Poznámka autorky: Upřímně? Tohle je fiasko. Ha! To mám za to, že jsem si špatně rozvrhla děj a pak to dopadlo tak, že jsem absolvovala marný pokus o nacpání tří kapitol děje a nejméně padesáti kapitol pocitů a úvah do jedné jediňoučké 9ti stránkové sbírky klišé. Což je další věc. Myslím, že vám nějakej prolhanej sušenkožrout u Výbušnin sliboval, že příští kapitola už bude mít inteligentní délku, co? Ale přísahám, už tak jsem to ostříhala jako ovci na vlnu, více už to zkrátit vážně fyzicky nešlo. Jednoduše, nejsem na tuhle kapitolu pyšná ani co by se za nehet vešlo, a teda vážně upřímně se modlím, ať vám se líbí víc než mně samotné.

P.S.: Kapitola je věnována Kami 5, která pro mě udělala nádherný cover. Ale omlouvám se, chtěla jsem ti tímhle poděkovat, nicméně teď mi došlo, že když jsem ti věnovala zatím tu zdaleka nejhorší kapitolu, že tě tím spíše urazím.

Kapitola XVIII. - Netvorovo dilema

přítomnost

Reineteril se na ni zaraženě podíval. Její slova mu nedávala smysl.

„Já jsem Adelaide," zopakovala ještě jednou.

Nervózně se zasmál. „Promiň, Jasnovidko, ale to je hodně blbý vtip."

„Nežertuji. Můžu Reineterila ubezpečit, že opravdu jsem-"

Zavrtěl hlavou. „Dvakrát mi to stačilo!" Připadal si jako ve špatném snu. A tu větu už nechtěl slyšet znovu.

Pak ale dívka udělala něco, co by nečekal. Zeširoka se usmála. Ledově a sadisticky. „Reineteril by měl utíkat..."

„P-Počkej..." přerušil ji. „Já...já se s tím musím nějak srovnat..."

„Není s čím. Ubohý, napálený Reineteril." Nahlas se zasmála. „Celou tu dobu jsem ho vedla na vlastní popravu!"

„Chceš mě zabít?!"

„Ano," přikývla. Přivřela oči. „Důvod k tomu nemám. Adelaide je krvežíznivý netvor, proto."

Nezmohl se ani na slovo. Třásl se. Stačilo pět minut, aby se všechno zhroutilo.

„Plánuji ho zavraždit úplně stejně, jako jsem to udělala s tím jeho Morixem. A proto by měl utéct."

„Ne..." zašeptal. Nemohl tomu uvěřit. Jasnovidka...

„Ano! Ani netuší, jak moc jsem se jeho naivitou bavila! Neměl ani podezření, co?!" Její hlas zněl vážně nepříčetně.

„To... snad..." Byl příliš v šoku na to, aby zformuloval větu, a ani nevěděl, co říct.

Ona se však dosud ani nepohnula z místa. Nevzala žádnou zbraň, ani nic podobného. „Utíkej!" zakřičela. „Stojí přede mnou člověk, kterého toužím usmrtit. Prahnu po jeho krvi. Ale..." ztišila hlas. „...protože je to Reineteril..." Její oči ho probodly vědoucným pohledem. „...rozhodla jsem se mu dát malou nápovědu. Bude to hra na kočku a myš. Za hrobkou najde myška pistoli, revolver střední ráže. Já tam za ním nepůjdu. Má právo tam zůstat, jak dlouho chce. A potom nechť se vrátí sem a rozhodne se, jak zbraň použije."

Tahle blbost ho vrátila do reality. „Na tohle ti kašlu!"

Ale ona mlčela, jen ho nadále provrtávala očima.

„Ty na tomhle...opravdu trváš, že?" ověřil si. „Říkáš, že v úkrytu můžu zůstat libovolný čas a že si to vyřídíme potom?"

Jenom chladně kývla.

„Dobře," vydechl roztřeseně. Pořád nedokázal přijmout realitu. Ale byl rád, že mu alespoň dala čas, aby si to mohl všechno projít v hlavě.

Podle pokynů se vzdálil a několik stop od sebe vážně uviděl pistoli. Vyčerpaně se svezl na zem a opřel se o stěnu hrobky. Necítil se unavený fyzicky, ale za to to bylo, jako by mu někdo pustil na hlavu kámen.

Ta šílená scéna před chvílí...opravdu se to stalo? Opravdu Jasnovidka... ta Jasnovidka, která byla vždycky s ním, prohazovala ty své vyšinuté poznámky, chovala se občas jako hybrid mezi robotem a mimozemšťanem, vyžadovala bazalku, postrádala cit pro společenské situace, která ho zachraňovala, utěšovala, která potřebovala jenom pět dnů k tomu, aby se stala jeho nejlepším přítelem i nejhorším nepřítelem v jednom... opravdu se ukázalo, že ho celou tu dobu jen vodila za nos?

Zoufale třískl hlavou o zeď. Neprobudil se, jen se ke zmatení, strachu a hlodavému zklamání přidal ještě i záchvěv bolesti fyzické.

Vybavil si ten její výraz před chvílí. V šedavých očích chladný, prázdný pohled plný smutku. Křečovitý škleb. Slova o smrti. Bolelo to mnohem víc než ta rána do zdi.

Počkat! Tohle už viděl někde předtím...

Před Traldisem. Na lodi. U Deireanezovy babičky. Vždycky to provázelo nějaký záchvat...

Do očí se mu dral pláč, byly to však slzy čiré radosti a úlevy. Ty záchvaty byly skutečné...o tom není pochyb!

To počítal za jakýsi vratký důkaz, že ani svou amnézii nepředstírala. Dokud se jí nevrátily vzpomínky, sama o ničem nevěděla. Nepodvedla ho! Lhala mu, to ano – ale před chvílí, ne celou dobu. Hned se cítil lépe.

A to, že pro to nemá žádný důvod, považoval také za lež. Musí to tak být. Určitě to dělá kvůli nějakému opravdu dobrému motivu, jen mu to nechce říct. Byl si tím jistý, ale netušil proč.

Vůbec to nechápal. Měl by se snažit odtud utéct a vymýšlet způsoby, jak ji porazit...tak proč ztrácí čas tím, že ji obhajuje? Zatnul zuby. Může za Morixovu smrt...nastražila na mě pasti...chce mě zavraždit...Já ji přece nenávidím! Vždyť jsem říkal, že ji zabiju! Ale nešlo to. Jakmile se mu obraz vražedkyně Adelaide začal spojovat s Jasnovidkou, už takhle myslet nedokázal. No tak...

„Jsem idiot..." nevesele se zasmál. Taková ironie. Konečně konfrontace s pravou Adelaide a vypadá to, že ji nedokážu zabít.

Ještě to nevzdával. Nenávidím ji! Ovšem nehledě na to, kolikrát si to zopakoval, už tomu nemohl uvěřit. Kdykoli, když se zhroutil, ona byla u něj. Vždycky se ho nějakým svým jasnovidčím způsobem snažila utěšit. Pokaždé, kdy jí řekl nějakou nepředstavitelně hnusnou věc, ona se usmála a dělala si z toho legraci, nikdy mu nadávky a výčitky neoplácela. A ten poslední den, kdy mu začala opakovat, že je její nová rodina... Zoufale zaklonil hlavu. Kdo by ji sakra po tomhle ještě dokázal nenávidět...?

...

„Em...Já jsem Deireanez, a vy?" Žádná odpověď, pořád tam před ním a jeho poskoky stála a jen se na ně dívala. „Jak se jmenujete vy?"

„S..." vypadala, že si není jistá, jak bude její vlastní jméno znít. „Syorean."

„Těší mě." Snažil se nevypadat nervózně. Ta bělovlasá dívka s výraznou jizvou a zkrvavenými šaty ho přirozeně děsila. „Říkala jste, že máme stejný cíl. Jak jste to myslela?"

Ale ona už se moc sdílně netvářila. Od té chvíle, co jim před deseti minutami skočila do cesty, se mu z ní povedla vypáčit sotva tři slova.

„Jsem mrtvá." To byla dvě z těch zmíněných tří.

„Dobře...věřím vám. Ale-"

„Hledám Adelaide."

Konečně nějaká informace. „A víte, kde by mohla být?!"

Všiml si, že celou dobu má jednu ruku a zády. „Ztratila jsem ji. Ale vy ne, stopaři."

„Počkejte, já nemám stopu Adelaide, ale mého přítele Re-"

„Ona je s ním," ztišila hlas. „Vím to. Je s ním."

„Proč si myslíte něco takového?"

„Aby prošla jistými částmi hrobky, potřebuje oběť."

Mladému aristokratovi přejel mráz po zádech. „Nerozumím..."

„Pochopila jsem to. Táhne toho Reineterila s sebou, aby měla koho zabít!"

„Co?!" vyjekl. „T-To ale...musíme...musíme rychle za nimi! Zabránit jí v tom!"

Kývla. „Umíte to s tímhle?" Vytáhla pistoli a podávala mu ji.

„Docela..." Deireanez se zachvěl. Dobře si pamatoval, kdo ho to naučil. Reineteril samotný vždycky říkával, že je to dovednost, kterou mu vštípila jeho rodina, ještě než utekl. Tahle myšlenka v něm vyvolala nejen vzpomínku na časy strávené na střelnici, ale i na ten večer, kdy se mu jeho bývalý spolubydlící poprvé svěřil se svým původem.

Teď, když od neznámé Syorean přijímal zbraň, byl vyděšený až do morku kostí. Nesmí nikoho nechat Reineterilovi ublížit! Přece jenom, kolik přátel by mu pak ještě zbylo? A navíc, je smrtelně důležité, aby se mu povedlo ho přivést zpátky do Akademie!

Trhla hlavou na náznak souhlasu. „Jde o minuty!"

Stopař rychle pohlédl na vyhledávací přístroj ve své ruce a po chvíli ukázal směr. Společně se svými spolupracovníky a nemrtvou se vydali na cestu.

...

Pohled bývalého studenta zabloudil k revolveru. Hypnotizovaně se na něj zadíval. Jakožto člena klanu Ailesmontenových ho s takovým druhem zbraní učili zacházet už od malička a docela mu to šlo. Prudce zavrtěl hlavou. Když jsem utíkal, řekl jsem si, že se těch proklatých věcí už nikdy nedotknu! To raději riskoval zdraví tím, že si s sebou na obranu nosil jen meč, který uměl z necelého jednoho absolvovaného roku šermířských lekcí ovládat jen prachbídně. Ale teď u sebe pro změnu neměl ani ten, takže to bylo docela jedno.

Věděl, že by už měl jít a postavit se realitě. Dobře si uvědomoval, že ona tam na něj bude čekat.

Adelaide...

Původní optimismus ho přešel. Ona tam stojí s vražednickými úmysly a vyčkává na to, až za ní přijde. Napadlo ho, že by se mohl pokusit přelézt plot a utéct, ale došlo mu, že by to nemělo cenu. Ona by se o tom dozvěděla okamžitě a stejně by ho chytila.

Další možnost nabízela pistole. Stačilo by vystřelit – jednou, dvakrát, třikrát – trefit ji do hlavy, do hrudního koše a do břicha, trojnásobně smrtelné zranění by ji určitě omráčilo alespoň na hodinu. Ale co potom? Stejně by se vzbudila a potom by ho dříve nebo později zase dostihla. Jediná alternativa by bylo zajistit, aby se neprobrala – oddělit ji nějak hlavu od těla, nebo ji upálit.

Odmítavě zavřel oči. Ne. Tahle to nejde. Nejen, že na ani jeden z těchto způsobů neměl prostředky, zejména mu na ně chyběla jakási síla vůle.

Přinutil sám sebe se ušklíbnout. Ironické. Pokoušel jsem se ji zabít tolikrát, že by člověk řekl, že bych snad už měl vědět, jak na to...

Ta jediná myšlenka způsobila třesk.

Tolikrát...jsem se ji pokusil vzít život...

Před očima mu létaly různé vzpomínky. Byly z části zamlžené a ani jednu z nich by si teda za rámeček nedal.

A ona vždycky...

Najednou se cítil tak uboze.

...ona mi to pokaždé odpustila.

„K čertu s tím!" zasyčel.

Teď má dokonalou šanci ukázat, že dokáže to samé, co ona. Že taky umí neuvěřitelné situace přecházet s klidem. Že pro něj taky není problém akceptovat i ty nejtemnější stránky svých přátel.

Odhodlaně zaťal ruce v pěst. Když se hroutil on a plánoval ji shodit do nejbližší lávové propasti, ona se na něj usmála a pokusila se mu pomoct. A když teď de facto tím samým prochází ona, co dělá on? Sedí v úkrytu a přemýšlí, jak ji zlikviduje. Vlastní ubohost ho znechucovala.

Navíc, copak si Jasnovidka zaslouží něco takového? Dobře, možná to je velmi divný a poměrně zlověstný tvor, ale v každém případě má i svou vcelku laskavou a tolerantní stránku, a to nemluvě o její zřejmé vysoké inteligenci... Ne, nebylo by správné se jí vzdát a zničit ji v zoufalé snaze zachránit si vlastní život. Rozhodně ne!

S takovýmito úvahami už si byl Reineteril jistý. Zvedl se na nohy a zhluboka se nadechl. Půjde za ní a vyřeší to upřímně a diplomaticky. Polkl na prázdno. Jedna pochybnost ho hryzala. Co když je prostě jen moc naivní? A co když ho ta vlastní naivita zabije? A proč by sakra dal ruku do ohně za to, že Adelaide není ani z poloviny taková stvůra, jak o sobě sama prohlašuje?

Neměl pro to žádné argumenty. Jen cítil, že to tak prostě musí být.

Myslí mu opět prosvištělo několik vzpomínek. „Pokud se Reineteril vážně nenávidí, tak já ho budu milovat i za něj!" Tuto větu mu Jasnovidka řekla tenkrát v melleoseffinském hostinci, to se mu vybavovalo naprosto čistě.

V té chvíli si něco uvědomil. Připadal si tak pateticky, že mu to dochází zrovna teď a v takové situaci. Ale najednou mu vlastní úvahy začaly dávat smysl. A nejen tady tyhle. I to ostatní. Vlastní chování a myšlenky, kterým doteď nerozuměl, to všechno se najednou projasnilo. Trošku se mu ulevilo, ale na druhou stranu se teď cítil hrozně zahanbeně a hloupě.

Pomalu se vracel na sjednané místo. Třásl se. Co by měl říkat? Věděl, co by jí chtěl sdělit, ale vůbec netušil jak. A co když je její jasnovidčí stránka pohřbená moc hluboko? Co když s ním vůbec nebude nekomunikovat? Bál se. Byl si ale dobře vědom, že to musí zkusit.

Jakmile tam dorazil, ona tam samozřejmě stála a čekala na něj. Když ho uviděla, usmála se. „Věděla jsem, že se Reineteril nepokusí utéct."

Otřásl se. Vždyť je to pořád ta samá Jasnovidka! „Zase tak blbý nejsem. A jak vidíš..." Zvedl prázdné ruce nad hlavu. „...nemám zbraň."

„Vzdává se?"

Ušklíbl se. Teď, když nad tím přestal přemýšlet, mu mluvit jako normálně celkem šlo. „Ani náhodou. Jen, k čemu by mi revolver proti tobě byl? A navíc, já s tebou bojovat nebudu."

Pochybovačně zúžila oči. „To, jak uvolněně se Reineteril chová, je podivné."

„Co na tom vidíš ,divného'?" Zatím to jde dobře...

„Proč?" zašeptala.

„Neměl bych se ptát spíše já?"

„Proč? Copak Reineteril neví, že jeho nejlepší přítel zemřel kvůli mně?!"

„Jo, možná. Ale neudělalas to schválně. Byla to nehoda."

„A nachystala jsem na Reineterila několik smrtelných pastí."

„Hele, ,smrtelná' nebyla ani jedna," ohradil se. „A navíc, sice jsi je sama nastražila, ale pak jsi mě před nima osobně chránila, takže se to nepočítá. Pamatuješ, jak jsi tehdy za řekou skočila pod šíp a zachránila mě?"

„A Reineteril si vzpomíná, jak znechucený byl, když uviděl moje malé umělecké vyřádění v Traldisu?"

„Myslíš ten nápis na zdi a mrtvoly v kolečku? Mimochodem, když už o tom Traldisu mluvíš, tak tam jsem tě málem zabil. Nejsme si kvit?"

Chvíli byla zticha, ale pak se nahlas rozesmála. „Nevěřila bych, že se s tím Reineteril pokusí vyrovnat zrovna takhle! On mě obhajuje! Vážně, proč to dělá? To je to vážně takový idiot? Vždyť jsem ho celou tu dobu chtěla zabít!"

„Lhářko."

„Nerozumím...?"

„Lhářko. Ty jsi mě nechtěla zabít. Naopak, vždyť jsi mě tolikrát varovala! Ta tvoje písnička, to nakonec přece jenom byl vzkaz pro mě, viď?" založil si ruce na hrudi. „Tvá ztráta paměti byla pravá, ale tušila jsi, že se stane něco podobného. Proto ten dopis a kámen jakožto nápověda! Chtěla jsi mě ochránit sama před sebou..."

Adelaidein úsměv trošku povadl.

...

„Vidím je!" vyjekl Deireanez. On, jeho pomocníci a Syorean se nyní schovávali za skálou na svahu nad podivnou hrobkou. Dole, půl minutky běhu pod nimi, se nacházel vysoký plot a za tím plotem stáli dva lidé a očividně spolu mluvili. Podle výrazů ostatních poznal, že ti dva hovoří tak nahlas, že by je odtud mohl slyšet – ale k němu se donášelo jenom zkreslené šumění.

„Jste dost dobrý, abyste ji trefil z takové dálky?" zeptala se světlovláska chladně.

„Nevím." Pokud omylem nezastřelím Reina... „Zkusím to..."

„I když se netrefíte, bude to v pořádku. Ona se pravděpodobně naštve a odemkne bránu, aby mohla zaútočit," odmlčela se. „Pak jí budu moct urvat hlavu."

„Dobře..." přikývl roztřeseně. Teď bude moct zachránit Reineterilovi život...a potom ho přesvědčí, aby se vrátil s ním, společně dokážou jeho nevinnu a Foiren nezemře. Ale pokud se mu to nepovede...

Syorean ale najednou zbystřila.

Už pozvedal zbraň, avšak ona před něj natáhla ruku.

...

„Takže...když mě nezabiješ, tvůj bratr nemůže...pořádně umřít?" ověřoval si. Vůbec nevěděl, co se to stalo. Možná prostě řekl něco, co ji zlomilo, ale tak jako tak zničehonic začala rychle a zmateně mumlat něco o záchraně bráškovy duše.

Znovu se rozesmála. „Teď už Reineteril chápe, že nemám na výběr?"

„Tak proč to neuděláš? Proč si se mnou povídáš?"

„Probíhá příprava," pokrčila rameny.

„O co jde mi asi neřekneš, co?"

„Bez problémů. Příprava k překonání mé slabosti." Její hlas zněl velmi studeně a nezaujatě. „Až přípravy dokončím, můžeme přejít k popravě samotné."

„Jaké ,slabosti'?"

„Té, která vznikla tím, jakou jsem udělala chybu."

„Kterou z těch chyb myslíš?"

„Vybrala jsem si špatnou oběť." Podívala se někam pryč. „Netušila jsem, že tohle bude ta nejtěžší část plánu. Chci osvobodit svého bratra. Moc chci. Tím pádem toužím zabít Reineterila. Ale na druhou stranu nesnesu to pomyšlení, že umře. Mám dilema."

„Jasnovidko-"

Přerušila ho. „Adelaide. Tak se jmenuji."

Nevesele se ušklíbl. „Mně se to k tobě ale vůbec nehodí, takže ti až nadosmrti budu říkat Jasnovidka."

„Tak jako tak není otázkou, proč si teď s Reineterilem povídám, ale proč si on povídá se mnou. Zná mou identitu, mé činy, můj motiv, mé úmysly. Co ho tady ještě drží? Je pravda, že nejspíš to, že nemůže utéct..." zamyslela se.

Tak, teď. Doteď jenom vyzvídal, ale teď má konečně šanci přejít do zachraňovací fáze. „Blbost! Ne, já utéct nechci," prohlásil s mírně hranou sebejistotou. Jen mu nebylo moc jasné, jestli právě zachraňuje sebe, nebo ji...

„Reineteril dává čím dál tím menší smysl. Musím mu připomínat, že ho plánuji obětovat?"

„K tomu nemusí dojít. "

„A že jsem zabila vlastního bratra a mohu i za smrt Morixe?"

„To už jsme řešili."

„Vzpomíná si, jak říkal, že Adelaide nenávidí a že ji zabije?"

„To jsem nevěděl, že jsi to ty."

Dívka pozvedla obočí. „Adelaide Reineterilovi zničila život."

Už ani nevnímal, co říká. Prostě jenom odpovídal to, co ho jako první upřímně napadalo. „Vida. A ten idiot se do ní zamiloval."

Jemu až po chvíli došlo, co to vlastně vyslovil. Ale ji to umlčelo dokonale.

Ticho po několika desítkách sekund prolomila vědkyně. „Napadlo mě další řešení. Povím Reineterilovi tajemství." Přikývla, asi aby sama sebe ujistila, že nedělá chybu, a pomalu kráčela k němu. Ovinula mu ruce kolem krku, přitiskla se k němu a zašeptala mu do ucha: „Je tady jednoduchá cesta, jak se může zachránit. Má u sebe můj kámen. Stačí, aby ho nějak klidně i malinko poškodil, a bude v bezpečí. Docela se přikláním k tomu, aby to udělal. Je to pro mě to nejméně bolestivé řešení."

„Jak to myslíš?"

„Jen, mám jednu podmínku. Až to udělá, musí mi vzít citrín, který mám v kapse pláště, a pár kapek krve. Půjde dovnitř do hrobky a po první odbočce narazí na zeď. Na ni umístí krev. Poté vstoupí do místnosti, která se posléze otevře. Tam najde drtič. Vloží do něj Požírač duší a ověří si, že byl zničen. Pak je volný a smí přelézt plot a odejít. Souhlasí Reineteril?"

„Neříkalas před chvilkou, že aby něčí krev mohla být použita na dveře, musí být ten někdo mrtvý?"

„Vzpomíná si Reineteril na debatu o umístění mé duše?"

Pomalu mu to docházelo. „Ne..."

„Ano, moje duše je v současnosti uložena v kameni, který se nachází v Reineterilově kapse. Jakmile se smaragd poškodí, pouto se přeruší a mé srdce přestane bít."

„P-Proč mi tohle říkáš?"

Neviděl jí do tváře, ale nějak tušil, že se usmívá. „To proto, že uznávám, že zabití Reineterila je pro mě nemožné. A jeden z nás dneska umřít musí."

„Tak to jsi docela rychle otočila. Napřed celou dobu říkáš, jak se mě chystáš zavraždit, a pak najednou navrhneš, že se šlechetně obětuješ."

„Vzdělaní lidé tomuhle říkají ,flexibilita'."

„A normální ,sentiment.'."

Tu poznámku ignorovala a odstoupila od něj. „Měla bych Reineterilovi něco ukázat. Půjde za mnou?" Ani nečekala na odpověď a kráčela směrem ke vchodu do hrobky. On šel za ní. Než ale vstoupila dovnitř, ještě naposledy se k němu otočila. „Ještě jedna otázka. Opravdu se s tím Reineteril dokázal srovnat tak rychle, nebo to jenom předstírá a potom se zhroutí?"

„Oboje," připustil. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nesrovnal jsem se s tím. A neodpustil jsem ti. Ale vážně se snažím. A budu se snažit dál."

„Nevím, proč-"

Odhodlaně se pousmál. „Ty jsi mou temnou stránku přijala, tak já udělám pro tebe to samé."

Nijak to nekomentovala a pokračovala dál.

...

„To je necháme zmizet?!" zeptal se Deireanez vyplašeně.

„Domluvili se na mírumilovném řešení. Jinak by za ní nešel," odvětila Syorean stroze.

„Máte asi pravdu..." Mírumilovné řešení? Jak by se něco takového sakra dalo ukončit „mírumilovně"?! Bál se. Měl o svého bývalého spolubydlícího opravdový strach.

Najednou se ovšem bělovlasá dívka zadívala do země. „Vy jste přítel toho mladého nekromanta?"

„Umh?" Náhlá změna tématu ho překvapila a navíc mu ani na prvních pár chvil nedošlo, o čem to mluví.

„Toho blonďatého chlapce, co mě přivedl zpátky. Znal jste ho?"

„Myslíte Morixe?!" vyhrkl zmateně.

„Když jsem se tady zase objevila, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Myslela jsem si, že to jsou další Adelaideiny intriky...a...přehnala jsem to. Můžete mi říct, kde je pohřbený? Ráda bych mu alespoň přinesla kytku na hrob."

Vůbec nevěděl, co na to říct. Morixův vrah...ho přišel požádat o adresu hřbitova.

„Vy jste ho zabila?" zašeptal tiše.

„Omylem! Najednou jsem měla takovou sílu a...a...nechtěla jsem mu doopravdy ublížit!"

„Na tom už teď nezáleží. Jen, prosím, musíte jít se mnou! Řeknete mé tetě a policii, že jste pachatelem a že to byla nehoda, a tím očistíte jméno mého nejlepšího kamaráda!"

Pomalu přikývla. „Hádám, že to je asi poslední dobrý skutek, který můžu-" Zničehonic zmlkla a chytila se za srdce. Vzápětí se zhroutila k zemi.

„Syorean! Slečno Syorean!" vyjekl Deireanez a okamžitě poklekl k ní. „Co se děje?!"

Ale ona už neodpověděla. Chvíli jen tak nehybně ležela a potom se kolem ní začínala objevovat fialová záře. Ta pomalu pohlcovala celé její tělo, dokud se z ní nestala jenom silueta tvořená třpytem.

Mladík vůbec nechápal, co se to děje. „Slečno! Řekněte něco!"

Nicméně svit se rozpadával na jiskřičky a ty se vsakovaly do země. Po chvilce už po Syorean nezbylo ani stopy.

„Co se to právě..." student složil hlavu do dlaní.

Jeden z jeho kumpánů se ozval. „Ona byla zombík, že jo? A nevyprchalo z ní prostě to kouzlo?"

„Kouzlo...vyprchalo...to asi bude ono," souhlasil Deireanez roztřeseně. „Ostatně...ona nemohla obživnout."

Vůbec ji neznal, ale fakt, že poprvé viděl na vlastní oči de facto zemřít člověka, ho rozrušil natolik, že málem na chvíli zapomněl na to, že Reineteril právě čelí smrtelnému nebezpečí.

...

„Měl by vědět, že hrobka je krypta. To znamená, že má jen jeden východ, který je zároveň vchodem. Jinými slovy se odsud prakticky nedá utéct," objasňovala Jasnovidka potichu, zatímco šli stále hlouběji do podzemí. „Chtěla bych Reineterilovi ukázat ty dveře, o kterých jsem mluvila."

„Počkej...ale nemyslíš snad vážně, že jeden z nás umře, že ne?"

Zastavila se. „To není aktuální problém," zavrtěla hlavou. „Já počkám tady. Reineteril ať jde. Nachází se tam osoba, která si s ním přeje mluvit. Až budu vědět, že je správný čas, přijdu za vámi."

„K-Kdo to je?" zeptal se zaskočeně.

„Nemám zdání," odvětila a zdálo se, že už není ochotna k tomu říct ani slovíčko navíc.

Jenom přikývl a poslechl. Ten pocit, že se mu to jen zdá, neodcházel. Všechno mu to připadalo tak podivné a tak málo na sebe navazující, že už se rozhodl se jen nechat vézt a počkat, jak to dopadne.

Po chvilce dorazil k první odbočce, o které jeho průvodkyně předtím mluvila. Trošku mu to připomnělo ten den, který strávili v katakombách před Traldisem. To ještě nevěděl, jak šílených pět dní zažije. Zdálo se mu to, jako by od té chvíle neuběhl jen jeden necelý týden, ale nejméně rok.

Najednou si všiml, že se v tmavé chodbě přitisknutá ke stěně schovává bytost zahalená v černém plášti s kápi.

„O-Obchodníku?! Jste to vy?"

„Jak příhodné setkání, mladý kamaráde."

„Co tady děláte?" Reineteril se rozhlédl kolem. „A jak jste se tu vlastně dostal?! Vždyť tam je plot!"

„Kámen teleportace. Tak trošku podvádím..." pokrčil rameny a první otázku úplně ignoroval.

„Ale...neříkejte, že se vám taky vrátila paměť."

„Ne, to ne. Ale slyšel jsem tvůj rozhovor s Adelaide a dal si pár věcí dohromady."

„Počkejte! Chtěl bych se vás zeptat...ten kámen, pro který jste mě poslal, není-"

„Není," muž se zasmál. „Samozřejmě, že se nenachází tady. On totiž není vůbec. Neexistuje."

„Neexistuje...?" Tak proč mě pro to sakra posílal?

„Chtěl jsem tě sem nasměrovat, abych přihrál své sestřičce vhodnou oběť, ale nevěděl jsem, že ona má svůj vlastní plán. Trošku se nám to pomíchalo dohromady..."

Reineteril se nezmohl na slovo.

„No, nedívej se jako vyoraná myš, starý příteli... Je jasné, že jsme s Adelaide nemohli své akce dobře sehrát, když jsem ji ani nepoznal. Pamatuji si jenom, že mám sestru, která se mě snaží zachránit, a pak taky její jméno. Nic víc."

„Takže...vy oba...celou dobu..." Ona o tom sama nevěděla, ale vy ano! Reineterilův zoufalý pohled se začal přechylovat do vzteklého zírání.

„Ano, oba jsme tě využívali. Ale..." přiblížil se k němu. „Jak už říkala Adelaide, změna plánu. Ty máš u sebe dýku, že ano?" Natáhl k němu ruku. „Dej mi ji, prosím."

Bývalý student mu ji váhavě předal. „Proč?"

„Protože nechci, abys umřel."

Teď se mladík díval ještě zaskočeněji.

„Achjo," dala se tajemná bytost do vysvětlování. „když já konečně doopravdy zemřu, Adelaide zůstane na světě úplně sama. Ona se o sebe sice umí postarat, ale...přesto bych byl rád, kdybys ji chránil před jedinou věcí, kterou nepřemůže."

„Nerozumím vám. Co je ta jediná věc?"

„Vždyť už jsi to dneska sám říkal. Ona samotná." Obchodník si povzdechl, odhrnul si rukáv a řízl se do zápěstí. „Ale teď není čas na tlachání. Já už jsem mrtvý a musím si pospíšit do světa, kam patřím. Ale, víš co? Jsem rád, že jsem tě poznal, Reineterile." Chvilku pozoroval, jak krev neochotně teče na povrch a poté přitiskl ruku na zeď.

Ornamenty, které stěnu pokrývaly, se rozzářily. Mechanismus, jenž aktivovaly, chvíli bzučel a brněl a potom se se zvukem hlasitého sunutí napřed posunul mírně vpřed a poté se rozpadl. Saiteirin jen o chlup stihl uskočit před hroutícími se kusy betonu.

„Tak, teď už jenom ten kámen..." zamumlal Obchodník. „Hele, příteli, nezašel bys mi pro něj?"

Reineteril však prudce zavrtěl hlavou. „Ale...počkejte přece!"

„Na co?"

„Přece...se s ní ještě musíte alespoň rozloučit! S Adelaide! Vždyť to celé dělala pro vás...!"

Prodavač sklonil zrak. „Ne, to neudělám. Nevidíš, co se to ze mě stalo? Celý ten půlrok jsem rozšiřoval její nenáviděné Požírače duší do světa. A potloukal jsem se bez toho, aniž bych se jí vůbec snažil najít. Myslím, že by byla velmi smutná, kdyby mě takhle viděla."

„Ale to přece-" Student se zarazil. Teprve teď mu došlo, jak se jeho společníkovi před chvílí lámal hlas. „Vy...pláčete?"

„Myslím, že jsem říkal, že už nemám čas si s tebou povídat. Jen mi přines ten kámen a pak až do konce života udržuj mou sestřičku šťastnou. Víc po tobě nechci."

Bývalý držitel kamene jenom němě kývl a vydal se zpět k Jasnovidce.

Stála tam, nejspíš čekala na hlášení. Co jí mám proboha říct? „Je tam tvůj bratr, ale odmítá tě vidět."?

„Copak? Reineteril vypadá hrozně smutně."

„O-On...on...nechce se ani rozloučit..."

Očekával zmatenou nebo zklamanou reakci, ale ona se usmála. „Chápu. Navíc, loučení není nutné. Bráška ví, že se jednou uvidíme v nebi."

„Dáš mi ten kámen, prosím?" Na žádnou rozvitější větu se nezmohl. Cítil se příšerně a vnímal, jak mu prázdnota v plicích tvoří černou díru. Dva sourozence, kteří by jeden pro druhého udělali naprosto cokoli, teď dělí jenom jedna chodba a oni se přesto nesetkají.

O chvíli později už Reineteril stál zpátky u Saiteirina. Ten si od něj převzal Požírač duší a pomalu prošel do nově otevřené místnosti. Tam se nacházely pouze dvě věci – široký kamenný oltář a nějaká prapodivná vitrína se lví hlavou. Obchodník vložil citrín do té prapodivně tvarované věci a o krok odstoupil. Doteď nehybný drtič zareagoval na váhu drahokamu a plošina, která držela těžkou šelmovskou ozdobu rychlým tahem spadla dolů. Ozvalo se hrozné křupnutí, když se kámen rozletěl na několik kousků.

„Jste v pořádku?" zeptal se student opatrně.

Jasnovidčin bratr se natočil jeho směrem a pod kápí se mírně usmál, ale vzápětí se bezvládně sesunul k zemi.

Mladík už se chystal vrhnout se k němu, ale Adelaide, která už pravděpodobně pěknou chvilku stála za ním, se prosmýkla kolem něj a předběhla ho. Poklekla ke svému bratrovi a přitiskla k němu hlavu tak, že se dotýkali čely. „Dobrou noc, bráško," zašeptala. Zmateně se u toho zubila. Slzy jí netekly, ale Reineteril, který ji dobře znal, věděl, že tenhle výraz u ní odpovídá pláči.

Pomalu šel k nim, také si klekl na zem a ohleduplně svou zoufalou kamarádku objal. Ta se o něj znaveně opřela.

„Bráška nyní odpočívá v pokoji," poznamenala tiše. „Můj úkol je splněn. A Reineteril stále žije. Vypadá to, že se stal zázrak."

„To je pravda. Já ještě nejsem mrtvý. A ty taky ne. Vidíš? Říkalas, že jeden z nás dneska umře," roztřeseně se usmál. „Těšil jsem se na den, kdy se konečně v něčem spleteš."

„Ale můj plán ještě neskočil. Ještě mám před sebou poslední krok. Musím jít napsat jeden dopis." Pustila Reineterila a vstala. „To je všechno, co mám na práci. Bráškův pohřeb bude uspořádán bez mé účasti."

Také se zvedl. „O čem to mluvíš?"

„Dvacet minut zbývá. Musím jít rychle psát. Počkal by Reineteril venku před hrobkou? Dorazí hosté." Mluvila věcně a se svým obvyklým klidem. Vypadalo to, jako by zazdila všechny emoce uvnitř a všechno, o co se nyní starala, bylo dotažení jejího plánu do konce. Sám nevěděl, jestli to obdivuje, nebo jestli ho to spíše děsí.

„Raději se nebudu na nic ptát."

Jen ať to už skončí...

Po chvilce už čekal už tak dlouho, že mu to připadalo jako věčnost. Jasnovidka se nevracela. Nikdo se neblížil. Samozřejmě, Deireanez a spol stále hlídkovali za skálou na svahu, ale to on nemohl vědět. Měl za to, že je široko daleko sám. Bojoval se dvěma věcmi – s nutkáním křičet a vybrečet se z toho, a s neodbytnou touhou spát. Netušil, co z toho ho přemůže dřív.

Už se mu trošku klížila víčka, ale byl si jistý, že i kdyby se poddal, stejně by se mu nepodařilo usnout. Navíc mu vadilo to ostré světlo. Zdálo se mu to, nebo tady ještě před několika vteřinami nebylo? A nemá náhodou už být večer? Tak...proč to tak září? O pár sekund později už jas zesílil natolik, že si student musel dát ruku před oči.

A pak to najednou ustálo.

Ozvalo se zavýsknutí následované výkřikem: „Stihla jsem to včas!" On ten hlas nepoznával.

Dovolil si dát dlaň z výhledu pryč. Mířila k němu nějaká neznámá žena. Působila tak...strašně bíle. Možná to bylo tím, jak bělostně zářila její uniforma, nebo spíše i tím, jaké měkké světlo vydávala ona samotná.

Ona...svítí?

„Vy budete Reineteril Ailesmonten! A jste naživu. To se mi ulevilo. Omlouvám se, že jsem nemohla přijít dříve," pronesla. Nějak věděl, že nemluví jeho řečí, ale rozuměl jí každé slovo.

Jen mu to tak nějak nedávalo smysl. „Kdo jste...? A jak to myslíte?"

„Nebojte, už jste v bezpečí," ujišťovala ho. Jeho otázky srdečně ignorovala, asi si myslela, že mluví v delíriu. „Jsem Rachel, hlavní a jediná mírovládkyně tohoto kontinentu. A přišla jsem vás zachránit."

„Mírovládkyně...?" Něco o nich slyšel, ale vždycky si myslel, že takové věci patří k té odvrácené stránce světa, ke králům, vládcům a černokněžníkům. Ne, tohle musí být sen...

„Už se nemusíte bát! Kde je Adelaide? Dosud jsem ji nemohla vypátrat, ale teď-"

Najednou se mu to v hlavě spojilo. „Jdete zatknout-"

„Jdete mne zatknout za vypálení Hiany, několika vražd, pokusů o usmrcení a ublížení na zdraví. Já vím," ozvalo se za nimi. „Čekala jsem na paní mírovládkyni dlouho." Jasnovidka se vynořila z hrobky a v ruce držela dopis.

„Takže vy jste očekávala, ž-"

„Netřeba dlouhých promluv. Půjdu s paní mírovládkyní. Ona mě odvede napřed před soud a pak do mírovládní věznice. To mi vyhovuje. Pokud ovšem mají kvalitní jídelnu."

„Vy...se necháte zatknout dobrovolně...?" Neznámá žasla a bývalý vlastník kamene byl z toho popravdě vykolejený ještě víc.

„Samozřejmě!" zazubila se dívka. „Chci přijmout trest. Jinak by bráška nebyl pomstěn." Kráčela k mírovládkyni a když míjela Reineterila, usmála se trochu šibalsky a vtiskla mu obálku.

„Jasnovidko, počkej-"

„Výprava ukončena. Reineteril by se měl vrátit na Akademii a dostudovat." Kromě toho řekla ještě něco, ale to zamumlala moc potichu, takže si nebyl jistý, jestli ji slyšel dobře.

Na delší rozhovor jim strážkyně zákona nedala prostor. Kolem černovlásčiných rukou se objevila pouta z bílého světla a poté, co jí mírovládkyně položila ruku na rameno, obě obklopila oslnivá záře a vzápětí zmizely.

Reineteril to nemohl vstřebat.

Najednou tam nebyla.

Ona tam nebyla.

A není to tak, že by odešla. Odvlekli ji. Do vězení. A právem.

Znamená to, že už se nikdy nevrátí?

Hlavou se mu honilo tolik věcí, že měl v myšlenkách vlastně úplně prázdno. Pořád mu něco říkalo, že to celé musí být sen. Tolik si přál, aby byl.

Ale ze všech těch zmateností mu nejvíce vrtala díry do mozku jedna.

Opravdu byla Jasnovidčina poslední věta: „A já na něj počkám."...?

Poznámka autorky: Klid, klid. Takhle pitomě to neskončilo. Ještě bude epitolog. (Takové zakončení by jí ještě chybělo, už takhle se autorka musí omluvit, že vám přivodila záchvat cukrovky.)