Alias.

Můj crush jako vytvořený charakter. Démon zabíjející nevinné. Kdo by se nezamiloval do badass týpka s černými vlasy a kůží bledou jako stěna, obzvlášť v osmé třídě?

O co jde?

Alias je démon. Musí zabíjet lidi, aby neumřel, aby získal životní energii. Avšak na rozdíl od jiných démonů, nejprve své oběti zachrání před útočníky nebo jinými démony, čímž jim daruje týden na uspořádání si svých věcí, než si přijde pro jejich život. Proto ho ostatní démoni moc nemají rádi. Zatímco se snaží zjistit, co je zač, velký šlechtický démon Leonidas se snaží zmobilizovat všechny démony v boji proti andělům. Plní se totiž proroctví...

Alias zjišťuje, že je Angelinem. Jako malý měl predispozice stát se v průběhu života andělem, byl označen čistotou, avšak po vraždě jeho rodičů a touze po pomstě, malý nevinný kluk vytvoří pakt s démonem, a tudíž je jeho andělská kariéra v čudu. Zato se z něj stává velice mocný démon.

Sice je rozzloben, že démoni zničili jeho dětství, nezbývá mu nic jiného, než plnit Leonidovy úkony a připravovat se na bitvu, kterou vede neobvyklá osoba - Aisa, jediná dívka, kterou kdy miloval. Přítelkyně z dětství. Někdo, kdo zůstal v nevinném světle a stal se andělem. Protože proroctví o Angelinovi se týkalo dvou osob... A bohužel si démoni vybrali jeho.

Jediný problém je, že Angelin ještě není plně probuzen (po sto letech). Pořád je vázán na svůj týdenní režim, záchrana a zabíjení. A proto mu šlechtičtí démoni nedůvěřují.

Nedopsáno. Ale taky toho bylo kolem 100 stránek.

Jak to mělo skončit? Našla jsem jakýsi napsaný úryvek z osnovy:

Final - Aisa a Alias budou bojovat proti sobě, Anděl proti Angelinovi, a dívka ho zažene na konec bojiště, kde budou pořádně tvrdě bojovat. Alias bude skomírat a prohrávat, stále dál couvat. K tomu místu dorazí cizí dívka. Alias bude tolik zraněn a kdo ví co, potřebuje sílu... Aisa tomu bude chtít zabránit, jenže objeví se cizí démon, toho zastaví. Alias mezitím stihne překousnout svůj týdenní režim, označí si tu zbloudilou a zároveň vysaje její sílu. Tím pádem odstraní svoji lidskost, a získá sílu nejen co se týče duší, ale také jako uzamknutou Angelinovu sílu. Narostou mu černá křídla a začne s Aisou bojovat. Zabije ji. Všichni démoni i andělé to uvidí...

Aisina slova při umírání:

"Aha... Tobě stačilo proměnit v monstrum. Já čekala na tvůj polibek."

(čímž je naznačeno, že ani Aisa nebyla probuzena, že se z ní mohl stát naprosto hustý anděl. Ačkoliv Alias taky umře, to jo, zabije ho nějaký andělský velitel, myslím)

________________

Démoni nejsou netvorové stvořeni temnotou v podsvětí.

Démoni jsou bývalí lidé, co ztratili naději a poddali se černotě v jejich srdci.

Démon jsem i já....

Prolog

„Zlatá brána otevřená

Zlatým klíčem odemčená

Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde...

Ať je to ten nebo ten, praštíme ho koště-"

Veselý zpěv dvou dítek ustal. Už nic nenasvědčovalo tomu, že by zde, na tomto místě, téhle chodbě, mohl někdo být. Z jedné strany se linula neproniknutelná tma a z druhé taky. Ale kolem těch dětí tak temno nebylo. A přesto nic nesvítilo.

Proč jejich hra přestala? Proč ty pisklavé hlásky přestaly zpívat tu starou, známou písničku?

Ticho. Naprosté ticho. Malý chlapeček s očima připomínajícíma pohled do křišťálově čisté tůňky pohlédl do dáli. Chodba stále temná. Černá jako noc, která právě byla. Stíny si pohrávali s dřevěným obkladem na zdech, i s rámem obrazu se sedící paní. Měla klobouk zasazen do tváře, tak ji nikdo nemohl pohlédnout do očí, jestli její pohled je povýšený, veselý, nebo smutný či prosící.

Jakoby se k nim ta černota přibližovala. Jakoby lapala po zlatavém svícnu, starém přes tři sta let. Jakoby je chtěla dostat, za každou cenu.

Chlapec popadl o trošičku mladší dívenku a táhl ji za sebou v zoufalém běhu. Jejich srdce bila jako splašená, poháněná strachem. Malé a slabé nohy klopýtali po starých a zašlých kachličkách na zemi. Proud větru znesnadňoval holčičce pohyb, narážel do jejích dlouhých růžových šat. Nedala se. Ani si toho nevšímala, ani si nevšímala svých copánků, v nichž měla zapletené blonďaté vlásky. Cítila až v krku, jak jí bije srdce.

Kluk na tom nebyl o nic lépe. I když sám už nemohl, zrychlil a stále pevně svíral jemnou ručku dívenky. Hnědé vlasy si nechal padat do tváře, neměl možnost si je stále upravovat. Začínal ho škrtit límeček kabátku. Nemohl přestat, musí ji zavést do bezpečí.

S během, s klapavými zvuky dívčiných klouzavých bot, s panickým popadáním dechu a s odhodláním se dostávali chodbou staré a historické ubytovny od dveří ke dveřím, sic prázdným a neobydleným. Míhali další obrazy, svícny, parohy ulovených zvířat a to nejčastěji jelenů, či sochy významných osobností. Ale neměli čas zastavit se u zátiší slavné misky s jablky, ani u zajímavého obrazu napůl jelena, napůl člověka s rámem tvořeným parožím. Dokonce mihli bez povšimnutí slonovinu až z dalekých zemí dovezenou před dvěmi sty lety. Nemohli se zastavit. Teď ne.

Dveře! Ano, konečně ty dveře, za nimiž je bezpečí. Láska. Radost a veselost. Stačí se uklidnit před strachem a zaklepat. Stalo se. Po chvilce se dubové dveře s vrzotem otevřeli a na chodbu proniklo světlo. Nádherné světlo pocházející z lampiček a svícínků uvnitř bytu. Osoba, jenž se objevila ve dveřích se chvilku rozhlížela, až na zemi našla dvě udivená dítka. Kluk stihl zaznamenat ruku natahující se pro dívku. Uchytla ji za hlavičku, za zlaté vlásky a mírně ji rozcuchala účes. Ale i tak to byl pro dívenku uklidňující a příjemný pocit. Pocit bezpečí, není se čeho bát. A to stačil jeden letmý dotyk teplé ruky.

„Pojď domů, holčičko."

Muž si rukou dítě přitáhl dovnitř do teplé místnosti. Ta se uvnitř obrátila a pozorujíc zpoza prahu dveří sledovala usměvavý obličej jejího přítele.

Dveře se zavřely, chlapec byl sám. Jeho úsměv se vytratil. Pohotově a lapajíc po dechu pohlédl do směru, odkud přišli. Tma. Přibližuje se. Není času nazbyt. Znova se rozběhl, lehčeji, nemusel s sebou vláčet někoho dalšího. Neotáčeje se, mířil chodbou dál do svého bezpečí. Alespoň, že ona je v pořádku. Že je doma. Že popíjí teplé kakao a je zabořena v dece, usíná na klíně svých rodičů. Opakoval si to a představa, že on se toho také dočká, ho hnala dál.

Chodba odkrývala další klenoty, které tu dlouhou dobu pobývají bez nijaké přeměny či stěhování. Tato velká a stará budova už má svá léta, svoji historii a svoje pověsti. Právě ty návštěvníky odrazují. Ale přesto, pár rodin tu pobývá. A k jedné, té své, se chlapeček zběsile hnal. Měl pocit, že tma ho každou chvíli pohltí, sní, rozžvýká a nechá si jeho duši. Už se natahoval pro kliku. Už ji měl málem v ruce, ale ta hladká bronzová koule mu vyklouzla ze zpocené ruky. Ihned po ní znova hmátl, pootočil a zkrněl. Do očí se mu nahrnuly slzy.

S tím, jak se dveře otevíraly, se i odkrýval vnitřek pokoje. Ne. Nevyzařovalo z něj světlo, ba naopak, tma tam byla větší než na chodbě kolem chlapce. A přeci i v té tmě dokázalo malé dítko rozeznat obrysy postav a některé barvy. Přesněji jednu barvu, rudě červenou, rozlévající se po podlaze a nacákanou na šatech ležících lidí.

S opakovaným zamrkáním, byť slzivých očí, se mu zrak zostřil. Viděl, jak moc jsou ta těla zkroucená. Žena s černými havraními vlasy ležela na zádech, nohy měla pokrčené a natočené na bok, jednu ruku podél těla, druhou držela u hlavy. Vlnky vlasů se zachycovaly o její prsty a hladily její nehybnou a ztvrdlou dlaň, bělavé šaty se jí rozprostíraly po podlaze. Už nebyly bílé, krvavé cákance a jeden velký flek v místě pod hrudním košem je natrvalo obarvily. Spodek bílých šatů se máčel v rudé tekutině.

Muž, chlapcův otec, ležel překulený na bok, jednu ruku měl natáhlou a podle stop krve se dalo vyčíst, jak se ze všech sil snažil dotknout své mrtvé družky. Jeho levé pokrčené koleno bylo také celé červené, nemělo původní béžovou barvu. Také z toho se dalo poznat, jak se sunul za tou ženou.

Narozdíl od paní, kde se mohl rozpoznat výraz z odkrytých rtů, jinak měla zakrytý obličej vlasy, mužova tvář ležela obrácené k podlaze. A možná to tak bylo dobře. Aspoň pro malého klučinu, jemuž začaly z očí téct slzy.

Ani si nevšiml, že není sám. Zaujat mrtvými rodiči a tou brutální podívanou si neuvědomil přítomnost další postavy. Postava živá, nezraněná, zacákaná krví stejně jako celá místnost. Červené kapky se barvily tmavěji, když se nacházely na jeho hnědém hábitu. Od kotníků po krk, hlava zakrytá kápí, nebylo nic poznat. A už vůbec ne v téhle tmě. Roucho z pytloviny připomínalo kdejaký obyčejný oděv mnichů. Avšak mnich by nedržel v ruce dlouhý zakrvavený nůž, z nějž by kapala krev. Právě tohle pravidelné kapání tvořilo zvukovou clonu, depresivní a hrůzostrašnou. Ale ten pohled, co se chlapci naskytl, nedokázalo nic překonat.

Jeden pohyb, obyčejný malý krůček, noha vraha se posunula a překročila tělo otce, odhalily se holé prsty a černé sandále. Dalším krokem překročil matku. Zanechal za sebou pouze rudé stopy. Až teď si kluk připustil přítomnost další osoby a zatajil dech. Přibližovala se k němu. Tak pomale, tak klidně, tak nereálně beze strachu, zatímco on nemohl ani mrknout, natož vzhlédnout. Jeho srdce byl hned po krocích druhý nejsilnější zvuk v prostorech chodby.

Už byl u něj. Tak blízko. Tak nebezpečně blízko. A ten nůž, který držel v ruce! Sice celý od krve, i tak se ostří blýskalo a jiskřilo, jako jeho mokré oči. Stačil jeden pohyb navíc a už tohle mohl mít v břiše. Však nic. Stál jako socha, nevzhlédl, snažil se uklidnit své rozbušené srdce a potlačit slzy. Nepodařilo se mu to a na tvářích se mu objevily znova dva mokré proužky. Stiskl silně oči. Nastalo ticho.

Ticho? Vážně to bylo ticho? Ta neslyšitelnost nijakého zvuku, to tupé hučení do ucha? Jenom lehký vánek ucítilo malé dítě na své pokožce. Lehoučký vánek, ale studený a nahánějící husí kůži. Kdy už ho konečně nabodne, nechá vykrvácet? Zhluboka se nadechl a chvíli tak zůstal. Kromě bití srdce, které cítil až v krku, nic nebylo slyšet. Žádné tiché nádechy, žádné kroky.

Pomalu otevřel své šedé oči zalité slanou tekutinou, však nic. Nikde nic. Žádná tajemná osoba v hábitu, dokonce žádné stopy od krve. Ani jediná malá kapička nebyla na podlaze. Kdyby odhodil zbraň, aspoň by to udělalo nějaký ten zvuk, nějakou stopu. Ale ani tohle ne. Jediná věc vysvětlovala tenhle úkaz. Vypaření?

To není podstatné. Chlapeček se rozhlédl, jestli ten vrah není náhodou kolem, poté se vrhl za svými rodiči. Žádný puls, žádný tep, žádný nádech ani výdech. Krev už dávno přestala téct z jejich ran.

Zdrcené dítě si lehlo ke své matce, do jejího objetí. Bylo mu jedno, že všude leží ta rudá krev a špiní mu kabátek. Bylo mu jedno, jak příšerně páchne. Zajímal ho jen poslední dotyk milované osoby, z níž se vytrácelo veškeré teplo. Jeden dotyk sametové pokožky mu dal pocit bezpečí, na vteřinu zapomněl, proč vlastně brečel. Na vše si vzpomněl okamžitě, když necítil dech, ani reakci na objetí. Matčina ruka, kterou si předržoval na zádech, sklouzla lehce na zem a praštila o ni.

Jsou mrtví. Oba dva. Nikdo neví, jestli se bránili, či ne. Akorát po sobě zanechali malého kluka, osamoceného, s velikou temnotou v srdci, jež ho zaživa užírala. Měl běhat rychleji. Neměl se s ní bavit. Měl chránit své rodiče, dokud to šlo. Ale nic z toho neudělal. Chyba, na níž doplatil. Malý hoch se znova rozbrečel. Slané slzy se míchali s kalužemi krve. Teď je úplně sám...

_____________

Vystoupil jsem z auta, jak jinak než z kradeného. Nádherný černý Ford Mondeo, ten novější typ, mě vždy nějak fascinoval. Nevím proč, ale líbí se mi ty ostře řezané tvary, ty netypicky tvarované přední světla, ty rysy na kapotě. A navíc, nějak se s ním sjednocuji.

I když jsem udělal pár kroků dopředu, stále jsem cítil vůni pomerančového osvěžovače na interiér automobilů. Majitelé si dali záležet na dojmu něčeho, co používají skoro každý den. A taky, skoro žádná větší rýha nebyla na černé metalíze vidět. Jenom hladký povrch, na němž se odrážela světla z pouličních lamp a také velký neonový nápis Hotel Grandi.

Vzhlédl jsem nahoru. Nápis na vršku budovy ozařoval okolní menší domky, ale i vlastní okna a tvořil tak efektivní stíny na hustě zdobených římsách. Dokázal jsem rozpoznal růže, mnohonásobné trsy listí a trnů. Tenhle hotel, tenhle velký dům tu stojí hodně dlouhou dobu a prošel mnohými rekonstrukcemi. A přesto, majitel s nezměnil. Leonidas po ty dlouhé stovky let spravoval tento hotel, nebo aspoň tento pozemek. Jako jeho vedlejší koníček.

Otočil jsem opakovaně na auto a rozloučil se s ním. Možná ho nebudu potřebovat. Možná ho někdo ukradne. A možná nebudu mít ani možnost k němu dojít. Každopádně naděje, že si sednu znova do těch stejných, měkkých a pohodlných sedaček a ucítím tu pomerančovou vůni, je mizivá. Podle toho, jak bude shromáždění probíhat.

Pár kilometrů sem, pár kilometrů tam, jet dvoustovkou do vedlejšího města není pro mě žádný problém. A kvůli čemu? Kvůli tomuto? Vešel jsem do rozsvícené haly hotelu. Veliká, zdobená tvary růží a orchidejí a pozlacená světla se skláněla a osvěcovala mramorovou podlahu, celou bílou s žíhanými šedými nepravidelnými vzory. Někde byla poznat tvář, jinde zase zvíře či strom. A někde byla pouhá mlha a kouř. Záleželo na člověku, co chce a kde vidět. Takové kouzlo má fantazie. A mnozí ji nadobro ztratili. Ti teprve nevidí ani šedé skvrnky .

Zdi obkládané bíle natřeným dřevem chodbu prodlužovaly, ale místnosti zmenšovali. Jako by nestačila tapeta tvořená nepravidelnými spirálami a kliky, vše znázorňující listí.

Přikročil jsem k recepci. Velký pult se rozkládal na pravé straně haly, měl pozlacené hrany a obrovský věnec z vavřínu, který jako symbolizující kruh zářil v půlce pultu.

Opřel jsem se o mramorovou desku recepce a čekal, až zaujmu pozornost ospalé ženy. Pracuje na noční, ani netuší, jaká nebezpečná stvoření se tu v noci pohybují, zvláště ve dne. A přesto, neohrožená, zavázaná k práci, nepromešká nic, co by jí mohlo přinést peníze. Potřebuje je. Jako démon lidskou duši a maso, tak ona peníze a pocit zabezpečení.

Otočila se na mě a snažila o úsměv, doufala v přídavek. Byla starší, nad čtyřicet, ale její pohublá postava a make-up zakrývající unavené kruhy pod očima ji omlazovaly. Oblečena v černém kostýmku s hráškově zeleným sakem a zlatými lemy se pokoušela zapůsobit, když se zdvořile otázala.

„Přejete si něco?" její hlas byl znavený, v noci do hotelu nikdo ani nechodí, avšak dnešek je výjimka a ona se nadře více než obvykle.

„Ano. Jdu na schůzi s Leonidem."

Vyznělo to jako otázka, nejistě, potřebuji vědět, jestli vůbec tuto noc něco je a jestli tato dáma o tom něco ví. Pochybně si mne prohlédla, nejspíš nevypadám tak dospěle, jak si myslím, hlavně ne na tomto lustry ozářeném místě, ale pak kývla.

„Schůze už začala. Jméno, prosím?" pokračovala ve své práci.

„Alias. Sentini." Vyslovil jsem své pravé jméno a odhalil tak svoji dobře ukrývanou identitu téhle nic netušící ženě. Ta se přesunula k počítači a párkrát zaťukala do klávesnice. Nakonec se na mě podívala s laskavým úsměvem a řekla mi místo konání. Nabídla se i jako doprovod, ale jelikož to tady znám, odmítl jsem a vyrazil po svých. Aspoň se mohu zcela odebrat do svých myšlenek a úvah, jako to dělám stále. Avšak teď nelítali okolo mé minulosti, ale okolo Leonida a jeho záměrů.

Nevšímajíc okolí mě nohy donesly až k velkým dveřím, stejně bílým jako dřevěné obkládání a se zlatou klikou a rámy. Ještě než jsem vešel, opatrně jsem přiložil hlavu blíže ke dveřím, nichž bych se jich dotkl, a poslouchal, co se tam jedná.

Snad si mě nevšimnou, v duchu jsem se modlil. Určitě mne neslyšeli a nějaký čas potrvá, než můj pach pronikne skrz dveře k jejich nosům, jestli je vůbec v téhle situaci používají. Zaposlouchal se do rozhovoru démonů. Ten nabíral hlasitější a hlasitější podoby.

„Ty znáš moji odpověď, prostě ne!" ozval se z místnosti velmi důrazný zápor.

„A proč? Ani když mě posílá sám Pán? Copak nevidíš, že to co jsem pravil je pravda?" Hladký a sametový hlas Leonida, obhajoval to, co řekl dříve. To, co jsem neslyšel. Důležité téma shromáždění. Nicméně, nevypadá to na další pokus a převzetí velení nad menšími démonickými osadami. Jestli ho posílá sám Pán, jde tu o něco více.

„Proč by proboha posílal Pán tebe! Proč ne Atmiuse?" To by mě také zajímalo. Vzrůstaly moje sympatie vůči vzteklé osobě. Však jen zlehka.

„Nechápu, že ti na mysl stoupl zrovna Atmius. Poslal mne, sám nevím z jakého důvodu. Nejspíš mi důvěřuje." Z toho srší lež. Kdo by mu věřil? Sice, je pravda, hlas Leonida je poněkud vážnější a hlubší, než obvyklý. Nedokážu si ani představit jeho aktuální výraz.

„Tobě nedůvěřuje ani samotný ďábel! Vždy náš zradíš, když se do něčeho hrneš. Atmius tohle nikdy neudělal." Místo schůze se tu koná zápas mezi nějakým démonem a Leonidem. Je to zápas důvěry, obhajoby a podpory předloženého plánu. Uvnitř zvláštní úzkost a napjetí. Jsem zvědavější než obvykle. Jestli tohle není jedna z těch krátkých, o ničem, schůzí, tak o čem tedy?

„Přestaň tu plést mého mladšího bratra! Jedná se tu o důležitou věc, a potřebuji znát vaše odpovědi. Období míru se blíží ke konci a musím nutně sestavit s vaší pomocí strategii, která by nepřítele odvrhla. Tady nejde ani o mě, ani o vás, ale o celý svět démonů, který se rychle hroutí!" Šlechtic mi vyrazil dech. Vážně říká pravdu? Může se to stát? Proč by se rovnováha mezi světem naším, světem lidí a světem andělů měla narušit? Nechce se mi věřit, vzbouřený démon mi kradl otázky z hlavy. Avšak nějaká menší síla, jako gravitace, mě přitahovala na Leonidovu stranu. Nebylo možné, aby říkal pravdu, ale také, aby lhal. Jeho chování, tóny jaké používá, dokážu vše snadno prokouknout narozdíl od jiných a nemyslím, že by si zase chtěl utahovat. A shromáždění schůze s dobrými bojovníky už mluví za vše.

„A kde máš důkazy? Jak ti mám věřit, když tu nevidím ani jeden náznak něčeho, co by dokazovalo pravdu tvých slov?"

Já bych nějaké důkazy viděl. To neobvyklé ticho. Ticho plné příprav, předzvěsti v každém zavátí větru a v šepotu stromů. To nebezpečné ticho, co dohání osobu k šílenství, když mu do uší nehučí nic jiného, než naprostá nevidomost. Už mrazení z pomyšlení na to, co se může odehrávat všude kolem nás, mě ochromilo a já ještě více zaváhal.

„Důkazy jsou tam venku..." Leonidův klidný hlas přešel do ztracena.

„Tak jdi pro ně a až je získáš, teprve potom nás zavolej." Hlas vzteklouna se vůbec nezměnil. Stále byl stejný. Buď nechtěl uvěřit, nebo uvěřil, ale nechtěl přiznat prohru, nebo vůbec nevěřil a je to jeden z těch extrémně tvrdohlavých typů. A nebo jsem já moc naivní. Uslyšel jsem vrzot křesla a ve mně hrklo. Nejspíš chce odejít a mě potká hned, jak otevře vrata. Nemám možnost rychle se schovat za roh.

„Zůstaňte tady! Nerad bych, abychom v téhle době přišli o několik z nejsilnějších démonů naší říše," Leonidas hned zachovával klid a zastavil tak odcházejícího démona. I když, jeho poznámka a důvod zastavení bručouna nebyla pro nikoho příjemná. Kdybych měl možnost sedět mezi ostatními, neváhal bych vytáhnout svůj meč a proříznout mu hrdlo, šlechtic nešlechtic.

„To myslíš sebe?" vztekal se démon. Až za dveře jsem měl možnost slyšet zvuk napínání šlach a zatínání zubů.

„Meziale! Já nevtipkuji!" To je snad poprvé, co jsem slyšel jeho hlas tak nebezpečný. Vážný. Každopádně jsem se dověděl jméno té rozzlobené osoby. Mezial. Je mi to povědomé, určitě mi o něm musel někdy něco říkat Filiac.

„Ani já ne, Leonide. Prostě jen nemůžu pochopit, jak se opovažuješ nepřipraven svolat tak rychle schůzi, okrádat nás o čas a říkat samé lži a plané poplachy," Mezial se zklidnil? Atmosféra nabrala jiné obrátky, vážné a spekulující. Přehrával jsem si jeho slova ještě jednou a snažil se s nimi ztotožnit. Bohužel, něčí kouzlo mě přetáhlo na stranu šlechtice.

„Tohle nejsou lži, ani žádné zbytečné poplachy. Tohle je čistá pravda, jakože já jsem Leonidas z rodu Sotců."

„A jakože já jsem Mezial, tak ti říkám, tohle nikam nevede."

„Copak jsi neslyšel nikdy to proroctví? Copak si nikdy nepřemýšlel nad tím, že by se mohlo vyplnit? A to právě teď?" Proroctví? Jaké proroctví? Vypadá to, že mi Filiac zase něco zatajil. Ne že bych byl pověrčivý a věřil každé básničce, která zazní, ovšem proroctví je o něčem jiném. A jestli je jedno, jenž předvídá následující události, rád bych si ho poslechl. Dobře, Filiac má teď mnoho témat na provokování.

„Přemýšlel. Ale to dříve. Postrádám schopnost neztratit trpělivost nad přemýšlením, a proto se tím už nezaobírám," přesvědčivě pravil démon a bylo slyšet, jak povoluje pěsti. Nejspíš se to bere ke konci.

„A ty, Kotayi?"

„Myslím, že vše myšlené už padlo, nemám k tomu co říci," odpověděl jiný hlas, lehčí a ne tolik namyšlený, jako Meziala.

„A co-" někdo Leonida přerušil, že nestačil říci jméno.

„Leonide," oslovila ho osoba s klidností a upřímností. „Já jako mluvčí za ostatní svolané, myslím si také, že k ničemu vážnému se neschyluje. A i kdyby, stále máme dost času. Jestli důkazy existují a jsou tam venku, tak budu mít oči otevřené. A jestli to uznám za pravdu, budu ti plně důvěřovat do konce mé existence," dokončil proslov a já se ušklíbl. Opravdu vážné zavázání. I když všechna slova byla pravena s čistotou, byl v nich ten výsměšný podtón, ale skoro nenápadný. Přehrál jsem si v hlavě jeho slova. Času máme dost. To si doopravdy myslí? To si myslí, že během pár dnů, pár hodin, minut či vteřin dokáže svolat celou démonskou armádu, jestli se vážně schyluje k něčemu velkému? Nejspíš mě pohlcuje paranoia. Jsem moc naivní. Nejspíš.

„Díky Zirine. Vážně si vážím aspoň poloviční důvěry, když mě všichni tak podle zradili," Leonidas srdečně vyslovil vděk a neodpustil si narážku na ostatní svolané. A také jsem se dozvěděl jméno toho důvěrníka, Zirin.

„Dobře vol svá slova, nechceš nás snad proti sobě poštvat ještě více, ne?" obořil se na šlechtice neznámý hlas, aneb další z mnoha osob. Vůbec netuším, kdo by to mohl být.

„Jestli se proroctví naplní, budete to vy, kdo mě a Pánovi budete klečet u nohou. A poté to poštvání půjde stranou," odvětil s klidem. A myslím, že má pravdu. Tak to je vždy, ať už u lidí, tak jiných stvoření. Když má jeden navrch, ostatní přiklušou jako stádo ovcí, zapomene se na všechno, i na nedůvěru dříve.

„Jen aby..." neodpustil si ten cizí hlas dodatek.

Nastalo menší ticho.

Tak to by stačilo. Vypadá to, že se chýlí ke konci shromáždění a já tu nemohu jen tak stát. Navíc, sice jsem hlavní přednášku zmeškal, však to, co zaznělo poté, mě dostatečně informovalo o novinkách a tématech probíraných na schůzi. A dost mě to zneklidnilo.

Leonide... vážně je to pravda?

Jsem už ohlášený u recepční, musím si zajistit alibi, že jsem tu byl. Zaškrtnutí u mého jména bez toho, abych se jen na okamžik objevil, může vyvolat nepříjemnosti, přinejmenším drby kolující mezi šlechtou. Jestli si mám zajistit reputaci - jednu z mála věcí, na které většině démonům záleží - měl bych vymyslet rychle plán. A také ho už mám v hlavě. Tiše jsem se odebral přes uličku zpět, poté znova k vstupním dveřím místnosti s dohadujícími se démony, tentokrát hlasitěji s důrazy na kroky, však abych to nepřehnal. Mé dlouhé a tenké prsty zaklepaly na dveře, hned nato jsem vešel.

S vkročením do místnosti se mi naskytl pohled na kopu démonů, ale vždy mužského pohlaví. Vypadali vztekle, ale jeden obzvlášť. Můj závěr byl, že tohle je nejspíš Mezial. Než jsem ale stihl všechny podrobně zdokumentovat, přihnal se ke mně muž s elegantním držením těla a štíhlou figurou. Jeho vznešené povýšené oči kmitaly z obecenstva na mě, až se ty dva nejčistší akvamaríny ukotvily v mých očích, jeho vlasy vlály za ním jako závoj ušitý z paprsků slunce. Tohle je krása šlechtice z jednoho z nejstarších rodů, Sotců.

„Áh, tady je náš chybějící host!" přivítal mě s otevřenou náručí. Přišlo mi to vřelé až až, asi očekává, že mě dostane na svou stranu, když se mu to nepovedlo u ostatních. „Pojď, přidej se k nám, Aliasi."

Ukázal mi křeslo a já se pohodlně usadil. Cítil jsem na sobě mnoho zvědavých pohledů, jak se mi zabodávají do černého pláště. Když jsem se opatrně otočil, každý se přesměroval na Leonida, který promluvil.

„Aliasi, škoda že si přišel pozdě, zmeškal si hlavní téma schůze," to mi došlo, ale raději jsem mlčel. „Bohužel, ohlasy byly negativní a není potřeba to vše opakovat. Takže," otočil se na ostatní a já pocítil mírnou zlobu sám na sebe, že jsem to nestihl, „teď bych si troufal probrat podmínky žití v severní kolonii démonů..."

Neposlouchal jsem. Nebylo třeba. Vrátil se k tomu, o čem umí mluvit, a to dostání nadvlády nad nějakou z domorodých vesniček. Ano, to je typický Leonidas, ten, jenž rozebírá všechny klady a zápory a přidává se jenom k nejvýhodnějším nabídkám. Tohle mě vážně nebralo, proto jsem nechtěl přijít na schůzi. Ale když už jsem se ocitl zde, možná se dozvím něco nového.

Otočil jsem se na Meziala. Upřel hned na mě ten svůj pohled rozzlobeného zvířete. Je jasné, že on je démon zvířecího typu, a jak sleduji jeho postavu, tvář, ty netypické znaky pro lidi, myslím si, že bojuje jako medvěd. Nebezpečný, větší než obvykle, krvežíznivý medvěd. Jeho robustná postava tomu nasvědčovala, stejně jako tmavohnědé oči a polámané zažloutlé nehty, připomínající špatnou péči nebo těžkou práci. Navíc jeho vousy byly zvláštního druhu, přitom nebyly ani dlouhé.

Jakmile si všiml mého zkoumavého pohledu, obrátil se na mě a já pocítil mihnutí něčeho, jako... obvinění. Ano, to bylo ono. Zloba a obvinění.

Okamžitě jsem přesměroval pohled na Leonida a do puntíku ho zkoumal. Ta krása je darem tisícletého šlechtického rodu. Rodu, kam patří i jeho mladší a možná i krásnější bratr Atmius. Nevím přesně, jestli jsem ho někde viděl, každopádně se ke mně toho hodně doslechlo.

„Ještě nějaké námitky?" Konečně se schůze blížila k úplnému konci. Po pronesení několika projevů na téma domorodí démoni na severu už nikdo nechtěl mít nic s Leonidem společného. Bylo hned jasné, proč nevěřili hlavnímu a důležitému tématu. Jemu se prostě nedá věřit. Ale přeci, jestli si dobře pamatuji, ten tón, jakým mluvil a obhajoval svá tvrzení, to bylo jiné, než když teď se pokoušel složit menší armádu. Já mu věřím, aspoň v jednom ohledu. „Nic? Tak tímto ohlašuji konec shromáždění."

Otočil se a zmizel pryč z místnosti za jinými dveřmi než těmi příchozími. Rozhlédl jsem se po znuděných a napjatých výrazech ostatních démonů, včetně Meziala, a pak elegantně vstal a jako černý přízrak se vytratil za šlechticem. Ostatní na mně upírali pohledy, bylo to nepříjemné, ale nic nenamítali a sklízeli se k odchodu.

Dveře, jakými jsem se dostal do menšího pokoje, vybaveného na ty přátelské hry pokeru a jiných karetních her, byly menší, ale stylem stejné jako ostatní. Bílé, pozlacené hrany, ta zlatá mi už nepříjemně bila do očí. Mám radši stříbrnou, tu, co se zjevuje při každém mém ohmatu meče při bojích a jiných krveprolití. Leonidas už seděl v jednom z dvou křesel potažených rudým saténem, ladícím k zlatým opěradlům. Nebyl překvapen, že jsem ho následoval, spíše mě očekával a rovnou mi pokynul k sezení. Já jsem poslechl.

„Vím, že si teď za mnou přišel kvůli hlavnímu tématu, no nemůžu ti o něm říct. Kdybys přišel dříve, poslechl si moje objevy a cíl mého poslání, byl by to pro tebe šok, ale tím, že bys byl v oklopení jiných démonů by tě zkrotilo," s upřímným pohledem mi pravil. Já se zadrhl. Co mi to tu povídá? Nechápu význam, jejž se mi snaží sdělit.

„Ale říct ti to takhle, jako jedinému, nechci se opakovat a už vůbec ne za takovýchto podmínek. Měl jsi prostě přijít dříve," ukončil velice krátký a jednostranný rozhovor a zvedl se k odchodu.

„Já jsem přišel pouze pro zvědění hlavní probírané věci, nic víc nechci. To je to těžké mi to aspoň naznačit?" neudržel jsem se. Vstal jsem, stále ale křečovitě svíral zlaté opěradla křesla, cítil, jak se mi to pozlacené dřevo drolí v dlaních, a hlasitě křičel. Jakmile jsem se odmlčel, jako bych mohl slyšet jeho odfrknutí a vytvoření úsměvu na té hladké a nemužné tváři. Pak se jeho volné rozpuštěné vlasy mírně zavlnily, když pohnul hlavou, aby se mohl nevědomky pochlubit očima barvy oceánu.

„S tebou to souvisí víc, než by mělo. Jsi zkáza a zároveň naděje. Však sám nevím, jak moc se tebou a s ní změnila budoucnost," tato směs slov na mě neobvykle zapůsobila. Ať už tou vážností, větší než kdykoliv, tak obsahem. Zkáza. Naděje. Co to má společného se mnou, jako s osobou, která si chtěla žít pokojně svůj život? Nikdy jsem nechtěl více, než vyrůst a být jako mí rodiče. Najít si milující manželku, dobrou práci, mít zdravé a krásné děti, jenž si také najdou své spřízněné duše a žít v blahu do konce svého života. Avšak tohle obyčejné přání se vypařilo. Smetl ho hurikán událostí, tajemných a zlomyslných. Smetl ho a mě také, jediný záchytný bod byl ten kontrakt a od té doby už nedosáhnu více než osmnácti.

Ale ještě více, než poznámka o mně a ta tajemnost v těch větách, mě rozbouřilo zmínění jí. Ona, nevinná, jenž si šla svojí cestou plnou lásky a radosti, jenž se snažila pomoct každému na své pouti života, a pletou ji do takových věcí, jako boj démonů a okolního světa. Netuším, z jakého důvodu a jakým způsobem se i ní Leonidas dozvěděl. Ale zatahovat ji sem, to přehnal.

„Co s tím má ona společného?"

Nastalo ticho. Absolutní ticho. Ani nádechy nebyly slyšet. Vůbec nic.

„To bys měl vědět," ten nepříjemný bezzvuký tlak přerušila jeho odpověď, tak neurčitá, až jsem měl pocit, že znova začnu křičet a už se neudržím v klidu. Leonidas poté odkráčel pryč, jeho jednotlivé pohyby doprovázelo klapání bot a jeden malý zvuk při klapnutí vypínače světla.

Hleděl jsem na bílé dveře, jak se zavírají a vrhli na mě tmu. Tmu obrovskou, nebezpečnou a tajemnou. Stejně jako veškerá slova, jenž tuto noc padla. Netuším, co mi chtěl naznačit. Ani si nedokážu představit, jako roli hraji já v téhle hře a jakou ona.

A přesto, vzpomínka na ni mi vloudila na tvář mírný úsměv. Tak malý, tak nepatrný, tak neviditelný v moři černoty, ale byl tam.

Čekal jsem pár minut, kdy jsem si uspořádával myšlenky, a pak vyšel pryč. Můj další cíl byl můj byt. Noc se blížila ke konci a není zrovna moudré vyjít ven ve dne. Ne že by to škodilo, ale vzbuzoval bych pochybnosti a na slunci se rychle unavím. Raději přečkám tuhle rušnou dobu ve svém moderním doupěti. Musím sestavit co nejstručnější a nejlepší otázky, které poté položím Filiacovi.

Venku stále na mě čekal ten ukradený Ford. Svést se v něm mohu, alene blízko ke mně domů. Samozřejmě. Otevřel jsem dveře, ucítil tu vůni, jenž mitak scházela a s tichým nastartováním vyrazil na prázdné noční silnice.

___________

Alias