O motivu tohoto příběhu jsem si kdysi na střední hodně pohrávala a stále nad ním přemýšlela. Vznikly dokonce dvě verze začátku (a bohužel nemohu najít tu druhou, v níž se zase vysvětloval podvod s duší)..

Celkem jsem i věřila v někoho takového, v nějakou takovou sílu. Ale toto je  vše, co jsem sepsala.

O co jde?

Finnick umírá a dostává se do "nebe". Nebe je plné zemřelých, kteří projdou procesem ztráty emocí a empatie a jsou školeni k tomu, aby se stali dohlížejícími nad žijícími bytostmi. Jde pouze o jedno - držet nit osudu a přisypávat štěstí (zlatý prášek) nebo smůlu (stříbrný prášek). Jenže Finnick je odlišný od ostatních. Stále má emoce. To není však žádané, protože to vede k subjektivitě a nevyrovnanému přisypávání štěstí! A k tomu se zamiluje do své svěřenkyně...

Podrobněji:

Finnick se stává figurkou v mocenských hrách. Jeden z vedoucích nebe (zrovna ten, ke kterému se Finnick po smrti zprvu dostal) má už dost tohoto režimu a proto schválně Finnickovi emoce neodebral. Právě jeho rozhovor s Finnickem jsem někde měla, škoda.

Bohužel, tento příběh šťastný konec asi neměl mít. Finnick je přeci mrtvý, a to nic nemění. Sice Annabeth ho později bude vnímat, vidět, a dokonce Finnick bude mít nějaké vlastnosti žijícího, ale budou neustále na útěku. A útěk skončí neúspěšně. 

Tadá! Teď je jen na vás, jestli tento režim je přijatelný, nebo jestli půjde najít řešení, jak zachovat systém ale nechat ho běžet s emocemi... Hm. Who knows.

_____________________

„Týjo, ta je uvnitř úplně pobodaná."

„Je, no..." připustil chlapec, sedě u okrouhlého okýnka a v rukou drže zvláštně utkanou niť.

„Ta to všechno určitě nevydrží," podíval se na skoro plný kýbl stříbrného prášku a jen nazdvihl obočí. „Vždyť kolik z toho doteď ubylo? Ždibka? Tuhle začátečnickou strategii musíš opustit, jinak se ti nikdo nepřehoupne přes patnáctku."

„Tahle ano," namítl Finnick okamžitě, ačkoliv předem věděl, co mu jeho kolega odvětí.

„Protože ti ji předali už v šestnácti, tak se pak nediv," pak jen zakroutil nad nováčkem hlavou a odebral se ke svému stanovišti uprostřed neskonalého bílého prostoru, sedl si ke svému vlastnímu okénku a uchopil vlastní niť, jíž řídil štěstí a smůlu nějakému bankéři z Massachusetts.

Finnick se jen ušklíbl. Jo, jemu se to lehce řekne. On určitě emoce ztratil už na Zemi při nějakém úderu v jeho třech letech, zato Finnick, ten se sem dostal teprve před třemi měsíci, když seděl na předním sedadle autobusu. Chtěl se dostat po tréninku domů, do nějakého zapadákova za městem, když řidič najel na ledovku a napálil to do stromu. Ačkoliv počítat čas, tady, to je nadlidský výkon. Nadlidský doslova. Pro mrtvé duše se nestmívá, nesněží, je to jak neuvěřitelně dlouhý den bez konce.

Když po honbě světla a tmy konečně spatřil znovu své končetiny, jak se dotýkají země, když spočítal všechny své prsty a zjistil, že žádné afrodiziaka netlumí jeho bolest, když zjistil, že místo nemocniční košile nosí župan, došlo mu, že tady něco nehraje. Ani místnost, v níž byl, nebyla místností. Připadal si jak v obrovské bílé bani. Volný a přitom sklíčen, obklopen čímsi nepopsatelným. Dokonce si připadal neviditelný, jako by se vším splýval. Bylo samozřejmé, že si nevšimne pána sedícího za stolem, jehož tělo bylo zakryté bílým ošacením. Jediná hlava vykukující z čínského koláru dala znát svou přítomnost a k ní se také Finnick obrátil.

„Kde... kde to jsem?"

„V něčem jako nebe."

„Kde že?"

Pán se postavil, upnutá košile přecházela v šaty, vypadal jak dávný mudrc. A pokud se Finnick nachází tam, kde si myslí, že je, kdo ví, jak starý ten mudrc musí být.

„Nebe je lidská křesťanská představa a posmrtném světě. Tohle je však mnohem starší a reálnější."

„Může být něco reálného na tom, být mrtvý?" ironicky poznamenal Finnick, ačkoliv se pomalu ale jistě hroutil.

„Ach ano, smrt je jediná reálná, nevyplozená v pomíjivé lidské mysli."

„Takže já–"

„Opustil jsi jen ten svět, nic víc."

„Opustil jsem svůj život! Své rodiče! Ne. To nemůže být pravda. To se mi zdá. Určitě."

„Každou chvíli umře mnoho lidí a všichni se ne a ne přesvědčit o pravdě. Ten svět je pro tebe už cizí. Ach, buď alespoň ty přívětivý a neměj další spoustu zbytečných otázek."

Finnickovi přišlo, jako by tímto ten pán celou debatu uzavřel. Otevřel ústa, ale hned je zavřel. Tušil, že to nebude mít smysl. Přesto neustále potlačoval chuť se rozběhnout ven, opustit tento divný svět a navrátit se mezi lidi, které zná, kterým věří a které má rád. Vždyť prostě ne, nemůže být... mrtvý... Měl život teprve před sebou. Krásných osmnáct, jak se říká. Jo, tak to byly opravdu překrásné, když tu skončil s ještě nedodělaným řidičákem.

Ale kam běžet?

„Pusťte mě."

„Prosím?" pán zvedl hlavu. Až teď Finnickovi došlo, že veškeré vrásky si pouze domýšlel, aby ladily k hlubokému hlasu, a že ten cizinec může mít maximálně pětatřicet.

„Nemůžete mě tu držet. Prostě ne. Je to protiprávní."

„Tak protiprávní? Ale já tě nedržím. Jdi," poukázal elegantním pohybem na bílou zeď.

Finnick by se nahlas zasmál, ale nyní byl příliš otřesen. Smích nebyl momentálně společník, kterého by chtěl uvítat. Uvěřil by čemukoliv, jen aby se dostal odsud pryč. Klidně ať skončí na vozíčku. Klidně ať přijde o ruce. Tohle není ale nic, po čem by toužil. Rozběhl se vstříc zdi, jež se rozevřela a pustila ho skrz.

Místo, kam vkročil, ho vyděsilo ještě více, než pouhá myšlenka smrti. Zarazil se v půlce pohybu, poté jen pomalinku položil nohu na zem a zůstal beze slova stát.

Naskytl se mu pohled na obrovský prostor plný lidí všech druhů, všemožných kultur, pohlaví i věku. Od kluka z afriky, černého jak uhel, po starou indiánku z Kamčatky. Ženy, muži, dívky, starci, pouze děti chyběly, jako jediný článek v této rozmanité škále lidstva.

Každý posedával na svém hrbolku u kulaté jámy, jezírka, v němž se zrcadlil skutečný svět, ten svět, který Finnick nedobrovolně opustil. U každé osoby ležely dvě dřevěná vědra plná třpytek, malých kýčovitých světýlek, jež se tak dobře vyjímají po čas Vánočního stresu. A dlaně vždy svíraly niť, jejíž konec mizel za vodní hladinou.

„Co to..."

„Říkáte tomu Bůh, nebo také osud, karma, štěstěna... Takto se řídí svět," promluvil hlas za ním a položil mu ruku na rameno.

„Tyto duše nyní ovlivňují život ostatních. Dávají jim buď zrnka štěstí – ty zlaté, nebo smůly."

„Ale–"

„Každý člověk spotřebuje za život stejné množství štěstí jako smůly. A pak záleží na duších, jak a kdy jim trošku přisypou. Život může být ovlivněn jen zlehka, rovnoměrné dávkování nenaruší přirozený běh, a nebo to někdo přežene, neodhadne osobnost a osoba se zhroutí, zlomí si nohu–"

„Sedí na předním sedadle..." promluvil tiše Finnick a sevřel dlaň.

„Tomu se říká 'sousypání'. Nemůžeš z toho nikoho vinit. Žádná duše neví, co se bude dít. Jen se stalo, že tvůj hlídač ti daroval trochu toho stříbrného prášku ve stejný moment, jako hlídač řidiči autobusu."

Mladík nepovolil pěst.

„Tohle... tohle není správné."

„Takhle to funguje už po tisíciletí," pravil hlas klidně.

„Ne! Prostě ne!" Finnick se otočil a setřásl tak ruku ze svého ramena. Hleděl prudce do očí cizince ve snaze se něco přečíst, nalézt nějaké zbytky emocí a empatie. Místo toho spatřil něco, čemu vůbec nerozuměl.

„Myslíš si, že to dokážeš změnit?"

Hlas zněl rozhodně výsměšně, ale obličej naznačoval něco úplně jiného, naprosto kontrastního. Finnick zdráhal.

„Teď mě prosím následuj. Jako každá nová dozrálá duše, i ty vstoupíš do akademie a staneš se hlídačem."

Rozhovor i výlet do pracoviště byl ukončen a mladíkovi nezbývalo nic jiného, než obhlídnout terén a doufat, že se probudí co nejdříve.

Nestalo se tomu tak. Po obtížném ale úspěšném dokončení tréninku mu byla přidělena první svěřenkyně a jeho kariéra hlídače tak byla započata.

Byl rád, že se konečně dostal na své vlastní místečko, že získal někoho, s kým se může bavit (ačkoliv neexistuje šance, že by ona slyšela jeho) a nemusí tak trpět přítomnost ostatních kadetů, kteří všichni působí jak roboti stejné série. Avšak představa, že tu stráví celou věcnost – a ne, to není nadsázka – ho strašila až do morku neexistujících kostí. Doufal jen, že se nebude nudit, když bude sledovat a řídit život jednoho ubožáka.

A pak to přišlo. Ukázali mu místo, dali do rukou niť a nechali ho, ať si zahraje na boha. Krutého nebo hodného boha. Boha, který dělá vše podle své momentální nálady a chutě. Boha člověka.

To je jak špatný vtip. Žádný člověk by neměl získat tolik moci. Je to známá věc, až se stává frází, ale zdá se, že v tomto pomyslném nebi na ni všichni zapomněli. Vždyť dělají jen svoji práci, jedinou možnou, kterou po smrti mohou dělat.

A také to přece nejsou lidé. Jsou to duše, u kterých se zdá, že ztratili kus ze svého srdce a vůle. Další důvod, proč s nimi Finnick nevychází.

Občas, stejně jako i ostatní, když jejich svěřenec spí, opustí své stanoviště, loudají se, sledují ostatní, prohodí pár slov. Ale není v nich nic než tóny a slabiky. Pouhé formality, banality, zbytky lidských charakterů, zakopané za léta neživota.

Finnick se s lítostí podíval na svoji svěřenkyni. Ano, možná v duchu byla trošku více pobodaná, když páchá virtuální sebevraždu po každém málem uklouznutí, přesto je silná – v rámci možností. Právě si něco črtala v sešitě. Její roztomilé oči byly zahleděné pod sebe. Učitel chce někoho vyvolat. Tak to ne.

Finnick okamžitě přisypal trochu toho zlata, které steklo po nitce až k rukám dívky. Učitel vybral někoho jiného.

S takovou brzo vyplýtvá všechno štěstí a zbude mu jen kyblík smůly, který navždy zničí jeho svěřenkyni život!

Ale nemůže si pomoci, nemůže být tím bezcitným zbytkem člověka, kterým se stali všichni okolo. Alespoň ne zatím. On se o to postará.

...

Bylo to už pět let. Pět let, co ho zavedli k okýnku, dali mu niť a nechali ho napospas osudu - ne, nechali ho, ať si na osud hraje až do konce věků. Avšak vyjádření času pět let je pouhé nastřelení, jelikož tolik času uběhlo pouze tam dole. Tady nahoře se neschylovalo ani k poledni.

Finnick se zarazil. Co to mele o poledni, když si sotva vzpomíná, jak nebe vypadá?

Ach ano. Svět na zemi se mu vzdaluje, ale jen mírně. Zvykl si na to být sám, ačkoliv balancuje na hraně šílenství, a vykonává svoji práci, jak jen to nejlépe svede. To však vyžaduje určité kroky v nesouladu s nebeskými pravidly.

Už dávno se rozloučil se svojí zdejší kariérou. Asi nikdy nebude mít více jak dva svěřence zaráz, jako to mají staří - oprava, dlouhodobí hlídači se skvělými výsledky. Ti nejlepší z nejlepších, pravá zkušená elita, jak je nazývají druzí, sedí mimo tenhle plac bez konce, izolovaní od ostatních. Říká se, že jejich prostředí je tak podobné světu dole, že sedí na pařezu od stromu, kolem nich rostou stromy a jsou obklopeni jezírkem, v němž se odráží životy až deseti lidí. To by bral, ale nedostal by se k té pozici dříve než za sto padesát let. A sotva se drží po uplynutí pěti. Je ironické, že na zemi si nikdy nepřipadal tak beznadějně, jako tady. Neustále se cítí, jako by měl každou chvíli umřít - možná má postmortemský syndrom. Jak to, že jím nikdo další netrpí?

Ano. Pět let uběhlo, teda podle zemských měřítek, a stále nenašel duši podobnou té své, kromě své svěřenkyně. Duše. Kolik významů tohle slovo má. Od té doby, co ho Augustín (ale ano, TEN Augustín) přivítal a zaškolil do zdejšího systému, nepoznal nikoho jiného, kdo by duši mohl mít. Asi je Finnick příliš mladý a možná za další tři roky už bude jako oni, ale jistota z něj opadávala jako zlatá zrnka po jeho niti.

Jestli má nějaká taková chvíle nastat, už se jí nemůže dočkat. Lidé se rádi zbavují svých břemen a právě takové odlehčení by neodmítl. Vždyť jak dopadl?

Ze zlatého vědýrka klesla hladina o celé dva centimetry, zatímco to druhé ještě nosí stříbrnou čepičku. A čeho tím dosáhl?

Jeho svěřenkyně, Annabeth, úspěšně dosáhla samých jedniček i přes náhlé přepadové testy, u nichž si náhodou vždy vzpomněla na správnou odpověď. Také získala krásné maturitní vysvědčení, byla přijata na vysokou, umístila se v několika soutěžích, našla si svoji lásku - Finnick však nemohl ovlivnit, jak dlouho spolu zůstanou, a po roce a půl si její přítel našel nové štěstíčko. Navíc se úspěšně vyhýbala všem závažným nemocem, ačkoliv tolik riskovala salmonelózu či zánět slepého střeva. Její rodina je šťastná a nemají přílišné problémy. A když ano, bere si to ta dívka dost k sobě, a proto nelze brát v úvahu ani zrnko stříbrného písku.

Vždyť je tak pozitivní! Tak se raduje! Tak jí září oči při každé maličkosti! A ta obětavost! Ne, jestli je Finnick člověkem, jakým je, nemůže jí ublížit.

Ale to nepůjde věcně. Pokud mu dojde zlatý prášek, což se za takových třicet-čtyřicet let určitě stane, přijde na řadu smůla, pod jejíž tíhou nevydrží ani prvních pár týdnů a určitě spáchá sebevraždu.

Proto musel Finnick na něco přijít. Na něco zrádného, na něco nefér, na něco nezákonného.

Kradl.

Při svých obvyklých obcházkách vždy nabral u cizích hlídačů nenápadně malou hrstku, která pak končila v jeho kýblu. Vždyť žádné kontroly dosud neproběhly a nikoho dosud nejspíš nenapadlo, že by se někdo uvolil k tak hrůznému činu. Ale Finnick ano. A kradl čím dál častěji. Zahrnoval svoji svěřenkyni štěstím, až sama začala tušit, že něco není v pořádku, že něco musí přijít. Někdo musí ovládat její život. Ale Bůh... to ne. Na Boha nevěřila. A tak jí více mátlo, co je špatně, a obracela se k nebi. V té chvíli Finnick vždy zatoužil odpovědět, objevit se u ní a prohodit pár slov s opravdovým člověkem. Ale nemohl.

Nebo spíše si nemyslel, že může.

Dokud to sám nespatřil.

Zrovna byla podzimní noc a tak se rozhodl projít se a možná, možná hrábnout na cizí majetek, když se zastavil a hleděl v dál. Ticho prolomil mužský hlas.

"Ach ne. Spadlo mi to tam."

Udělal krok. Dva. Šel blíže a blíže, dokud do něj zezadu něco nenarazilo a neprocpalo se to dopředu.

Byla to členka rady, dvaceti nejstarších, kteří toto místo řídili. Bohužel ji blíže neznal. Akademii měl na starost někdo jiný a tuto dámu viděl pouze v den svého povýšení na hlídače.

Nastal krátký, velice krátký rozhovor.

"Spadla mi niť. Co mám dělat?" nevzrušeně pokládal otázku postižený hlídač.

"Tak pro ni jdi. Ale velice rychle."

"Ano madam," muž vkročil so jezírka, až se plně neponořil a nezmizel. Žena trpělivě vyčkávala. Podle Finnickova názoru uběhl jen tři minuty, když se vynořila hlava a nakonec se celá osoba usadila a pokračovala v řízení.

Dáma byla na odchodu.

"Omlouvám se, ale když mi to spadne, musím pro to jít do druhého světa? To to nelze nějak přivolat?"

Bílý šat při prudké otočce zavlál, jako by byl z jemného hedvábí. Finnickovu tvář probodly pronikavé tmavé oči zasazené do obličeje ostrých rysů. Zdála se ještě mnohem starší než Augustín, kterého stále považoval za lháře a identitu mu nevěřil. U této ženy si však nevěděl rady. Musí být starší jak celá věčnost. Možná ona stojí za zrodem tohoto místa.

Jeho myšlenky byly nezvladatelné. Když celá rada seděla kolem jeho postavy, nedokázal si je všechny prohlédnout. Nyní však analyzoval až až. Utichl až při jejích krátkých slovech.

"Niť je naše spojení. Nesmíme ho ztratit."

V té chvíli to už věděl. Věděl, že takhle skončí. Že se to jednou stane. Že je to nevyhnutelné. Ale tehdy ještě měl před sebou spoustu času. Ještě mohl spokojeně vysedávat a bez výčitek přisypávat štěstí. Ještě mohl sledovat ubohý lidský život z druhého světa.

Ale ten den, o němž věděl, že se mu nevyhne, konečně nastal.

Už chvílemi cítil pochybnosti. Nepříjemné pohledy, zvláštní lidé, kteří nebyli loutkáři, ostříží dozor. Vše se stupňovalo. Vše ho uzavíralo do těsné smyčky. Už nebylo návratu.

Seděl a pohlédl před sebe. Štíhlá dáma tam postávala, šat vlál jako nic. Ze strany se přibližoval další člen rady. A další. Smyčka nabývala reálné podoby a její poutko bylo stále užší a užší.

Finnick věděl až moc dobře, pro koho si jdou. Za kým mají zamířeno, koho chtějí sevřít do svých spárů. Netušil však, co mu poté provedou. A co provedou jeho svěřenkyni? Co se stane jí?

Řekla, že niť je jejich spojení. Nesmí ho ztratit. Takže je možné se ukrýt a nebýt nalezen?

Srdce mu divoce bušilo. Cítil dunění v hrudi a v krku. Ta chvíle se blížila a jemu nezbývá jiná možnost.

Chňapl divoce po prášku a celou hrst strčil do kapsy. Případ nejvyšší nouze. Poté jen pevně sevřel lanko svými prsty a skočil dolů, jako horolezec z útesu.

Se zavřenýma očima se ponořil do hladiny starého světa a nechal se unášet proudy života.

Když konečně otevřel oči, nemohl tomu uvěřit.

Je na zemi. Stojí na zemi!

Určitě!

Ty tvrdá zem, ten štěrkovitý podklad, který mu špinil bílé dřeváky!

Ach ano! Jak dlouho tomu je, co naposledy ucítil ten zaprášený vzduch, co naposledy mohl ponořit prst do vrstvy olova na betoně!

A počkat, kdo to tam jde?

Rozběhl se za dívkou v trenčkotu.

...

Pamatuji si, když jsem měl depresi, ještě větší než depresi, která mě věčně sužuje už od mé smrti, a potřeboval jsem se rozptýlit, přisypal jsem trocha toho zlatého písku a sledoval, co se stane. Jakpak zlepším Annabeth náladu?

Jindy, když jsem se konečně rozhodl následovat mé učení a věnovat jí trochu toho z opačné kádě, jsem způsobil zlomení ručky na pračce. Když po ní chňapla a zjistila, že je nemožné ji otevřít a že nejspíš došlo k zlomení, se smíchem se otočila na svého otce a přes nervózní, provinilý, ale stále pobavený výraz začala svou řeč.

"Ehm, tati? Mamka mě asi zaškrtí... Asi jsem zlomila ručku na pračce."

"Cože?" otec jí vůbec přes váhavou a pomalou mluvu neslyšel, navíc když byla celá zkreslena úsměvem přes celou tvář. Jenže přes to všechno Annabeth věděla, že se dopustila vážného činu a byla si vědoma zodpovědnosti, kterou musí unést. Avšak také ze zkušeností už dávno došla k názoru, že nadávat a bouchat do věcí k ničemu nevede, a že si takovými záležitostmi nebude kazit náladu.

Zopakovala tedy rychleji, k čemu se v koupelně dopátrala. A mě píchla do srdce vina a soucit, že se má ruka nevědomky natáhla k zlatému písku a celou záležitost zamaskovala v pouhé nedorozumění. Nic zlomeného nebylo.

A co teprve v den, kdy má svěřenkyně dělala zkoušku z třetího jazyka. Ačkoliv se tvářila, že jí je to u něčeho daleko v teplých krajinách, já cítil její jistotu z toho nižšího stupně. Ano. Věřila si, ale ne dostatečně. Teda, věřila si rovně svým schopnostem. Jenže já ji chtěl potěšit. Trochu jsem zamíchal ručkou a hle, porota byla zkorumpovaná. Ale jak se usmívala, jak byla překvapená, jak se jí slza zaleskla v oku, když dosáhla stupně nad její očekávání.

Ačkoliv, už nějakou dobu si docela přesně představovala, že existence mé maličkosti je možná, a tak mě zasypala vlnou výčitek. I tak se usmívala celou cestu domů jako idiot.

Netuším, proč jsem si na tyto věci rázem vzpomněl. Jednoduše, přišlo to do mé mysli jako každá jiná neplánovaná myšlenka. A trochu se mi zastesklo, že už nebudu schopen jí takto tajně pomáhat. Teda, mohl bych. Rukou jsem se letmo dotkl kapsy, v níž by měla být záchrana do nejobtížnějších situací. Byl tam. Nahmátl jsem do ní a vybral tři zrnka. Zářily, avšak ne tak jasně jako nahoře. A pak, k mému překvapení, se rozpustila do vzduchu jako kus hořícího papíru. Na mé dlani nebylo nic. A já právě vypustil kus štěstí do světa, bez cíle a zbytečně.