Ups...stejně jako minulé Výbušniny, jsou i tyhle hrozně dlouhé. (a teď si ještě představte, že to původně měla být celé jedna kapitola...) Omlouvám se. Ale nebojte se, příští, už seriózní kapitola (obsahující dokonce i pokračování příběhu, nejen další otravné flashbacky!), už bude mít zase příjemnou délku 3000 slov a méně (tahle má přibližně ještě o 1500 více). Ale za to je to podle mého úsudku dokonce i docela dějové (a to se mi stává málokdy)! Ještě bych doporučila připomenout si desátou kapitolu, bez ní to nemá správné vyznění.

Chtěla bych se ještě omluvit, pokud jsem jistou scénu nepopsala dost věrně. Já jsem kvůli povídkám schopná udělat lecjakou blbost (kvůli Prodavači kamenů už jsem dokonce ochutnala palačinky s bazalkou), ale na osmidenní hladovku bez vody si netroufnu. No, doufám, že jsem to alespoň popsala dost dobře na to, aby mě Adelaide nepřišla dneska ve snu strašit...

No, snad se vám to bude líbit a moc děkuji všem, kdo to se mnou vydrželi a dočetli se až sem!

(P.S.: Věnováno Kate Before Nex, moc milé čtenářce, které nevyčíslitelně děkuji!)

Kapitola XVII.- Výbušniny, část druhá: Maskovaný hrdina

Několik věcí jí bylo jasných. Aby to dokázala, musí se vzdát sama sebe. Svých přesvědčení, svého dosavadního života, dokonce i samotného tlukotu jejího srdce. Pokud to však mělo jejího bratra osvobodit a odeslat jeho duši do nebe, žádná cena pro ni nebyla dost vysoká. A také si moc dobře uvědomovala, jak dlouhou cestu před sebou má. Zatím vůbec netušila, co udělat jako první.

Pak na to ale okamžitě přišla. Přešla k bezvládné Syorean a jemně ji převrátila na záda. Její tělo už bylo úplně studené. Od čela přes tvář se jí táhla hluboká rána a celý obličej měla k nepoznání zamazaný zaschlou krví. Šrám pokračoval ještě dál po bradě až k výstřihu, ale tam to byly už jenom přerušované škrábance, vzniklé pravděpodobně tím, jak sekera padala. Adelaide usoudila, že smrt nastala buďto z vykrvácení, nebo čepel příliš narušila mozkovou kůru.

Černovláska se zvedla a odešla do jiné místnosti. Když se vrátila, nesla hřeben a kapesník. Napřed ale vzala kousek látky, namočila ho v umyvadle, poklekla zpátky k mrtvé dívce a začala ji jemně smývat zaschlou krev. Jakmile byla hotova, uchopila hřeben a něžně své úhlavní nepřítelkyni upravila karmínovou tekutinou slepené vlasy.

Spokojeně se usmála. I ta hloupá sukuba si podle ní zasloužila důstojnost na pohřební hranici. Navíc, když se na ni teď tak dívala, jak poraněná a bez života leží pod kuchyňskou linkou, ucítila k ní jakousi náklonnost, náznak soucitu. Skoro by se jí i omluvila. Zavrtěla hlavou a jedním pohybem ruky jí zavřela víčka jejích doteď ve smrtelné agónii vytřeštěných očí.

Ale pocta padlé sokyni nebyla jediným důvodem, proč očistila její tělo. Ještě před tím, než jí vystrojí pohřební hranici...

Nejlepší pohřební hranici na světě!

...ji potřebovala využít ještě i jinak. V hlavě se jí rodil nápad, jak navždy zničit Požírače duší - kameny, které způsobují lidem šílenství.

Vzala zesnulou dívku do náručí - což vzhledem k její vlastní drobnosti a téměř nulové síle nebylo nic lehkého - a zanesla ji do sklepa. Tam ji položila na nejchladnější místo a doufala, že se jí alespoň trošku podaří zpomalit rozklad. Potřebovala čas, nejméně tři dny.

Jako první ze všeho sundala z poličky v obýváků rodinnou pečeť a dala se do psaní dalšího dopisu. Našla pěknou, čistou obálku a předala výtvor k odeslání.

Potom se už mohla dát do práce.

Se stěhováním všeho důležitého začala hned. Brala ze své laboratoře postupně knihy, dokumenty, vynálezy, po součástkách svůj počítač a všechno, co jí připadalo, že by se mohlo hodit. Trvalo jí celý den, než to vynosila do nedalekého lesa. Kolem místečka, kde si to skladovala, rozmístila vonné ampule, které odpuzovaly zvěř a měly technicky udržet dál i hmyz. Ona na to nespoléhala, ale dokud jí to nic nerozkouše, pár hmyzáků jí mohlo být ukradených.

Poté potřebovala zkontrolovat arzenál. Naštěstí několik už vyrobila kdysi a zbytek mohla dokončit z dostupných surovin. Den a půl spolkla dodělávka zbývajících výbušnin a jejich pečlivé rozmisťování po okolí.

Jako další krok navštívila bratrovu ložnici a otevřela rozlehlou komodu. Úplně jako první si všimla, že jeden dlouhý černý plášť s kápí, který její bráška používal do deště, zmizel. Ona si vzala jeden úplně stejný, ale zatím si jej neoblékla.

Polkla na prázdno.

Doteď jí její plán nějak zvláštně bavil. Ale teď se poprvé chystala udělat něco, co se jí hnusilo.

Sebrala všechnu vůli a zatáhla za kličku úplně nejposlednějšího šuplíku.

Místo, kde jsou schovány rodinné Požírače duší, které zbyly ještě po rodičích a babičce. Místo, na které Adelaide doteď nikdy nesáhla. A v neposlední řadě místo, které nyní zelo prázdnotou.

Nevěřícně přejela dlaní po povrchu šuplíku. Její bratr musel kameny vzít. Obrázek, co se tehdy stalo, už se jí v hlavě dotvořil. Probuzený svým novým prokletím napřed odnesl kolabující sestru do jejího pokoje, potom si zašel pro plášť a kameny a opustil vesnici. Nevěděla však, že ty dvě věci nebyly jediné, co zmizelo s ním - také jeden pokrčený papír, na kterém byla příšerným písmem naškrábaná satirická básnička.

Najednou se zastavila. Její ruka narazila na něco divného. Odhodila tenoučký kousek látky, kterým byl šuplík vystlán, a odhalila tak díru ve starém zvětralém dřevě. Tudy by klidně mohl propadnout i kámen.

Okamžitě skočila dolů na kolena a přitiskla ucho k zemi, aby měla výhled pod skříň. Nemohla věřit vlastním očím. Nahlas a šílenecky se rozesmála. Ležel tam jiskřivý kousek smaragdu.

...

Jakmile třetí den vyzvedla ze schránky očekávaný dopis, bylo dvě hodiny před polednem. Normální, slušní Saražané už v té době dávno spí, ale ona si už nemohla dovolit čekat. Alarm u hologramových přenašečů má ostatně dost silný hlas, aby všechny probudil.

Zazubila se. Na tuhle část hry se těšila nejvíc.

Přitáhla si dolů do chodby mezi schody a laboratoří židli. K nohám židle ohleduplně naaranžovala mrtvou dívku. Teď už stačila jen „kamera". Děkovala svému štěstí, že je Hiana tak moderně vybavená a že její bratr jakožto nejstarší přeživší z jejich rodu patřil do „posvátné rady". Díky tomu vlastnili stejně jako ostatní domy přehrávač video vzkazů, což jí hrálo do karet.

Nastavila zařízení na tří minutové „nahrávání" a poté na samovolné roztříštění obrazu. Do kouta si připravila plášť a také mikrofon se zabudovaným měničem hlasu, který si přivezli s bratrem z dovolené v Dainginu, když byli ještě děti.

Ležérně se usadila na židli a počkala, až zazní signál k začátku nahrávky. Poté na přístroji uvidí časomíru, kolik vteřin ještě zbývá do „výpadku vysílání".

Hologramový přehrávač zapípal.

„Lidé z vesnice!" pronesla hlasitě. Věděla, že tohle ji bude bavit. „Ačkoli ty přenašeče obrazu stojí pod psa, po hlasu mě určitě poznáváte."

Pár tíživých sekund počkala, aby to si ji stačili spojit se svou oblíbenou strašidelnou legendou.

„Vážně se moc omlouvám, že vás ruším takhle večer. Doufám, že nikoho nebudím," snažila se znít co nejseriózněji. „Jen jsem vám chtěla říct, že vás od téhle chvíle za tři hodinky všechny vyhodím do povětří."

Zeširoka se uculila a rozhodila ruce. Tohle si vždycky přála těm pokrytcům říct. Ledabyle si přehodila nohu přes nohu. Doufala, že z ní čiší úplně stejná suverénnost, jakou sama cítila.

Pokračovala. „Já vím, že to asi budete pokládat za vtípek. Ale! Na důkaz, že to myslím vážně..." Špičkou boty se jemně dotkla zesnulé blondýnky. „Jak vidíte, zabila jsem starostovu milovanou dcerku. Vážně je mrtvá. Nebo jí mám uříznout hlavu, abyste mi uvěřili?"

V ten moment si vzpomněla na to, jakým utrpením donutila projít svého brášku. „Bez problému. Nože už jsem si naostřila." prohodila a pokynula rukou. Doufala, že obraz bude zkreslený dost, aby si nikdo nevšiml, že má v očích slzy.

Měla za to, že teď už jí věří všichni. Plán se mohl posunout do další fáze.

Fáze diktování podmínek.

„A jo, málem bych zapomněla. Pokud mi sem vtrhne šerif a jeho vrtáci, výbušniny, které jsem nastražila všude po sousedství, odpálím teď. Dále, jsou napojené krom ovladače i na mou oběhovou soustavu. Pokud mi přestane tlouct srdce...bum! Takže žádní snipeři a lukostřelci! A dále, pokud by se někomu chtělo mé mistrovské dílko ničit a třeba hledat skryté bomby a po jedné je zneškodňovat, mám pro vás špatnou zprávu. V momentě, kdy jednu vyřadíte, zbytek vybuchne! Doufám, že mluvím jasně." Vymýšlela si bluf za blufem, ale věděla, že si to nikdo ověřit nezkusí.

Potřebovala to ze sebe nějak dostat, takže se šílenecky rozchechtala na celé kolo.

„Já hlava děravá, málem jsem vám o tom vážně neřekla! Mimochodem..." opřela se o opěrku své židle. A teď ta nejlepší část. „Zajímá někoho, proč to dělám?"

Teď už se smála z plných plic a naprosto spontánně. Přála by si vidět, jak se budou tvářit.

„Samozřejmě, že to nikoho nezajímá! Ale já vám to stejně řeknu. No...tak zaprvé. Jednou jsem si v pekařství objednala salát. Nedonesli mi ho."

Povzdechla si. „Ale to není všechno. Zadruhé. Nesnáším kameny. Nenávidím je!" Její výraz byl na chvilku ještě tvrdší. Možná proto, že tentokrát mluvila pravdu.

Dramaticky mávla rukou. „Zatřetí. Hrozně se nudím."

„A konečně začtvrté..." podepřela si hlavu. „...jsem přece psychopat. Vážně potřebuju nějaké důvody?" Z jejího hlasu čišel nezájem. Tohle si také chtěla jednou vyzkoušet říct. Navíc, asi si nějak uvědomovala, že má vcelku pravdu.

Na odpočtu už zbývalo jen něco málo přes deset sekund. „Co to?!" vyjekla a seskočila ze židle. „Ruší mi vys-"

Přístroj zapípal.

Běžela. Neměla moc vteřin nazbyt. Pokud bude prodleva moc dlouhá, lidé by mohli své přehrávače vypnout. Rychle obrátila zařízení tak, aby nesnímalo část místnosti se židlí, potom letěla k plášti, přehodila si ho přes sebe a nasadila si mikrofón. Pak pospíchala zase před vysílač.

Ten znovu pípl a časomíra se rozběhla od začátku.

„Lidé z vesnice!" Bylo to v suchu. Stihla to. „Máme ještě tři hodiny na to, abychom se zachránili! Ta maniačka to doopravdy myslí vážně, takže naše domovy asi nezachráníme...ale můžeme spasit naše životy!"

Pod kápí se zubila. Takže tak málo stačí k tomu, aby se z psychopata stal hrdina...

Od teď to už bude hračka.

„Vezměte do kufrů všechno, co má pro vás cenu- jen ne kameny! Vypadá to totiž, že je tu ještě jedno pravidlo, o kterém vám ta vražedkyně ,zapomněla' říct! A to, že pokud někdo pronese Požírač duší ze dveří, vesnice okamžitě vybuchne!"

Jsou vystrašení, šokovaní a pravděpodobně zrovna panikaří, takže předpokládala, že jí naprosto cokoli bude sežráno i s navijákem.

„A potom se shromáždíte na náměstí. Já tam budu čekat a odvedu vás tajným tunelem pryč. Nebojte, už jsem pro vás zajistil nové byty a domy v novém městě! Dokonce tam na vás čeká i pohádkové finanční odškodnění! Není se čeho bát! Jen se vzdejte kamenů a utečte za lepším životem!"

Tohle nebyl bluf. Napsala královskému rodu, Sarahským, že jim za určitý obnos peněz a obytné místo pro určitý počet rodin do měsíce pošle kompletně rozluštěný hologram obsahující dosud neznámou technologii z první epochy. Věděla, že mají zlaťáků hory a že disponují tou mocí, aby její sousedy ubytovali. A také předpokládala, že zvědavost po té technologii je donutí souhlasit. Nemýlila se.

Deaktivovala vysílač, vynesla tělo své nepřítelkyně ze sklepa a pospíšila si na náměstí. Už věděla, kudy prchající obyvatelstvo pošle. Znala nedaleko bývalý vojenský zásobovací tunel, který postavili během minulé války s Anardem a který vede až k nejbližší metropoli.

Jakmile strachem ochromený dav nasměrovala do tunelu, vrátila se k nejbližšímu domu. Její výbušniny nebyly silné, ani nějak promyšlené. Vlastně by se daly počítat za ty nejjednodušší z nejjednodušších a spustily by je dvě věci - zapálení rozbušky a otřesy.

Vytáhla sirku a přistoupila k jedné. Škrtla, podpálila provázek a dala se na útěk. Naštěstí schválně udělala rozbušky dost dlouhé, aby získala dostatek času. Zastavila se až mezi stromy v nedalekém lese.

Ozvala se rána. První dům se rozletěl na kousky a propukl v oheň. Tlaková vlna aktivovala bomby u sousedního stavení a celou ves postihl efekt padajícího domina. Adelaide to sledovala s úsměvem na tváři. Líbilo se jí, jak se trosky rozlétávají vzduchem. Připadalo jí to lepší než ohňostroj. Také se jí zamlouval ta dramatičnost. Jen litovala, že se na to nemůže dívat z ptačí perspektivy.

Po chvilce už byla celá zdecimovaná vesnice v plamenech.

Pohřební hranice pro sukubu.

Pak si ale něco uvědomila. „Dokázala jsem to!" vyjekla, zaklonila hlavu a natáhla ruce k obloze. Rozesmála se. Opravdu to zvládla... Podařilo se jí za tři dny zničit celou kulturu Požíračů duší! A odstranila ze světa všechny kameny...

Tedy, všechny ne.

Pořád zbývají ty, které si odnesl její bráška.

A hlavně ji vytáčely ty dva, které jí samotné zůstaly v kapsách.

První byl citrín. Krev i slzy se do něj vsákly a zbyl jen čirý on - kámen, který odsoudil bratra k věčnému bloudění. Kámen, který se stal jejím úhlavním nepřítelem. Kámen, který nenáviděla ze všeho nejvíc. Kámen, který se chystala donést do hrobky a rozdrtit ho tam.

Dále se u ní leskl smaragd. Lianthir, zasvěcený vědění. Ten hrál v jejích plánech možná ještě větší roli. Ještě netušila, jak potřebný pro ni bude, až se věci trochu zkomplikují, ale už teď ho nemohla postrádat. Chtěla si pomocí něj zpečetit, že dokáže dokončit práci na hologramu včas a dostát slibu Sarahským. Jejich královský rod totiž občas vyznával poněkud mafiánské praktiky a podfouknout je by nebylo moudré.

Dobře si uvědomila, jak ohavnou věc se chystá udělat, ale byla s tím smířená. Stejně už jí nezbývá moc života, takže si ten krátký zbytek může pošlapat dle chuti. Otočila se a šla hlouběji do lesa. Našla svoje pracoviště a vzala si polštář, který si tam donesla, aby nemusela sedět na studené a mokré zemi.

Spočinula v tureckém sedu a smaragd si položila na dlaň. Otřásla se. Tohle nikdy předtím nezkoušela a bála se, že se jí to ani nepovede. Navíc očekávala, že to spolkne přes týden. Nejméně sedm dní agonické bolesti s nejasným výsledkem. Pokud se jí to nepovede - pokud vyhraje kámen a ne ona - hrozný osud jejího brášky se naplní.

Obřad mohl začít. Na ten týden si sice připravila jistou zásobu jídla, ale předpokládala, že nebude mít na potravu ani pomyšlení, i kdyby umírala hlady.

Polkla na prázdno. Lianthiry se musí aktivovat slovně a to strašně kýčovitou frází. Něco tak opovrženíhodného odmítala vyslovit. Navíc, ty následky...

Ale! Už přece srovnala Hianu se zemí. Navázala kontakt se Sarahskými. A co je nejdůležitější, bráškova kletba ještě pořád nebyla zlomena! Jak by vůbec mohla pomýšlet na to, že by teď couvla?!

„Já vzývám drahokam Lianthir a požaduji jeho moudrost výměnou za svou duši!" vykřikla rychle, dokud se jí přesvědčení drželo.

Kámen se v její ruce rozpálil. Vyjekla bolestí, ale na její kůži se žádné popáleniny neobjevovaly. Všechno to jenom vnitřně cítila. Požírač duší se snažil napojit na její mysl, pokoušel se procpat jejími žilami, trhal ji. Křičela, aby si alespoň trošku ulevila od té agónie. Nepomáhalo to.

Byla si však jistá, že klíčem k porážce tohoto druhu kamene je uvědomění. Může mu podléhat jak chce, může shořet v bolestivých křečích, ale dokud bude vědět co a proč se s ní děje, její duše nakonec zvítězí.

Nevěděla, jak dlouho jí kámen už analyzuje. Nějak si slabě zaznamenávala, že už byla několikrát tma a pak zase přišlo světlo. Ani netušila, před jakou dobou už spadla z polštáře a lehla si na zem. Nevnímala ani, jak je mech ledový a jak ji kvůli chladné rose hrozí podchlazení. Jenom svírala drahokam a soustředila se jenom na to, co prováděl s každým záhybem jejího vědomí. Čekala, až to konečně skončí.

Za normálních okolností by už napojení bylo dokončeno dávno - jenže ona se na kámen nechtěla napojit, stejně jako spousta obyvatel Hiany v minulosti, ona proces zvrátila.

Přibližně osmý den pořád ležela na zemi a těžce oddechovala. Už dlouho nenastal žádný otřes, žádná křeč. Požírač duší v jejích rukou pomalu zchladl. Už je...konec...? Zkusila zvednout hlavu, ale neměla na to dost energie. Svět se s ní celý točil. Poprvé za celý týden na ni dolehly účinky osmidenní hladovky. Nemohla se vůbec hnout. Měla pocit, jako by se jí žaludek proměnil v poušť plnou nažhavených uhlíků. Ale nejhorší byla dehydratace - dosud jí kámen zabraňoval omdlít, ale ten efekt už tady nebyl. Měla za to, že pokud se rychle něčeho - čehokoli - nenapije, že přes vyprahlé hrdlo nebude moc dýchat. Ale vlastní hlava jí připadala moc těžká na to, aby se pohnula.

Nakonec se jí s vypětím všech sil podařilo doplazit se o kousek dál, kde si položila jídlo a láhev vody. Napřed se natáhla pro vodu, na třetí pokus se jí podařilo odšroubovat víčko a zoufale začala pít. Bylo jí jedno, že jí většina tekutiny stéká po bradě, hlavně že se jí alespoň pár kapek dostane do krevního oběhu. Potom popadla sáček se sýrem, chvíli s ním bezradně bojovala, ale potom se konečně dostala dovnitř a dala se do jídla. Mírně rozmačkané sýrové kuličky, které ležely dva měsíce v ledničce a necelé dva týdny na zemi v lese, nikdy nikomu v historii nechutnaly lépe.

Po chvíli spokojeně zavřela oči a usnula.

...

Že za tu dobu ani jednou z ruky nepustila Požírač duší, zjistila, až když se další den večer probudila. Posadila se. Hlad ani žízeň už ji netrápily.

A už ani nikdy trápit nebudou. Žízeň možná, ale hlad už nikdy. Moje tělo nyní zná, jak si živiny vyrábět. Je to jedna z výhod toho, že jsem splynula s kamenem vědění.

Samotnou ji vyděsilo, odkud to ví. Rozhlédla se kolem. Ten strom už tady stojí přes sto let. Ať se podívala kamkoli, řinula se do ní kvanta informací. Za tamhletím potokem leží na zemi gumička do vlasů. Ztratila ji tady před měsícem malá Amálka, osmiletá dcera sousedů. Ze začátku to bylo nepříjemné, ale... V tomhle lese nyní pobíhá tři sta padesát osm vlků. Nemohla se přestat smát.

S touhle schopností, kdo by se jí mohl postavit? Možná to vyměnila za svou duši a možnost vstoupit do posmrtného života, ale koho to zajímá? Stejně, z nich dvou je to její bráška, kdo si zaslouží odpočinek v nebi, ne ona! A s takovou myslí, která už svou samotnou existencí sbírá neviditelné informace, bude přece hračka ho toho prokletí zbavit! Vstala a rozesmála se ještě víc.

Už brzy...už brzy se jí jistě podaří milovaného brášku zachránit, a s pocitem, že pro něj udělala všechno, co mohla, vnese do věci spravedlnost a vezme si život.

Uchopila do ruky starý hologramový disk. Teď, když se nacházela ve stavu podobném vševědoucnosti, už jí nedělaly problém ani istanské nápisy, neboť se jí překládaly před očima. Práce, která by jí jindy zabrala ještě měsíce a měsíce, byla nyní hotova do několika hodin. Připravila si papír, tužku a zadala dešifrovaný kód pro spuštění.

...

Díky pečlivým a pro ostatní absolutně nečitelným poznámkám zaznamenala všechno, co se jí zdálo důležité. Nebyla tak hloupá, aby to Sarahským odevzdala a sama z toho neměla nic. Navíc nějak věděla, že to pro ni později může být klíčové.

Své poznámky pečlivě založila a jednu položku ze svého seznamu si mohla odškrtnout. Neměla času nazbyt. Chystala se vydat k oltáři a ukončit své poslání. Ještě naposledy si svou lesní pracovnu prohlédla. Pokud všechno půjde dobře, už se sem nevrátí.

Naštěstí Melleoseffin nebyl daleko, když to člověk vezme přes Anard rychlostezkou. Přidala se ke skupince místních a společně s nimi bezpečně překonala bránu. V odpočívadle hodila dopis s hologramovou destičkou do schránky k odeslání. Po několika dalších hodinách našla i hrobku samotnou. Počkala ukrytá za skálou, až se bezpečnostní systém deaktivuje.

Vejít tam bylo snadné. Teď už jenom najít ten oltář, kde se určitě nachází i nějaký drtič, protože ona určitě není první, kdo tam přichází vypořádat se s nenáviděným kamenem. Opatrně našlapovala. Všímala si, že se dlážděná podlaha pozvolna naklání dolů a vede návštěvníka čím dál hlouběji pod zem. Brzy dorazila na rozcestí. Dál jít nezamýšlela, ale díky svým novým schopnostem věděla, že je to labyrint a že se táhne ještě míle a míle na západ.

U chodby pokračující dál v bludiště byla odbočka. Něco jí říkalo, že je to pro ni správná cesta. Připadala si podivně. Pořád si na svou vševědoucnost nemohla zvyknout. Samotnou ji to děsilo, ale byla za to vděčná.

Chvíli šla, ale potom před sebou uviděla zeď počmáranou nějakými obrazci. Cítila, ne, věděla, že oltář je hned za ní. Udělala ještě pár kroků vpřed a natáhla ruku, aby se záhadné překážky dotkla. Jakmile se ovšem její prsty setkaly s povrchem, projela ní silná rána, až byla odhozena dozadu.

Její kámen jí na nevyřčenou otázku poskytl okamžitou odpověď. Oběť... Ta stěna jsou vlastně dveře - a otevřou se mi jen v případě, když jim nabídnu krev oběti. Ale nepomůže, pokud se teď a tady říznu, ten nebožák musí být mrtvý. Okamžitě ji napadlo, že by zabila sama sebe - stejně to má později v plánu - ale vzápětí tu blbost odvrhla. Kdo by pak zničil kámen a osvobodil tím brášku?

Ne.

Přemýšlet o tom teď a tady je od základu chyba.

Musí jít pryč a až se sem vrátí, tak jedině s důvěřivou obětí za zády.

...

Bylo odpoledne třináctého dne, když se Adelaide vrátila zpátky ke troskám své rodné vsi a zamířila do své provizorní lesní laboratoře.

Poprvé vůbec nevěděla, co by měla dělat. Nevesele se zazubila. Zabít dalšího člověka by nebyl problém. Pokud to má zachránit brášku, obětovala by klidně i celý národ. Ale...kde někoho vhodného vzít? Hrobka jí neuzná jen tak kohokoli. Vybavila si i podmínky:

Zaprvé, oběť musí tížit nějaký zlý skutek.

Zadruhé, i přes tohle musí její duše být alespoň malinko čistá.

„Čistou" duši definujeme v tomto případě jako spirituální základ bytosti, která se dopustila pouze tří a méně hrdelních hříchů.

Povzdechla si. Takže má v hledáčku zločince, ale nesmí to zase se zlončincováním přehánět.

Najednou zničehonic její kámen zachytil informaci naprosto odlišnou od těch zbylých. Mírovláda si mě zařadila na seznam mírně nebezpečných osob. Za několik měsíců mě kvůli mých výčitek lokalizují a zatknou. Poprvé ji kámen varoval.

Dobře věděla, že sama mírovládě nedokáže odporovat. Fungování té organizace Adelaide zatím moc nepodchytila, ale jedno věděla až moc dobře - mezi jejich funkce kromě všeho patří i chytání černokněžníků a jiných kriminálníků, na které je obyčejná policie krátká. Tak jako tak, pokud opravdu použijí tu metodu stopování pomocí jakýchsi signálů z duševního stavu hledaného, je po ní.

Rozesmála se na celé kolo.

„To je...úžasné...!" zařvala nahlas.

Díky tomu dostala dokonalý nápad.

...

Shánění materiálu pro stroj na úpravu mysli sežralo měsíc času a samotné jeho stavění dalších několik týdnů. Další dny zabralo programování. Pak si ale konečně mohla nasadit do ucha nenápadné zařízení, které ve správném okamžiku vydá vibrace, které by podle stroje měly s její pamětí udělat přesně to, co potřebovala. Většinu věcí vymazat, některé technické detaily v podvědomí nechat. A když nebude paměť...nebudou výčitky. A když nebudou výčitky...nebudou žádní mírovládci na krku. Spokojeně si vysílač schovala za vlasy.

Z jedné z knih vylovila starou mapu a rozevřela ji. Kámen jí okamžitě posílal informace o různých lokalitách, stačilo si jen vybrat. Několik desítek mílí od Traldisu se zrovna odehrával konflikt mezi místními povstalci a vládou. Bojiště. Armáda. Vojáci mají povinnost zabíjet. Kde jinde by se jí naskytl širší výběr provinilých duší?

Znova se rozesmála, vzala tužku a díky radám Požírače duší si naznačovala tu nejlepší cestu. Na určitých místech si dělala tečky, tam nastraží pasti. Plánovala sice svou oběť vést osobně, ale kdyby se něco pokazilo a ten chudák by se dal na útěk, neutekl by daleko. Jedině, že by prchal úplně jiným směrem... To by si musela najít někoho nového.

Ale aby mohla pasti nastražit a také si cestu samotnou dobře vrýt do podvědomí, musela si to celé napřed projít sama - a to zabere čas. Naštěstí to není taková dálka a pokud použije nějaký dopravní prostředek, zase taková hrůza by to být neměla.

Zazubila se, lehla si na zem a stočila se do klubíčka. Ještě se trochu vyspí a pak vyrazí.

...

„N-Ne! Pusťte mě!" zaječela na nějakého vojáka, který ji hrubě chytil za loket. Její vystrašený výraz byl však jen maska.

Od jejího úspěšného nastražení pastí už pár týdnů uběhlo a teď se potloukala po vyhlédnuté válečné zóně a hledala svou kořist. Viděla vesnice hořet a spoustu lidí umírat, ale nevadilo ji to. Přicházela všude vždycky až po boji - takže se nikdy nemohla zranit a to bylo jediné, na čem jí záleželo. Dokud přežije a bude moct zachránit brášku, ať se klidně vesmír hroutí.

„Fakt promiň, holka, ale hlavní vedoucí nám řek, že když si chytíme nějakýho civila, tak si ho můžem nechat," odpověděl se smíchem.

Ona se málem rozchechtala taky. Ale musela se ovládnout, aby jí neutekl. Rádoby vyděšeně vytřeštila oči. „Pusťte mě!"

„Žádný takový!" Táhl ji někam pryč. „Půjdeš pěkně se mnou, kočko!"

Ještě se uvidí, kdo půjde s kým.

Poslušně šla a poslouchala, jak voják pořád něco žvaní o svém povýšení. Nějak ale cítila, že ani tento novopečený generál nebude to pravé. Pro přílišnou nevinnost nesplňoval podmínky. Nikdy nezabil nikoho, koho mu zabít nepřikázali.

„A ten poručík pak řek, že mi tu čapku ukrad pes! A já pak tak na toho parchanta: ,Když mi ji nevrátíš, zmaluju ti ciferník!' a on že..."

„Ach tak. Pan generál je silným vůdcem, který si dokáže sjednat respekt," přitakávala. Už se nemohla dočkat, až se ho zbaví.

Došli až ke stanu. „Čekej tu, nebo tě zabiju!" houkl na ni otrokář a zmizel vevnitř. Ona neutekla. Kdyby to udělala, byla by zase na nule a musela by hledat úplně od píky.

Po chvíli se muž vrátil a nesl silný provaz. Svázal jí pomocí něj ruce a druhý konec si připnul k opasku. Když ji poutal, všimla si, že se na ni divně dívá, jakoby si ji představoval svázanou v poněkud jiné situaci. Nakonec se jí dokonce dovolil plácnout přes zadek. Tiše zasyčela. Mírně litovala, že to není její hledaná oběť, protože už teď by si ho tam v hrobce mileráda rozkuchala na kousíčky.

Ale musela se udržet v roli. „Teď, když si můj pán pojistil, že neuteču, pravděpodobně vyrazí oslavit svůj triumf, mýlím se?"

Najednou si všimla, že moc zatlačila na pilu. Podle jeho vzteklého výrazu si tipla, že byl v mnohem horší náladě, než předpokládala. „Rozkazuješ mně?! Ty, blbá otrokyně?!"

„Jen si myslím, že by to byl dobrý nápad."

Tím ale jenom kopla do vosího hnízda. Vrazil jí pohlavek. „Ty nemáš co myslet!"

Moc to nebolelo, ale to ponížení drásalo. Sice konkurzem na oběť neprošel, ale nějaká zlá nehoda se mu přece jenom stát může...

„Poď, jdem se napít! A kostky! Chcu hrát kostky! Dneska vyhraju!"

Vynikající nápad.

...

Jakmile vešli do zasmušilého kasína, nikdo jim nevěnoval pozornost. Sedělo tam spousta vojáků - takové množství zájemců na post bráškova zachránce nedokázal její kámen ani analyzovat. A navíc, jako na potvoru, postupně zjišťovala, že si nevybírá, jaké informace pro ni smaragd sbírá. Prostě musela spoléhat na náhodu.

A když už mluvíme o smůle, její „pán" si to zamířil zrovna ke stolu, kde žádný další uniformovaný člověk nebyl. Usadil se tam, na židli pro ni se samozřejmě vykašlal, a praštil pěstí do stolu.

Osoba, která doteď spokojeně spala s hlavou položenou na dřevěné desce, se očividně probudila.

Adelaide si ho pořádně prohlédla. Vypadal příšerně zanedbaně. Jeho do poloviny krku dlouhé vlnité hnědé vlasy mu neučesané mírně odstávaly, ale to nebylo všechno. Ačkoli se nezdál nijak špinavý ani zraněný, nejvíce o jeho mizerném stavu vypovídala jeho tvář. Za lepších časů jeho rysy musely být velmi pohledné, ale teď je ničily výrazné kruhy pod očima a až do zoufalství zabíhající výraz. I jeho oči - pro Anarďany tak typické tyrkysové barvy - působily mírně zakaleně. Ačkoli odhadovala, že ten mladík bude asi starší než ona, výrazně nad dvacet by mu netipovala.

Pak sebou ale málem zřetelně trhla. Její kámen jí poslal informaci, že má tu čest s dalším držitelem Požírače duší.

Tenhle ten... jak že se to jmenuje...?

Bylo rozhodnuto.

Jeho jméno je Reineteril.

O oběti bylo rozhodnuto.

Uběhla jen malá chvilka a ona už znova volná číhala před kasínem. Polkla naprázdno. Tohle je poslední šance. Jakmile stiskne tlačítko na vysílači ve svém uchu, už nebude cesty zpátky.

Vybavil se jí bráškův úsměv.

Už nesmí couvnout!

Udělala to.

...

Poslední, na co si vzpomínala, byl trhavý zvuk.

Nebylo to však to jediné, co věděla.

Díky svému Požírači duší znala spoustu věcí - jen si nemohla vybavit, jak k tomu kameni přišla.

Nepamatovala si ani své vlastní jméno a svou minulost.

Ušklíbla se.

Na tom nezáleží.

Hlavně, že zná své poslání.

Musí za každou cenu dovést Reineterila do hrobky.