Původně povídka, kterou jsem dále rozepisovala do příběhu. Inspirace Merlinem a Arthurem (láska mezi rytířem/princem a služebníkem).

Hodně květnaté, schválně, protože hlavní hrdina Eubuk patří do zvláštního druhu, Evian, který žije ve splynutí s přírodou. Mají schopnost (šlohla jsem ji od nich do Tajné jednotky, a tak nějak si říkám, že by to byl skvělý prequel - vnímat okolí, vnímat všechno živé).

Tento druh byl bohužel pokořen lidem a tak posílají všechny své dospělé jedince do království, kde slouží jako otroci. Eubuk se dostává do jednotky spolu s princem a jejich vzájemný vztah postupně roste, stejně se i odhaluje pravda o království, o tyranii Evianů a jiné. 

Až princ nebude váhat obětovat život pro tvora, kterého všichni zavrhují...

____________

"Jsem už dospělý, matko."
"Já vím, synu."
"Budu muset jít, matko."
"Já vím, synu."
"Uvidím tě ještě?"
"To nevím."

Políbila mne na čelo a pak se odvrátila. Snažila se skrýt potoky svých slz, jako to vždy dělávala. Poslední dobou až moc často. Každý večer, když jsem ulehl ke spánku, seděla ještě ve světničce a za posledního svitu plamínků svíček vypouštěla svoji bolest ven. A dnes to bylo nejhorší. Dosáhl jsem plnověkosti; přišli pro mě lidé, jako to dělali i s mými přáteli po celá desetiletí. Ale nešlo jinak, tak zněla dohoda mezi mým lidem a národem Severu. Buď budeme sloužit, nebo umřeme. A vzhledem k našemu počtu sčítající pouhé desítky lidí v blízkých dvou osadách jsme se museli podmanit. Alespoň takto to vždy vysvětlovala má matka, předtím, než rozhořčeně odplivla a pak se spustila do pláče.

Jsem jediný syn. Mohl jsem mít ještě bratra, nebo sestru. Ale mužů je u nás málo a mého otce zabili, když, stejně jako já, odešel sloužit království. Prý ochránil prvního důstojníka! Jsem na něj hrdý. Má matka to ale asi necítí stejně.

"Na, vezmi si to. Ochrání tě to," po chvilkovém zaváhání se otočila a vtiskla mi do rukou kouzelný talisman našeho kmene. Zelený smaragd, který zářil jako sluneční paprsky pronikající do Žabinčího jezera, čistý jako pohled, který na mne upírala, a tak lesklý, že ani vodní hladina nevydá tolik třpytek, jako on, přinášel štěstí našemu lidu už po staletí. Nebo alespoň měl. Talismany se ztratily v lidských kapsách a jejich kouzlo už přestalo dávno působit. Ovšem ten, který mi právě vklouzl do dlaně, byl stále hřejivý a pulzující, jako živý tvor. Stříbrný rámeček a provázek mě jemně hladily jako srst zvířete.

Věnovala mi laskavý úsměv, pak však už definitivně odešla, když se mých paží zmocnily lidské ruky a přes hlavu mi obmotaly nepohodlný šátek, jež měl zakrýt mé vlasy a určité znaky obličeje, které se lidské rase moc nelíbily. Během chvíle jsem vdechoval vzduch teplejší než v létě. Oči mi kmitaly sem a tam, protože to bylo jediné, co mohli. Ačkoliv jsem viděl, svázaný jsem byl připnut k sedlu koně a donucen kráčet přímočaře a rovně.

Už uplynula spousta hodin. Nebo jsem měl ten dojem. Náš lid na čas neklade žádný důraz. Avšak v situaci, kdy mě šátek už od začátku šimral a já nebyl schopen si ho upravit a ti hoši na koních mi odmítali pomoci, aby se nemuseli dotknout mé pokožky, jsem si uvědomil, že naše pojetí svobody je asi trochu jiné. Nakonec, když už se stmívalo a koně potřebovaly odpočinek, uvolnili mi ruku a já si mohl celý šátek natočit podle svého. Věnoval jsem jim své vřelé díky. Ti páni to přijali s radostí. V té odměřené atmosféře jsem se teda také přidal k jejich smíchu, což je nějakým způsobem potěšilo ještě více.

Ráno jsem měl dovoleno se opláchnout v bystřince. Dával jsem si pozor, abych si zbytečně nenamočil můj pletený cop, nechtěl bych, aby se v šátku udusil. Pletla mi ho matka ještě před odchodem. Ani teď se nezdál nijak porušený nebo rozcuchaný. Hladké a pevné vlasy mě doprovázely už od malička a jejich barva se ztrácela v blankytné modři letní oblohy, nebo v plesu v Hubrových horách. Tety vždy říkávaly, že mám vlasy po otci, ale má matka oponovala s tím, že ani můj otec neměl tak nádhernou barvu. Ráda mi je každé ráno pročesávala a zaplétala do copů, do nichž připnula i rostliny podle jarního období. Jednou pomněnku, jindy kopretiny nebo břečťan, přes zimu zase jmelí. Nejradši jsem měl však takovou mátu nebo meduňku, to jsem vždy provoněl celou osadu. Nyní však nemám nic.

Moji přátelé hodně pospíchali a už nervózně okřikovali, ať si pospíším. Zabalil jsem tak jak cop, tak tyrkysové ornamenty, jenž se rozrůstaly po mých tvářích a vytvářely nádherný labyrint, kterým se náš lid pyšnil, a vykročil za nimi.

Každé ráno mi matka dělala snídani. Obilnou placku, bylinky a sýr. Pokaždé použila jinou kombinaci, tak jsem nikdy nevěděl, co mě vlastně čeká. Nyní na mě nečekalo nic. Požádal jsem teda mé přátele alespoň o placku, že bylinky si nasbírám sám. Mile a s veselím mi však oznámili, že bohužel nic takového nemají. Tak jsem pokračoval o hladu. Snad přijdeme v království na oběd. Dal bych si vařené mrkve se zázvorem.

"Na, nemůžem tě dopravit jako kost a kůži. To by se králi nelíbilo," hodil mi z ničeho nic kostku chleba a já jim znova byl srdečně zavázán, jak jen můžu k přátelům být. Když viděl, že nemám své vlastní jídlo, dopřál mi kousek svého a to ve mně zanechalo hřejivý pocit. Svázanýma rukama jsem si stáhl šál a zakousl se do pšeničného chleba, stále měkkého, jakoby ho upekli teprve včera. Ačkoliv nevyhověl úplně mým potřebám, na pocit poloplnosti v žaludku to stačilo a opravdu jsem nechtěl pokoušet jejich štědrost.

Už by to nemělo trvat dlouho. Slunce mi vyhřívalo záda a přinášelo s sebou energii dávných věků, kouzlo radosti přenášené z generací na generace, ukotvené v představách dětského světa. Žár života nepocházel jenom ze slunce, ale také z milionů drobečků rozsypaných dokola jako písek laguny, kam mě jednou matka vzala. Voda sytější než sytost mých kadeří, svěžest intenzivnější než na vrcholcích hor, a ta pestrost života všude okolo! Svítila jako hvězdy na obloze, zatlačovala temno daleko do pozadí, až nezbylo nic než bílo, nepřekonatelné a tajemné.

A právě tam mě matka naučila. A právě díky tomu vidím cestu před námi, aniž bych musel otevřít oči sychravého počasí. Ty pochodně, ne, ten planoucí oheň široko daleko, jejž jsem jakživ neviděl. A mezi ním- Ach! Moji ztracení přátelé!

Zrychlil jsem v kroku, ačkoliv byli ještě daleko před námi. Už se těším, až je znova uvidím!

Mí společníci viděli mé nadšení a tak také zrychlili koně s tím, že čím dřív, tím líp. Nemohl jsem nic jiného než souhlasit, ačkoliv se chůze brzo proměnila v běh. Já si zase připadal jako při dětských výletech a hrátkách v lese, kdy jsme se s přáteli schovávali a utíkali bosí skrze houštiny a zelený mech, na němž jsme nejedenkrát uklouzli a prozradili se a museli hrát znovu. Každý zvuk, každé křupnutí větévky pod mými chodidly, občasné štípnutí mravence, nebo šlehání stébel trávy po mé kůži, bylo to opravdu její tehdy a já už chtěl zavřít oči a přeskočit z jednoho kamene na druhý. Zavlát vlasy, jako když vítr sfukuje poprašky sněhu z dřevených krytin. Chtěl jsem cítit sílu svobody v mé tváři, ale pak jsem si uvědomil, že mé dlaně drží provaz a přikryté tváře neucítí volnost běhu.

Přítomnost života sílila a to už jsme mohli vidět hradby opevnění, které z dálky maskovaly vysoké a urostlé stromy, starší než královo žezlo a honosnější než půlka jejich bohatství.

"Navlíkni na sebe tohle, ať nepolítáváš v těch hrozných hadrech."

Daroval mi můj společník plátěnou róbu, jejíž nadměrná velikost utvářela příjemný pohodlný pocit. Žádné šněrování, žádné utahování, jako když jsem doprovázel matku na obřad Pucherimun a musel jsem nosit jakýsi šat, který si Evian navlékne jen párkrát ve svém životě. Ušit z hedvábí nasbíraného za měsíčního svitu a z pavoučích vlákýnek, která jemu dodají pružnost a schopnost natáhnutí. Ale stejně, ta opatrnost, s níž jsem kráčel, jelikož ten oblek kdysi patřil mému otci a já ho nechtěl byť jen zlehka poškrábat nebo umazat... To bylo však tenkrát. Jinak jsem vždy nosil pouze roucho ze stříbřitých nitek a bavlny zabarvené do odstínů našeho lidu. A takové jsem měl i teď, zakryté zašlou pytlovinou. Aspoň si svoji památku z domova neušpiním.

Už jsme kráčeli po rovince k hradbám. Tráva, původem zelená, zanikla v bahnitém podkladu a v žaludcích hospodářských zvířat, jež byla nyní omezena dřevěnou ohrádkou na východě města nebo ulehla ve stájích na čerstvě vystlanou vrstvu sena. Dneska se venku vyřádila, vyslunila v paprscích ohniska naděje a zaběhala si v koberci jarního porostu. Ucítila svěží vzduch mimo špinavé ulice města, konečně nemusela setrvávat v hromadách zapáchajících výkalů a splašků ať už svých, tak i lidí. Jednoduše jenom oni, a planiny, které se pod jejich kopyty proměnily v bažiny.

Prošli jsme pod branou. Stráže byly přátelské, ani se zbytečně neptaly. Pouze pohlédly na mé společníky a na mě a beze slůvka nás pustily dovnitř. Do centra dění. Do bydliště tisíců lidí, zubožených i prosperujících. Stačil pohled na ně a celý jejich osud byl jako napsaný na jejich čele. Bylo to smutné. Celé rodiny malých dětí drhnoucí prádlo, perouc se o jediné jablko; pohledná dívka s ušpiněným obličejem a mozoly, kde to jen šlo; malý kluk ohánějící se kladivem, které sebral z tátovy dílny. Málem ho upustil a způsobil by si tak doživotní ztrátu chůze. Už by nikdy neucítil stébla trávy pod bosými chodidly jako pírka holubů, měkká, příjemná a lechtivá. Nemohl by přeskakovat bystřiny a namáčet se v jejich průsvitné vodě, čerstvé jako právě roztátý sníh. Byl by odkázán na pomoc, na rodinu, na věno své mladší sestry. Beznadějný...

Já však ne. Čeká mě kariéra u vojenského pluku, budu ochraňovat krále i prince i důstojníky i obyčejné bojovníky jako můj otec. Jako zástupce mé rasy udělám vše, abych zazářil a smyl ostatním zbytečné obavy a předsudky. Budu využívat vše, čím mě příroda obdařila, abych se mohl zase vrátit k mé matce a obejmout ji a dát si její bylinkovou omáčku s pšeničnou plackou. Abych mohl udržovat poklid mezi námi a lidmi, jako to dělali mí předci a příbuzní blízcí i vzdálení. Budu se snažit a vyplním svůj osud.

__________________

"Podívej se, jak se tam tlačí," zašeptal můj společník, avšak jeho hlas se v cinkotu klíčů ztratil.

"Neboj, také tam půjdeš," druhý mne uchytl za paži a odtáhnul dál, abych zpřístupnil cestu klíčníkovi. Během chvíle jsem už vběhl dovnitř a spatřil mé přátele, jak zuboženě sedí v jednotlivých kotcích na polštářích sena, jak nepřítomně hledí před sebe a ani nezaregistrovali příchod dávného kamaráda.

"Ty jdeš sem," zatáhnul mě do prázdného kotce, sundal pouta a řádně za mnou zamknul. A to jsem se ani nestihl přivítat! Přiskočil jsem k mřížím a silně je stiskl, abych byl svému druhu co nejblíže. Avšak těch pár centimetrů ničemu nepomohlo. Společníci z cesty už odešli a nechali mi tak chvilku k přivítání, což bylo od nich milé a ohleduplné. Ani jsem jim nepoděkoval. Avšak teď nemám jak své známé obejmout. Nemohu se k nim dostat.

"Lóbine, Minéku! Rád vás zase vidím!" zvolal jsem se slzami v očích na mé přátele. Při zvuku mého hlasu pozvedli hlavu a upřeli na mě zrak.

"Eubuku!" vstal jeden ze svého místa a přistoupil k mřížím stejně jako já předtím.

"Nepoznal bych tě s těmi hadry!" to už jsem si sundal šátek, který mi poutníci darovali, a uvolnil tak dlouhý cop světlé barvy.

"Jsi to vážně ty! To čas tak rychle plyne?" zahleděl se do prázdna a já spočinul zrakem na jeho obličeji. Byl pohublý, lícní kosti vystupovaly mnohem více, než kdysi. Ornamenty našeho druhu jakoby zašly a ztrácely se v běžnosti jeho tváře. I sytost vlasů mu odumřela. A co teprve postava! Jeho štíhlá postava byla ještě štíhlejší, než kdy předtím. Oblečení, dříve padnoucí, teď viselo jako šátek na větvičce stromu. Plandal a plápolal. Ztratil jiskru našeho druhu, stalo se z něj pouhé tělo podobné těm, které jsem vídával v osadě.

Minék na tom byl stejně. Připadal jsem si jak cizinec mezi cizinci. Moji mysl zotročovala tíha otázek. Nepochopení bylo mým pánem.

"Co se vám stalo, Lóbine? Minéku?"

"Život," hlesl můj dávný přítel, ujídač jahod z naší zahrady, učitel lezení na stromy.

"Život?" zopakoval jsem jeho odpověď, jelikož jsem nechápal souvislosti a významy tohoto slova. Zelenkavé oči se na mne podívaly úplně jinak, než jak jsem byl doposud zvyklý.

"My umíráme, Eubuku. A ty umíráš také."

Než jsem stihl cokoliv říct, zaražen surovostí jeho výroku, už ho vystřídal druh, Minék, který zde strávil o rok méně, a pokračoval.

"Toto, můj milý Eubuku, není žádná hrdinská práce, jak ses jako malý domníval. Ždímá tě to, pije tě to, vysává, až se z tebe nestane tohle," poukázal na sebe, "Jsme využíváni a odhazováni a nemáme jinou šanci. Jestli cokoli uděláme, vpadnou do našich domovů!"

"Ano Eubuku, toť je pravda. Musíš se zakrývat a tajit se, sluneční paprsky jsou řídkým darem, jídlo taktéž. Riskuješ svůj život, abys zemřel, nebo ho mohl riskovat dál. To oni nás ničí, to oni-"

"Ne!" vykřikl jsem v záplavě ošklivých vět, které jsem nechtěl nikdy slyšet. Byl to přece úplný opak od toho, co jsem vyprávěl matce, o čem jsem nadšeně snil při měsíčním svitu, za čím jsem putoval každičkým dnem i nocí! Můj osud!

Proto jsem jejich řeč přerušil a v okamžiku zapomněl, že něco takového vyřkli. Už jsem to byl zase já, Minék a Lóbin. A mezi námi propast z kamenných krychlí a železnými vraty.

Uplynuly minuty, uplynuly hodiny, svíral mne žaludek a hlad nade mnou stál jako dozorčí místního vězení, které nebylo odtud tolik vzdálené. Pouhých pár uliček a odboček, cítil jsem je, jak sedí a nic nedělají, zatímco dozorčí se ládují pečínkou a zralým sýrem. Jeden vstal a přikročil k mřížím. Nejspíš něco řekl. Ale ignorance hodujících ho posadila zpátky na polštář.

Přemítal jsem nad tím, a také nad jídlem. Nad spoustou jídla. Od obilných placek, přes lahodné ovoce, jehož šťavnatá dužina vypouštěla slaďoučký nektar klouzající po mé bradě, čerstvě udělané sýry a osmažené červy, které představovaly vrcholnou kuchyni Evianského lidu. Před očima mi přeběhl každičký okamžik, kdy jsem seděl s matkou u jídla, a ta se stále jen usmívala. Často při tom lamentovala rukama a kroutila hlavou, jelikož vyprávěla o tetičce Irwé a jejím počínání při pěstovaní nočního brabce. Kolikrát jí to vysvětlovala, kolikrát ukazovala. Rok za rokem, a já vyrůstal, a stejně vše bylo stejné, jako kdysi.

Minék jakoby vyčetl, co se mi honí hlavou, a aniž by změnil svou polohu, tiše promluvil.

"Jak to tam vypadá?"

"Je to nádherné. Nic se za ta léta nezměnilo. Pouze byliny rostou do výše a když už vyčerpají své veškeré síly, seschnou, jejich místo zalehne sníh a vyhřívá zem pod sebou, aby na druhý rok zase vyrašil zelený dvojlístek. A když sedíš na útesu a slunce zapadá, vrabci neustále vyzvánějí stejnou melodií a uspávají tak veškerou přírodu, jako matčina píseň, kterou vždy zpívávala. A jakmile zapadne slunce a měsíc převezme jeho roli, ozáří bystřinu a oblékne ji do stříbrného závoje, jež jí zůstane až do prvních paprsků dne. A ta vůně květin, když pobíháš po lukách a kolem poletují čmeláci! A smích, cinkavý smích všech, který ustane vždy v momentě, kdy si uvědomíme naši ztrátu. Kdy postrádáme naše přátele, syny, muže, otce..." hlesl jsem, jelikož jsem už překročil tu bariéru představ a skočil do těch obrazů a vůni a pocitů, ocitl jsem se úplně jinde, na cizím a přec známým místě. Stébla trávy a vůně zeleniny byla natolik reálná, že jsem pootevřel ústa a chystal se zakousnout.

"Tady!"

Cinkot nádobí a železných dvířek mě vytrhla ze snů a já si uvědomil, že ta vůně vůbec nebyla vymyšlená, ale skutečná. Na talířku stála okurka, rajčata a kousek starého chleba. Akorát v pravou chvíli. Uchopil jsem potravinu do rukou a kousnul. Místo jemné, lehce sladké okurky mě na jazyku zaštípala hořkost a hniloba. Odplivl jsem si.

"Ano, tady se nedočkáš lepšího. Ne v žaláři," přimluvil Lóbin. Nevěřil jsem mu, až tak pevně stály mé představy. Má skutečnost.

"Mimochodem, řekl jsi předtím 'otce'?"

"Ano. Kalia má chlapečka. Júdónovo dítě," zapomněl jsem, že to nemohou vědět, jelikož v osadě dlouho nebyli. A také jsem to chtěl říci před Júdónem, ten tu však právě nebyl.

"Opravdu? Až se to dozví..."

"Pomůže mu to," přitakal druhý a já se usmál plný nově nabitého štěstí, které bylo ještě větší než obou mých druhů dohromady.

"A kde je?"

"Na výpravě," odsekl Lóbin a pustil se do jídla. Když jsem viděl, s jakou chutí to konzumuje, řekl jsem si, že jsem tuto lidskou specialitu odsoudil příliš brzo. Pokusil jsem se odsunout veškeré zábrany a snědl celý talíř. Napomohl tomu i hlad, který mě pronásledoval už od rána. Nyní jsem byla alespoň trochu zasycen.

Eviani už nepromluvili, ani já ne. Hleděl jsem na světlo vycházející z šachty, jak vyhasíná a království pozvolna ovládla síla noci. Vzpomněl jsem si na matku a sevřel jsem drahokam na mém krku. Copak asi dělá? Dává napít rostlinkám za skalkou, nebo sklízí prádlo? Komu bude teď vyprávět příběhy?

S těmito myšlenkami jsem se odebíral ke spánku. K prvnímu spánku v mém novém bydlišti. Ačkoliv bylo vlhké a těsné a tvrdé a nebyl tu téměř žádný kontakt s přírodou a obyvateli města, byl jsem spokojen. Slepě jsem pronásledoval myšlenku, že si to tu ještě upravím a vyzdobím a mí druzi ještě neměli čas ani náladu na to samé. Jejich kotce jsou stejně prosté jako můj, až bych řekl, že kdybych neviděl na podložce sena ležet živé bytosti, prohlásil bych pokojík za neobydlený.

Má mysl se ve snech vzdálila z malé místnůstky pryč, pod noční nebe, které se nelišilo nijak od jemné pavučinky za jarní sprašky, teplé a svěží, naplněné vůní probouzení a nepřeberného množství energie. Jiskry na obzoru nepravidelně světélkovaly, jako kdyby se pohybovaly a vesele tancovaly, ale přesto jejich poloha po celou noc nezměnila. Jejich tanec je udržoval na místě. Ale přesto během měsíce či dvou už poskakují jinde, v obklopení svých starých kamarádů, stále se stejnou vervou, jako předtím, a pokračují bez odpočinku až do rána.

A já stál pod tím nebem a hleděl vzhůru, stejně jako doma, usazený v dlani stromu, jíž natahoval před sebe a vzhůru a vzdával vděk nebesům a všem živým tvorům. Bylo neustále stejné, tak známé a přitom ztracené! Člověk by mohl hledět vzhůru celou věčnost, aniž by si všiml každičké hvězdy, každičkého zrnka písku, z nichž se tento neuvěřitelný obraz skládá. Ani já se nemohu nabažit té nádhery, té podívané na hru světel a tmy, uspořádané samotnými Pány všeho. A přímo skrze oceán noci, přímo uprostřed, vedl most. Cestička. Nebeská cestička tvořena jen drahokamy připomínající kapky rosy, malé, čiré a průzračné, odrážející i světlo, které nelze vidět. Jako hedvábná vlakýnka, jimiž temná látka byla protkána, do níž se člověk zabalí, ale už nikdy nedostane zpátky živ. Bude navždy pohlcen.

A na to nebe, přesně takové, jaké jsem viděl já, hleděla i moje matka. Dívala se přes okénko v síňce a opírala se o parapet, okenice otevíraly cestu k poznání a kráse. Plamen svíčky se rozhlížel po světničce a natahoval se do výše, aby mohl také spatřit noční krajinu. Při jeho snahách si vyhrával se stíny, jež se ho snažily lapnout. Vždy, když se hrdě vztyčil, zahnal je, avšak jakmile ucítily jeho úbytek sil, neváhaly zahalit místnost do tmy.

Viděl jsem vše. Divoce jsem na ni mával z povzdálí. Určitě musela spatřit můj obrys na skalnatém výběžku. Ale místo odezvy hleděla zasněně na nebesa. Jako bych tam nebyl, jako bych tam nestál. Jako bych už pro ni nic neznamenal. Jako bych vůbec neexistoval.

Vzbudil jsem se. Cinkot kovu mě ihned postavil na nohy. Už musel být den, brzké ráno. Slunce sestupovalo šachtou k mým nohám a rozjasňovalo nedávno ztracené obličeje.

Minék přes sebe přehodil plášť. Byl ještě sedřenější než ten, který jsem dostal od mých průvodců. Na mnoha místech prosvítaly dírky, na pár zas otvory o velikosti pěsti. Byl jsem rád, že můj je ještě stále zachovalý. Ten jeho totiž působil bídně. A na prohloubeném obličeji ještě bídněji.

Klíčník mu otevřel a čekal, až si šátkem zahalí svou tvář. Během chvilky bych ho už nepoznal, rozcuchaný cop se ztratil pod lněnou tkaninou a oči, dříve jasné a zářivé, nyní zastřela tma. Už to byla jenom figurka v hnědém, která se pomalu sunula pryč ze svého bydýlka. Pryč od nás. Natáhl jsem se k dvérkám a snažil upnout trochu cizincovy přítomnosti na mou osobu.

"A mohu také ven? Dnes je krásný den a-"

"No to určitě! Tady budeš!" nebyl moc přátelsky naladěn, což mne zamrzelo. Přemýšlel jsem, co se mu asi přihodilo, a jak mu náladu zlepšit. Avšak když jsem chtěl něco říci, muž už opouštěl naši místnost. Lóbin na mě káravě hleděl. A já nechápal proč.

"My s nimi nemluvíme."

"A proč?" 

"Oni nás tu drží jako vězně! Není šance, že by nás pustili. Smiř se s tím!"

Znova zahajoval stejný rozhovor jako dříve a já znova odmítal věřit jeho domněnkám a zkušenostem. Celoživotní přesvědčení pevně setrvávalo jako rytina do kamene. Jeho slova byla jak vítr. Snažila se útočit, ale nedařilo se mu to. Možná časem, až kámen povolí, vrstvička horniny opadne a zamíchá se do písku nebo do půdy, tehdy ryt ztratí svoji ostrost. Ale proces to byl dlouhý. Velice dlouhý.

"Ale já si to nemyslím."

"Zatím. Ale neboj, však pochopíš, jakým zrůdám to propadáme, které tě jen využijí a živí tímto blafem a starým chlebem a je pouze na tobě, aby sis něco našel. Pochopíš. Ano, pochopíš," sedl si na své místo a jeho ústa se pevně sevřela, že mi bylo ihned jasné, co mne čeká. 

_______________

"Díky Girgu. Ostatní jsou už nachystaní?" Princ stál u skříně a navlékal na sebe železnou košili, kterou následně zakryl rudou tunikou s královským erbem. Nepodíval se na nás, měl dost práce se svým oblékáním. A že bylo dost nešikovné, dávat na sebe takové množství kovu! Dal bych spíše přednost upleteným proutkům, z nichž děláme koše. Ty vydrží cokoliv, ještě bychom měli mít někde košík po pradědovi, jenž stále vypadá, jakoby ho právě upletli.

"Ano. Měli by se s Vámi setkat na nádvoří."

"Výborně. Můžeš jít."

"Děkuji, můj pane," mladík se uklonil a hbitě proklouznul ven, aniž by se jednou pozastavil nebo ohlédl zpět. Než jsem stihl třikrát zamrknout, ztratil se už z dohledu, a tak jsem jen tiše postával před otevřenými vraty a palcem na noze vyťukával tichý rytmus ptačího zpěvu.

"A co ty tam postáváš! Radši si nachystej vodu!"

Vodu? Ano, měl jsem žízeň, jelikož jedinou vodu nám dávali spolu s jídlem. Ale neviděl jsem ani jeden pramen vyvěrající tekutiny, která tiše šumí a bublá a stačí si ji jen nabrat do dlaní a už zasytí a zchladí. Jiskřivá jako zrnka písku, lehká jak vlákýnka bource. Ach, jak jsem dostal chuť na tu naši vodičku!

"To ti dneska není do chůze? Tam máš brašnu, ve skřínce jsou nějaké zbytky chleba a vodu si doliješ na dvoře!"

Princ se zdál nějak ve spěchu. Sám po dokončení svého odívání pobíhal po místnosti a shromažďoval různé malé i větší věcičky, jež jsem nedokázal pojmenovat.

Následujíc jeho radu jsem přiskočil k vyřezávané truhle, na níž ležel kožený vak, trochu ošoupaný, ale stále pevný, a uvnitř něj prázdný měch. Nebyl sice pokryt vzory a kresbami, jak jsem byl doposud zvyklý, ale účelu jistě posloužil. Kdybych si býval přinesl z domova více věcí, nemusel bych takto přijímat cizí dary. Alespoň to však dokazuje jejich štědrost a vyvrací Lóbinovu teorii. Jak mohou býti zlí, když nám takto pomáhají, půjčují, ubytovávají v samotném hradě, středu celého království? Až se vrátím a Lóbin také, vysvětlím mu všechny okolnosi, které zavrhují tyto špatné myšlenky a povznáší milosrdenství Severního lidu.

Pomalými a váhavými pohyby jsem otevřel menší dřevený truhlík a jak řekl princ, ležely v něm okraje chleba. Některé byly starší, jiné čerstvé, ale já si nevybíral a vkládal do brašny opatrně tolik, kolik jsem uznal za vhodné, ale ne až po okraj. Nemohu takto ujídat ze zásob lidí!

"A ty jsi jaký? Ten nejvyšší je na službě už pár týdnů. Takže ten starší, nebo mladší?"

"Mé jméno je Eubuk, můj pane," promluvil jsem hrdě a přehodil jsem si tašku přes ramena. Doufal jsem, že kožený řemen slouží k stejným účelům, jako u nás.

"Co mi je do jména, hlavně když budeš sloužit."

"Ano, můj pane, budu!" nadšením jsem v duchu skákal do výše. Každou chvílí šance, že půjdeme na výpravu, stoupala, a já se už nemohl dočkat toho dobrodružství a zážitků a volnosti, kterou na jasem ozářených pastvinách pocítím, jakmile sešlápnu bosky zdřevnatělé stonky bylin. Jejich vůně se roznese do okolí a pronikne hluboko do podvědomí, kde bude hřát či mrazit, dráždit či hladit, a to tak dlouho, jak jen budu chtít. A také dokud neudělám krok a nevypustím do ovzduší zase jinou kombinaci pachů a v jiném poměru. Je to velice napínavé, to očekávání, jaká vůně vznikne, kam nás zavede, jaké myšlenky nabudí či jakou píseň zahraje, a pak následované porovnávání s tím, co jsem už ucítil. Rád bych si to zopakoval.

"Budeš?" princ na mě nevěřícně koukal, zaražen mojí reakcí. "Kdo jsi říkal, že jsi?"

"Eubuk, můj pane," usmál jsem se skrze šátek.

"Řekni mi, Eubuku, kdy jsi k nám přišel?"

"Včera, můj pane. A jsem nadšený a vděčný-"

Králův syn mne znenadání chytil za můj šat a tahal před sebe tak silně, že bylo nemoudré odporovat. Netušil jsem proč, ale někam mne vedl, ve tváři rozzlobený výraz, jenž mu stahoval obočí k sobě. Tato mimická vlastnost mu oživila obličej. Nejenže zdůraznila kontrast rysů a lícních kostí, ale také obkreslila kontury nosu a zavalila oči stínem, jejž mu dodával vážnosti a respektu. Byl to pravý syn svého otce, jejichž jediné odlišení spočívalo v času, který se ještě neprotlačil dírkou v přesýpacích hodinách.

Bludištěm pravoúhlých uliček mne tlačil až do druhého křídla hradu, míjel při tom spoustu lidí, kteří opláceli královu štědrost malými službami, jimiž zachovávali pevnost v čistotě a pořádku. Dokonce jsem zahlédl i toho mladíka, Girga, nebo jak ho nástupce trůnu nazval. Probíhal s tácem a kupolovitou věcí, zpod níž vycházela lahodná vůně pečínky, vařených brambor a vína. Mohl jsem na tom prapodivném objektu nos nechat a zavěsit se na tác a vozit se celý den po hradě, jako malé dítě.

My však mířili na určité místo. A já tušil, kam asi půjdu. Ty vrata jsem totiž už znal.

"Otče! To snad nemyslíš vážně! Stav nejvyšší nouze a jak mám jít pryč? Řekni mi, jak mám jít pryč s tím zelenáčem?"

"Co se děje, Ariane?" král vzhlédl od listiny, na niž hleděl s nejvyšším soustředěním a částečně i ztrápením. Písmo, jímž byl svitek popsán, bylo nejspíš těžké a špatně se četlo.

"Velitelé si pobrali Eviany a mně, princi, zbyl ten nováček! Jak s ním mám jít? Nic neumí!" princův ukazováček zamířil na mě, ale veškerá jeho pozornost směřovala ke králi, u nějž hledal vysvětlení a pochopení. Starý muž položil ruličku na stolek a vstal. Tento pohyb v sobě ukrýval veškerou honosnost a vznešenost královského rodu, která se po staletí přenášela z otce na syna, byl to nevyřčený předpoklad k získání respektu a k vládnutí. A pokud syn dokáže, že tyto gesta v sobě má a instinktivně je ovládá, může začít využívat svůj vliv a stavět základní kameny nového království.

"A jak já mám vědět, koho si berou? A nemluv na mě tím tónem!"

Princ však nebral vážně otcova varování. Rozhořčeně pokračoval a neustále zvyšoval hlas. Obdivoval jsem jeho kuráž, jelikož já se s mojí matkou nikdy nehádal. Nebyla třeba. Shodli jsme se snad na všem, a když ne, ustoupil jsem, jelikož jsem věděl, že má vždy pravdu.

"Tak snad někde vedou, kde kdo je, ne snad? Proč si všichni najednou musí brát ochranu? Myslel jsem, že to mohou jen nejvyšší důstojníci!"

"Taky že byli! Neposlal bych nějakého obyčejného vojáka vyřizovat tak důležitou záležitost! A ty bys také mohl toho více dělat! A ne si jen stěžovat!"

"Ale-"

"Mlč už!" šedé chmýří visící zpod královy koruny se zachvělo, když rázně prince přerušil. "Vezmeš ho a zjistíte, co se na západě stalo. Ještě nám tu scházelo, abychom byli obklíčeni z obou stran!"

"Ohrozí celou misi!"

"Tak ať! Snad jsi schopný se postarat sám o sebe. Nebo ne?"

Princ mlčel. Možná nenacházel slova, ale také jich měl možná až příliš, jen z důvodu prevence před dalšími hádkami je odmítal říci. Proto se otočil a nasupeně odkráčel pryč, tlačíc mne před sebou.

"Zatraceně! Jako by nemohli přemýšlet dopředu!" mrmlal si a nemohu říct, že zrovna tiše. Cítil jsem tu negativitu v jeho mysli, jako dým zhaslého špalku nebo jako puch zemřelého zvířete, které jen leží a nikdo ho nespatří, pouze cítí. Abych nerozhořel vyhasínající oheň, radši jsem jen mlčel a snažil se jít dostatečně rychle, aby mne nemusel popoženout, nebo se mne celkově dotýkat. Nechtěl jsem chytit tu zlobu.

"Tak vzhledem, že jdeš s námi a ještě si s námi nikdy předtím nešel, řeknu ti rychle všechna pravidla, tak mě poslouchej," promluvil už mírněji, přesto jsem se bál otočit a vzhlédnout mu do tváře, abych nenaježil jeho tmavý vlas.

"Tvůj hlavní úkol je nás chránit. Budeš hledat přítomnosti cizích osob. Objeví-li se někdo, kdokoliv, ihned mi to řekneš. Bojovat zatím neumíš, takže kdyby došlo ke střetu, radši se někam schovej. Jídlo máš nabalený, popřípadě si něco sežeň, jak to vy děláváte. Pokud to půjde hladce, přežiješ."

Polknul jsem suše, ne však strachem, nýbrž odhodláním. Jdu na výpravu. Jdu pryč. Budu zodpovědný za život naší družiny. A budu ji chránit před jakýmkoliv nebezpečím, které se jen naskytne. Budu plnit svoji povinnost, jako můj otec, a vysloužím si hrdé místo mezi lidmi, ukážu, že jsem ochotný podstoupit vše. Odvděčím se jim za to, co museli kvůli mě podstoupit a obětovat. Zklamaní snad nenaplní naše srdce, ani nenávist. Chci roznášet mír, jako u nás v osadě.

Tam život a harmonie znamená totéž, zvířeti nikdy není cíleně ublíženo a porosty všech druhů můžeme nazývat rodinou. I utrhnutí kvítků představuje tu nejjemnější péči, aby jas barviček nezhasl, vůně nepovadla a květ zůstal čerstvý a plný radosti, jako když rostl na lukách. Aby i drobný hmyz mohl nazývat náš domov jejich a my tak mohli sledovat, jak rychle přicházejí na svět, vykouknou z perliček a už mizí v trhlinách, jak zápasí se stéblem trávy a za spolupráce stejné jako lidské ho odnáší do hnízda. Je to nádherné, sledovat ten koloběh života, být jeho součástí, cítit ho a ctít ho. A stejně tak budu ctít i mé poslání, pomoct princi a ochránit ho.

Po dlouhé době jsem se ocitl na slunku. Byla to nádhera. Ihned mne zavalil hřejivý pocit lásky a spojení s oblohou. Chtěl jsem se rozpadnout v prach a být vynesen mělkým vetříkem do korun stromů a výš, až ke křídlům ptáků, kteří kroužily nad královským dvorem. Chtěl jsem se točit ve víru a v ladných křivkách, jako když jsem byl v Hubrových horách a obloha byla celá bílá, jako obláček v jarním dni, a najednou se z nebe snášela chladivá smítka, tancovala v kruzích a řadách a pomalinku dopadala k zemi. Chtěl jsem vkročit do bystřiny a hledět na odraz slunečních paprsků, zatímco můj šat odnášel proud.

Hleděl jsem vzhůru a zhluboka dýchal. Dusnotu a vlhkost jsem jakoby už neznal. Cítil jsem jen jaro a pylový prášek pronikající do mého nosu.

"Hej, pohni!"

Dopadla na mne jakási věc z látky a vytrhla mne ze snění. Sklonil jsem se tedy pro ni a donesl ji majiteli usazenému na koni. Stál uprostřed hloučku z podobně vyhlížejících mužů, ale já věděl, odkud to přilétlo. Vousatý rytíř mi tu věc vytrhl z ruky a s odfrknutím vložil zpátky do svého koženého vaku.

Princ vyskočil na svého oře. Od svých jednobarevných druhů se lišil vzorem. Sněhová srst byla potištěna popelavými skvrnami táhnoucími se až k ocasu. Zářil urozeností, stejně jako jeho pán, který se mrštně vyšvihl do sedla a zkontroloval své společníky.

"Dobře, jsme tu všichni. Hej, co tam tak okouníš? Honem na koně!"

Zamrkal jsem překvapením. Já? Na koně? Nemohu sedět na zvířeti tak čistého původu! A to nemluvím o královských stájích. My takto nevyužíváme zvěř pro své účely. Pro nás jsou silné nohy vše, co potřebujeme, abychom uspokojilo své potřeby a chtíče. Měkká půda pod ploškami či ostré hrany skal; cítit dotek s životem či vstřebávat jistotu z podstavy. Nemohu zatížit to nádherné zvíře, kterému sluší svoboda a vítr v žních!

"Tvý přátelé si na to taky zvykli, tak pospěš."

S očima plnými pochyb jsem pomaličku přikročil k jedinému oři bez jezdce. Každý bojovník měl své oči se zájmem upřené na mně. Mnozí se usmívali. Rukou jsem přejel po podlouhlém krku koně. Jemná srst mne šimrala po dlaních. Hlavou se natočil a upřel na mně svůj zrak.

V tom nepřeberném černu jsem spatřil svůj vlastní odraz. Postava v hábitu s převázanou tváří. Její oči vyjadřovali váhání a smutek, chystala se porušit své zásady! Nejspíš by to ani neudělala, ale myšlenka na její druh a také na otce jí dodávala odvahu. Přesto, pohled na koně byl srdcervoucí. Nebyl to jen odraz v očích, byl to odraz v osobě. Byl jsem jako ten kůň. Mohu sledovat, mohu jít, ale netuším, co je vlastně přesně mým úkolem. Raději bych pobíhal po pasekách. Ačkoliv znám své povinnosti, neznám plně mé schopnosti, a tak jsem pro celou výpravu neužitečný.

"Tak bude to?"

"Ano, můj pane."

V duchu jsem se mu omluvil a pak jako pírko dosedl na jeho hřbet.

"Dobře. Tady náš jistič je úplně nový, takže dneska buďte výrazně na pozoru, ano?"

"Ano!" 

Uchytil jsem opatrně otěže a potěžkal si je. Byly celkem drsné, kůže na mnohých místech sedřená. Sledoval jsem tu texturu poznamenanou časem a přemítal jsem, jestli právě tyto řemeny nedržel můj otec. Jestli stejně jako já váhal a odmítal se na nebohé zvíře usadit. Bál se? Vzdoroval? Otázky byly vypsané prasklinkami v povrchu.

"Hyjé!"

Muži nakopli své vozy do slabin a ti s hlasitým zařehtáním začali vydávat pravidelný rytmus kopyt. Snažil jsem se je napodobit, avšak mé rány nebyly dostatečné a koník jen přešlapával na místě, jakoby se nic nedělo. Zopakoval jsem ten pohyb znova, ale můj strach a soucit se zvířetem, kterého nyní čeká pouť neznámé délky a námahy, byl příliš velký. Jen myšlenka, že by se mohl zhroutit vyčerpáním, zatímco jsem užíval vytrpeného pohodlí, mnou pobuřovala. Pohladil jsem koně znova, jakoby měl svou srst ještě hladší než ty nejjemnější textilie našeho lidu. Ve chvíli mi připadal ušlechtilejší než princův grošák. Ten nejspíš pocítil pochybení jeho autority; vynořil se spolu s následníkem trůnu zpoza brány a naklusávali si to ke mně.

"Tobě se nechce jít?" hluboký hlas doplňoval jeho ostříží zrak, před nímž neunikl nikdo. Ani já. Cítil jsem, jak mne probodává a snaží se dostat skrze brány vědomí, aby mne celého ovládl, abych ztratil svoji vůli a stal se mu nadosmrti věrný. A jeho tmavé oči byly beranidlo z diamantu.

"Ne, můj pane, já jdu rád! Avšak nejradši bych šel po zemi, skákal ve větru a udupával hlínu pode mnou."

Hleděl na mě zaražen a částečně i pobaven.

"Tak dobře, pokud se ti raději půjde po svých..."

Dovolil mi seskočit dolů a uchopil řemen koně. Pak rázným gestem popohnal zvíře do chůze, to druhé ho následovalo. A já také. Brzy jsme dohnali skupinku rytířů, kteří vyčkávali na jejich vůdce, a pokračovali dolním městem až k bráně, pod níž jsem předešlý den prošel. Tam celá skupina zrychlila. Koně bolestivě vykřikli, když ucítili silné rány, a z klusu se vrhli na závod o život. Nejspíš byla naše výprava opravdu naléhavá, když páni nasadili takové tempo. Zrychlil jsem tedy i já.

Ačkoliv běhám už od narození a nepamatuji si okamžik, kdy bych neběžel, mé nohy nezvládaly udržet s mohutnými kopyty krok. Brzy se mi začaly ztrácet z dosahu, až nezmizely ve stínu lesů a košatých stromů. Avšak světlo jejich života stále blikalo a určovalo směr, kterým se vydat.

Zastavili. Nejspíš na mne čekají. Neváhal jsem je dohnat. Končetiny mne nebolely a má hruď neustále pravidelně pulsovala. Mohl bych, kdybych měl šanci, doběhnout až k cíli, ale právě přítomnost společníků ze mě dělala kouli u nohy a já nechtěl zdržovat či jinak zpomalovat výpravu. Tyto faktory mne utvrdily v přesvědčení, že si na volného koně, pokud mi to dovolí, budu opravdu muset sednout a použít ho k rychlé přepravě na předem určené místo.

"Omlouvám se, můj pane, za zdržování naší skupiny!" uklonil jsem se hluboko, jakmile jsem měl vlající žně na dosah ruky. Pár mužů vyprsklo a netušil jsem proč, žádné hejno mušek jsem necítil.

"Chceš pořád běhat?"

"Můj pane, běhat bych chtěl pořád, do konce svého života, avšak důležitost výpravy je větší a proto ji nechci zdržovat mými touhami. S Vaším dovolením, rád bych použil volného koně."

Princ nadzvedl koutek úst, zakrytý lehkým strništěm.

_________

Eubuk