle myšlence se musela zasmát. Pak uslyšela písknutí vedle sebe a to Maelo po zemi posouval k Tamaře půlku krysy. Dívka slušně odmítnula a orel tak snědl i zbytek.

Tamara naposledy upozornila Maela.

,,Nesmíš lítat, jinak se ti může obvaz povolit a chápej, jo? Já jdu spát a ty spi taky," zašeptala a zívla si. Byla unavená a hned usnula. Její sen byl jednoduchý a bláznivý. Co by se asi dělo, kdyby zůstala. Zdáli se jí všechny výprasky, které by mohla dostat, všechny nadávky, které by mohla uslyšet, a nakonec se jí zdálo, jak je dospělá a žije s Henem, kterého mezitím někde potkala a její rodiče jí řeknou, že není jejich vlastní dcera. Takový život by to mohl být. Ráno se Tamara vzbudila a přemýšlela, jestli by život nebyl lepší, kdyby zůstala. Ale to by nezažila tuhle volnost, tohle dobrodružství a neznala by pravdu. Pravda je to, co ji popohání dál.

Vstala, ale ještě nebalila. Nechala Maela na dece a sama šla ulovit ještě něco k jídlu. Procházela, ale ne moc daleko a zároveň sbírala všelijaké jedlé bobule. Něco zašumělo, v dálce poskakovala husovinka. Tamaře se hned seběhli sliny a namířila na zvíře šíp, vystřelila a čekala na zvuk, který střelbu potvrdí. Šíp zasáhl zvíře tam, kam měl a to se svalilo k zemi. Dívka tiše zajásala a utíkala ke zvířeti. Vzala ho a šla pomalým krokem zaposlouchaná k ohništi. Poslouchala a doufala, že uslyší nějakou řeku, nějaký pramen. Někde poblíž byl, ale i tak už moc daleko, musela tam jít se vším. Dorazila a na dece na ni trpělivě čekal Maelo.

,,Takže, sbalím a přestěhujeme se, abych se najedla."

Maelo sklopil smutně hlavu.

,,A ty taky."

Poskládala vše do batohu a ještě si udělala z trika košík, do kterého dala zbytek dříví. Orel jí vyskočil na záda a tak plně sbalená vyrazila za vodou. Místo malého potoku či lesního pramene, co čekala, byla řeka, ale za to dál než očekávala. Vyčerpaná klesla a po minutě, co se musela sebrat zase vstala. Vybalila deku a roztáhla ji, nasbírala ještě nějaké to dříví a poskládala z něho pyramidu na ohniště. Potom si vzala dýku a mrtvou husovinku a začala z ní škubat peří. Pak přišlo na řadu vše ostatní a Tamaru napadlo dát zbytky orlovi. Zavolala Maela a ten k ní hned přikráčel. Začala zvíře čistit a porcovat, sama si potrpí na dobrém a všechny zbytky padali orlovi do zobáku.

Ten orel má nejlepší chvíle svého života. Pořád najezen do sytosti bez žádného namáhavého lovení. Po nějaké době bylo maso konečně vyčištěno a Tamara zapálila pomocí Daru oheň. Už jí to trvalo jenom chviličku a tolik se nevyčerpávala. Slíbila si, že až ji orel opustí, bude trénovat na různých tricích, například na té ohnivé kouli. Bála se, ale zvědavost a touha učit se strach přemohla.

Opřela o zem šíp s masem, od kterého kousek dala Maelovi a nechala ho péct.

,,Ne že si kousek uždibneš, jasný?" upozornila orla a rozhlédla se. Stromy zakrývají každý okusek dohledu, že není vidět ani nebe. Krásná krajina ji uchvátila, za tu dobu co putuje si ani tolik nevšímala kouzla lesa. Došla k říčce, která byla přes pět metru široká a rozhodla se trochu sejít po proudu řeky, aby ji neviděl ani ten orel. Kouzla a magie jsou všude a na to nesmí zapomenout. Stromy a křoví, které krylo břeh řeky dělali dobrý úkryt, kde se schovala a vysvlékla. Poté skočila do vody a pořádně si namokřila vlasy. Říčka byla na svou šířku hluboká, ale nebyla ani příliš prudká, za což mohlo nejspíš tohle sucho bez dešťů. Zaplavala si a odpočala si, hodila za hlavu všechny problémy. Vše, co zažila s Henem, všechny obrazy, které se jí vybavují při slově válka, krev, smrt. Voda byla její živel a ne nějaký oheň, kterému říká Dar. Vždyť ani neví přesný název tohohle... co umí.

Vyšla ven z vody a protřepala se jak pes. Vyždímala si vlasy a pomalu se oblékala, i když věděla, že oblečení nasaje tu vodu a bude mokré. Došla za Maelem, který trpělivě čekal a ani se nehnul. Tamara vyhrabala z batohu nějaké čisté oblečení a došla se převléknout. Staré poté vymáchala ve vodě. Až přijde do nějakého města, musí si něco koupit, svoje zásob jsou téměř vyčerpané. Většina oblečení co má je roztrhané, rozříznuté a špinavé. A s tímhle se nedá nic dělat. Náhle si vzpomněla na město, které bylo blízko a vládl v něm Arnold. Dávno ho musela přejít, když odbočila z cesty. Od včerejška, co vyrazila, už cestu ani nezahlédla. V suchém oblečení dorazila za Maelem a ucítila mokro na zádech. Voda z jejích vlasů odkapává a s tím se nemůže nic dělat.

Maso už bylo skoro upečené, tak dlouho se dívka vyžívala v přírodní koupeli. Chvíli počkala a seděla. Po nějaké chvilce maso sundala z ohně, ale ještě nejedla a snažila se ten oheň uhasit pomocí Daru. Takový malý pokus, jak ho nazvala. Ruce nedala do ohně, musí dbát i na svojí bezpečnost a zavřela oči. Cítila v sobě proudění krve, ale i proudění světla. Světla, který dává sílu každé Tamařiny části. Zachvěla se a snažila se změnit směr proudu. To jí nešlo, dal se pozastavit, ale ne obrátit.

Odpočala si z mírného vyčerpání a zavřela oči zas. Chtěla ten oheň pohltit, chtěla z něho získat sílu. Cítila se jako magnet, snažící se přivolat k sobě veliké železo. A šlo to. Oheň se naklonil blíž k Tamaře, až se jí dotýkal rukou. Žádná bolest zatím nepřicházela. Oheň jako vysátím zmizel do Tamary a ta v sobě ucítila energii, zář, sílu, přeplnění. Nemohla tohle v sobě udržet, nikde neměla místo, kam by tuhle přebytečnou energii mohla dát. Z Tamary vytryskl veliký proud ohně, který nebyl jenom z toho ohniště. Proud mířil nahoru a jakmile narazil na větve stromů překrývající oblohu, zapálil je. Dívka se bez síly svalila na deku do bezvědomí.

,Hene, co tu děláš?' ptám se ho, protože tu přede mnou stojí v nekonečném černém prostoru.

,Já tu nedělám nic, to ty,' odpověděl a dal si svoje ruce do kapes. Kouká na mě a já na něho, vůbec mě nenapadá, co se to děje.

,Já musím jít do Abahaamu!' křiknu a utíkám od něho co nejdál. Snad mě nedohoní, ale není moc dobrý běžec. Něco mě zachytlo za ruce. Snažím se vymanit z tohohle surového držení. ,Nech mě jít!'

Běžím a snažím použít Dar. Zavřu oči a soustřeďuji se na krev, která mi koluje v žilách. Něco slabého přece cítím. Ale nikde necítím tu druhý druh žil. Světlo v sobě mám, ale jen tak tak, aby nezmizlo, aby ho nepohltila tma. Ne. Musím ho mít, když dorazím do Abahaamu. Musím ho mít, když budu zabíjet toho...vraha. Musím!

Tamara se vymrštila a vše ji bolelo, byla vyčerpaná a hned se zase svalila do lehu. Nemohla pohnout ani prstem a jen tak udržela oči otevřené. Když jí mírně zafungoval mozek, poté i čich a ucítila kouř. Někdo jí položil ruku na čelo a zvolal.

,,Pořád má horečku," byl to hlas jemný, vyšší, ale mužský. Muž, ne zrovna vyvinutý, ale i tak přes dvacet let. V mysli Tamara zpanikařila. Co se stalo? Kde jsem? Kdo jsou tihle muži? A kde je Maelo? Vzali mi všechny věci? Vzali mi i dýku? Hlavně ať vzali. Tu dýku nesmím ztratit. Dýka z Karidie...

,,C-co se děje?" dostala ze sebe Tamara šeptem, který byl sotva slyšet. Ten muž se nad ní naklonil, ale nepoznala mu obličej, vše viděla zatmavěné a rozmazaně.

,,Usnula si a v lese vypukl požár. Ještě že máš tak dobře vycvičeného orla. Nikdy jsem nic takového neviděl. Doletěl za námi a začal tahat tady Chera za triko. Viděli jsme kouř a tak jsme běželi na pomoc. Tys v lese ležela, tak jsme ti vzali bágl, budeš se muset rozloučit s dekou..."

Tamara poslouchala a nemohla uvěřit svým uším. On letěl, zachránil ji před sebou samou.

,,On letěl?" zašeptala a snažila se zvednout hlavu, byla až moc vysílená. Zvedla ji jen mírně, ale hned jí spadla. Naštěstí ne na tvrdou plochu, ale na měkký polštářek. Muž s podivil, proč se ptá a naklonil se nad Tamaru.

,,Proč by neměl letět? Našli jsme na něm akorát uvolněný obvaz, ale když jsem ho prohlížel od nějaké spáleniny nebo podobně, tak nic neměl."

Tamara si oddechla a spala dál. Vnímala jen drcání vozu, které předtím nevnímala. Musela ležet ještě na cestě do nějakého domu.

Vůz zastavil, ale netroufla si zvednout hlavu, vlastně vůbec pohnout. Někdo ji vzal do náruči a sice jí to bylo nepříjemné, nemohla s tím vůbec nic dělat. Neotevírala oči a nechala se nést, slyšela akorát výkřiky lidí že hoří, ale nedělali si s tím velkou hlavu, neboť to bylo zatím od nich dost daleko a to není jejich práce. Dále slyšela kroky muže, který ji nesl, otevíraní vrzajících dveří, zděšení nějaké ženy.

,,Chero! Co se stalo? Slyšela jsem, že hoří a ty nejsi doma! Víš jak jsem se bála?" začala hysterčit a Chero si povzdychl.

,,Elsio. Myslíš že bych tě bez varování opustil?" zeptal se s náznakem lítosti. ,,Promiň mi to, ale měli jsme pohotovost. Já a Burdzan jsme utíkali do lesů blízkosti požárů, protože za námi přiběhl nějaký pes," lhal, protože orla by asi těžko žena uvěřila. ,,Zatahal nás do lesa a tam byla tahle mladá dívka. Je jí těžko, asi nemocná. U Burdzana by nemohla zůstat, ty víš proč. Tak jsem ji vzal k sobě. Někdo se o ni musí starat," dovyprávěl a Elsia nejspíše svolila, protože nesl Tamaru někam a položil ji na postel. Cítila, jak se jejího čela dotkla jemná ruka, to musela být ta žena.

,,Má hroznou horečku, je na tom špatně," ozval se už klidný zvonivý hlas ženy. Tamara pootevřela oči, aby ji zahlédla. Elsia byla vysoká a štíhlá, také krásná, ale stáří už na ni zaznamenalo svoji oběť. Její dlouhé světlehnědé rovné vlasy ji dosahovali až po zadek. Měla na sobě jednoduché venkovanské oblečení.

,,Otevřela oči!" oznámila hned a přiběhla k Tamaře.

,,Ano, už na nás i ve voze promluvila," potvrdil a odešel ze dveří. Tamara se koukala a snažila se zaostřit zrak, protože ještě nebyl zrovna nejostřejší.

,,Jak se jmenuješ?" zeptala se Elsia a Tamara se snažila odpovědět. Nejdříve potřebovala otevřít pusu. Byla to obtíž, ale ne velká. Až tak bezmocná byla. Poté potřebovala naladit hlas a vydala hlásku, hned na to navázala chrastivým šeptem: ,,Tamara."

,,Tak Tamaro, počkej a v klidu lež, já ti donesu vodu a obklady, máš vysokou horečku!" rozkázala svým zvonivým hlasem. Tamara zavřela oči a přála si usnout. Na co je jí tohle ležení a ničím nepohnutí? Co se vlastně stalo v tom lese? Její hlava, která jako jediná byla schopná více fungovat než ostatní se jí zahalila otázkami. Vzpomněla si, že chtěla uhasit oheň vsáknutím ho do sebe. A podařilo se jí to. Ale něco se zvrtlo. Ze snažení rozvzpomenout se jí rozbolela hlava. Hned přestala a odpočívala, hlava se uvolnila a bolest odešla rychle, jako fouknutí do kouře. Hned se jí vybavil obrázek ohnivého sloupu a jak padala na zem. Proč se jí to stalo? Nemá v sobě dost místa pro takovou energii?

Ujasnila si, co se stalo, ale sama nechápala proč, a hledala v sobě pramen světla. Našla ho, jak mírně a zpomaleně procházel každým koutem jejího těla. Zachvěla se a tlačila na mysl, aby zvětšila ten proud. Mírně se zvětšil a obohatil tak ztuhlé tělo o více síly. Poté zavřela cesty do končetin a nechala ho proudit jen tělem a hlavou. Znova se zachvěla s touhou proud zvětšit, ale nešel moc. Ale i tak její ztuhlé a zeslabené tělo více zesílilo a hlava se dala zvednout. Poté, až byl výsledek dostatečný, pustila proud světla i do končetin a s větším proudem nabyly více síly. Už nebylo bolestivé hýbat tělem, ale stejně byla oslabená a unavená, že z duchovního vyčerpání usnula.

Vzbudila se a ucítila úlevu od okolního světa. Nebyla tak slabá, jak před usnutím a už vůbec ne jak při požáru. Chtěla se zvednout, ale tlačila ji ruka na čele, co držela obklady. Tamara zamrkala párkrát očima a zaostřila si zrak. Elsia se usmála.

,,Horečka ti už klesla a vypadá to, že se cítíš lépe. Ani nevadí, že si spala dva dny," a uchechtla se. Tamara zakoulela očima. Dva dny. Kolik dní se zdržela v Ruitině, kvůli boji, a teď bude muset další dny čekat, kvůli léčení. Zamyslela se. Ten veliký oheň byl asi doopravdy na ni nějak moc. Pohla rukou, kterou měla odlehčenou a odsunula Elsiinu ruku z jejího čela, poté se posadila.

,,Jak ti je?" zeptala se starostlivým tónem žena a ještě rukou zkontrolovala Tamařinu teplotu.

,,Jde to," odpověděla a usmála se, už z toho, že mluví normálně. Vedle sebe na stolečku měla skleničku s vodou a tak po ní hmátla a chtěla se napít. Elsia ji ale zarazila.

,,Do té vody jsem namáčela obvazy napuštěné různými hojitelskými látkami. Snad se nechceš otrávit? Počkej, donesu ti jinou vodu," řekla a odešla se skleničkou. Tamara zavřela rychle oči a soustředila se na proud světla, kolující jejím tělem. Zavřela proud do všech částí těla a nahnala ho do pravé ruky, z jejíchž konečku začali poskakovat plamínky, které se postupně zvětšovali. Tamara se usmála. Poté ale proud ztlumila a do dveří vešla Elsia s jinou skleničkou a čistou vodou.

,,Na, napij se," podala skleničku Tamaře a ta ji celou hodila do sebe. Po téhle skleničce měla ještě větší žízeň, než předtím.

,,Ehm..můžu ještě?" zeptala se částečně provinile a podala skleničku na dřevěný stolek. Elsia ji hned vzala a znovu odešla. Tamara už nic nezkoušela a jak přišlo pití, vypila znovu celou skleničku a to už jí stačilo.

,,Děkuju," řekla a žena se na ni usmála. ,,Ale, když už budu moct jít?"

Elsia vzdychla. Pohodila svými vlasy a Tamara se zase posadila a dívala na ženu. Chvíli se tam tak na sebe dívali, až Elsia promluvila.

,,Můžeš jít hned zítra, ale dávej pozor. Nejsi dostatečně vyléčená. Navíc tady lidé potřebují jít pomoct vedlejší vesnici Maholak, kde se pomocí větru oheň dostal. Mohlo by pršet, to by vše usnadnilo, ale po tomhle suchu, které sužuje naší krajinu, to bude jenom bouřka a nepřinese nic dobrého," vyložila situaci a vzala věci, aby mohla odejít z pokoje. Tamara si v sobě urovnávala myšlenky. Může jít pomoct, oheň sice do sebe vsáknout nemůže, ale aspoň něco. Vždyť to ona založila oheň. Nevědomky, ale ano. Ještě než Elsia odešla z pokoje, Tamara na ni zavolala.

,,Já půjdu pomoct."

Tamara vyskočila z postele a cítila se docela dobře, ale její nohy ztěžkly a tak vyloučila, že bude moct běhat. Elsia se zastavila.

,,Ale no tak, vždyť jsi ještě mladá. Tohle je práce pro dospělé," přemlouvala Elsia Tamaru poté, co si položila sklínky. Dívka jenom vrtěla hlavou.

,,Já tam musím jít," stála si za svým a žena vzdychla, protože přemlouvat takhle tvrdohlavou dívku vyžaduje hodně námahy a času. Tamara v duchu zajásala. ,,A kdy tam jdou?"

,,Dnes, vyrážejí za hodinku," řekla a zklamaná odešla. Tamara se hned připravila, dýku si připevnila na opasek, ale luk nemohla najít. Musel shořet v lese. Povzdychla si. Měla ho ráda, dobře střílel. Ale s tím teď nemohla nic nadělat. Vyšla ven a tak moc chtěla běhat, ale nemohla. Zastavila se ještě přede domu a hledala proud světla ve svém nitru. Byl tam a byl docela silný. Nechala ho proudit jenom nohama a už ucítila odlehčení a sílu, kterou potřebovala. Rozběhla se do středu vesnice, kde ještě čerpali vodu do nádrže, co měli na vozu. Vozy byly dokonce dva, ale jeden byl už napuštěný. Aby nestála sama uprostřed cesty, docouvala k domu a sedla si na plot.

,,Takhle jsem skončila," špitla si a odpočívala. Slunce příšerně pařilo, tak bylo ještě větší pozdvižení s ohněm. Kdyby aspoň zapršelo. Zatoužila Tamara a seděla dál. Nádrž byla skoro napuštěná a lidé se už připravovali s hadicemi a kýbly na hašení. Chvíli ještě poseděla a rozhlížela se po návsi uprostřed vesnice. Kruhovitý tvar vysypaný pískem jako cesta, uprostřed socha vousatého muže s dlouhou kápí, velikým okrouhlím štítem a širokým mečem. Na hlavě měl přilbu zakončenou špičkou a rohy z nějaké kozy. Okolo návsi byly domy nejhezčí z celé vesnice. Lidé zajásali a naskočili na vedlejší vozy určené pro lidi. Tamara se hned zvedla a utíkala se k vozům, do nichž naskočila a rozhlédla se. Lidé měli většinou sklopenou hlavu a smutný výraz v očích, někteří se pokukovali po ostatních a zarazili se na Tamaře.

,,Co ty tu?" zeptal se starší mladík, asi dvacetiletý. Ten hlas už někde zaslechla, ale nevěděla kde. Musel to být někdo z těch dvou mužů, co ji zachránili z lesa. Chero je starší a má hrubší hlas.

,,Burdzan?" zeptala se nejistě. Pomalu rozeznávala rysy v jeho obličeji.

,,Ano," zasmál se, ale zase přešel do znepokojivého výrazu. ,,Co ty tu děláš, šípková Růženko?" Tamara se musela usmát výrazu "šípková Růženka" a sklopila zrak dolů.

,,Nic, já jen...jdu pomoct."

Burdzan se zamračil.

,,Holka, jdeme hasit oheň a ne plést věnečky z květin. Kýbly s vodou jsou těžké, oheň příšerně pálí, co si myslíš?" zvýšil hlas. Dívka se přestala usmívat. Nikdo ji nechápe, nikdo neví, že ona ten oheň způsobila.

,,Já tam prostě musím být," řekla mrazivým hlasem a Burdzan přestal vyzvídat. Celá cesta proběhla v pořádku, ale párkrát se udělalo dívce špatně z různých hrbolků cesty. Z vesnice, z Maholaku, se dýmilo, více jak půlka shořela, lidé křičeli a vřeštěli, tahali vodu ze studen. Ale nebylo to až tak hrozné, oheň napadal jen malou část, většina už byla uhašená.

Vozy vjeli do vesnice a lidé z nich povyskakovali. Vzali do rukou kýbly a čekali na vodu. Všude bylo horko a počasí nikomu nepomáhalo. Tamara vzala do ruky menší kýbl a čekala na vodu, když ho měla plný, tak utíkala za ostatními hasit oheň. Vylila vodu a běžela zase zpátky. Chtěla další vodu, ale zarazila se. Okolní svět ji nezajímal. Něco uvnitř jí k něčemu nutilo.

Položila kýbl na zem a kráčela vstříc ohni. Hledala světlý proud a ztlumila ho, žíly, jimiž tekl, rozšířila. Natáhla před sebe ruce a nevšímala si lidí, kteří kolem ní běželi, vylívali vodu a koukali se po ní, co to dělá. Plameny, které ovládali vesnici se nahnuli k dívce. Chvíli se takhle nakláněli, a dívka ve svém nitru zatlačila. Všechen oheň z vesnice se schoulil k dívce a udělal u ní velikou ohnivou kouli, ve které se pořád točily plameny. Při tomhle Tamara schoulila ruce k sobě, tu kouli ovládala. Poté je natáhla směrem nahoru a jakoby ji nadnášela. Poté zase zatlačila a zatřásla se, ruce se jí maximálně napjali a z koule se vytvořil ohnivý sloup, jako gejzír vody, a vytryskl nahoru. Nad ní nebyly žádné stromy, ani mraky, které by tenhle ohnivý sloup zastavily.

Tamara měla pořád vztažené ruce k nebi, a když ucítila, že už se nahoru nedostává oheň z vesnice, ale její světlo uvnitř těla, stáhla je dolů a zastavila proud do všech končetin. Vyčerpáním klekla na zem, potom se její tělo svalilo za ni. Všechno světlo zaměřila na hlavu, aby neomdlela, aby zůstala při vědomí. Na tomhle jí jedině záleželo.

,,Ne, ne, ne, ne..." šeptala si, jako nějakou báseň a snažila se nemrkat. Možná zavře oči a už je neotevře. Ne, ona musí žít a vykonat pomstu, musí pomáhat lidem. A když už zemře, tak pro dobro, že zachránila vesnici a lidi v ní. Dívala se nahoru, nikam jinam nemohla vzhlédnout, a pomalu vnímala nebe, které se jí rozmazávalo. Na chvíli ho zakryl nějaký černý stín a křičel slova, kterým nerozuměla. Neslyšela křik lidí, ani zpěv ptáků, nemohla říct ani slovo a sotva vnímala doteky na její tváři. Její zrak zatmavěl celý a tak bylo jedno, jestli oči zavře nebo ne. Mrkla, ale těžkost víček ji nedovolila oči otevřít. Stalo se jí to, co věděla že se stane. Ve ztrácení vědomí se ještě naposledy pokusila najít svoji zlatou žílu, proud světla. Zachvěla se s touhou zvětšit tu malou říčku, oproti které byla normální žíla člověka velká jako Labe. Trochu to pomohlo a dodalo jí to sílu, ale už tak byla vyčerpaná a nechtěla tohle dodání sil využít na otevření očí. Chtěla spát.