„Buď opatrná," řekla mi věštkyně, když chlapec obdivoval medailon, „láska nás nutí měnit priority. Dělat to, co bychom jindy neudělali. A ta tvá je obzvlášť silná. Snad tě nezničí."

Láska.

Prsty jsem opatrně přejela po štítku na lahvičce od lektvaru. Tak zbytečné a přitom silné slovo.

Musela jsem se zbláznit. Namísto jídla alespoň na dnešní den jsem nás zatáhla do obchodu se slovy, abychom mohli rozšířit Almírovu zásobu. Pravděpodobně se momentálně nechala považovat za užitečnější než pečivo, ale stejně jsem se musela neustále přesvědčovat, že byl dobrý nápad poslední peníze vyměnit za lepší dorozumění. Pokud selžeme s Pouštní růží, chlapec zemře hlady.

Vzala jsem Lásku do ruky a podívala se do tekutiny naproti oknu, abych mohla v její tmavé modři spatřit drobné jiskřičky. Noční obloze se mohla sotva jen rovnat, ale jistá podoba se zde nepopiratelně nacházela. Lektvar uvnitř baňky jsem krouživým pohybem rozvířila, aby se mi ukázalo více světélek, a když se mi Almír přišel pochlubit s novým slovem, malém jsem ho upustila.

„Smrt! Mrtvý!" zakřičel za mnou tak radostně, až jsem začala mít strach, že ho nechají vyvést jako neuctivého pomatence.

„Tišeji," sykla jsem a doufala, že mu nikdo nevěnoval moc pozornosti.

S novým slovem na něj v mžiku dopadl i jeho význam a on se zarazil. Zatvářil se nanejvýš soustředěně a následně si povzdechl. „To je špatné."

Nadzvedla jsem obočí. „Smrt?"

„Ne," zakroutil hlavou, „ale to, co dělá."

Zamračila jsem se. „Jak to myslíš?"

Chvíli na mě nechápavě zíral, z čehož jsem usoudila, že slovo „myslet" musíme také pořídit, a pak mě požádal o vysvětlení otázky.

„Co tím chceš říct?"

„Říct, že je divný pochopit, co to znamená smrt. Umřít... Odejít."

Zpozorněla jsem. „Kolem je hodně smrti, určitě jsi to chápal."

Kývl. „Ano i ne. Lidé umírají a je to smutné, ale je to tak. Ale teď chápu, co to znamená. Nikdy se nevrátí a nikdo s tím nic neudělá. Je to konec, konec všeho dobrého."

„Život není zase tak dobrý," namítla jsem. „Třeba je to po jeho konci lepší."

„Myslíš v říši Měsíce?" Vykulil oči. „V zemi tmy a chladu?"

„A klidu," dodala jsem a podala mu lahvičku, kterou jsem doposud svírala v prstech. „Kolik si ještě můžeš koupit slov?"

Podíval se kolem sebe a pak přepočítal peníze v dlani. „Sedm levných nebo dvě víc drahá," sdělil mi. „Co to je?" zeptal se a podíval se na štítek s nápisem Láska.

„Zbytečnost," pousmála jsem se, „ale myslím, že bys ji měl mít. Není ani drahá a můžeš si vybrat ještě pár slov."

Nechápavě se na mě podíval. „K čemu mít zbytečné slovo?"

„Slovo je zbytečné, ale význam ne. Když ho budeš znát, pochopíš, proč se lidé chovají, jak se chovají."

„I ty? Tebe nechápu."

Překřížila jsem ruce na hrudi a popohnala ho k prodavači, aby za lektvar zaplatil. „Na to není žádné slovo."

Vrátil se s otevřenou lahvičkou a konstatoval, že voní nějak zvláštně. A co teprve ta chuť...

„Je to sladké a hořké zároveň, takové silné," zamumlal zaskočeně. „To se mi nelíbí."

Neměla jsem daleko k tomu se rozesmát. Slunečním mnichům jsem nikdy nic dobrého neřekla, ale jestli se jim něco opravdu povedlo, byla to chuť lásky.

„A moc to nechápu," dodal zklamaně.

„Asi proto, že jsi ji nezažil," napadlo mě a vybrala mu slovo „zbraň". Stále jsem nechápala, jak to, že ho neznal. „Zbraň" umělo každé malé dítě.

„K čemu je láska?" vyzvídal dál, zatímco jsme vybírali další slova, za která tu necháme poslední peníze.

Zhluboka jsem se nadechla. „Je to cit. Nevím, asi jako když máš radost, jen je mnohem silnější. Lásku můžeš cítit k rodině, ke svým dětem nebo k partnerovi. Máš ho rád."

„Mám rád svou rodinu a stejně to nechápu," bručel nespokojeně.

„Je to jiný druh lásky," pokračovala jsem. „Když miluješ partnera, jsi ochoten pro něj zemřít. Jen proto, aby on mohl dál žít, i když to znamená žít bez tebe. Těší tě už jen skutečnost, že existuje, dýchal bys pro něj. Láska je stejně mocná jako magie, jen dělá kouzla ve tvé hlavě."

Almír nevypadal, že by mě pochopil, ale já se o tom už více nechtěla bavit. Ne, když hrozily nějaké příliš osobní otázky.

Poslední mince jsme vyměnili za další čtyři lektvary a vydali se k oáze, kde měla čekat génie spoutaná Pouštní růží na záchranu. Skřípala jsem zuby, kdykoli o ní mluvil jako o „léčebné kráse" a proklínala ho u Boha deště, že si nemohl namísto „růže" vybrat slovo „génie".

Oproti včerejšku jsme nešli mlčky. Almír nadšen ze svých nových slov si musel všechny termíny opakovat a neustále se mě ptal, jaké by si měl koupit potom, až shrábneme odměnu za Pouštní růži.

„Pak nakoupíme hlavně zásoby na cestu do Mrtvých dun," uťala jsem jeho plánování na vykoupení celého obchodu se slovy.

Jeho radostný výraz okamžitě zmizel a obličej mu protkaly obavy. „Není jiná možnost?"

„Máš snad lepší nápad?"

„Lepší co?"

Protočila jsem očima. „Možnost."

Tiše se zahleděl do země a zakroutil hlavou.

„Tak to budeme muset přes Mrtvé duny," řekla jsem, ovšem nadšená jsem z toho byla asi stejně jako on. „Když najdeme další lidi, kteří budou chtít duny překonat, budeme v bezpečí," snažila jsem se ho uklidnit.

„Ano?"

Kývla jsem. „Pouštníci jsou sice mocní, ale neumí svou magii dobře kontrolovat, takže zvládnou ovládat maximálně jedince, ne skupinu."

Almír utichl. Zdálo se, že z Mrtvých dun měl větší strach, než z čehokoli jiného. Jen kdyby věděl, že Pouštníci jsou procházka boží zahradou proti tomu, co nás ještě čeká a s největší pravděpodobností nemine.

Zvedla jsem obličej k jasné tváři boha Shamse, která nás nepřestávala mučit horkem, a doufala, že se dnes unaví o chvíli dříve.

K oáze jsme to měli sotva půl dne cesty. Když jsem za návalem písku spatřila zeleň stromů, mohlo být po poledni. Slunce pálilo jako nikdy a já si nebyla jistá, zda bychom neměli počkat, než se trochu setmí, abychom se takhle vyčerpaní nestáli snadným cílem. Almír frustrovaně otočil nádobu na vodu hrdlem k zemi a sdělil mi, že už nemáme co pít. Mrzuté.

Shodli jsme se, že teď nemá smysl nic začínat, odpočineme si, nabereme nové síly, a až po rozplánování se pustíme do záchranné akce. Schovali jsme se do chladného úkrytu vysokých stromů vedle vysychající vody a po doplnění jejich zásob se rozhodli, že bychom si měli prohlédnout okolí a případně zkusit najít mága s génií, aby nás náhodou nepřekvapil. Měla jsem zlé tušení, že bude vědět, že tu není sám. Na tak malém prostoru pro něj nemohlo být těžké si udržet přehled.

Zpočátku jsem se nechtěla dělit, kdyby přišly problémy, abychom se mohli opřít jeden o druhého, ale Almír moudře podotkl, že jako jedinci nepřitáhneme takovou pozornost a při nejhorším stále zůstane ten druhý na pomoc, jehož mág čekat nebude. Almíra jsem nechala prozkoumat okolí našeho útočiště a sama se vydala kus dál k místu, kde palem ubývalo a nahrazovalo je uschlé křoví. Nabízelo podstatně větší šanci, že si mě mág všimne. Následovala jsem břeh, abych se nevzdálila od vody a podle té si určovala směr. Ostražitě jsem se rozhlížela kolem sebe, aby mi nic neuniklo. Museli jsme to zvládnout do setmění. Minimálně poražení mága a získání růže. Pěšky jsem mohla jít klidně poslepu, na to jsem už byla za ta léta zvyklá, ale bojovat s čarodějem, který uměl měnit slova na přítomnost? To bych si nejraději odpustila i se svým bystrým zrakem, natož bez něj. Navíc se mi nechtělo věřit, že by mi s nocí uvázal pásku kolem očí čistě z dobroty svého srdce.

Schovala jsem se za rozvalinami obelisku, který tu podle motivů nechali postavit na počest Boha Měsíce, a neochotně se zadívala do tváře, která jej měla znázorňovat. Měla tak kruté rysy, že z nich běhal mráz po zádech. Odvrátila jsem od ní pohled a začala očima pročesávat okolí. Oáza nebyla tak velká, abychom tu nenašli jednoho mága a génii, a věštkyně mají zapovězeno lhát, takže tu být někde musel. Přimhouřila jsem víčka a zadívala se na vodu, která se za záhybem břehu čeřila. Jestli tam mág neprovozuje nějaký čáry, ať mě zavřou to kláštera kultu slunce a říkají mi mnich.

Tiše jsem se kradla podél rozvalin blíž, až se mi dostalo skvělého výhledu na spoutanou ženu tím nejblyštivějším řetízkem, jaký jsem kdy viděla. Z jeho odlesků mě pálilo v očích.

Génie ležela polovinou těla na břehu a od pasu dolů byla ponořená ve vodě. Ten zloduch stojící opodál to měl dobře vymyšlené: jen málo zbavovalo génie síly tak dobře jako voda. I kdyby se jí nějakým zázrakem povedlo Pouštní růžipřetrhnout nebo se dostat z jejího spoutání, zůstala by natolik vyčerpaná, že by mu stejně neunikla. Mág postával opodál u ohniště. S několika podivnými formulemi do něj cosi házel, až z ohně vylétávaly jiskry a kouře nejrůznějších barev. Vždy se spokojeně usmál a vytáhl si z turbanu sušenou ještěrku, kterou následně schroupal jako tu nejlepší pochoutku.

Viděla jsem dost. Musela jsem se vrátit za Almírem a vymyslet plán, který by byl co nejméně odsouzený k nezdaru už od úplného začátku.

Když jsem se vrátila, chlapec seděl na břehu a v kalné vodě si máchal nohy.

„Skvělý způsob jak na sebe upozornit," odsekla jsem, když jsem si všimla jeho počínání.

Zvedl ke mně hlavu. „Proč?" zeptal se, aniž by ustal v pohybu.

Ukázala jsem směrem, kterým se zkalená voda posouvala. „Může dorazit až k němu. Možná sis nevšiml, ale není tu moc zvířat, která by to mohla udělat."

Almír se zamračil. „Mně připadal, že ho nejvíc zajímal ten jeho oheň. Viděla jsi ty barvy?"

Aha, takže jsme s ním měli tu čest oba. Náš mág zjevně nepatřil mezi nejbystřejší. Nebo jsem Almíra podcenila a on uměl být proklatě nenápadný.

„Viděla," přikývla jsem. „A génii taky. Musíme ji z té vody dostat co nejdříve, jinak se vysílí a pokud nezemře, zůstane z ní jen člověk."

„Jen člověk?" zamračil se. „Jen?"

„Jen," potvrdila jsem. „Když máš takovou moc jako ona, lidé jsou vážně pouze ,jen'."

Almír vytáhl nohy z vody a obul se. „A proč ji vůbec tak řešíš? Nevypadáš jako někdo, kdo by měl léčebné krásy rád."

Zle jsem se na něj podívala. „Fakt, že je nemám ráda, neznamená, že jí přeju něco zlého."

Zatvářil se zahanbeně a omluvně přikývl.

„Pojď," mávla jsem rukou, „jdeme vymyslet, jak jí pomoci."

Na vymýšlení toho nakonec moc nebylo. Ani jeden jsme nevěřili, že by se mág od génie dobrovolně hnul a tak jsme ho museli buďto rozptýlit nebo zneškodnit. Vzhledem k jejímu oslabení jsem to viděla spíš na tu druhou možnost. I když byl Almír nejprve proti, shodli jsme se, že já ho dojdu zabavit a pokusím se ho vyřadit, a on osvobodí génii a sebere Pouštní růži. Nepřišlo mu správné, že nasazuji vlastní bezpečí, ale on taky vsázel celý svůj život a já dobře věděla, že vzít si ho, by žádnému mágovi nedělalo nejmenší problém.

Podala jsem mu jednu ze svých jehlicí do vlasů, aby měl něco ostrého, kdyby... náhodou, a vyrazili jsme.

Vydali jsme se stejnou cestou, jakou jsem šla prve já. Nedaleko místa, kde byla génie držená, jsme se rozdělili, aby měl Almír šanci k jejímu osvobození, a já pokračovala dál k měsíčnímu obelisku, odkud se můj výpadek jevil nejrozumněji.

Mág si zrovna pochutnával na další ještěrce a spokojeně si olizoval zelené rty. Ty a černé oči byly asi jediným, čím se lišil od běžného smrtelníka. Vesele si poskočil a z ohně vyletěly další jiskry.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a natáhla se po kameni, který byl jako dělaný proto vzít s ním někoho po hlavě. Zůstala na něm vytesaná část symbolu měsíce a já si neuměla představit nic příhodnějšího, čím bych toho čaroděje mohla vyřadit ze hry. Kámen jsem stiskla v dlani a pomalu se začala plížit blíž.

„Víš," zaskřehotal mág a já na okamžik zamrzla v pohybu v domnění, že o mně ví a jeho slova jsou mířena na mě, „proč tu jsi?"

Génie se na něj unaveně podívala. „Protože jsi odporná bytost, která umí akorát ubližovat." Její hlas zněl jako rajská hudba.

Muž se zasmál zapíchl do ní své černé oči. „Na to jsem se –" Zarazil se, když mi pod botou praskla větev.

Zůstala jsem strnule stát na místě a doufala, že mě ve vysoké trávě přehlídne, když se nepohnu. To bych ovšem nesměla mít tmavomodrý hábit, který v suché trávě jen zářil.

„Co tu chceš?" štěkl jakmile si mě všiml.

Teď už jsem moc na vybranou neměla. Ruku s kamenem jsem schovala pod látku tuniky a narovnala se rozhodnuta, že budu hrát ztracenou cizinku.

Postavila jsem se, aby na mě dobře viděl, jak by to nejspíš udělal člověk, který se vzdává. „Vodu," hlesla jsem. „Ztratila jsem se a už ani nevím, jak dlouho jsem nepila." Udělala jsem jeho směrem několik kroků a všimla si, že si mě oba začali prohlížet. Postřehla jsem Almirovu tvář, jak celou situaci pozorovala schovaná za palmou.

Mág zkřivil obličej do děsivé grimasy. „Vodu si hledej někde jinde, tady jsem já."

„Tak napít se snad mohu," odsekla jsem asi až přespříliš drze.

„Nemůžeš," rozkázal mi hned a postavil se na kraj břehu, aby mě ve svých slovech utvrdil, ovšem když jsem s ním navázala oční kontakt, zarazil se. „Kdo jsi? Žebračka?"

„Tulák," přikývla jsem a kámen stiskla pevněji. „Žíznivý tulák, který by pro trochu vody vraždil."

Mág mi zjevně nevěřil půl slova. Zakroutil hlavou a s jeho slovy se oheň rozhořel jako hranice pro ty, kteří nečekaně přišli k velkému množství slov. „Tyhle oči bych poznal vždycky – kde jsi k nim přišla?"

„Vydloubla je původnímu majiteli," zavrčela jsem a doufala, že chlapec z našeho rozhovoru moc nepochytí.

„Jsi bojovnice, co?" vysmál se mi. „Máš kuráž jako lvice – ale máš i její sílu?"

„O tom vůbec nepochybuj."

Mág se rozesmál, až mu ze zelených rtů začaly téct sliny. Každá, která ukápla na zem, zasyčela jako jed a zanechala po sobě spáleninu. „Jsem v pokušení nechat tě to dokázat. Lvice."

Než mi došel pravý význam jeho slov, ozvalo se za mnou tiché varovné zavrčení. To snad ne... Pomalu jsem se otočila, hodně pomalu, abych šelmu za sebou nevyprovokovala a zadívala se jí do očí. Tohle nebyla běžná lvice, tahle měla přímo nadpozemskou výšku. Jedním kousnutím mě mohla přepůlit v pase a nikdo z přihlížejících by nestačil ani mrknout. Proklatí mágové.

Upustila jsem kámen, jelikož v následujícím souboji s takovou bestií mi mohl jen sotva pomoci a snažila se šelmu donutit navázat oční kontakt. Nejen lidé zůstávali z mých zornic nervózní, zvířata se jich bála také. Ovšem lvice nebyla živá, byl to výplod mágových čar, a tak jen zavrčela a začala se ke mně odhodlaně blížit.

O několik kroků jsem ucouvla, ovšem mé vyhlídky nevypadaly dobře. Zvíře nezastavovalo a vypadalo, že každým okamžikem zaútočí a začne mě rvát na cucky. Jak se potom dostaneme do města Bohů, když ze mě zbude jen hromádka masa? Kéž bych to mohla mít alespoň rychle za sebou.

Vztáhla jsem před sebe ruce namísto štítu, jako by to snad lvici mohlo zastavit, a právě ve chvíli, kdy mág zakřičel: „Co to děláš?!" rozevřela své velké čelisti, aby mě mohla roztrhat. Jen tak tak jsem ji stihla vrazit dlaně do koutků tlamy, jen těsně vedle zubů, aby mě nemohla pokousat ani se přiblížit. Jen jsem při své mizerné síle nevěděla, jak dlouho ji takto zvládnu udržet. Kdybych alespoň měla dostatečně silný a dlouhý nůž, který bych jí mohla vrazit do horního patra, čímž bych ji usmrtila. Vzápětí mi došlo, že jelikož je jejím původcem kouzlo, vůbec nemusí být smrtelná. U všech bohů... to se tu budeme rvát už navždycky.

Jen tak tak jsem se vyhnula jejím tlapám s drápy ostřejšími než ta nejnabroušenější šavle, jakou jsem kdy viděla, a sama se jí zakousla do čumáku. Nemohla jsem ji přeci rozzuřit ještě víc a potřebovala jsem zjistit, zda má tahle bestie taky nějakou slabinu. Lvice zařvala bolestí, já v ústech ucítila nepříjemnou pachuť krve, načež mě povalila na záda.

Zůstala se nade mnou tyčit jako neporazitelný sok a od oplacení kousance nás dělily jen mé ruce v její tlamě. Tohle nemůže dopadnout dobře. Sklonila se ke mně s takovou silou, až se mi začaly podlamovat ruce a jelikož měla čelisti stejně dlouhé jako celé mé ruce, začala jsem panikařit. Lokty se mi rozklepaly a ač jsem se ji snažila škrábat, kopat, jakkoli ubránit, z nás dvou byla jasným vítězem ona. Podivně zavrčela, že to znělo jako kdyby se mi vysmívala a použila proti mě ještě větší sílu něž doposud, načež mé paže vypověděly službu. A právě v tu chvíli, kdy jsem očekávala, že mě začne trhat na kousky, se rozplynula.

Najednou nebyla. Zůstal po ní jen bílý kouř a ten s prvním něžným zafoukáním větru zmizel.

Co se to stalo?

Rychle jsem se vysoukala na nohy, abych se mohla rozhlédnout, a zjistila, že mág leží v mdlobách na zemi. Nad ním postával zaskočený Almír s kamenem s měsícem v dlaních. Zůstala na něm i trocha krve od té rány.

Věnoval mi naprosto zděšený pohled. „Já ho...?" zeptal se nevěřícně a mně bylo jasné, co by v tu chvíli řekl: zabil. Slovo, které neznal.

Rychle jsem k jeho tělu přiskočila, abych věděla, zda od něj očekávat nějaké další stvůry nebo ne. Mrtvý určitě nebyl, ale vzhůru taky ne. S jeho vědomím zmizela i lvice.

Okamžitě jsem mu prohrabala věci, abych ho zbavila všeho, co by proti nám mohl použít, kdyby se vzbudil příliš brzy, a Almíra poslala uhasit ten proklatý oheň. Když na něj vylil vodu, zfialověl a teprve po šesté várce vody vyhasl. Jakmile z něj nezůstala ani jediná jiskřička nebo žhavý kousek dřeva, vydal se pomoci génii z vody. Mohl na ní oči nechat. Nedivila jsem se, byla nádherná.

Jakmile jí uvolnil pouta, vrátila se jí zpět její blankytná barva, a nechala si pomoci z vody, aby jí přestala brát sílu a mohla ji nabrat zpět.

„Nádherná," vydechl Almír.

Rychle jsem se k němu otočila. „Cože?"

„Že je nádherná," zopakoval mi zasněně. „Přesně takhle jsem si léčebné krásy vždy představoval."

„Úchvatný," odsekla jsem a natáhla ruku, aby mi dal řetízek, jimž byla doposud spoutaná. Bez zaváhání mi ho vložil do dlaně. Zlato a diamanty očividně vedle její krásy neměly cenu.

Pohrdavě jsem se zašklebila a prohlédla si ten poklad, po němž všichni tolik toužili. Okamžitě jsem pochopila, proč ho nazývali Pouštní růží; každý z drobných drahokamů byl vybroušen do tvaru růže, ať už poupěte nebo rozvinutého květu. Šperk vypadal krásně, ale v porovnání s tím vším mi přišel nějak zbytečný.

Schovala jsem ho do hábitu, aby ho náhodou nějaký obyvatel města nezahlédl a nerozhodl se nás o něj připravit. Jedna rvačka byla pro dnešek víc než dost.

Obrátila jsem se ke génii a Almírovi, kteří spolu byli uprostřed vášnivé konverzace. Jakmile si mě všimli, oba utichli a potom, co jsem mu poděkovala za záchranu, se mě génie zeptala, zda mi má jako vděk za její vlastní záchranu uzdravit ruce. Nechápavě jsem se podívala na své dlaně – přeci mě ta bestie pokousat nestihla. Ne, ovšem ze záchranné mise u žaláře mi zůstaly hluboké rány, které se nepříjemně ozývaly s každým pohybem, a funkce prstů se taky nedala považovat za uspokojují.

„Ne, to je dobrý," odmítla jsem ji okamžitě a pohybem hlavy naznačila Almírovi, že bychom se měli vydat na cestu zpět.

„Proč si nenecháš pomoc?" zeptal se namísto toho, aby mě poslechl. „Máš velkou obavu se, že pak budeš za slabou, když si necháš zahojit ruce?"

Vrhla jsem po něm zlý pohled.

Génie se zvonivě zasmála. „Spíš nevěří našim schopnostem."

„Věřím," ohradila jsem se rychle. „Proto jich ale nemusím hned využít."

„Tak nevěříš mně," usoudila.

Pokrčila jsem rameny. „Nemám důvod ti věřit."

Přimhouřila oční víčka. „Zachránili jste mě, nech mi ti zachránit ruce."

Zhluboka jsem si povzdechla a sedla si naproti ní, jakmile mi došlo, co to pro ni znamená. „Když jinak nedáš."

Něžně, se vší opatrností mi z rukou odvázala obvazy a nespokojeně se zadívala na bílý hnis v ranách. Almír odvrátil znechucený obličej stranou. „To musí bolet."

„Bolí," připustila jsem. „Víc mi vadí, že mě prsty neposlouchají."

Génie kývla. „Myslím, že s tím mohu pomoci." Sklonila se k mým rukou a do každé dlaně mi vtiskla letmý polibek. Na rozšklebené kůži podivně zamrazil, ale vzápětí jsem ucítila nepopsatelnou úlevu. Sevřela mi dlaně ve svých a společně jsme sledovaly, jak se mi rány pomalu zatahují.

Almír se odhodlal podívat zpět a s úžasem zjistil, že po mém zranění nezbyly ani jizvy.

„No to je úžasný!" vyhrkl nadšeně na génii a ta si ho pozorně prohlédla.

„Bojuješ mezi dobrem a zlem, víš to?"

Pohrdavě jsem si odfrkla a ruce jí vytrhla.

Ukázala mu modrým prstem na hrudník. „Tady," dodala, načež se rozplynula ve větru a zůstala po ní jen omamná vůně jasmínu.

„Tak to bychom měli," vydechla jsem a zvedla se. „Jdeme si pro odměnu, když budeme chvátat, budeme ve městě ještě než přijde noc."

„Ale..." rozhlédl se. „Ale kam zmizela?" zeptal se Almír naprosto zaskočeně. Nejspíš se svou omezenou slovní zásobou génii ani nerozuměl. Nebo se jí chtěl zeptat, co tím myslela. V jejích slovech nebylo nic podstatného. Pokud šlo o nějaký pokus ho přimět svou magií si něco uvědomit, tak se asi nepodařil.

„Nejspíš k dalším svého druhu," přemýšlela jsem. „Génie nikdy nezůstávají ve společnosti lidí moc dlouho."

„Proč trvala na tvém uzdravení? To mohla zmizet rovnou."

Věnovala jsem mu krátký pohled. „Protože génie nesmí nikomu zůstat nic dlužné. Ten dluh by jí ke mně připoutal nebo ji zbavil schopností."

„A co s ním?" Ukázal na omráčeného mága a postavil se. Na génii se už víc neptal, což mi přišlo trošku podezřelé, ale budiž. „To ho tu chceš nechat? Vždyť zemře."

Pobaveně jsem se podívala jeho směrem. „A co s ním? Je nebezpečný jak pro nás, tak pro všechny ostatní."

„Vzali jsme mu všechny věci, nikomu už neublíží," namítl.

Přísně jsem se zamračila. „Nebudeme ho pouštět. Myslíš, že on má nějaký soucit? S lidmi nebo s kýmkoli? Ať si tu zemře. O jedno zlo na světě méně."

Almír neochotně kývnul a bez dalších slov mu jen utáhl pouta. Rozumné rozhodnutí.

„A zacpi mu pusu, ať si zase nemůže přivolat nějakou potvoru na pomoc," zavolala jsem za ním a vydala se zpět k městu.

Zdravím, jak se máte?

Líbila se nová kapitola? Almír má konečně nějakou zásobu slov, tak mu budete příště alespoň trochu víc rozumět.

Co nás asi tak čeká příště? 

Jak mohl mág poznat Khay podle očí?

Zemře nebo se s ním ještě setkáme?

Co znamenala slova génie?

Proč myslíte, že láska patří k levným slovům?