Zdravíčko, první kapitola je konečně venku! Jelikož začínáme hnedka očima mladého prodavače s malou slovní zásobou, nelekněte se občasné kostrbatosti textu. Nicméně musím říct, že se s takovým handicapem Annie poprala skvěle.
Doufám, že se vám první kapitola bude líbit tolik jako mně. Budu se moc těšit na názory. ❤️

Otřel jsem si horké čelo. Byl horký den. A v obchodě jsme měli hodně lidí. Jako vždycky. Někdo přicházel s papírkem a hledal slovo. Další přicházeli s někým, kdo slovo znal a pomáhal jim ho najít. Jiní se ptali nás, prodavačů.

Slovo „Prodavač" jsem se naučil v den, kdy jsem tu začal pracovat. To bylo před měsícem.

Měl jsem rád svou práci. Nemohl jsem si sice koupit hodně slov, ale měl jsem k nim blízko. Vedl jsem si seznam těch, které bych si chtěl jednou koupit. Seznam byl po práci vždycky delší. U některých slov jsem si nepamatoval, jak jsou slyšet nebo co znamenají, ale věděl jsem, že se mi líbila.

„Tohle," přišel zákazník a položil přede mě na stůl lahvičku se slovem. Znal jsem ho. Bylo to jedno z těch, které jsem si koupil mezi prvními – samotář. Líbilo se mi, jak bylo slyšet. Patřilo mezi ty s vyšší cenou.

„Tři zlaté."

Muž položil peníze na stůl a já je dal do pokladnice.

„Je vaše," usmál jsem se a díval se, jak otevírá lahvičku a slovo pije. Když byla bez vody, řekl: „Samotář." Usmál se a řekl ho znovu: „Samotář."

Bylo to velké – dívat se, když se někdo naučil slovo. Každý vždycky vypadal veseleji. Rád jsem viděl tyhle reakce, protože jsem je sám měl, když jsem vypil nové slovo.

„Almíre," řekl prodavač Rifat.

Podíval jsem se na něj.

„Máš pauzu."

„Dobře." Podíval jsem se na pokladnu, zamkl ji a vzal klíč, aby se nikdo nepokusil nic vzít. Odešel jsem do zadní místnosti a vzal si svou tašku. Sestra Adila pro mě vždycky připravovala oběd ve své hospodě (to slovo mi koupila). Rodiče byli zlí, když jim řekla, že chce vařit.

„A co obchod?" ptali se. „Nechceš kupovat slova a prodávat je?"

Adila jim tehdy řekla tolik neznámých slov za sebou, že z toho stále byli mimo. Neradi o Adile mluvili, ale já ji měl ze všech bratrů a sester nejraději.

Šel jsem po hlavní ulici a poslouchal slova. Uslyšel jsem několik, která byla krásně slyšet a několik, která jsem znal. Jedno mě donutilo se zastavit. Došel jsem ke krásným dívkám. Jejich oblečení na slunci svítilo. Měly velké oči a malé obrázky na obličeji. Napadlo mě, že jsou možná léčebné krásy, ale našel jsem v hlavě, proč jsem za nimi šel.

„Řekly jste krásné slovo," usmál jsem se.

Jedna z dívek ho řekla znova, aby ode mě zjistila, jestli to bylo ono.

„Ano, je velmi krásné."

Usmála se a vytáhla z kapsy několik papírků. Když našla to slovo, podala mi ho.

„Děkuji," uklonil jsem se a šel dál. Díval jsem se na papírek a byl jsem veselý. Schoval jsem si ho ke svému seznamu a uhnul lidem, kterých bylo hodně spolu. Následně i prodavači s ovocem a podíval se okolo sebe. Hledal jsem stánek s koberci. U něj jsem měl zabočit do další rušné ulice. Vždycky jsem šel mimo.

Stánek stál dál po hlavní ulici a tak jsem šel. Uslyšel jsem u jednoho stánku velmi krásné slovo a podíval jsem se, kdo ho řekl. Byl to bohatý u stánku s oblečením, které svítilo na slunci, barvenými kameny a krásnými ozdobami ze zlata a stříbra.

Zle jsem se na něj podíval. Neměl jsem rád bohaté. Když od nich někdo chtěl slovo, chtěli za něj peníze a to jich měli hodně.

Šel jsem dál. Musel jsem jít rychle.

Zabočil jsem včas. Ulice byla úzká a lidí v ní velmi hodně. Tlačili se každý jeden na druhého. Mého nosu se dotkla vůně koření. Už jsem byl blízko sestřiny hospody. Zrychlil jsem a narážel jsem do lidí. Všichni do sebe naráželi. Zvládl jsem se dostat do boční ulice, kde měla hospoda zadní vchod, a zaklepal jsem.

„Co chceš?" zle se mě zeptala paní, když otevřela dveře.

„Přišel jsem za Adilou. Jsem její bratr Almír."

„Hm." Oči měla tenké, když se na mě podívala.
„Pojď," řekla mi a šla na stranu.

Vešel jsem dovnitř. Mého nosu se dotkla vůně kouře z tyčinky.

„Počkej tady," řekla mi hrubě a odešla za dveře z korálků.

Posadil jsem se na zem ke stolu a podíval se na svůj seznam, ve kterém jsem teď měl o jedno slovo navíc. Usmál jsem se a hlava mi připomněla, jak bylo slyšet. Snad ho brzy budu taky říkat.

„Almíre, jdi sem," řekla Adila.

Podíval jsem se na ni a zvedl se. Stála za korálky a držela dva talíře s obědem. Došel jsem ke dveřím z korálků a chytil je, abych je dal na stranu.

Adila se na mě usmála a šla dovnitř. Talíře položila na stůl a podívala se u toho na můj seznam.

„Je větší."

„V obchodě slyším hodně slov, která se mi líbí." Posadil jsem se na své místo vedle sestry a mého nosu se dotkla známá oblíbená vůně.

„Ještě stále sis nekoupil — ?"

Slýchával jsem ho hodněkrát. Často za den. Používal jsem místo něj „je slyšet". Trošku jsem chápal, co znamená, ale ne plně. Když to slovo začalo vypadat známě; že už ho chápu, zase se mé pochopení ztratilo.

„Ne, mám hodně jiných krásných slov, která si chci koupit dřív," řekl jsem a začal jíst.

„Pokud ale chceš znát všechna slova, musíš si kupovat i ta levná, ne?"

„Na ta budou peníze vždycky."

Adila udělala pohyb rameny nahoru a také začala jíst. Musel jsem si pospíšit. Brzy jsem se musel vrátit.

„Jak se mají máma a táta?" zeptala se Adila, když jsem už skoro všechno snědl.

„Zase odjeli pro nová slova," řekl jsem. Na bratry a sestry se neptala, protože s nimi mluvila. Někdy k ní taky chodili.

„Práce na prvním místě," usmála se, ale v její tváři jsem viděl smutek.

Hlava mi říkala, že chce rodiče určitě zase vidět, ale měla obavy, že jsou na ni stále zlí. Adila totiž říkala správnost – naši rodiče opravdu měli v hlavě hlavně práci. Kupování slov u vybraných a jejich prodávání ve městech obchodům se slovy. Díky nim a tomu, co dělali, jsem se stal prodavačem slov, což je nejprestižnější práce ze všech. Stejně ale na mě byli zlí po tom, co jsem jim řekl, co chci dělat za pár roků.

„Dojedl si? Už je na čase, aby ses vrátil do obchodu," řekla Adila a já se na ni podíval. Byl jsem ve své hlavě, takže jsem si nevšiml, že už musím jít.

„Děkuji ti moc za oběd, Adilo," objal jsem ji, když jsme se postavili.

„Není zač," řekla, ale zněla nějak jinak, trošku zle.

„Jsi slyšet naštvaně, děje se něco?"

Poklepala na má záda a pohnula hlavou ze strany na stranu. „Kup si konečně —. To tvoje ,je slyšet' je hrozné." Pustila mě a čekala, co řeknu.

„Dobře tedy," udělal jsem pohyb rameny nahoru.

„Je to hrozné, když neumíš ta nejlevnější slova." Jedním koutkem rtů se usmála. „A teď běž, dokud tě nevyhodili."

„To se nestane," zasmál jsem se, vzal jsem svou tašku a po rozloučení jsem odešel. Nyní jsem se musel dostat přes hodně lidí spolu. To vzalo nějaký čas, ale stihl jsem se vrátit brzy. Zbývalo mi ještě pár minut před koncem pauzy. V zadní místnosti jsem si odložil tašku a vrátil se zpátky za pult k prodávání slov.

Den utekl rychle. Hlava mi říkala, že se tak děje, když je člověku z práce veselo. Když jsme s Rifatem obchod zavřeli, odešel domů jako první. Musel jsem ještě uklidit a připravit všechno na další den. Venku už byla tma, ale jelikož svítiloVelké oko, bylo dobře vidět. Zamkl jsem dveře obchodu a podíval se po stranách. Lidí bylo velmi málo. Sem tam jsem viděl jen nějakého chudého. Mé oči se ale zastavily na dívce s látkou přes ty své. Nejvíc mě ale upoutala její pokožka. Vypadalo to, že ve svitu Velkého oka přímo svítila. Byla bílá jako kdyby byla mezi těmi, co nedýchají.

Hlava mi říkala, že bych měl raději jít a nedívat se na ni, ale to, jak před sebe natahovala ruku a druhou se dotýkala stěny, mě dohnalo k nějakému nepříjemnému tlačení v hrudi. Opatrně jsem k ní došel, ale zůstával jsem kousek od ní.

„Mohu vám nějak pomoct?"

Pohnula hlavou za mým hlasem. Nevypadala vesele. Spíš zle.

„Ne, nech mě," řekla hrubě.

Něco mi ale nedovolovalo udělat tak, jak chtěla.

„Nedaleko je domov vody." Nebyl jsem si jistý, jestli mě pochopí. Teď jsem se na sebe zlobil za to, že jsem si nekoupil slovo, které by bylo pochopitelnější. Byl jsem si jistý, že takové slovo je. „Můžete se u něj napít, zůstat u něj přes noc a ráno si vodu nabrat na cestu. Mohu vás tam odvést."

Měl jsem jasné tušení, že se na mě dívá. Její tvář ztvrdla a jelikož měla na očích látku, mohl jsem jen hádat, co se jí děje v hlavě.

„Raději mi kup slovo."

Rychle jsem zamrkal. Dívka dala ruku do tašky a vyndala papírek, na kterém bylo sedm písmen, a podala mi ho.

„Zítra najdi tohle slovo, kup mi ho a večer se tady znovu sejdeme," řekla pevným hlasem.

„Dobře." Dal jsem si slovo do kapsy, aby bylo zvlášť od mého seznamu a já si ho nespletl s jiným. „Mám vás odvést k domovu vody?" zeptal jsem se znovu.

Dívka se usmála jedním koutkem rtů. „A o peníze mě —?"

„Poslední slovo mi je neznámé," řekl jsem a dal hlavu dolů. Dívka to ale nemoha vidět.

„Aha. Ptala jsem se, jestli ode mě nechceš peníze, aby si to slovo koupil. Je to — slovo."

Pochopil jsem, že asi to není slovo, které bych mohl koupit za své peníze. To stačilo.

„No, dobře. Dáte mi prosím peníze?"

Dala ruku do tašky a vytáhla hodně zlatých v látce. Oči mi málem vypadly z hlavy. Jaké slovo asi chtěla?

Vzal jsem si od ní peníze a dal je pomalu do své tašky. Nemohlo mě ani napadnout, kolik tam měla peněz. Kde tak moc mohla dívka vzít?

„A nezapomeň – zítra večer tady, dobře?"

Podíval jsem se na ni. Zase jí ztvrdl obličej, až mi z toho proběhly brouci po zádech.

„Dobře," řekl jsem. „A mám vás odvést k domovu vody?"

Usmála se jedním koutkem rtů. „Ne, jdi domů, já se o sebe umím postarat."

A tak jsem šel. Po cestě mi o ní hlava hodně říkala. Bylo na ní něco jiného, co ji dělalo zajímavou. Nebyl jsem si ani jistý, jestli jsem už někdy takovou dívku jako ona viděl, ale... ne, určitě ne. Někoho jako ona bych si určitě zapamatoval.

V těchto zemích nebylo obyčejné vidět bílou pleť. Svítilo tu hodně slunce, proto měl každý pleť tmavou. Bílá znamenala Velké oko, pána noci, strach, zlo a to nikdy nebylo nic dobrého, aspoň ne zde.

Asi cizinka, řekl jsem si najednou v hlavě. Jenže odkud má tolik peněz? Co když je bohatá a hraje si na chudou? Proč by to ale dělala?

Byl jsem ve své hlavě a měl jsem v ní až moc otázek. Třeba někoho hledá. Ne, správnější by mohlo být, že někdo hledá ji. Nebo před někým utíká. Hlavní otázkou ale stále zůstávalo proč. Už jsem začínal mít dokonce špatné svírání v hrudi z toho, že jsem si od ní vzal papírek a peníze, ale už bylo pozdě tu dívku hledat.

Ani jsem si nevšiml, jak jsem přišel domů. Stejně jsem ale nechápal, co se vlastně před obchodem seběhlo.

Navečeřel jsem se s bratry a sestrami. Rodiče byli stále pryč z města. Měli se vrátit až za pár dní. Byl jsem ale rád, že nebyli doma, jinak by se začali ptát, jestli jsem si to, co chci dělat za pár roků, nerozmyslel. Vždycky se ptali a má reakce zůstávala stejná. Kvůli tomu měli zlost.

Ráno jsem nemusel obchod otevírat. Měl jsem pozdější směnu. Přišel jsem ale trošku dřív, abych našel slovo, které po mně chtěla ta dívka. Rifat se na mě od pultu díval, když si zrovna nikdo nic nekupoval. Dokonce ke mně v jednu chvíli přišel.

„Co hledáš?" zeptal se a já mu dal papírek. Oči měl tenké, když se podíval na slovo. „To jsem ještě neviděl. Je to slovo?"

„Ano, jsem si jistý," řekl jsem. Rifat mi po chvíli papírek vrátil, protože přišli zákazníci. Tak jsem slovo hledal dál.

Dívka mi dala hodně peněz, ale to neznamenalo, že tolik stálo slovo, které hledala. Neviděla, takže si nemusela být jistá, kolik mi dala zlatých. Byl jsem ale odhodlaný slovo nejen najít a koupit ho, ale také dívce zbylé peníze vrátit. To všechno by bylo správné. Jenže kolik obyčejnějších slov bych si mohl koupit? Konečně bych měl to slovo, o kterém mi říkala Adila. Mohl bych si také koupit i slovo pro léčebné krásy. Hlavně bych ale byl blíž k tomu, co chci udělat za pár roků.

Udělal jsem hlavou pohyb ze strany na stranu. Ne, musel jsem udělat to, o co mě požádala a i kdyby byla zlá, nevadí. Aspoň budu mít v hlavě, že jsem udělal dobrou věc.

Bral jsem do ruky jednotlivé lahvičky a porovnával písmena na papírku a na lektvarech. Bral jsem všechna slova, na které mi padlo oko. Nebyl jsem si vůbec jistý, kolik jsem jich takto vzal, ale našel jsem správnou. Byla mezi slovy, za které se platilo velmi hodně peněz. Tohle stálo osmdesát zlatých. Oči mi málem vypadly z hlavy.

Měl jsem jasno, že tohle slovo si nekupuji pro sebe, ale měl jsem z toho stejně velké oči. Kde mohla taková dívka vzít tolik peněz?, opakovalo se mi v hlavě.

Brzy mi měla začít práce a tak jsem rychle došel k Rifatovi. Když uviděl, kolik slovo stojí, málem mu spadla čelist.

„K-kde jsi na to vzal tolik peněz?" zeptal se mě, s očima velkýma jako jsem je měl předtím já.

Nerad jsem lidem říkal nesprávnosti, takže jsem mu řekl, co se stalo včera, když jsem zavřel obchod.

„Hm." Vypadalo to, že je Rifat ve své hlavě. „Být tebou, tak večer zavřu obchod a hotovo. Vždyť tě neuvidí, když nevidí. Budeš hned mít peníze na víc slov nebo si koupíš nějaké jiné a —."

Pohnul jsem hlavou ze strany na stranu. „Nejsem zloděj. Nic takového neudělám."

„A co dát mi půlku?" usmál se Rifat. Byl to ale zlý úsměv.

„Peněz nebo slova?" Ne, nechtěl jsem dělat nic z toho, co mi Rifat říkal. I když jsem měl v hlavě, kolik slov bych si mohl koupit, stále to bylo špatné.

„To je jedno," mávl rukou. „Já budu rád tak či tak."

„To není správné. Tak či tak."

Rifat se očima podíval nahoru do strany, dokud se zase nedíval na mě. „Správné, špatné, to je jedno, ne? Tak vypij půlku slova. Nebo ji dej mě, když musíš dělat všechno dobře."

„Tobě by snad nevadilo říkat s ní to slovo najednou?" zeptal jsem se zle. Nelíbilo se mi, jaký byl Rifat doopravdy. Nemyslel jsem si, že je natolik špatný. A vypít lektvar s někým na půl, podělit se a pak vždy slovo říkat najednou? To se mi taky nelíbilo.

„Pro mě to není až tak velká špatnost," udělal pohyb rameny nahoru. „Zvlášť když jde o slovo za tolik zlatých."

„Ne, je to špatné. Neudělám to ani já, ani ty," řekl jsem a dal zlaté v látce na stůl. Když jsem je vyndal, spočítal jsem jich přesně osmdesát. Jako kdyby to měla v hlavě, kolik bude to slovo stát. Nedovolil jsem si ani říkat v hlavě, kolik bych si za takové peníze mohl koupit slov. Ne po tom, co mi řekl Rifat. Nebylo vůbec, ale vůbec správné něco takového dělat. Nechápal, že já chtěl být pánem slov; mít je celá pro sebe. Nechtěl jsem je mít jen polovičně. Nechal jsem to ale být a vrátil se do prodejny a došel rovnou k Rifatovi.

„Tady máš to slovo. V — bylo akorát osmdesát zlatých," řekl a dal mi lahvičku.

„Snad jí má ujišťující slova budou stačit." Podíval jsem se na písmena a vytáhl jsem papírek, i když jsem si byl jistý, že jsem koupil správné slovo.

„Místo toho sis mohl koupit nějaké slovo za míň peněz a zbytek si nechat."

Dal jsem si lahvičku do kapsy své tógy.

„Nebylo by to správné."

Rifat si složil ruce na hrudi. „A ty všechno musíš dělat vždycky správně, co?"

Nelíbilo se mi, jak byl slyšet – jako kdyby byl na mě kvůli něčemu zlý, ale nebylo mi jasné proč.

Neměl jsem čas si s ním o tom promluvit, protože přišli lidé a my se jim museli věnovat. S dalšími zákazníky konečně přišel i večer. Měl jsem tolik práce, že jsem si toho nevšiml. Do obchodu totiž přišel bohatý a málem nám vykoupil všechna slova. Museli jsme mu s Rifatem připomenout, že není dobré pít slova, kterými si už byl jistý, jen proto, že mu chutnají. Nakonec si koupil jen slova, která stála hodně peněz a kterými si jistý nebyl. Ani já, ani Rifat jsme tak nemuseli za pánem obchodu.

Setřel jsem si pot z čela a otevřel jsem dveře, abych do obchodu pustil nehorký vzduch večera. Hned jsem se mohl lépe nadechnout. Od chvíle, kdy Rifat odešel domů jsem měl tušení, že můj nos přestal fungovat. Všiml jsem si, že na tom samém místě u stěny jako včera stojí ta dívka. Najednou jsem našel v hlavě to, co mi říkala včerejší večer, a zase jsem si nebyl jistý, jestli to, co dělám, je správné.

Dotkl jsem se lahvičky v tóze. Ještě nebylo pozdě. Mohl jsem práci dodělat, zavřít obchod a odejít, jako kdyby včerejší večer nebyl. Vždyť by si toho ani nevšimla, nic nevidí. A stále jsem si opakoval, že bílá není dobrá. Bílá znamenala pána noci. Už jen to, že už druhý večer přišla za svitu Velkého oka nebylo nic dobrého. Prostě všechno říkalo ne, ale cosi uvnitř mě, něco malinkatého říkalo ano; že to má hloubku, že to bude něco velkého. A že třeba potom budu blíž k tomu, co chci udělat za pár roků.

Schoval jsem prsty do dlaní a zakázal si špatné otázky a věty v hlavě. Všechno bude v pořádku. Dodělal jsem práci, zamkl obchod a došel k ní.

„Koupil jsem vám to slovo," řekl jsem jí a hned jí podal lahvičku.

Hlava mi říkala, že se třeba zeptá na to, kolik slovo stálo, nebo mi řekne, abych jí dal peníze, co zůstaly. Ona ovšem mlčela. Jen lahvičku otevřela a nechala vůni, aby se dotkla jejího nosu.

„Koupil si mi slovo, o které jsem tě —," trochu se usmála a lahvičku zavřela.

Taková reakce byla pro mě neznámá. Každý vždycky slovo ihned vypil.

„Poslední slovo mi je neznámé," řekl jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem tedy koupil správné slovo.

„Koupil jsi mi správné slovo."

„Dobře." Měl jsem nepříjemné jasné tušení v hrudi z toho, že slovo stále nevypila.

„Vezmi si ho," natáhla ke mně ruku s lahvičkou. Nejenže mi oči málem vypadly z hlavy, ale také mi málem spadla dolní čelist.

„T-to ne, vždyť je to vaše slovo, za vaše peníze a –"

„A protože je to moje slovo, tak ti ho mohu dát, nemyslíš? Já už ho stejně —"

„Vy už ho co? Promiňte, poslední slovo mi je nejasné."

„ — ho."

Pohnul jsem hlavou ze strany na stranu, ale pak mi došlo, že mě nevidí.

„Já už to slovo mám," řekla a já konečně pochopil. Jenže s tím přišla další otázka: „A proč jste mi tedy řekla, abych ho koupil?"

„To ti řeknu, až ho vypiješ."

Měl jsem v hrudi jasné tušení, že bych to neměl dělat. Nebylo to správné. Všechno tohle bylo hodně, hodně jiné. Ona, její reakce na slovo, to, že ho už má a teď mi ho dovoluje vypít. Takové slovo! Určitě velké!

„Neříkej, že máš strach ze slova," dodala se smíchem, když jsem zůstal tichý. Jako kdyby mi viděla do hlavy.

Podíval jsem se na ni. Nedělala to jen tak. Nevypadala jako někdo, kdo by dával lidem peníze na koupi slova za tolik peněz a aby jim nakonec to slovo ještě nechala. Možná měla v hlavě něco velkého nebo mě jen zkoušela. Co jsem ale mohl ztratit? Slovo je koupené, neukradl jsem ho a když mi ho dává, proč ho nevypít? Možná ještě dlouho nebudu mít takovou chvíli, kdy se budu moct naučit slovo za tolik peněz.

Podíval jsem se na lahvičku ve své ruce za osmdesát zlatých. Byla z obchodu, kde jsem pracoval. Ne, všechno bylo v pořádku.

Otevřel jsem lahvičku. Mého nosu se dotkla sladká vůně. Takhle voněly sladkosti, které dělala Adila z vosího medu. Nechal jsem vůni, aby se chvíli dotýkala mého nosu, ale chtěl jsem se to slovo naučit a tak jsem ho vypil. Když jsem měl v těle poslední kapku, viděl jsem najednou, co to bylo za slovo.

„Svoboda," řekl jsem a usmál se. „Svoboda." Najednou mi hlava řekla, proč to slovo stojí tolik peněz.

Svoboda byla něčím dalekým a při tom tím, co by měl mít každý člověk. V hlavě se mi objevily obrazy dalekých zemí, dlouhých cest. V jednom z těch obrázků jsem zavřel oči a nadechl se. Hluboko; natolik, nakolik to šlo. Tohle byla svoboda. Aspoň taková, jakou jsem ji mohl v tu chvíli popsat.

„Chutná, že?" zeptala se mě dívka a usmála se.

Neodpověděl jsem, protože jsem si všiml, že celé město utichlo. Nebyly slyšet písně a nástroje z náměstí. Všichni lidé zmizeli a kvůli zimě má kůže vypadala jako vyškubaná husa. Udělala se tma. Velké oko na chvíli zmizelo za mraky a zničehonic se objevil strach.

Ozval se dupot. Než jsem se stihl otočit a podívat se, kdo se blíží, promluvil pevný mužský hlas: „Almíre, jsi zatčen." Byl to kapitán obránců města, ale... počkat.

„Cože?"

Kapitán se s koněm zastavil kousek ode mě. „Řekl bych, že jsi dobře — s tím, jaký trest čeká zloděje slov."

„A-ale já – !"

„Rifat už nám vše řekl," pokračoval kapitán tvrdě. „Ráno budeš podle zákona popraven."