Poznámka autorky: Seznam zbývajících kapitol se o jednu prodloužil, protože jsem Výbušniny musela rozpůlit (byly by moc dlouhé - už tahle jedna polovina je o 1000 slov delší než moje obvyklé kapitoly). Bohužel to nešlo jinak, protože je to jádro příběhu, osvětlující Adelaidein motiv, její činy a taky konečně Obchodníkovu totožnost. 

Mimochodem, pro stoprocentní pochopení bych vám doporučila připomenout si prolog, kapitolu 3 a kapitolu 5. A pro ještě stoprocentnější pochopení vysvětlení některých cizích slov: "sukuba" je druh démona, je to ženská démonka, která svádí nevinné muže. V mém příběhu žádná nevystupuje, Adelaide to slovo používá jako urážku. A atmosferický tlak stoupá a klesá - takže není konstantní.

Doufám, že se vám to bude líbit!

P.S.: Také se, prosím, neděste, že je to napsáno možná trošku depresivněji než zbytek povídky. Trošku jsem zapojila morbiditu... Takže varování, žádný obrovský krvák to není, ale trošku kečupu tam proteče. 

Kapitola XVI. - Výbušniny, část první: Náramek

zhruba o půl roku dříve

Daleko od ledových hor, ale od vyprahlého Melleoseffinu co by kamenem dohodil, se zrovna stmívalo. To byl pro místní signál, aby rozsvítili lampióny na střechách a vyšli do ulic. Nejoblíbenější destinací se stávaly restaurace, výstavy, návštěvy přátel, obchody, krčmy a tak dále. Ona však dnes, stejně jako v jiné dny, pospíchala do laboratoře. Vlastně to ani neměla moc z ruky, stačilo jí přeběhnout několik schodišť, aby se ze své ložnice dostala do suterénu.

To by se ovšem musela nepozorovaně proplížit kolem svého bratra.

„Kampak? Víš stejně dobře jako já, že pokud lidské tělo nepřijímá živiny, není schopno života."

Zastavila se a zkusila se usmát. „Jinými slovy mi bráška říká, ať se jdu nasnídat." Zavrtěla hlavou. „Já ale na večerní snídaně nehraju."

„Hlavně, že jsi až doteď spala. A obvykle večeříš ráno a snídáš večer, jako každý normální Saražan." Odešel, nejspíš do kuchyně.

Pokrčila rameny a šla za ním. „Každý normální Saražan neluští prastaré hologramy."

„A vážně si uvědomuješ, že ti to poslali jen proto, že se jim to zdálo naprosto bezcenné?"

„Jednoduše to nedokázali dešifrovat. Autor není moc uznávaným vědcem, takže výzkumníci nedostali žádnou dotaci a nemohli se do toho pustit pořádně. Ale já ano," vysvětlila a posadila se ke stolu.

„Dáš si palačinky?" houkl na ni a hledal v kredenci misku. „A jak už jsi s tím hologramem vlastně daleko? Už víš, co by to přibližně mohlo být?"

Přikývla. „Domnívám se, že jde o návod k sestrojení stroje na úpravu mysli."

„Úpravu mysli? Páni, to zní děsivě."

„Doopravdy to pravděpodobně bude umět jenom vymazávat paměť."

„,Jenom'..." zasmál se. „Mojí sestřičce by měli okamžitě dát cenu za vědu."

„A můj bráška by se mi měl okamžitě přestat vysmívat."

„Já se ti nevysmívám. Myslel jsem to vážně."

„Bráška na mě nemusí být hrdý, to on mě k tomu přivedl! Jenom díky němu jsem tak úspěšná."

Pobaveně se ušklíbl. „Že já ti tehdy tu učebnici fyziky půjčoval..." Shrnul trošku připálené omelety na talíř, posypal to několika zelenými lístky a podal to na stůl. „Jen bys měla občas vystrčit nos z domu. Lidi si o tobě povídají. A neříkají zrovna pěkné věci, to mi věř."

Černovláska se podívala na jídlo a pozvedla obočí. „Zase s bazalkou?"

Pokrčil rameny. „Bez ní se to nedá jíst. A neodbíhej od tématu. Je to vážná věc. Kdyby ti lidi věděli, že doopravdy nemáš tesáky, nezabíjíš štěňata, nepěstuješ masožravky a neděláš pokusy na živých tvorech, přestali by z tebe dělat strašidelnou legendu." Přisedl si k ní.

Bezstarostně se zazubila. „Být strašidelná legenda byl můj sen už od mala! A náhodou, masožravky jsem pěstovala. Zvadly mi."

„To je jedno. Prostě by všichni poznali, že jsi...no, alespoň trošku normální. A že jsi strašně chytrá a sečtělá. Já vím, že o to kvůli kamenům nestojíš, ale mohla by ses alespoň pokusit."

Jakmile se zmínil o Požíračích duší, její úsměv byl ten tam. „Jestli si bráška myslí, že půjdu podlézat vrahům a zneuctitelům lidských duší-"

„Já vím, co si o tom myslíš. Vždyť já kameny taky nemám rád. Ale ti lidé nejsou tak hrozní-"

„Podívej se." Přerušila ho, zalovila v kapse a hodila po něm nějaký do kuličky zmuchlaný papír.

Rozložil to a dal se do čtení. Naštěstí byl na její příšerné písmo zvyklý.

„Každý kámen spolehlivě jistí

to, k čemu přece stvořen byl

a když podvedeš je, hned to zjistí

zdalipak jsi to pochopil?" přečetl nahlas několik prvních řádků. „Napsala jsi o kamenech sarkastickou nenávistnou básničku? Je dobrá, ale možná trošku...fanatická."

„Odmítám pokračovat v tomto rozhovoru."

„Dobře," mírně se pousmál. „Já mám pro tebe taky novinku."

„Hm?"

„Víš, jak jsem ti říkal, že jsem si našel přítelkyni?"

„Mluví bráška o té dívce, kterou mi odmítá představit?"

„Neboj, brzy ji poznáš. No, jsme spolu už docela dlouho a nedávno jsme si říkali, že bychom se možná mohli vzít." Adelaide si všimla, že má na ruce náramek, který u něj nikdy nevídala. Došlo jí, že to asi bude zásnubní. „Co na to říkáš?"

S odpovědí neváhala. „Pokud ta záhadná osoba brášku miluje alespoň z poloviny tak, jako on očividně ji, pak vám to přeji. Budu šťastná, pokud bude šťastný bráška."

„Mám takový nepříjemný pocit, že změníš názor..." nešťastně zavrtěl hlavou.

„Nezměním. Co se bráškova štěstí týče, zůstanu stejně konstantní jako atmosferický tlak." Zvedla se, položila špinavý talíř do umyvadla a dala se na odchod. „A teď nechť mě omluví, tajemství prvoepochální vědy čekají."

Zmizela za dveřmi a konečně radostně vplula do své laboratoře. Tedy... to místo by „laboratoří" nazval málokdo, ale... Jí osobně desítky, možná stovky odborných knih rozházených na hromadách a v komíncích po celé místnosti připadaly jako vědecké archívy. V oprýskané židli a z Dainginu přivezeném sotva funkčním počítači ona viděla svůj hypermoderní pracovní kout a v několika stolech plných papírů přípravovny svých pokusů.

Spokojeně si sedla na zem, prohrabala se několika nejbližšími hromadami knih a všeho možného, a když konečně nalezla destičku se zakódovaným hologramem, dala se do práce. Všechny nápisy a zařízení byly zašifrovány v nějaké divné směti teček a čárek. Tohle by bez nápovědy nerozluštil nikdo. Ovšem autor svým odkazem zamýšlel předat vědomosti – takže vytvářet neprolomitelné zabezpečení by nebylo logické. Proto k tomu nápovědu přidal – tabulku a stručný návod, jak podle ní luštit.

To byla pro Adelaide hračka. Avšak pak ji čekalo další rozčarování – pod šifrou se ukázala istanština, prastará mrtvá řeč, která sama o sobě byla vlastně jedním velkým kódem. Naštěstí, autor počítal i s tímhle a ty nejdůležitější věci přeložil do univerzálního jazyka první epochy, kterým se už sice také nemluvilo, ale alespoň existovaly srozumitelné podklady, jak se ho naučit.

A tak si sehnala slovníky a gramatickou příručku a pomalu se dala do studia. Moc jí to nešlo, ale po několika měsících už si vštípila alespoň základní obraty, takže si chybějící slovíčka mohla jednoduše dohledat.

Dneska se chystala přeložit další větu a konečně se zase trošku přiblížit ke spuštění hologramu. Natěšeně se usmála.

Ovšem klepání na dveře ji vyrušilo. Tušila, že její bratr to být nemůže, protože ten do suterénu chodil málokdy. Vždycky říkával, že se bojí, že na něho spadne jeden z těch komínků knih.

„Adelaide! Promiň, jestli ruším!" Ten hlas znala. Jakmile ho zaslechla, už viděla rudě.

„Mohla by sukuba ještě chvíli počkat před dveřmi? Musím připravit pasti."

„No tak, vždyť jsem ti nic neudělala-"

„Kdyby byla mrtvá, Požírače duší by už nevznikaly."

„Jdu dovnitř." Teď už zněla mnohem chladněji. Svou výhrůžku splnila a její dlouhé sněhobílé vlasy se zavlnily. „Ale nevzrušuj se, nepřišla jsem tě mojí ohavnou mocí kamenů zabít. Vlastně tě chci požádat o pomoc."

„Nezájem."

„Potřebujeme někoho, kdo by na regionálním festivalu referoval o vědeckém významu Hiany a-"

Nevypadala, že ji poslouchá. „Kdo vůbec sukubu pustil do domu?"

„Saiteirin, jestli tě to zajímá."

„Proč by bráška dělal takovou věc?" Její hlas byl suchý, bez emocí. Sevřela v ruce tužku a na chvilku jí hlavou problesklo, co by se stalo, kdyby se ta tužka najednou proměnila v nůž.

„Známe se. Seznámili jsme se v radě posvátných vůdců Hiany."

„Co je na naší vesnici posvátného? Kameny jsou zrůdnost, ne nic, co by se mělo oslavovat."

„Nevím, proč jsi tak zapšklá. To, že to tvůj otec přehnal a-"

Pozvedla k ní hlavu. „Jestli bude sukuba nadále mluvit o tom zrádci, zabiju ji."

„D-Dobře..." Bělovláska před sebe natáhla ruce v obranném gestu.

Adelaide se na ni zadívala. Její ruce... Mladá vědkyně zaťala dlaně v pěst.

„Ten náramek..." zašeptala. „Máš na levém zápěstí náramek. Vypadá pletený. Je tmavé barvy a nezakrýváš si ho rukávem. Podle sarahských tradic takhle poznáte jednu z variant tradičního zásnubního šperku. Ozdoby, kterou si zasnoubení lidé dávají jako dárek. Je to proto, kdyby náhodou náhle padli v boji a pekelná pouť jim vymazala paměť, aby jejich duše poznaly, že patří k sobě."

Starší z dívek nejistě trhla hlavou a pro jistotu sevřela své levé zápěstí druhou rukou. „Jo... Tak se budu vdávat. No a?"

Černovláska vstala, ale pohledem hypnotizovala zem. „Můj bratr má úplně stejný." Snažila se držet kamennou tvář, ale bylo vidět, jak jí cukají koutky. „Tak proto mi svou milou nikdy nechtěl představit..."

„Chtěl ti to říct při správné příležitosti-"

Teď už se Adelaide culila. Na tom úsměvu však nebylo nic šťastného. „Aha... Takže sukubě se podařilo ulovit mého brášku."

„T-Ty...čas se jít léčit, nemyslíš?!"

„To je zlé, to je zlé..."

„Posloucháš mě vůbec?!"

„Musíme jí zabránit pohltit jeho duši..."

„Na tohle nemám nervy!" Starostova dcera odkráčela pryč a nezapomněla pořádně třísknout dveřmi. Ještě slyšela, jak mladší z nich záštiplně šeptá větu: „Tlak atmosféry není konstantní.", ale nedávalo jí to smysl.

Adelaide počkala, až bude blondýnka z doslechu, a opřela se o stěnu. „Jak to vyřešit? Vždyť bráška vypadá tak šťastně..."

Vždycky, když si vzpomněla na svého bratra, ucítila teplo u srdce. Měla za to, že je příbuzná s tím nejlaskavějším člověkem na světě. Většina lidí v jeho kůži by se snažila zachránit sebe a vyděšenou mladší sestru by brala jako přítěž, ale on ne. A nejen, že ji tehdy odvedl z toho hrozného místa, dokonce potom pomáhal babičce se o ni starat. Obětoval toho pro ni tolik.

Vtom si vybavila tvář své úhlavní nepřítelkyně.

„Ne, není šťastný! Jen ho oblafla, podvedla ho!" zasyčela a zavrtěla hlavou. „Ale proč by to dělala?"

Znenadání ji něco napadlo. Požírače duší. Starosta a jeho rodina jsou momentálně jediní, kdo mohou vytvářet nové kameny.

Otřásla se. Ne... Hodila tužkou o zeď.

Celý život ji bratr chránil.

Zabiju ji první.

Pro jednou je na čase, aby ochránila ona jeho.

Před očima se jí vzteky tvořily mžitky. Oni dozajista chtějí dělat pokusy na jejím bráškovi! Proto si ho vybrali! Proto ho ta sukuba svedla, donutila ho, aby jí věřil – on určitě nic netuší! A potom, když ho, naivního a důvěřivého, jednou nalákají k sobě domů, zavřou ho tam a použijí jako ingredienci při nějakém zvráceném výzkumu ohledně Požíračů duší!

Zaskřípala zuby. Jako by jim to ona hodlala dovolit!

„Zabiju ji..." zašeptala. Pak si ale něco uvědomila. Kdyby to udělala, vina by padla na ni. Možná ne před zákonem, přeci jenom, mohla by to nastražit jako nehodu, ale před něčím mnohem důležitějším ano. Před jejím bráškou. Nedokázala by mu to zatajovat.

Zavrtěla hlavou a po tváři se jí rozlil mírně nestabilní úsměv. „Ta děvka to přežije," rozhodla.

Chvíli si jen tak obcházela pokoj dokola, ale potom konečně dostala nápad. Promiň, bráško, bude to bolet. Ale zachráním ti tím život! Došla k jednomu za stolů a jedním rozmachem z něj smetla všechny papíry. Poté nějaký vylovila a už se chtěla vydat pro tužku, ale rozmyslela si to. Místo toho vyhrabala lahvičku inkoustu a dravčí pírko. Mírně provinile, ale labužnicky namočila brk do kalamáře a začala psát.

Zítřejšího dne si raději netroufala vylézt z laboratoře.

...

Saiteirin se zrovna vracel zpátky z práce. V brašně si nesl několik stohů novin. Sám je nečetl, ale jeho sestra je sbírala a ve svém sklepním kumbálu z nich dělala kdovíco. Pousmál se. Adelaide bude mít radost.

Jakmile vešel do domu, odložil si kabát na věšák a vypravil se do kuchyně, aby si připravil něco k snědku. Napadlo ho, že by se mu možná mohlo podařit vylákat na jídlo i sestřičku.

Ovšem v kuchyni na něj čekal někdo jiný. Bělovlasá dívka se opírala o kredenc a v jedné ruce svírala nějaký papír.

„Ahoj, Syorean." pozdravil ji a usmál se na ni. Nevěděl proč, ale najednou ho přepadla strašně sentimentální nálada. „Jsem rád, že tě vidím."

Ona mu však ani pozdrav ani úsměv neoplatila. Zavřela oči. „Zradili tě," pronesla chladně.

„Promiň, ale nevím, o čem to mluvíš." Přešel k lince a vzal dva hrnky. „Dáš si čaj, nebo kávu?" Zrak mu padl na skleničky. Křivě se pousmál. „Nebo něco ostřejšího?"

„Nech toho!" vyjekla.

„O-Omlouvám se. Vážně, o čem to mluvíš?"

„Přestaň zatloukat!" Tvář měla zkroucenou hněvem. Švihla papírem, který držela v ruce. „Tohle je dopis, který omylem doručili na špatnou adresu. Měl být pro tebe."

„Jaký dopis?"

„Od Sarahských. Je to smlouva ohledně...ilegalizace Požíračů duší!" Poslední tři slova procedila přes zuby. „A víš, co se tam píše?! Děkují ti za tvou pomoc při mém špehování a že díky tobě teď mají dost důkazů, aby mohli poslat celou moji rodinu do basy!"

Zarazil se a jen tak na ni zíral. „Ale...to je úplná blbost!"

„Vážně?! Napřed jsem si myslela, že to napsala Adelaide, ale... je tohle snad její písmo?!" Zašermovala mu papírem před obličejem. Nejistě zavrtěl hlavou.

„A obálka taky vypadala zatraceně oficiálně." zasyčela. Oči se jí začaly zalévat slzami, ale rychle si je utřela. „A já si vážně myslela, že mě miluješ... A přitom to byl celé jen trik, jak potopit naši vesnici!"

„To není pravda!"

Ona se už však nenechala přesvědčit. „Kolik ti za to nabídli, co?!"

„Já o tom nic nevím, přísahám!"

„Chcu ti věřit, vážně hrozně moc, ale... mám to tu černé na bílém!"

„To musí být nějaké nedorozumění-"

„PŘESTAŇ!" zaječela. „To ti nestačí, žes mi lhal tak dlouho?! Parchante!"

„Přísahám, já-"

Praštila pěstí do kredence. „Ještě nikdo mi v životě tolik neublížil!"

„Věř mi, prosím-" Vůbec nevěděl, co na to říct. Bylo to tak absurdní! A navíc dobře věděl, že jakmile Syorean jednou postihne záchvat vzteku, nic ji nezklidní. Její slova ho tak moc bolela, ale nemohl proti tomu dělat vůbec nic.

„To už jsem zkusila!" zavrčela nešťastně. „Jak jsem mohla být tak blbá?!"

„Syorean, já-"

Ale ona už kráčela ke dveřím. „Myslím, že tohle už nebudu potřebovat!" Sundala si náramek a hodila jej po něm.

„A-Ale...počkej!"

„Už dost zapírání!"

Rázně zavrtěl hlavou a vydal se k ní. „Nezapírám! Já s tím vážně ne-"

„Nech mě být! Klidně si chcípni!" Dala se do klusu a vyběhla pryč. Ani si nevšimla, že kámen, který měla dneska doručit, zareagoval na jedno z jejích slov a rozehřál se v její kapse.

...

Saiteirin roztřeseně došel ke stolu, posadil se a zoufale položil hlavu na chladnou desku. Pravda se dříve nebo později ukáže a Syorean se mu omluví. Alespoň v to doufal. Snažil se potlačit slzy. To, co řekla, opravdu bolelo. A všechno to bylo tak neprávem! Nevěděl, jestli má litovat sebe, litovat ji, nebo na ni být naštvaný. Možná by ale svůj vztek mohl taky směřovat proti sobě, když ji nedokázal přesvědčit o skutečnosti? Ve výsledku mu to bylo jedno. Za pár hodin z toho bude jedno velké nedorozumění a za deset let se tomu určitě zasmějí.

Napadlo ho, že by uvařil nějaký čaj a zavolal Adelaide. Chtěl se jí svěřit. A, ačkoli se mu na to příčilo i myslet, potřeboval se přesvědčit, že s tím dopisem opravdu nemá nic společného.

Přešel k lince a natáhl se pro bylinnou směs zašantročenou na konci šuplíku. Ovšem místo toho jeho ruka sklouzla o poličku níž a sevřela rukojeť nože. Vyděšeně se zapotácel. Jeho vlastní tělo ho neposlouchalo.

„N-Ne!" Snažil se zbraň pustit, ale to, co nad ním převzalo vládu, mělo jiné plány. I přesto, že se zoufale pokoušel se alespoň pohnout, jeho končetiny byly k příkazům nervového centra hluché. Vůbec nevěděl, co se to děje. Připadal si jako v noční můře.

Nepomohlo to. Byl příliš vyplašený, aby si uvědomil, v jaké situaci se nachází a co ji způsobilo. Kdyby na to přišel, snad by ho i napadlo, jak z toho ven, nicméně zpanikařil.

Než se nadál, jeho vlastní ruka mu vbodla ostří do břicha. Vyjekl bolestí. Cit do končetin se mu vrátil, ale už mu to k ničemu nebylo. Svezl se na kolena a vzápětí až na zem. Tím si ovšem zarazil nůž ještě hlouběji.

„Pomoc..." chtěl zakřičet, ale rozmyslel si to a jeho hlas se ztratil do šepotu. Kdyby to udělal, kdyby si zavolal pomoc, přiběhla by Adelaide. A to nechtěl. Věděl, že ji musí chránit. A vidět ho na zemi v kaluži krve je to poslední, co by jí přál. Pokud tady umře, přál si, aby ho našel někdo jiný.

Po tváři mu stekla slza.

Vždyť takhle se nestihne usmířit se Syorean...

Nikdy jí nevrátí její náramek a nikdy ji už neobejme.

A Adelaide zůstane sama.

A to není všechno, takhle přece neuvidí ani den, kdy se jeho sestřička konečně dočká udělení nějaké významné ceny!

Chtěl vstát, ale byl moc zesláblý na to, aby se vůbec pohnul.

„Já ta...tady nezemřu!" zavrčel.

Z posledních sil se převrátil na záda. Zaúpěl bolestí. Pomalu jednou rukou sevřel rukojeť nože a zatáhl. Zařval v agónii a okamžitě čepel pustil. Modlil se, ať ho jeho sestra neslyšela. Jako smyslů zbavený chtěl tu zbraň venku – a v té hrozné panice si ani neuvědomoval, že pokud se mu to povede, vykrvácí. Zkusil to ještě jednou. Tentokrát úspěšně.

Karmínové ostří zazvonilo o podlahu.

...

Syorean běžela co nejrychleji ke svému domu. Spousta lidí na ulici ji poznávalo a otáčelo se za ní. Jí to však bylo jedno. Dnes se její život rozpadl na kousky – tak ať si sousedé myslí, co chtějí.

Ovšem jen jeden člověk jdoucí zrovna příhodně v protisměru ji měl odvahu oslovit: „Zdravíčko, milostslečno! Máte uplakaný očka. Nestalo se nic?"

Už ho plánovala nějak odbýt, ale pak si všimla, kdo to vůbec je. Toho staříka znala. „Dobrý den, pane listonoši." Dobře věděla, že do toho, co se chystá říct, mu nic není, ale neudržela se. Potřebovala se někomu svěřit. „Kdybyste včera nepřinesl ten dopis..."

„Jakej dopis, slečinko?"

„Ten ze hradu..."

Zmateně nakrčil čelo. „Ale to musí bejt nějaký omyl. Já k vám včera nic nenes'... A navíc, královskej! Jo, královskej, ten bysem si pamatoval!"

Zarazila se. „Co? Co to říkáte...?"

„Ne, fakt. Na divný psaní já mám pamatováka, víte?" Zaklepal si na čelo a zazubil se pod knírem.

„Žádný dopis od Sarahských...nepřišel?" Trochu se jí zatočila hlava.

„Ani jedinej. Ale jestli vám to pomůže, viděl 'sem včera nějaký děvče, jak si to šmaruje k vám domů. A nesla v ruce obálku."

„J-Jak vypadala?!"

„No, takový dlouhý černý vlasy měla-"

„To stačí! Děkuji vám!" Bleskově se uklonila a ze všech sil se rozběhla zpátky.

Už dlouho ji nejímala taková chuť nahlas řvát. Nevěděla, koho chce rozervat na kousky – jestli Adelaide, nebo sebe. Třásla se vzteky a z očí se jí znova nezastavitelně řinuly slzy – ale tentokrát ne zoufalství a zklamání, ale hněvu a čiré lítosti. Nejraději by vrátila čas a vymazala z dějin všechny ty hrozně věci, které křičela po Saiteirinovi. Doufala, že jí bude schopen odpustit alespoň po nějaké době.

Ovšem vlna náklonnosti, kterou cítila k němu, nijak nesnížila její nenávist k jeho sestřičce. Po tom, co jí udělala, nepokládala Syorean za správné nechat ji naživu. Navíc, ta holka je šílený vědec a nebezpečný sociopat. A copak může někdo takový žít mezi lidmi? Kdoví, co vyvede příště! Starostova dcera nemohla ani uvěřit, že Saiteirin a ta zrůda jsou vážně sourozenci.

Ocitla se před jejich domem. Už se chystala vejít dovnitř, ale něco ji napadlo. Adelaide! Rozhlédla se kolem. Opřenou o sousedovic stavení zahlédla starou, zrezivělou sekyru. Uchopila ji a šla.

Po chvilce byla ráda, že to udělala. Zjistila, že když předtím odcházela, zabouchla za sebou dveře a teď, ačkoli volala přítelovo jméno, jí nikdo nepřicházel otevřít. Tohle je čas nouze! Napřáhla se a sekla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Ve dřevě se konečně objevila díra. Vsunula tam ruku a na druhé straně zmáčkla kliku. Dveře se otevřely.

„Saiteirine! Promiň, že jsem se tu vloupala! Musím se ti omluvit!" křičela už v předsíni.

Ale žádná odpověď. To si vyložila špatně.

„O-Omlouvám se... Jsem taková kráva! Já vím, že mi asi neopustíš, ale udělám, cokoli budeš chtít!"

Opět nic.

„Saiteirine? Slyšíš mě?" On vážně nebyl ten typ, co by uraženě mlčel, když se druhá strana omlouvá. Opatrně našlapovala a mířila ke kuchyni.

Všimla si něčeho podezřelého. Ve žlábku mezi dlaždičkami tekl pramínek krve. Teď už běžela.

„Sai-" Zapotácela se a svět se s ní trošku zhoupl. Upustila sekeru. „SAITEIRINE!" zařvala vyděšeně a vrhla se k němu. Sesunula se na kolena vedle něj a zoufale s ním zatřásla. Nic. Přitiskla mu ruku ke krční tepně a pokoušela se nahmatat pulz. Nic. Byl mrtvý.

„NE!" zaječela marně. „Ne...ne...ne..." Položila si hlavu na jeho hruď a plakala.

Jak se mohlo něco takového stát?!

Vzápětí se jí něco vybavilo. „Nech mě být! Klidně si chcípni!" Tohle mu řekla, když odcházela. Ne...to nemůže být pravda... Vyplašeně si prohrabala kapsy. Roztřeseně vylovila akvamarín. Aktivovaný kámen šířil jemné, modré světlo.

„Ne..." zavzlykala bezmocně. Kiethan, Požírač duší zasvěcený smrti. Probouzí se kombinací lidského tepla a určitých klíčových slov z úst toho, kdo jej zahřál.

„Za-Zabila jsem tě..." Vůbec si neuvědomila, že ten kámen u sebe má.

Najednou ji ale něco napadlo. Artefaktem ho zabila...takže mu artefaktem může život vrátit!

Sáhla po dalším Požírači duší ze své kapsy a vytáhla průzračný citrín. Pořád plakala, takže její slzy stékaly přímo na kámen. Tak to mělo být – po nich už stačí jen krev a aktivace bude dokončena.

„P-Promiň..." zašeptala a sevřela nerost v dlaních. „Vrátím tě...vrátím tě sem..."

Vstala a šla pro sekeru. Věděla, že by jednodušší a elegantnější bylo použít nůž, kterým se zabil Saiteirin, ale té zbraně se nechtěla ani dotknout. Stejně tak se jí příčilo půjčit si jinou kudlu z kredence.

Rozpřáhla se a ostří směřovalo pro ní samotné. Nedokázala to však udělat. Reflex sebezáchovy byl příliš silný. Její ruce se nechtěly pohnout.

Pak jí ale hlavou probleskl obrázek jejího přítele. Usmíval se. On se skoro pořád usmíval. Uměl uklidňovat všechny okolo.

Ale s jiskrou jeho života zmizelo i to kouzlo.

A to všechno kvůli ní.

Kvůli ní.

Jen kvůli ní.

Vykřikla a v tom slabém okamžiku sekla. Zařvala v agónii, když jí čepel proťala kůži, a zhroutila se k zemi.

...

Adelaide si sundala sluchátka z uší a se směsí provinění a zvláštního sebeuspokojení vypnula přehrávač. Když o tom tak přemýšlela, rozdělit brášku a sukubu nebyla žádná výzva. Dobře věděla o ohnivé povaze své nepřítelkyně a o její ukvapenosti, a vyvést ji z míry byla úplná hračka. Stačilo poprvé v životě zúročit hodiny kaligrafie, ve kterých dřela jako malá. Pak už jen výsledný dopis strčit do obálky, ve které kdysi dávno přišla jejímu bratru oficiální novinářská licence, a recept na falešnou zradu byl hotov.

Teď, když jí na to sukuba určitě skočila, už zbývá jenom jít za bráškou a říct mu, ať se netrápí, že mu za to stejně nestála. Věděla, že to nepomůže. On bude úplně zničený, ale po několika měsících ho to možná přestane bolet tak usilovně. A po pár letech už se to promění pouze ve špatnou vzpomínku.

Vyšla po schodech nahoru a povšimla si, že ve vstupních dveřích zeje vysekaná díra. Neznepokojilo ji to. Svedla to na to, že možná byla sukubina reakce ještě vášnivější, než předpokládala.

Pokračovala až ke kuchyni.

Už z chodby spatřila na podlaze něco červeného. Krev?!

Rozběhla se.

První uviděla bělovlasou dívku ležet na zemi obličejem dolů v karmínové kaluži. Vedle ní se leskla sekera a zakrvácený citrín.

To ji však nezajímalo. S vytřeštěnýma očima nevěřícně sledovala mrtvé tělo svého milovaného bratra. Zatočila se jí hlava. Před zrakem se jí začala objevovat mžitka za mžitkou. Cítila, jak slábne v kolenou, dokud se nezhroutila vedle něj a neztratila vědomí.

...

Probudila se na posteli ve svém pokoji. Byla pečlivě přikryta peřinou a někdo rozsvítil světla. Vstala. Zmatená a potácející se se dobelhala k vypínačům a světla zhasla, aby něco viděla. Její sarahský zrak byl přizpůsoben místním podmínkám, takže vnímal světlo a tmu téměř naopak – ačkoli ani bez temna nebyla slepá, ve tmě se jí koukalo lépe. Rozhlédla se. Nic se jí nezdálo v nepořádku.

Opatrně sešla dolů a pospíchala do kuchyně.

Nebyl to sen.

Sukuba tam stále bez hnutí ležela. Ale tam, kde se mělo nacházet bráškovo tělo, zůstala jenom kaluž krve.

On žije!

Adelaide pocítila takovou úlevu, až se musela zeširoka usmát. On...žije! Už si myslela, že je mrtvý, ale určitě není – to by tady musel být!

Potom se ovšem ještě jednou rozhlédla po místnosti a úsměv ji přešel.

Citrín.

Nemohla si vzpomenout, co za kámen to je, ale-

Najednou se jí to vybavilo.

Mialithan, Požírač duší zasvěcený vzkříšení.

Roztřásla se a padla na kolena. „Bráška je mrtvý..." konstatovala, ale hlas se jí chvěl.

Štěkavě se rozesmála. „Chtěla jsem...chtěla jsem ho chránit! Ale on mi umřel..." Snažila se nadále smát, ale zalykávala se vlastními slzami.

Nevěděla, kolik hodin už klečí na studené podlaze a nepřítomně se dívá do prázdna. „Moc se bráškovi omlouvám..." zašeptala a zaklonila hlavu. „A on mě slyší, že? Dívá se na mě z nebe. Jsem hloupá...chtěla jsem ho jen chránit...nikdy bych mu neublížila..." Šíleně se zazubila. Po tváři jí stekla další slza.

Její vlastní hlas jí zněl cize. Zopakovala to celé ještě jednou. A ještě jednou. A ještě jednou. Pak se ale zarazila. Hrklo to v ní. „Dívá se na mě z nebe...?"

Před očima jí běžely řádky z hianské encyklopedie:

„Mialithan. Poutá duši člověka do mrtvého těla a nikdy jí nedovolí odejít.

Jako daň si bere život toho, kdo jej použil ( dokud je onen člověk naživu, nedokáže se aktivovat) a později i část vzpomínek objektu (mizí postupně).

Kámen poznamená i mysl vzkříšeného.

Dá mu moc používat jakýkoli Požírač duší bez daně a rušit jakékoli jejich účinky, ale za to mu implantuje falešné poslání kameny rozšiřovat.

Jeho efekt se anuluje zničením Mialithanu na oltáři, kde byl vyroben."

„Bráška...není v nebi..." pronesla tiše.

A nikdy tam ani nebude.

Nikdy nedostane šanci se reinkarnovat a začít nový život.

Pokud někdo nedeaktivuje Požírač duší na oltáři ve staré hrobce, bude navždy uvězněn – neschopen žít, neschopen vstoupit do světa mrtvých.

Adelaide se zvedla, narovnala si šaty a zaťala ruce k pěst.

Její bráška proživoří věčnost nesmyslným touláním se po světě, kam už nepatří.

Musela se usmát.

Dokud je ona naživu, nic takového nedopustí.